.

Ztracená

13. ledna 2012 v 13:22 | Veronika Mikšíková |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!


Seděla tiše v koutě a přemýšlela o životě. O minulosti. O strachu. O kráse. O svých snech. Sny. Jak krásné byly. Plné naděje. Touhy. Plné barev.





Snívala často. O budoucnosti, o tom, co dokáže, co chce prožít, celý život měla před sebou - vysokou školu, rodinu, Anglii.

Věděla, že na to má. Byla krásná. A chytrá. Milovala život a lidi v něm. Vždy si všímala toho lepšího v nich. Vždy bránila slabší, mladší… Chtěla pomoci každému, ať už šlo o opuštěného psa, bezdomovce, strom. Celý její život byl plný lásky. Věděla, jak milovat a svou lásku rozdávala plnými doušky. Vždy měla jasno v tom, co od života čeká.

Vždy věděla, že bude pomáhat lidem, že jim podá svou ruku, když s budou topit ve svém trápení, že je vyslechne, že jim pomůže.

Občas upadala do úzkostných stavů. Byly to chvíle plné strachu. Strachu z toho, že nemůže nabídnout dost. Strachu, že nezmění svět, což bylo jejím úkolem. Většinu času jí to nevadilo, že je vyvolenou. Nevadilo jí věnovat svůj život ostatním. Byl to přeci její úděl.

Ale ty dny plné utrpení z toho, že to právě ona se musí všeho vzdát pro ostatní, měla nádech tmavě fialové až černé barvy a způsobovaly jí tak obrovskou bolest, až nevěřila, že to její srdce vydrží. Ale tak jako vždy po noci přijde den, po jejích stavech utrpení přišla znovu radost a s ní I nová síla.

Čím déle trpěla a houpala se v propasti utrpení, tím déle potom pomáhala ostatním. Často rozdala jen úsměv, někdy bylo třeba I slov a obejmutí.

Lidé ji milovali a uctívali, byli ochotni ji chránit, ale ona je vždy jen odbila mávnutím ruky s tím, že ona pomoc nepotřebuje.

Už dávno měla své Slunce, člověka, který pro ni znamenal vše na světě. Člověka, kterého by za nic na světě nevyměnila. Toho, který jí dal život. Občas přemýšlela nad tím, co by se z ní stalo, kdyby ji ztratila. Kdyby zmizelo její Slunce. Ale nemělo cenu na to myslet, věděla moc dobře, co by se stalo. Květiny umřou, když jim není dovoleno setkat se se Sluncem a ona byla květinou…

Pokud se zrovna nesnažila někomu pomoci, chránila, co bylo její. Strávila spoustu probděných nocí tím, že poslouchala okolí a byla připravena bránit, co bylo její, I kdyby ji to mělo stát život. Byl to přeci její úděl.

Ale I když si to přála, nebyla nadpřirozenou bytostí. Nedokázala své okolí chránit každou minutu každého dne. I výjimeční lidé občas spí …

Ikdyž věděla, že na světě existují lidé zlí a ochotní zaprodat svou duši ďáblu za pár drobných, vždy doufala, že nikdo takový nezavítá do jejího domu a neohrozní co jí patří, co miluje …

Každé ráno po noci strávené spánkem se probudila s hrůzou v očích a běžela se přesvědčit o tom, že její Slunce stále svítí.

Až jednoho rána …

Její Slunce uhaslo vinou člověka, který byl ochotný vzít život pro pár drobných.

Nadcházejícího dne byly jejího příběhu plné noviny, možná pro to, že byla výjimečná.

K čemu jí ale byli všichni ti, kterým za svůj život pomohla? Mohli ji snad zachránit? Věděla, že nemohli …

Od chvíle, kdy její Slunce navždy uhaslo, už nikdy nepromluvila. Už nikdy se neusmála. Nikdy už nezachránila jiného člověka…

Zůstala navždy zaseknutá ve své existenci beze světla … Byla ztracená…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama