.

Zrada

26. ledna 2012 v 17:48 | Radka |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!

Všichni z mého výrazu poznali, co si o tom nápadu myslím. Když jsem se některým z nich podívala do obličeje, věděla jsem, že se mnou souhlasí, ale nechtěli to říct nahlas. Báli se. Někteří pokyvovali hlavou v souhlasu. A některým to bylo úplně jedno a tvářili se zamyšleně. Ale já věděla, že v těch nadutých hlavách stejně nic nevymyslí.



Věděla jsem, že musím něco říct, nikdo jiný by to neudělal. A to co se chystalo, byla pošetilost.

Nikdo se zkrátka nechtěl postavit vůdci.

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad zaútočit na lidi."

Sam se na mě opovržlivě podíval, na tváři mu hrál krutý usměv.

"Nevěděl jsem, že někdy myslíš." řekl hořce a přistoupil ke mně. Jeho jantarové oči se vpíjely do mých zelených. Byly tak kruté, že jsem chtěla uhnout pohledem, ale neudělala jsem to, protože by to znamenalo, že jsem prohrála.

Namísto toho jsem se nepřítomně zasmála.

"Myslím to vážné, nemůžeme na ně zaútočit. Jsou nevinní, oni to neudělali."

Přiblížil se ke mně ještě víc, tak, že jsem musela o krok ustoupit. Narazila jsem zády na studenou zeď. Jeho blízkost mi přišla odpudivá, protože jsem věděla co je ve skutečnosti zač.

"Vážně Suzan? A kdo pak tedy zabil Willa? Kdo si myslíš, že to byl? Někdo z nás? To si vážně myslíš?"

Ne. To jsem si vážně nemyslela. Nikdo jiný by nezradil vlastní krev. Teda co se naší smečky týče. Ale to samé se nemohlo říct o druhém kmenu.

"Byl to někdo z druhé smečky. Lidé by to neudělali. Někteří o nás ani nevědí. Takže nemohou ani vědět jak zabít vlkodlaka."

Teď se zase smál Sam a někteří členové smečky ho napodobili. Očima jsem vyhledala svého bratra. Sice se nesmál, ale v tváři mu bylo poznat, že o mé teorii pochybuje. Tak jako všichni ostatní.

Sam se přestal smát a zatvářil se smrtelně vážně. Zvedl ruku na znamení a všichni rázem utichli.

Soustředěně se na mě podíval, do očí mu spadlo pár zlatavých vlasů.

" To co říkáš je největší blbost, co si kdy řekla a že si toho řekla vážně dost." Skupinou se šířilo chichotání a já se začervenala. Bylo toho vážně hodně.

"Ale stejně Suzan, nemohli by to udělat. Podepsali s námi smlouvu a v té stálo, že neublíží nám a mi zase jim."

Mísil se ve mně vztek se smutkem. Vadilo mi, že mi nevěří. Zrovna on, který měl s nimi ještě před smlouvou hodně problému. Neustále se mezi sebou dohadovali a prali. Tak proč nevěří tomu, že by někomu ublížili teď.

Možná tomu věří, ozval se hlásek v mé hlavě, ale nechce tomu věřit.

Bylo mi jedno, jestli tomu věří nebo ne. Tady nešlo o něj, ale o naší bezpečnost. O bezpečnost smečky a celé vesnice.

"Myslíš, že je nějakej blbej papír zajímá. Myslíš, že neporuší to, co slíbili. Že by neublížili nikomu z nás."

Sam se rozzlobil. Možná to bylo proto, že jsem na něj řvala nebo proto, že jsem znesvětila smlouvu. Nevím co z toho, ale byl tak rozzuřený, že mě chytil pod krkem a přitiskl mě ještě víc ke zdi.

"Pro tebe je to asi jen blbej papír, ale pro nás ostatní je to důležitý. Jak pro naši smečku, tak i pro druhou."

Nemohla jsem dýchat a tak jsem se snažila jeho stisk uvolnit, ale nešlo to. Byl moc silný.

Naštěstí do stodoly vrhl Felix a Sam mě pustil. Já spadla do kupky sena a začala konečně nabírat vzduch do plic. Felix si jako vždy vybral vhodnou chvilku kdy něco pokazit. Tentokrát mu budu muset za to poděkovat.

Jeho výraz byl nečitelný a zpod blond vlasů vykukovaly veliké modré oči. Nechápavě se podíval na Sama, na mě a zase na Sama.

"Druhá smečka sem míří. Chce si popovídat." Sam se usmál a pohlédl na mě.

"Můžeme se na to zeptat Nikolase. Uvidíš, že se to nedorozumění vyřeší."¨

Tím jsem si ale jistá nebyla. Byla jsem přesvědčená, že někdo z nich to udělal. Nemohli to udělat lidé. Neměli sílu na to zabít vlkodlaka.

Chtěla jsem říct Samovi, ať to nedělá. Ať sem nepouští druhou smečku, ale už bylo pozdě. Do stodoly věšel muž. Vysoký, vypracovaný, černovlasý muž. Nikolas. Na tváři měl svůj křivý úsměv.

Když ho Sam uviděl, přistoupil k němu a potřásl si s ním rukou.

" Myslím, že už jsi slyšel Suzaninu teorii. Můžeš jí prosím vysvětlit, že se mýlila."

Vyškrábala jsem se na nohy a podívala se na Nikolase. Jeho výraz vypadal nevině, ale já věděla co pod ním je.

Usmál se na mě a přistoupil blíž. Chytil mi pramen vlasů co mi vykukoval z culíku a zastrčil mi ho za ucho. "Ano, slyšel a velmi jsem se divil, že zrovna Susan……." Samovi zazářil na tváři úsměv. Byl si stoprocentně jistý, že má vyhráno. Pokyvoval hlavou a ostatní se přidávali. "…….odhalí pravdu první."

Sam přestal pokyvovat hlavou a otočil se na Nikolase. Ten se pořád usmíval.

"Cožě? To má………." Jeho hlas se ztratil ve větru. Byl otočený na Nikolase, takže nemohl vidět, že do stodoly vtrhla smečka vlků.

Ti dva, co na něj skočili zezadu, ho kousali do krku, dokud nevykrvácel. Zbytek se vrhnul na nás. Zatímco se Nikolas koukal na tělo Sama.

Naše smečka se rozdělila do dvou skupin. Někteří propadli panice a řvali, jiní se proměnili ve vlky a bojovali. Já jsem neudělala ani jedno. Byla jsem v šoku. Super. Měla jsi pravdu, ale co uděláš teď? Byl to můj vlastní hlas.

Budu bojovat. Odpověděla jsem sama sobě. Vyběhla jsem k Juliet, která ležela na zemi a nad ní se tyčil šedý vlk připravený k útoku. V půli cesty jsem se taky proměnila na vlka. Moje srst byla oříškově hnědá jako moje vlasy.

Skočila jsem na vlka a zahryzla jsem do jeho břicha svoje tesáky. Držela jsem ho tak dlouho, dokud z něj nevyprchala síla a s ní taky krev.

Juliet se také proměnila a společně s ní jsme zaútočili na další vlky.

Když jsme je zneškodnili, zaznamenala jsem nepatrný pohyb.

Nikolas. Chtěl odejít, ale to jsem nemohla dopustit. Vyběhla jsem za ním a chytila jsem ho za lýtko a trhla sebou tak prudce, že ho to vymrštilo a odhodilo přes půlku místnosti.

Něco takového ode mě čekal, takže těsně než dopadl, se změnil ve vlka.

Měla jsem ho sice přečteného, ale smůla byla, že on mě taky.

Jako vlk vypadal úchvatně. Měl černou srst, zářivě rudé oči a byl největší z nás všech.

Jediné co musíš udělat, je zabít jeho. Pak máš vyhráno. Když zabiješ vůdce, ostatní se dají na ústup. Ozval se hlásek v hlavě.

No jo, ale jak ho zabít? Je desetkrát větší a silnější než já? Na to my však hlas v mé hlavě už neodpověděl.

Skočil na mě a já na poslední chvíli odrazila jeho útok. Jeho zuby mi způsobili jenom malé škrábnutí.

Druhý útok byl už o něco horší. Zranil mi zadní nohu, takže jsem kulhala. Ale pořád jsem měla dost síly ho zastavit. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Když jsem se chystala k vlastnímu útoku, ozvalo se za mnou zavití. Potom na mě někdo skočil a povalil mě na zem. Nestihla jsem se zvednout včas. Do mého břicha pronikli ostré zuby. Po celém těle mi proběhla bolest. Pokoušela jsem se vstát, ale nešlo to. Vlk mě držel při zemi, zatímco se zahryzával víc a víc.

Poslední zbytek odvahy mě opouštěl. Tím, že nás druhá smečka napadla, byl pro nás konec. Ne jenom pro naši smečku, ale i pro celou vesnici.

Musí je někdo varovat. Ale kdo? Já už nemůžu.

Očima jsem pátrala po někom, kdo by mohl. Na zemi ležely jenom těla mrtvých vlků z obou smeček. Pak jsem zahlédla malého, zrzavého vlka. Felix.

Se zbytkem svých sil jsem se soustředila na jeho mysl. Po chvilce jsem se do ní dostala.

"Felixi, musíš jít varovat vesnici. Řekni jim, že druhá smečka nás zradila. Ať se připraví na boj. Dělej, Felixi! Utíkej! Hned!"

Před očima jsem měla mžitky. Zavírali se a já chtěla usnout. Už jsem nechtěla cítit tu bolest. Chtěla jsem jí ukončit.

Poslední co jsem viděla, bylo, jak Felix vyběhl ze stodoly. Pak se celý svět ponořil do temnoty a spolu s ním i já. Zvuky boje utichly a moje bolest přestala.

Už jsem nebyla ve staré stodole. Byla jsem pryč.

Byl konec. Ale pro mě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | E-mail | 26. ledna 2012 v 20:44 | Reagovat

Užasný,určitě by bylo od tebe hezké pokražčování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama