.

Zcela nový Svět

22. ledna 2012 v 17:28 | Pavlušínečkaa |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!

Kdyby o to byl větší zájem, mohla bych pokračovat ve psaní. Ale jinak ten konec nechám takhle :)





Škubl jsem sebou. V hlavě se mi míhaly obrazy uvězněného Blaye bezduchými. Viděl jsem jak do něj zařezávají dlouhé, ostré čepele nožů. Tyto obrazy už mě provázely od té doby, co jsem uvědomil, že Blaye miluje. Nebo jsem si to aspoň myslel, že ho miluju. Pokaždé, když šel Blay na lov, já se bál, že se nevrátí, že ho zajmou bezduší a budou ho mučit.

Už to trvalo pár týdnů. Pořád dokola to samý. Blay. Krev. Bezduší. Bolest. Nemohl jsem se toho zbavit. Nakonec jsem vstal z postele. Byla noc před Vánocemi a já, mučený svýma představama jsem se válel v posteli v Sídle Bratrstva. Rozhodl jsem se. Půjdu do baru. Jelikož, ale Rhev "přestal podnikat", tak do ZeroSum jsem nemohl. To je fuk, v ulicích se určitě najde nějakej klub, kterej bude mít Nonstop.

Došel jsem do koupelny, kde jsem se osprchoval. Poté se oblékl a vyšel z pokoje. Jen na vteřinu sem se zastavil a podíval se směrem k pokoji Blaye. Pak jsem se otočil na patě a vydal se k hlavnímu vchodu. prošel kolem pokojů bratrů a kolem Wrathovy pracovny. Shody jsem do haly vzal po dvou a zamířil ke dveřím. Prošel jsem jedněmi a hned potom druhými. Venku byl klid, ale mrzlo. Ale v prosinci to tak bývá. Zhluboka jsem se nadechl. Studený vzduch mě pálil v plicích.

Odhmotnil jsem se do míst, kde předtím stál ZeroSum. Teď tu byla jen zřícenina bývalého nočního klubu, kterej vydělával miliony. Chodili sem jak lidi, tak upíři. Teď tu bylo mrtvo. Vydal jsem se směrem k centru. Všude kolem panoval klid. Všechno přes noc spalo. A takhle v zimě se tu nepohybovalo ani moc feťáků. Prostě nudná, tmavá ulice v prosincové noci.

Šel jsem dál. Pomalu to tam ožívalo. Stále častěji tu byly otevřeny různý kluby. Zastavil jsem se před jedním, kterej vypadal seriózně. Vešel jsem dovnitř. Nebylo to tam jako v ZeroSum. Tohle bylo pro bohaté lidi, popřípadě pro bohaté civily. Hudba neřvala. Naproti vchodu stál bar. Došel jsem k vzorně vyhlížejícímu baru, posadil se na barovou židli vedle hubeného mladíka. Vlasy měl hnědé, upravené tak, aby vypadaly rozcuchaně. Takže působil jako kdyby zrovna vstal. Měl na sobé džíny, rozhodně značkové, ale stylové potrhané a volnou bílou košili. Mohlo mu být kolem 20. Rozhodně vypadal dobře. Otočil se k němu a na okamžik vyvalil oči. On oproti mě byl malý a hubený. A já vypadal jak profesionální zápasník. Kluk kývl mým směrem a dál se věnoval svému pití. Pohodlně jsem se usadil, zrovna když přišel upravený, asi třicetiletý barman.

"Co si dátě?"Zamyslel jsem se.

"Grey Goose." To pil Butch, pokud si dobře pamatoval. Barman kývl a odešel. Kluk vedle se k němu otočil.

"Dobrá volba."

"Díky." Nebylo mu moc jasný o co se kluk pokouší, ale to je fuk, dnes by se mi společnost hodila. Třeba i jen k pití.

"Qhuinn." Představil se a mladík kývl.

"Já jsem Adrian" Měl moc pěkný zelený oči. Sakra. Zrovna v tu chvíli dorazil barman a na stůl položil sklenku s vodkou. Mávl jsem na barmana.

"Mohl bych dostat celou láhev?" Barman nevypadal nadšeně, ale vyhověl. Na stůl položil láhev čiré tekutiny.

"Díky." Adrian na mě vykulil oči. Už po druhé.

""Koukám, že piješ ve velkém stylu, hm?"

"Jo, mám na co pít."

"Vážně? To já piju, abych zapoměl."

"Tak sem to myslel."

"Aha."

"Na co chceš zapomenout??" Kluk chvíli přemejšlel. Poznal jsem, že přemejšlí nad tím co říct.

"No řekněme, že miluju nesprávnou osobu."Hořce jsem se zasmál.

"Vítej v Klubu." Pozvedl jsem láhev na přípitek a lokl si.

"Jak to, že je nesprávná? Má jinýho? Je na holky?" Adrian se znovu zamyslel.

"No, řekněme, že je jinej druh holek. Nebo, že já jsem jinej druh přítele, než kterýho by měla mít." Druh. Zamyslel se nad tím co řekl. Ne na dlouho. Z toho kluka šel tak uklidňující pocit, že to nechal plavat.

"A co ty?"

"Má jinýho."

"Jo, to je hrozný, vidět ji s někym jiným." Zamyslel sem se nad tím. Ten člověk měl pravdu. Pokaždý, když jsem Blaye viděl se Saxtonem, měl jsem pocit, že Saxtona roztrhám na kousíčky.

"No jo, ale to je fuk je šťastnej. tak co."

"Šťastnej? On?" Sakra, doprdele.

"Ne, myslel sem ji. Ona je šťastná." Doprdele. Soused se zasmál. Ale ne, že by se mi vysmíval. Spíš se smál mému pokusu to popřít.

"To je v poho. Klid. Já tě soudit nebudu."

"Dík." Sice jsem si oddech, ale ne na tolik, abych si nezačal dávat pozor na to, co řikám.

"Já vím jaký to je."

"Víš jaký je co?"

"Moje bejvalka semnou chdila i když milovala někoho jinýho a pak se kvůli němu semnou i rozešla. Miloval jsem jí. Zničila mě. Vídal jsem jí ještě pár týdnů, takže jsem poznal jaký to je, když je s někym jiným. Jasně nakonec jsem se přes to dostal, asi jsem zas tak zamilovanej nebyl, ale bylo to dost strašný. Teď po x měsících jsem se zamiloval zase. Opět špatně."

Celou dobu jsem ho poslouchal. A litoval ho. Chápal jak se cejtim teď já.

"A jakej je promlem s touhle. Vypadá, že neni zadaná. Tak co v tom je?"Nechápal jsem, jak nějaká holka, nemůže chtít někoho tak atraktvníhho, jako je on.

"Je na holky?" Zasmál se, bez stopy humoru.

"Ne to ne. Teda myslim." Tantokrát se opravdu usmál.

"Ona je člověk." Tak to znělo dost divně. On si to taky uvědomil a začal koktat.

"No, myslim, že je člověk, jako v tom smyslu, jako, že...." Tentokrát jsem se začal smát já. Došlo mi totiž co se tu děje.

"Klid, já tě nebudu soudit." Usmál jsem se, ale on na mě jen nechápavě zíral.

"Si civil." Jeho obočí se zvedlo. Vůbec nechápal o čem mluvim.

"Jako, že jsi upír." Při posledním slovo jsem vyslovil bezhlasně, aby tomu rozumněl jen on. Jakmile jsem to vyslovil, žačal bejt podezíravej.

"Jak víš o upírech?" V jeho hlase nebyla ani stopa strachu, ale já ho z něj cítil.

"Jak asi? Jsem upír."Sakra. Za tohle mě Wrath zabije. Musim okamžitě zavolat Vému, aby tomu civilovi vymazal vzpomínky. Ale než jsem stihl vytáhnout mobil, upír spustil.

"Ne, ne, ne, Nemůžeš bejt upír, žádnej z nás nevypadá jako ty. Ani nikdy nevypadal. Rodíme se vysocí a hubení."

Tak tohle je sakra divný. Upíři se nerodí. Mění se až vě věku kolem 25 let.

Tohle nemohl bejt upír. Nebo ne žádnej skutečnej. O to horší, že jsem mu řekl pravdu o sobě. Do prdele.

"Co si zač? Upír nejsi. Nevíš o naší rase ani ň. Kdo jsi?" Tan kluk nebo upír nebo co to bylo taky nevypadal zrovna nadšeně. Jak se může nevinná konverzace o vztazích, zvrtnout v hádku kdo je a kdo neni upír?

"Já, co jsem zač? To ty mi řekni kdo jsi? A nevyprávěj mi, že jsi upír, protože žádnej Moroi, nevypadá jako ty!"

"Mo- co??" Teď jsem nechápal už absolutně nic. Tohle ať vyřeší jiní. Začal jsem sahat do kapsy pro mobil a žačal jsem ťukat sms Vishousovi.

"Co to děláš?" Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se tomu lháři do očí.

"Přestaň a vrať mobil do kapsy!"Něco se ve mně hnulo. Najdnou mi přišlo moc chytrý vrátit ten mobil zpět. Než jsem si uvědimil, co se děje. On se mi snažil vymazat vzpomínky. To zvládnou jen upíři. Tak jak to? Když jsem poznal co na mě zkouší, okamžitě to na mě přestalo působit. Mobil jsem zase výtáhl a opět jsem žačal ťukat do číslic.

"Co to je?" Upír, jak je vidět, byl zmatenej, stejně jako já.

"Zrovna jsi se mi pokoušel hrabat v hlavě. Přišel jsem na to a to ti okamžitě zničilo přístup k mým myšlenkám." Vyvalil na mě oči v němém úžasu.

"Fajn. Malé nedorozumění. Řekni mi, jak si myslíš, že vypadá být upírem. Všechno o tom co si myslíš, že je pravda."

"Nemyslim. vím. Jsem upír. Takže to jsou fakta, ale nechápu, jak je možný, že ty jsi teda úplně jinej, ale můžeš se mi hrabat vo hlavě."

"Já se ti nehrabu v hlavě to neumim. Ale to, co jsem na tebe použil se u Nás nazývá "nátlak". Pomocí nátlkaku tě prakticky můžu přimět udělat co chci. Ale vzhledem k tomu, že jsi poslal sms, tak to na tebe moc nepůsobí. Teď ty."

Fajn vypadá to, že jsme ve slepý uličce. On je upír. Já jsem upír, ale každej jsme úplně jiní.

"No, začněme tím, že se měníme ve věku přibližne 25 let. Upíra nemůžeš stvořit z obyčejného člověka. Normálně se dvoum upírum narodí dítě a to se pak v určitém věku promění. Ale aby přežilo, musí se nakrmit z upíra opačného pohlaví, což nás pronásleduje navždy. Krmit se můžeme jen na opačném pohlaví." Sakra, věděl jsem, že mu to nemám řikat, ale nemoh sem si pomoct. Bylo tak v pohofě s ním o tom všem mluvit. "Máme normální upíry, civily,to jsem si myslel, že jsi ty, a pak máme upíry, ve kterých proudí válečnická krev, což jsem já. Je nás čím dál míň. A čistokrevní upíři téměř vyhynuli. Jeden ze přeživších je náš král Wrath, syn Whrathův. Jinak, slunce nás spálí na troud, umíme se demateralizovat. Umíme se množit." Při tý poznámce mě trochu přepadl smutek. "Ale většina upírek, při porodu zemře." Viděl jsem jak na mě Adrian zírá jako na magora. "Co?" Vyštěkl sem. Když se vzpamatoval, odpěvěděl.

"Já jen, že se to strašně liší od nás."

"No bezva, stejně je teď řada na tobě." nevypadal, zrovna nadšeně, že by mi měl něco řikat, ale když si mě pořádně prohlídl a zhodnotil situaci, začal.

"No, v našem světě, jsme Morojové, to jsem já, Dhampýrové, moje ex, Strogojové a pak Alychymisti, ale o těch vím jen minimum, většina ani neví, že existují." Tentokrát spadla brada mě. Když to spatřil, usmál se.

"Morojové jsou vysocí, hubení, živí se krví, a částečně jim vadí slunce. Každej Moroj ovládá jeden z 5 elementů." Tak tohle mě dostalo úplně. "To jako, že ovládáte oheň, vodu, zemi, vzduch a-?" ??? "A éter. Řiká se tomu taky duch." Ty jo. "No těch co ovládá ´éter je málo. Zbylý čtyři živly jsou fyzický, ale éter je spíš psychycká schopnst. Jsme lepší v nátlaku než ostatní, umíme uzdravovat, dokonce do takový míri, že umíme oživit člověka, s nímž máme potom pouto. Já jsem ten šťastlivec a uživatel éteru a mám pouto s nezletilou."

"S nezletilou?" Nechápal jsem, další druh upíra?

"Promiň, moje chyba. Mám pouto s Jill, princeznou. Když jsem jí poznal, bylo jí jen čtrnáct, z toho ta přezdívka. A tou princeznou se dostávám ke královně. Máme dvanáct královských rodin. Král nebo královna může být kdokoli, ale musí mít aspoň jednoho živýho člena rodiny, aby mohla nebo mohl vládnout. Jill je jendiná příbuzná Královny.

Takže aby královně znemožnili kralovat, pokusili

se zabít Jill a povedlo se jim to. No jo, ale pak jsem přiběh na scénu já, rytíř v brnění a oživil jsem jí. Takže máme pouto." To bylo na mě moc. Ježiši, tohle až se dozví Wrath, o novém upířím světě. To bude něco. Ale dost mě zaujalo to pouto.

"Co je to pouto zač?"

"No, když jsem jí zachránil, tak se stalo, moc nechápeme jak, i když už to tu bylo, že teď slyší moje myšlenky, je to tak intenzivní, že může i vidět svět mýma očima. Což pro nezletilou neni zrobna dobrý. No, ale pryč z mého osobního života. Pak máme Dhampýry. To je napůl Moroj a napůl člověk. Sranda je, že Dhampýr se rodí jedině z Moroje a Dhampýra nebo Dhampýra a člověka. Jsou rychlejší, jsou fyzicky líp stavění než lidé, o tom jsem se mohl přesvědčit u své ex, která byla Dhampýr. I když v našem světě je vztah mezi vampýri a lidmi nebo Dhampýri a Moroji, jak bych to řek, prostě je to něco, na co se moc dobře nepohlíží, tak některé z nás to nezastaví. No, zase mimo. Prostě Dhampýři jsou prostě lepší lidi, kteří nám dělaj "Strážce."

"A před čim vás střeží?"

"Před Strigoji, ale o těch až za chvíli.

Královna má nespočet Strážců, Královští maj kolem dvou tří, podle toho jak jsou důležití a normální Morojové nemaj. A teď ty Strigojové.

Strigojové jsou nemrtví vampýři. Ti se neroděj, ale vytvářej. Za prvé, buď jsou to morojové, kterí při krmení úmyslně zabíjí svou obět. Jo k tomu krmení, krmíme se jen z lidí, občas i z Dhampýrů, ale na to se taky nepohlíží zrovna nejlépe. Nebo se může Strigoj stát z Dhampýra tím že se z něj napije a dá mu svojí krev a to samý pak u lidí. Je to docela jednoduchý. No a nakonec tu jsou Alchymisti.

Obyčejní lidi, kteří po nás uklízej a nenáviděj nás. Chráněj před námi lidi, myslej si totiž, že jsem noční krvelačný monstra. A v tom je můj problém."

Celou dobu jsem byl mimo, poslouchal jsem, většinu si i zapamatoval, ale jinak jsem byl absolutně mimo. Probral jsem se až u toho jeho problému. Teď jsem to chápal. "Miluješ Alchymistku, co?" Nešťastně se zasmál.

"Přesně." Moc jsem to nechápal, ale pochopil jsem, že se Alchimisti s nima moc nestýkaj, tak kde se setkali? "A kde si na ní přišel? Vypadá to, že spolu nechodíte na čaj o páte." Tomu se zasmál. "No to opravdu né, teda aspoň myslím. Zmínil jsem se o tom, že se konal atentát na sestru královny, že? No, potom útoku se jí snažili schovat. vymysleli že Moroje nebudou hledat v Palm Springs ve Slunné Kalifornii. No a tam jí hlídá strážce a dva Alchymisti. Já se normálně potloukám kolem, ale potřeboval jsem si oddechnout, tak jsem se přijel podívat sem. No, takže, jeden je takovej hloupej kluk a ta druhá, to je ona. Je jí osmnáct. Platinová blondýnka. Hezká. I když jí odmalička učili nás nenávidět, tak už pár kamarádů mezi náma má. Má zvláštní smysl pro humor, ale to je taky tou její výchovou. Ale je neuvěřitelně chytrá a má kuráž. Nejdřív mi lezla na nervy, ale kousek po kousíčku se mi dostávala pod kůži. No nakonec jsem z ní tak blbnul, že jsem odletěl na opačnej konec severní Ameriky. Být v její blízkosti, je těžký." Jo to znám, no, myslim, že jsme na tom byly asi tak stejně. Jenmože, to jsem mu nestihl říct, jelikož se v baru objevil V a Butch. Sakra. Jsem v maléru. To se potvrdilo, když jsem viděl, jak na mě ty dva zírají. Zamířili k nám. Adrina se podíval, směrem, kterým jsem upíral oči.

"Sakra!" Ujelo mu to. Jo, sakra. Šli k nám dva upíři. Tvářili se naštvaně. Oba byli ještě jednou větší než já a o to hrozivější. V měl na pravém spánku tetování, bradku a na pravé ruce černou rukavici, měřil skoro dva metry a upíral na mě bílé oči. Butch byl stejně vyskoký a stejně hrozivý a upíral na mě oříškově hnědé oči. Naštvané oříškově hnědé oči. No jo, napsal jim, kde jsem a že jsem tu s divnym klukemk co se vydává za upíra. Ať rychle dorazej. A až se dozvěděj, co všechno jsem prozradil, jsem mrtvej.

"To jsou ti bojovníci, že jo." Oba dva ho samozřejmě slyšeli. Rázem se jejich rozzuřenej pohled změnil na přímo vražednej.

Samozřejmě nebylo dobré aby na vás byl naštvanej upír a zvlášť, aby to byl Vishous. Fakt jsem se bál, když jsem ho takhle viděl. A nebyl jsem jedinej. Adrian vedlě mě nevypadal o moc líp. Teď jsem z něho cítil opravdovej strach. Nedivil jsem se mu, vsadil bych se, že oba, jak Butch tak V z obu dvou cítej stejnej strach, i když ze mě možná větší, já věděl co uměj Bratři udělat. Adrian, ne. Ví jen to, co jsem mu řek, což mě přívádí opět k tomu, že jsem měl držet jazyk za zuby. Zákon jasně řiká, že nesmíme prozradit lidem nic o našeme světě. A natož, že existuje. Ale to se mluví o lidech, ne o jiných upírech. Když jsem o tom tak přemejšlel, bylo to divný. Jiní upíři. Ale pochybuju, že by si tenhle, bůh ví co, vymyslel něco tak složitýho. Ale to můj strach nijak nezmenšilo. Vishous dorazil s Butchem k nám.

"Co se tu děje?" Otázka byla mířená mě, přestože očima neustále pozoroval Adriana.

"No..." Nevymáčkl jsem ze sebe ani slovo. Takže se sklova ujal Adrian. Nic rozumnýho.

"Vypadá to, že jsme dnes udělali objev roku." Oba bratři na něj koukali s němým úžasem.

"A ty jsi kdo?" V promluvil a ani nemrkl. V jeho hlase nezněla ani jedna emoce. Nic.

"Adrian Ivaškov. K vašim službám." A usmál se. Šlo z něj takové uvolnění. Vypadalo to že i bratři se malinko uvolnili.

"A Co jsi?" Sakra. A jsme na tenkém ledě. Nevěděl jsem jako drzost ze sebe Adrian chystá vypustit, ale nemohl jsem mu to dovolit, ať to bylo cokoli.

"Moroi." Teď už se na mě V podíval. A nejenom on, i Butch na mě koukal.

"Cože je?" Butůch hlas na rozdíl od Vishousova prozrazoval, že absolutně nic nechápe.

"Jsem Vampýr. Moroi." Opět se slova ujal Adrian.

"A jsem velice poctěn, že Vás poznávám. Qhuinn mi o vás vyprávěl. Válečníci, že?" Vé i Butch zavrčeli oba najednou. Adriana to zřejmě překvapilo.Tak z tohohle se nevyhrabu, nejenže mě zabije Wrath, ale ještě předtím mě Vishous s Butch roztrhají na kousky.

"Qhuinne, mohli by jsme si promluvit stranou?" To vůbec nebylo dobré.

"J-jasně." Vstal jsem a hodil po Adrianovi ten nejnaštvanější pohled, kterej jsem uměl. Dělal, že ho neviděl. Vyšli jsme na ulici, kde nebyla ani noha. To mi moc nepmůže. V ke mně stál zády. Ramena měl napjatý. Vytáhl z kapsy cigaretu, zapalovač a zapálil si. Z hluboka natáh a otočil se ke mně.

"Víš, že za tohle tě Wrath stáhne z kůže?!" Né asi.

"Jo vim." Najednou se ve Vém něco pohnulo. Odhodil masku. Teď už nevypadal ani klidně ani vyrovnaně. Zuřil.

"Sakra Qhuinne! Co jsi mu řekl? A hlavně proč jsi mu to řekl? Snad jsi nenakráčel do toho baru a jen tak z nudy neřekl prvnímu klukovi, kterého jsi uviděl a Nás?" Jo, měl pravdu, přesně tohle jsem udělal. Až na tu nudu.

"On mi tvrdil, že je vampýr. Moroi. Doikonce mi řek všechno o jejich rodu." No to řže jsem mu o nás řek první, to vědět nemusí. Ale ani tohle ho moc neuklidnilo.

"A ty si mu jako věřil? Seš snad úplně blbej? Žádní jiní upíři neexistujou!"

"Ale on na mě použil nátlak!" Tohle ho už zaujalo.

"Co na tebe použil?"

"Nátlak. Je to něco co používáme my. On dokáže přimět lidi, aby udělali co chtěj."

"To je blbost." Nevěřil mi, ale já se mu nedivil. Kdyby mi něco takovýho řek, taky bych mu nevěřil.

"Neni. Chtěl ho na mě dokonce použít, ale já si myslel, že je to upír a že mi chce vymazat vzpomínky na něj a na to co mi řek, takže to na mě nepůsobilo. Pak jsme si vyměnili fakta o tom jak to u nás je. No a pak jste přišli vy." V vypadal, že omdlí. Dvoumetrovej upír vypadal, že omdlí. Kdyby to nebyla tak vážná situace, tak bych se i zasmál.

"Fajn. Takže zavolám Wrathovi a ten nám řekne co máme udělat. Ty se teď vrať dovnitř. Já za váma přijdu." Kývl jsem.

Otočil jsem se a vrátil se zpátky do baru. To co jsem uviděl mě zastavilo v půli cesty. Butch seděl na místě kde předtím já a smál se. Nahlas. Adrian mu něco řikal a Butch kýval jako by mu to přišlo úplně samozřejmí a smál se. Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, pokračoval jsem k nim. Adrian se ke mně otočil a usmál se na mě. Byl fakt hezkej. Opětoval jsem mu úsměv a stoupl si knim. Podíval jsem se na Butche, opravdu to vypadalo, že se bavil.

"Koukám, že na tebe taky zapůsobil, co?" Butch dělal, že mě přeslechl a usměv mu zmizel ze rtů, i když ne z očí.

"Jen jsem Butchovi vyprávěl nějaký historky z dvora." Adrian mi poslal tak okouzlující úsměv, že se mi málem podlomila kolena. Adrian to zaregistroval a úsměv zmizel, i z očí. V místnosti se ochladilo, jak do baru vstopil Vishous. Bílý oči a bradka púsobily hrozivě a k tomu přispěla i rukavice na pravé ruce. Došel k nám. Nevyzařoval žádné emoce. Kývl na mě a Butche. Butch se zvedl z barové židle a spolu semnou se vydal k Vishousovi.

"Volal jsem Wrathovi." Tahle informace patřila Butchovi.

"Teď má nějako práci na Druhé Straně. Máme ale toho kluka dopravit do Sídla a tam na něj počkat." Předpokládal jsem, že to tak dopadne. Spíš sem doufal.

"A jak ho tam asi dostaneme, nemyslim, že na něj bude působit něco mentálního."

"No, když to nepůjde po dobrým, tak to půjde po zlým." Vypadalo to, že to V myslí vážně.

"Dobře, ale můžu mu to oznámit já?" V kývl i když ne moc nadšeně.

Otočil jsem se k baru a podíval se na Adriana. Opravdu jsem doufal, že se mu v sídle nic nestane. Upíral na mě nádherné smaragdově zelené oči a já věděl, že udělám vše, abych ho ochránil. Klidně i umřu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 veronika veronika | E-mail | 28. ledna 2012 v 13:41 | Reagovat

moc se mi to líbí

2 Pavlušínečkaa Pavlušínečkaa | 28. ledna 2012 v 14:41 | Reagovat

Kujuuu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama