.

Výlet: Výlet

27. ledna 2012 v 21:15 | Connie |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!



Stefan odešel. Připadalo mi to jako věčnost od našeho posledního setkání a polibku na rozloučenou. Nevím proč odešel. Říkal jen něco o své rodině, že potřebuje něco zařídit. Nechal mi tu však Damona. Prý že mě ochrání. O čem si mám s ním povídat? Vždyť nevydrží ani jeden den bez toho, aby někoho zakousnul. Včera to byla ta prodavačka. Byla to hezká černovláska s jiskrivě zelenýma očima. Vypadaly jako smaragdy. A kdo ví kdo to bude dneska? Třeba teď, když tu není Stefan, si dělá zálusk i na mě. To nepřežiju. Jak mám přežít celou tuhle dobu jen s Damonem? V tom se ozvalo zaklepání na dveře. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Byl to Damon. Jen on se Stefanem ťukají vždy čtyřikrát. A teď, když Stefan odjel, není nad čím přemýšlet. Dveře se rozevřely a do místnosti vtrhl Damon. Chytl mě kolem pasu. "Jdem na to?" Nachápala jsem na co chce jít. Sním do ničeho nechci jít, nikdy. "Neřikej že jsi zapomněla. Vždyť dneska začíná pouť. A přeče jsi tam se Stefanem chtěla jít. Několik dní jsi ho přemlouvala než svolil. A teď, když tu není mám povinost tě tam vzít já."





"Damone, já dneska nikam nejdu." Chtěla jsem ho naštval. "Se Stefanem bych šla, ale s tebou? Nech si zajít chuť."

"Aj, aj. To se nedělá. Zlobivá Elenka. Nic takovýho nepřipadá v úvahu. Ty půjdeš a basta. Tečka. Konec diskuze." Obrátil se k šatníku a vyndal z něj kratičké šaty. Pak je radši hodil zas zpět. Viděl, že se mi ten nápad se šatičkama opravdu nelíbí. Nakonec vybral dlouhé černé kalhoty a modrý top. Na to jsem už přistoupila. Oblékla jsem se a nazula boty. Pak mě chytl a zašeptal mi do ucha tím jeho omamujícím jemným hlasem "Eleno, neboj se. Jsem tu s tebou. Nic se ti nestane.To ti slibuju." Pak se obrátil ke dveřím, odemkl a prohodil "Ale neslibuju, že se nebudeš bát. Spíš ti zaručuju, že se bát budeš. Jdem totiž hned jako první do strašidelného hradu. Slyšel jsem, že je tenhle rok opravdu strašidelný."

" Damone, nejsem přece už jen malá holčička. Možná pro tebe jo, když je ti těch 156 let. Už jsi moc starý. Pro lidi jsem mladá, ale ne malá. Probuď se." Jen mi přikázal se rozloučit se životem a rychle mě chytl svým pevným stiskem a odvedl mě pryč.

*

Byli jsme v jeho autě. Černý jaguár byl, jak by se u něj dalo čekat, udržovaný. Koženkové sedačky byly pohodlné a když jste si sedli, propadli jste se do sladkého náručí sedačky. Kůže voněla celým autem. Bylo to tak omamující. "Haló? Země volá Elenu." Nechápala jsem. "Promiň Damone, asi jsem se nějak zamyslela. Nebylo by přece lepší zůstat doma?"

"No to v žádném případě. Chtěla jsi tam. Tak jedem." Šlápl na plyn. Auto se rozjelo. Jel 140 km/h. "Damone, ty šílenče, zpomal přeci. Vždyť je to blízko a tohle není žádná dálnice. Není kam spěchat."

"Ne, vůbec není kam spěchat. Jen na pouť." Usmál se tím jeho okouzlujícím úsměvěm. V tu chvíli jsem mu vše odpustila. Zbytek cesty jel naštěstí pomaleji. Nevím proč, ale něco mě táhlo chtít se o něm dozvědět něco víc. Znám ho přeci jen chvíli a nikdy není naškodu se o svém "příteli" dozvědět něco víc. " Damone? Smím mít pár otázek?"

"No nevím, nevím. Zkus být zákeřná." Znovu se usmál. Pokaždé, když se na ten jeho úsměv podívám, nevnímám nic. Jen ten úsměv. "Jak jsi se stal upírem?"

"To víš. Stačí abys měl krev zředěnou tou upíří a někdo tě zabil. Pak jen vysát pár příbuzných a je hotovo. Neboj. To s těma příbuznýma je vtip." Oba jsme se zasmáli. "Kolik ti v té době bylo?"

"Byl sem ještě mladej. Okolo 20. Ženský na mě letěli. Ták a jsme tu." Před námi se rozprostírala pouť. Moje smrt se blíží.

*

V jedné ruce jsem měla cukrovou vatu a v druhé limonádu. Vražedná kombinace. Ani jsem vatu nestihla dojíst a už mě táhl do strašidelného hradu. Z dáli jste mohli vidět vozíčky s páry, které se rádi bojí spolu. Jenže já tam jdu s Damone. Stefane. Jak mi chybíš. Už abys ses vrátil a mohli jsme tam jít spolu. Při každém leknutí bych se k tobě přitiskla a pak... ty už víš co nastane. Ani jsem si nevšimla, že jsem už ve vozíčku. Vedle mě je Damon. Až teď jsem se začínala doopravdy bát. V tom se vozíčky rozjeli. Tohle kolo jsme tam byli jediný. Nikdo jiný tam nebyl. Nikdo by mě nemohl zachránit z Damonových spár. Jeli jsme temnou uličkou. Zatím to nebylo tak strašidelný a Damon byl v klidu. Cítila jsem že zatáčíme. Otočila jsem se na Damona. Nikde jsem ho však neviděla. Jela jsem dál. Sama. V tom se otevřela rakev ze které vylezl Damon. Hrozně jsem se ho lekla. Prý jsem i nadskočila. Dál už jsem ho nezpustila z oka. Občas jsem se něčeho trochu lekla, ale ne tolik. To co přišlo pak bylo hrozné. Zažila jsem smrt. V půli jsme vystoupili. Do konce jsme museli pěšky. Šla jsem vedle Damona a čekala, jestli provede zase nějaký vtip. Uslyšela jsem něčí kroky. Uklidňovala jsem se. Musíme to být přeci jen já a Damon. Nikdo jiný s náma dovnitř nešel. Uslyšela jsem ty záhadné kroky znovu. A za chvíli zas. Už jsem se bála. Myslela jsem si, že je to jako každý rok. Tenhle rok to však opravdu vylepšili. Když jsem se otočila, abych zjistila odkud pocházejí kroky, zahlédla jsem stín. Vypadal jako sekera. "Damone? Někdo tu je. A má sekeru. Já se bojím."

"Vždyť je to strašidelný hrad. Jsme tu abychom jsme se báli. Je to jen atrakce. Třeba tam je přidělaná, ale nikdo tam není. Je tam jen aby se návštěvníci báli." Asi má pravdu. Vždyť jsme ve strašidelném hradu. Ale ty kroky mi pořád vrtaly hlavou. Šli jsme dál. Cítila jsem, že za chvíli bude konec. Přesto jsem se držela Damona pevně kolem pasu. Opravdu jsem se bála. Celou cestu jsem slyšela kroky a viděla ten záhadný stín sekery. Někdo nás sledoval. Tentokrát se od Damona nenechám odbýt. "Damone, jsem si jistá, že nás někdo sleduje. Už to nevydržím. Ty ty kroky neslyšíš?"

"Eleno, já slyším vše ale žádné kroky. To je jen tvá fantasie. Uklidni se přece." Smál se mi. To mě naštvalo. Musela jsem mu to nějak oplatit. Ale jak? A pak mě to napadlo. "Ty jsi musel asi navštívit hodně strašidelných hradů za těch 200 let."

"No dovol. Mě je teprve 20. Ale už 156 let." Zasmál se tím jeho pokřiveným úsměvem. Jeho zuby byly krásně bíle. Na tváři se mu udělaly ďolíčky. Byl tak roztomilý. Vždy mě tím úsměvěm úplně odzbrojí. "Damone..."

"Ano Eleno?" Ani jsem si nevšimla, že jsem si povzdechla nahlas. Musím to nějak zamluvit. "Jdu pryč. Zpátky. Už tu nevdržim." Otočila jsem se. V tom jsem ucítila na čele kapky potu. Byla jsem vyděšená. V těsné blízkosti stál můž. Vysoký svalnatý můž se sekerou. Tak přece jsem měla pravdu. Sekeru měl vztyčenou jako kdyby se napřáhl k úderu. Zaječela jsem. Damon mě v rychlosti chytil a odnesl na konec tunelu. Chci domů. "Damone okamžitě mě odvez domů! Už tu nevydžím ani minutu!"

"Uklidni se Eleno. Už pojedem."

*

Seděli jsme v autě. Byli jsme na cestě k němu domů. Už jsem byla klidnější. Mnohem klidnější. Nevím jak bych reagovala, kdybych tam byla dnes sama. Přesto všechno jsem na něj byla naštvaná. Neměl mě tam brát. Stefan by mě do ničeho nikdy nenutil. "Eleno, jsi už v pořádku? Nechceš se ještě napít?"

"Ne." odsekla jsem. "Nebuď na mě naštvaná. Přece jsem tě zachránil. A tobě se to líbilo, když jsem tě chytl kolem pasu a ochranitelsky jsem si tě k sobě tiskl. Mám pravdu?"

"Damone, můžeš na chvíli držet pusu? Třeští mě z tebe hlava. A ne nelíbilo se mi to."

"No, abych řekl popravdě, v tom tunelu to vypadalo truchu jinak. Úplně jsi mě k sobě tiskla a nechtěla jsi se mě pustit. A to jsem se prosím snažil. Hodně. Věř mi." Strčila jsem ho. Doufala jsem, že se vybourá. On však udržel auto na místě. Ani jsme se nepohli. Zbytek cesty jsem s ním nepromluvila. Po příjezdy jsem okamžitě šla do pokoje a lehla si. Pak jsem se vydala do říše snů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama