.

Výlet: Sen

27. ledna 2012 v 21:16 | Connie |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!



Ocitla jsem se na louce. Všude kolem mě byly květiny. Motýli si poletovali sem a tam. Vše vypadalo tak úžasně. "Taky se ti tu tak líbí?" Stefan! Chytla jsem ho kolem krku a dlouze ho políbila. Pak jsem se mu rozbrečela v náručí. "Stefane, ach Stefane, chyběl jsi mi"




"To ty mě taky Eleno. A moc." Teprve teď mi došlo, že je to vše jen sen. "Stefane, chci abys tu byl až se vzbudím."

"Eleno, sama moc dobře víš, že to nejde." Rozbrečela jsem se. "Stefane, já už se nechci nikdy vzbudit." Když jsem se na něj znovu chtěla podívat, byla jsem u Damona v náručí. Můj nejhezčí sen se ve vteřině změnil v noční můru. "Damone, okamžitě mě pusť nebo tu začnu křičet!"

"Jen klid Eleno, tady tě nikdo neuslyší. Klidně si však řvi. Stejně je ti to prd platný. Zvedla jsem se a utíkala. Louka se změnila v les. Všude byli stromy a mlha. Nic jsem neviděla. Damon mě chytil za rameno. "Eleno, no tak, neutíkej, je to na nic."

"To je mi jedno. Jen když tu s tebou nebudu. O to mi jde." V tom mě napadlo, že tohle je vlastně můj sen. Když jsem dokázala dostat sem Stefana, tak dostanu Damona taky ven. A budu tu já a Stefan. Zavřela jsem oči a znovu si představila tu chvíli, kdy tu byl Stefan. Už se vše přetvářelo, když v tom mi kolem nohou proběhl potkat. Zase tu byl ten les i s Damonem. Poslední šance je utéct. "Eleno, počkej!" Nevšímala jsem si ho. Jen jsem běžela. Zdálo se mi, že i stromy mi chtějí zabránit v útěku před ním. Les byl nekonečný. Neviděla jsem nic. Jen běžela. Konec nebyl nikde. Vše jsem viděla jen v odstínech šedi. Zdálo se mi, že běžím pořád dokola. Pořád jsem se ohlížela jestli za mnou není Damon a ani jsem si nevšimla že mířím přímo do stromu. Náraz byl silný. Tekla mi krev z nosu. Zatočila se mi hlava a upadla jsem do trávy. Tak takhle to tedy vypadá když někdo omdlívá...

*

Když jsem opět dokázala otevřít oči, ocitla jsem se u sebe v pokoji. Pomalu jsem se zvedla z postele. Někdo seděl u okna. Obrysy byly ty samé jako má Stefan. On se vrátil. Mlha před očima se pomalu rozpouštěla a já lépe poznala onoho sedícího. Zase Damon. "Pěkně jsi narazila. Krev byla všude. Máš velký štěstí, že jsem tě nevysál do poslední kapičky." Zase se usmál tím jeho úsměvěm, který tak dobře znám. "Co ti mám říct nebo udělat abys mě nechal na pokoji. Už mě dost otravuješ. Nikdo se tě o tvou otravnou přítomnost neprosil. Tak vypadni."

"Jen klid, už padám. Jen jedna věc. Měla by ses přestat v mí blízkosti červenat. Jsi pak rudá jak rajče." Přes mé zatnuté zuby se prodralo ven tiché zavrčení. On ho určitě slyšel. Taky že ho měl slyšet. Sotva za sebou zavřel dveře, zřítila jsem se zpět na postel do mích polštářů a rozbrečela se. Stefane, chybíš mi. Brečela jsem dobrou půl hodinu, když teta zaklepala na dveře. "Eleno, zlatíčko, potřebuješ něco? Další krabici kapesníků nebo něco k jídlu? Kdyžtak si řekni. Jsem dole." Líně jsem se zvedla z postele a otevřela dveře. Ona byla jediná osoba na celým světě, kdo mi může pomoct v týhlé situaci. Přes mé opuchlé oči jsem skoro nic neviděla. Jen jak jsem jí viděla, rozbrečela jsem se. Povídali jsme si dlouhé hodiny o tom, kdo je Damon, jaký je a proč mě takhle obletuje. Vysvětlila jsem jí vše, co se přihodilo v tom snu. "Snu? Jakém snu zlatíčko? Vždyť když tě sem ten kluk teda Damon přinesl, tak ti z nosu tekla krev. Dokonce ti z toho nárazu zbyla boule. Jdi se podívat do zrcadla." Nevěřila jsem jí. Zvedla jsem se z postele a šla k zrcadlu. Moje obrovská boule na čele a rudý nos ještě od krvácení se nedaly přehlédnout. "Takže to byla pravda?" Už jsem zase ležela na zemi. Další omdlení bylo na cestě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama