.

Tajemný cizinec - 2.Kapitola

12. ledna 2012 v 18:21 | Giberia |  Tajemný cizinec

TAJEMNÝ CIZINEC - 2.KAPITOLA




Slézat ze střechy kostela přes ten malý otvor, o kterém jsem si začínal pomalu ale jistě myslet, že se jím nedokážu protáhnout bez zranění, bylo poměrně bizardní. Nohy mě pálily, ruce svědily, ale začínal jsem na sobě pozorovat známky energie a léčení. Proměna mě vždy po hodině dvou postaví na nohy, díky Bohu, že dnes je ten proces daleko rychlejší.

Schody, po kterých jsem stoupal, byly nepřirozeně vysoké a mramorové, točily se neustále dokola a já byl blahem bez sebe, jakmile jsem se z nich dostal na pevnou podlahu kostela. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

Okolo mě byla místnost přesně toho typu, jaký bych nikdy neočekával v kostele. Bylo to jako vejít do plastického domečku pro panenky a najít tam doupě, ve kterém se prodávají drogy a prostitutky. Místnost byla kulatá, takže nikde neexistoval žádný roh, do kterého bych se v případě nebezpečí mohl skrýt. Po vysokých a na šedobíle zbarvených stěnách visely obrázky přírody, žádné kříže a biblické záznamy, jenž se mi neuvěřitelně příčily. Na jednom byla zelená pestrá krajina namalovaná rukou talentovaného umělce, okolo které tekla rozbouřená tmavě modrá řeka. Na druhém nebe zastihnuto ve chvíli, kdy se po něm prohánějí obří blesky. Na třetím žena v kaluži vody, třímajíc nějaký cár papíru. Naproti tomuto obrazu stálo umyvadlo. Otřásl jsem se. Nijak jsem netoužil dotýkat se vody, na dnešní večer to byl můj nepřítel.

"Překvapený?" přeruší nastalé ticho postarší kněz a promne v rukou záhyb svého černého pláště.

Pokrčím rameny. "Nevypadá to tu jako v kostele."

Kněz se tajemně usměje a rozšafně pohodí rukama. "Protože tohle není kostel. Do této budovy to patří, nicméně sem nechodí obyčejní návštěvníci kostela. Obvykle to slouží jako mé… tajné místo na odpočinek. Systém těchto místností vede ještě dál. Ukážu ti to. Následuj mě, prosím."

Místo abych k němu přistoupil však o krok ucouvnu. "Mám vám věřit? Děláte si ze mě legraci?"

Toho muže však má odpověď ani trochu nepřekvapí. Pousměje se a opře o chladnou stěnu. "Musím říct, že kdybys tuhle otázku nepoložil, byl bych z tebe nadmíru zklamán, příteli. Ale jestliže po mě opravdu vyžaduješ odpověď, pak ano. Momentálně mi musíš věřit."

Otřel jsem si zpocené dlaně do ušpiněných tmavě modrých džínů, od kolen dolů roztrhaných na cáry. Kromě nich mi nic z mého oblečení nezbylo. Docela praktické. Kněz si všimne mého zaváhání a pohled upírá na holou kůži a přehodí přese mne svůj dlouhý černý plášť. S vděkem jej přijmu a pocítím, jak mnou začíná prostupovat chvějivé horko. Přeměna doznívá, ale hlava se mi stále otřásá v malých explozích a svaly na rukou se mi třesou. Nemám na vybranou.

"Tak fajn," kývnu na souhlas, přitáhnu si plášť ještě víc k tělu a následuji toho neznámého laskavého muže pootevřenými černými dveřmi vysazenými z rámu. Ocitneme se v poněkud moderně zařízené místnosti s vlastní malou knihovničkou, červeným kobercem, velkou ošuntělou skříní, která už má ty nejlepší roky za sebou, postelí s černým přehozem a nočním stolkem z bílého dřeva. V rohu místnosti stálo malé červené křeslo a za slunečného odpoledně by na něj dopadalo zářivé světlo proudící skrz pootevřené plastové bílé okno se zatáhnutými žaluziemi. Na bílém stropě byl přimontován lustr tvaru květiny a když neznámý kněz stisknul černé tlačítko na zdi, místnost se zaplavila ostrým žlutým světlem, jenž všem věcem v místnosti dodal jistou váhu. Uvědomil jsem si, že se mi na okamžik vybavilo vidění fénixe, proto jsem byl schopen nahlédnout skrz černočernou temnotu, ale sotva bych se s tím dokázal svěřit muži stojícímu za mnou. Abych měl větší pocit jistoty a bezpečí, otočil jsem se pro všechny případy tomu muži čelem.

"Není to nic moc, ale prozatím tu můžeš zůstat."

Rozhlédnul jsem se. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tento podivně milý a přátelský muž, jenž mi zatím nepokládal žádné primitivní a vlezlé otázky, jaké jsem svého času zavrhoval, skrýval v místnosti skrytou kameru, nebo nastavenou spoušť v některém ze záhybů černé pomačkané košile. Bylo tak příjemné, jakmile jste se na okamžik odpoutali od neustálého strachu a kontrole okolí a mohli jste se poddat pocitu, že dokážete snad někomu důvěřovat, byť to nemusí trvat dlouho.

Pokoj se mi líbil. Netušil jsem sice proč to ten muž udělal, nebo co se stane za pár hodin, jaký tohle všechno bude mít spád, ale usmyslel jsem si, že tu zůstanu. Koneckonců, měl jsem na vybranou? Potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě, udělat si pořádek v tom nepořádku, který se mi rozpoutal v hlavě.

"Chtěl jsem se zastavit," pronesl jsem tiše, spíše sám k sobě, ale neuvědomil jsem si, že mluvím dokonale nahlas. "Ukázalo se, že to byla hloupost."

"V Hill's Hope se ti nic nestane," pravil kněz a přívětivě se pousmál. "Je to dobré město s dobrými lidmi. Ať tě hledal kdokoliv, nenajde tě, rozhodně ne zde. Alespoň nějaký čas, příteli."

Zamračil jsem se a zvedl jedno černé obočí. Spousta lidí by za takovou schopnost zabíjela. "Proč mi pomáháte? Vy něco víte o… o mně?"

Starší muž se rozesmál, přestože v tom smíchu nic vtipného a veselého nebylo. "Jsem v tomto kostele opatrovníkem již příliš dlouho. Můj otec, stejně jako jeho otec, věděl mnohá tajemství. Tajemství, o nichž mě spravil těsně před svou smrtí, abych mohl pokračovat v jeho stopách a činech. Usmyslel jsem si sice, že se to nestane, ale jak vidíš, dohnala mě minulost a já se jí postavím čelem."

"Neodpověděl jste mi na položenou otázku, pane!" upozornil jsem jej nesmlouvavě a založil si ruce na prsou.

"Nuže, ano," přikývl souhlasně muž a vrásky kolem očí mu zavířily. "Nikde není psáno, že existuje jen jeden svět. Jsou jich stovky, tisíce, o nichž nemáme ani potuchy. Tvou zvědavost asi neukojím, mladý muži. Nuže, ve skříni jsou teplé přikrývky. A osprchuj se v koupelně. Dveře jsou za křeslem, jen do nich musíš zatlačit. Jak tvrdíval můj otec, zmoklí ptáci ne vždy voní po fialkách."

A s touto hláškou, která mě ze srdce rozesmála, se odporoučel. Nejistě jsem se zadíval na červené křeslo a opravdu. Obyčejný člověk by si s těží všimnul těch černých obrysů, které značily dveře a maličké dírky, která sloužila… no, asi jen k efektu. Dloubnul jsem do těch dvířek, hezky utajených a objevil pozemský ráj.

Koupelna obložená světle modrými a šedými kachličkami, černobílá podložka vedle bílé prostorné vany se zlatým okrajem, naleštěné bílé umyvadlo které vypadalo jakoby jej nikdo dlouhou dobu (jestli vůbec) nepoužil, sprchový kout a kulaté široké zrcadlo. Prohlédnul jsem se v něm. Můj odraz vypadal tak děsivě, že jsem ze sebe radši strhnul odřené džíny, respektive to, co z nich zbylo a vlezl jsem do sprchového koutu. Teplá a zároveň chladivá voda mě nadnášela do nebe a vzpomínka na to, že voda je můj nepřítel, se vypařila stejně rychle jako se objevila…


"Jacku, zvedni se z té postele a mazej se oblíkat, nebo ti spálím všechny plakáty Linkin parku!" rozlehl se v sedm hodin ráno rozzuřený, ale dokonale probuzený hlas Jessiky Salvadorové. Zatřásla s bratrem, sedmnáctiletým a sto osmdesát centimetrů vysokým blonďákem se světle modrýma očima. Při zaslechnutí jména své oblíbené skupiny sebou cuknul a zpozorněl. Potom, když pohlédl do až moc vážného výrazu jeho sestry, se s obtížemi vyhrabal z postele a začal na sebe házet jednotlivé kousky oblečení poházené různě po pokoji. Jeho tmavě modré džíny ležely zmuchlané kousek pod oknem, ponožky našel v dolním šuplíku pod učebnicí dějepisu a obyčejné černé tričko od jakési značkové firmy přehozené přes židli, kam mu ho dala jeho matka.

"Není nic horšího, než po ránu budit spící mrtvolu," posteskne si Jessi tak tiše, že ji její bratr ani nezaslechne, zabouchne za sebou dveře od bráchova pokoje a s ladností vejde do toho svého.

Z plastového hnědého okna proniká do pokoje příjemné světlo. Na pravé straně pokoje stojí obrovská postel s červeným polštářem a peřinou, na jejímž konci je položen hnědý medvídek. Vedle postele na nočním stolku leží její diář v pastelových barvách, véčkový mobil a rozečtená knížka o Anitě Blakeové. Z velké bílé prostorné skříně vytáhne velkou červenou kabelku, úhledně si do ní poskládá učebnice matematiky, angličtiny, španělštiny, dějepisu a zeměpisu a několik sešitů, propisku, tužku a gumu (pro všechny případy), do menší přihrádky vloží mobil z nočního stolku, knížku se záložkou v polovině, mp4, peněženku a objemný blok s polovinou pospaných listů. Z věšáku sejme úzké tmavě modré šaty bez ramínek těsně nad kolena, které se zavazují pomocí šňůrek na zádech a těsně pod prsy si zaváže pěticentimetrovou černou stuhu lehkou jako pírko. Šaty jsou z šifónu, takže když se otočí na místě, zvlní se a vytváří krásné tvary. Navíc perfektně zvýrazňují moje křivky, pomyslí si vesele. Sice škola není zrovna slavnostní, ale cítila potřebu si je na sebe dnes vzít. Navíc má stejně zasedání rady a musí působit jinak než ostatní.

Zatímco její mamka pobíhá dole v kuchyni a snaží se jim včas připravit snídani a její bratr neustále zakopává o svoje vlastní nohy, Jessi zamíří do koupelny, vyčistí si zuby a pečlivě si rozčeše lesklé vlnité vlasy hnědého odstínu sahající až po zadek, černé řasy si přejede řasenkou, aby se jí prodloužily a na víčka si nanese mastné světle šedé stíny, které perfektně ladí s jejíma tmavě modrýma očima. Laškovně na sebe mrkla do zrcadla, ze skříně si ještě vzala černou saténovou vestičku a sešla po schodech do moderně zařízené haly se světle zelenými stěnami. Pokaždé když tudy procházela, připomněla jí ta barva Havaj.

Její matka, Alene, pochodovala po kuchyni jako vrchní generál a pokládala na stůl snídani, která obsahovala dva pořádně propečené křupavé tousty se sýrem a slaninou, sklenici pomerančového džusu a misku červených jablek. V bílé košili, lehkém černém kostýmku a s vlasy sepnutými do copu Jessi připomínala nějakou herečku, ale jméno si vybavit nedokázala.

Frank, její otec, seděl u stolku, v jedné ruce třímajíc šálek s horkou černou kávou a v druhé ranní noviny. Na to, že mu bylo 36 nevypadal na víc než na třicet. Na rozdíl od její matky na sobě měl černé džíny šedé tričko bez jakéhokoliv nápisu, nebo obrázku a bílou mikinu. Rozčepýřené černé vlasy mu trčely všemi směry a tmavě modrýma očima, které po něm Jessi zdědila, těkal od novin na svou uřícenou manželku, očividně se nemohl rozhodnout čemu věnovat větší pozornost.

Její bratr Jack seděl naproti otci a držel se oběma rukama za hlavu, jako kdyby se měl v příštím okamžiku zhroutit. Po pravdě řečeno měl kocovinu jako vyšitou, o čemž samozřejmě věděla jen Jessi, protože ho ráno v jednu nachytala v kuchyni, jak do sebe střídavě lije kafe a střídavě zvrací. Nedokázala říct co bylo víc nechutnější. Měl taky ohromné štěstí, že o tom jeho máma neměla ani ponětí. Naštěstí, jinak by si vysloužil minimálně půl roku zaracha s přísným zákazem počítačových her a randění a jak Jessi moc dobře věděla, tyhle dvě věci prostě patřily k jeho životu. Ne že by se to ostatní členové jejich rodiny nepokoušeli změnit.

Když vešla (prozradil ji cinkající řetízek na kabelce), všech šest párů očí se zvědavě otočilo jejím směrem a jejímu otci neuniklo hlasité a obdivné hvízdnutí. S úšklebkem se otočil na svou manželku a přitom mrkl na svoji dceru.

"Vidíš to, Alene? Odjakživa tvrdím, že to módní cítění má po mně!" daroval ženě vřelý úsměv, při kterém by se kterékoliv jiné ženě na téhle planetě podlomila kolena a opět obrátil pozornost na Jessi. "Vypadáš úžasně, dcerko. Pověz, co dneska slavíte? Škola začala před dvěmi měsíci."

Jessi se rozzářila, posadila se po jeho pravici a nadšeně mu začínala vyprávět události, které se dnes stanou. "Bude to tak úžasné, tati. Konečně se sejdeme celá rada po těch dvou měsících. Sarah musela na operaci a je to jedna z nejdůležitějších redaktorek, nemohli jsme jednat bez ní. David měl zánět slepého střeva a je také velmi potřebný. Dvě holky, Judith a Predence, jsem byla sice nucená vyhodit, ale nedělalo by to stejně dobrotu. Když se domluvíme na článku, měly by ho třeba donést, nebo ne?"

"Samozřejmě, Jessiko," dal jí otec za pravdu a napil se kávy. Byl jedním z velmi mála lidí kteří ji oslovovali celým jménem, ale nevadilo jí to. "V téhle době je poměrně složité najít zodpovědného člověka jako jsi ty, zlato."

"Jen ji nepřechval," ucedil posměšně Jack a nabral si do misky cereálie. Pod očima měl fialové a černé kruhy, těžko poznat který odstín převládal. Jessi se na něj starostlivě zadívala. Nebyla moc štěstím bez sebe, když musela rodičům zapírat jeho diskotékové zážitky. Tolik se snažil zapadat do kolektivu (a že s tím neměl nikdy problém), že ho to stálo docela hodně. Ale jeho ego by si něco tak ponižujícího samozřejmě nikdy nedokázalo připustit.

Alene po svém synovi vrhne zachmuřený pohled, který jej donutí sklopit hlavu a dát se do hromadného ničení cereálií ve svých ústech. "Jacku, neměl by jsi být tak neslušný. Občas by neuškodilo brát si z ní trošku ponaučení. Víš, napadlo mě, že by jsi se možná mohl přidat do Rady a pomáhat ve školních…!"

"Tak to ani náhodou, mami!" Jack se na okamžik snažil předstírat obrovské vyděšení a vykulil oči, až mu málem vypadli z důlků. Jessi protočila oči. Někdy se choval jako bezkonkurenční idiot a takových lidí znala jen málo. Ale možná si to myslí jen proto, že s ním pod jednou střechou žije už skoro sedmnáct let. A to přeci na každém zanechá následky, tím si byla jistá.

"Byl to jen návrh, Jacku," odpoví jeho matka a smířlivě pozvedne ruce nad hlavu. Potom jí oči sklouznou k nástěnným hodinám. 7:11! Vyděšeně křikne, popadne svoji kabelku a mobil, který do ní bez ladu a skladu hodí, slovně se se svou rodinou rozloučí a vyletí z domu dřív, než by kdokoliv z nich stihl říct švec.

"My bychom také měli vyrazit," uvědomí si vesele Jessi a nalije do sebe pomerančový džus. Má podivnou příchuť. Neměla jsem to kombinovat se zubní pastou, uvědomí si, ale na jakékoliv změny už není čas. 7:15 má sraz před domem se svojí nejlepší kamarádkou Kimberly. "Užij si to dnes v práci, taťko. Přijdu ve dvě, jo? Pak mi řekneš všechny novinky! A nezapomeň dát po cestě na komisařství mamčino pracovní oblečení do čistírny, má ho na posteli, čehož sis určitě ráno povšimnul. A dej najíst Fanymu. Žrádlo má na zahradě ve skříni, kde jsou obvodové dráty, ano?"

Dala mu pusu na neoholenou tvář, přehodila si přes rameno kabelku, stejným gestem jako její mamka, okolo krku si obmotala modrý hedvábný šátek ladící s jejími šaty, rozloučila se s bratrem, který jezdil do školy na své bronzové motorce Suzuki, se kterou jezdil už půl roku a na niž si pečlivě vydělal v restauraci a vyrazila z domu podobnou rychlostí jako její matka, takže před dvoupatrovým honosným domem s modrošedou omítkou a bohatou předzahrádkou stála přesně o čtvrt na osm. Ve schránce ležel nějaký dopis v zažloutlé obálce a kousek od Kimberly, která stála na třetím schodu odspodu, se vyvalovala jako obvykle ta perská kočka Perla, jak ji trefně pojmenovala sousedka Palmerová.

Podrbala kočku za ouškem a ta začala vrnět jako pokažený stroj. Potom se s rozzářeným úsměvem začala věnovat své nejlepší kamarádce. "Ahoj, Kim."

"Ahoj, Jessi," oplatila jí formální pozdrav a nakoukla do okna, ve kterém se svítilo a kde byla jídelna. "Tvůj brácha jde jako vždy později?"

Jessi se usmála. Její zájem o Jacka nikdy nedokázala pochopit, přestože se o to skutečně velmi snažila, ovšem neúspěšně. "Jasně, co jsi čekala? Pojď, musíme si pospíšit. První hodina je chemie, musím si ještě přečíst minulou látku, kdyby mě náhodou chtěla vyvolat!"

Kim potlačí touhu protočit oči a srovná s rozjetou Jessikou krok. Přitom uchváceně zírá na její koktejlky. Pro většinu lidí tyhle šaty znamenají oslavy, svatby, párty a firemní večírky, ale jestliže někdo zná Jessiku, je mu docela jasné, že ona si s tímhle starosti dělá málokdy. Ve své skříni má šatů minimálně sto padesát a jakmile má chuť si některé z nich vzít, vezme si je. V tom problémy neměla. Ani ve vkusu.

"Jessi, ty se učit nepotřebuješ, kolikrát ti to mám říkat? Všechny ty antioxidanty a oxidy a kyseliny umíš i pozpátku. Skoro bych zapomněla, krásné šaty. Rickymu se určitě budou líbit!" spontánně na ni mrkla a tvářila se dokonale nevinně, avšak Jessi ji prokoukla. Ostatně jako to dělávala celý svůj život.

"Díky," znovu ten zářivý úsměv. Jessi kypěla takovou energií, že ani profesor matematiky jí její pověstnou dobrou náladu nezkazí. "Koupila jsem si je těsně před začátkem školního roku. Nezapomněla jsi doufám na to, že v jednu hodinu máme zasedání Rady, že ne, Kim? Protože to bych tě za to asi zabila!"

"Copak bych si mohla nechat ujít velení šéfredaktorky?" Kim se posměšně ušklíbne a dloubne kamarádku do ramene. Jessi jí to oplatí. Samozřejmě, že na to nezapomněla, to bylo jisté. Kim byla ostatně členkou Rady coby její zástupkyně.

Jessi se zamyšleně usmála. "To teda ne. Mohlo by se stát aspoň něco zajímavého. Kromě Rady bude dnešek trošku… nudný. Ale to je jedno, my dvě si ho přece dokážeme zpříjemnit, viď?"

"Že váháš! Mimo to, kdy přijede tvoje sestra z Londýna?"

Jessi zaváhala. Už dva dny se jí nikdo na její sestru nezeptal. Usmála se při vzpomínce na tu panenku, jak ji nazýval její táta. "Dnes večer."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 smutna smutna | Web | 12. ledna 2012 v 18:32 | Reagovat

Zjisti jestli te miluje, mrkni na muj webik !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama