.

Stmívání: Probuzení 7.část

14. ledna 2012 v 14:13 | Bludimirka |  Stmívání Probuzení

Sama v sobě




Sebrala jsem klíčky od auta ze země, kam mi upadly a vydala se neochotně do garáže.

Od chvíle, kdy mi Jacob utekl přímo před očima, uběhla asi tak hodina. Byli jsme vzhůru opravdu brzy.

Chtěla jsem si zajít popovídat s mámou, ale ta byla i s otcem pryč. Jasně, v noci nebyli skoro nikdy doma.

Pích.

Aby taky mohli. Představovala jsem si, jak se někde nechávají unášet svými pocity a pomyslela na to, že JÁ bych mohla taky. S Jacobem.

Ovšemže si řeknete, že je divné představovat si takhle své rodiče, ale vzhledem k tomu, že jsou upíři, jsou navždy mladí a já k ním cítím víc přátelství, než jakobych je brala jako normální rodiče.

Normální. Tady nikdo nebyl normální. Ani já. A už vůbec ne teď.

Spadly mi klíčky od auta na zem a já je ani nechytila. Prostě jsem se ohnula v pase a sebrala je jako každý normální člověk.

Normální.

Co je vlastně normální?

Je to něco, co od vás každý očekává?

Nebo skupina určitého druhu, která převažuje počtem nad druhými?

Byli by snad upíři, být na světě přesilou nad lidmi, normální?

A je vůbec normální takhle uvažovat?

Ne nic není normální.

Představuji si normalitu jako normu, hranici, množství, co se nepřekračuje. A po překročení je pak nenormální.

Takže je něco normální?

Rozhodně ne.

Nikdo neudržuje své zvyky, své potřeby a bůhví co ještě v normě. A už vůbec ne všechno dohromady. Každý byť sebemenším málem, byť sebemenší odchylkou přetáhne nebo ubere.

I situace nejsou vyvážené.

Takže se shodneme asi na tom, ženormální není nic a nikdo, protože tohle slovo nikdo nikdy nedefinoval tak, aby se podle něj dalo určovat všechno.

Než mi to někdo jednou vysvětlí tak, abych to pochopila a přijala to jako správnou definici tohoto slova, nebudu ho raději používat.

N - o - r - m - á - l - n - í .

Dost. Nesmím takhle uvažovat.

Kéž by mě tak slyšel táta, přiběhl a zastavil mé myšlenkové pochody.

Nebylo to přeci - nor-ne brr..zdravé. To je to správné slovo.

Zatřásla jsem hlavou, abych vyhodila ty nezdravé myšlenky a otevřela dveře svojí den staré Alfy.

Den.

Je to jeden celý den, co se mé city k Jakovi, mému nejlepšímu příteli a skoro bratrovi vmžiku změnily. A jeho hned potom, co zjistil, jak to cítím já. Nebo prostě čekal? Na to se budu muset zeptat táty. Jestli je to nor- zarazila jsem se nad použitím tohoto slova v mojí hlavě. Zeptat se, zda je to zdravé.

A přesto, přes celých těch 24 hodin, jsem cítila, jako by to bylo mnohem déle. Věřili byste tomu? Jeden den? A tohle všechno?

A kam vůbec Jacob utekl?

Pích.

Dost. Řekla jsem si přeci, že nad tím uvažovat nebudu , a až se vrátí, tak se vrátí.

Pích.

"Jsi jako socha."poznamenala teta Alice, která teď do mě píchala prstem, abych se pohnula.

Vylekala mě, ale ne natolik, abych sebou trhla, nebo jakkoliv dala najevo život.

" To nic, to přejde." zakroutila jsem hlavou.

"Já tě viděla. Dnes ráno. Což znamená, že Jacob je pryč."

Vzdychla jsem si. Nemohla mi přeci ani říct, kam šel.

Ona vlky neviděla.

"Ale viděla jsem, jak mi ukazuješ prstýnek."zatetelila sea píchla do mě znovu, tentokrát tím svým holčičím rozverným způsobem.

Tak tohle šel Jacob dělat? Shánět prstýnek? Ale proč na tak dlouho?

Říkal přeci, že dnes se nevrátí, ale co nejdřív ano.

Co bylo co nejdřív přesně? Jaká doba?

"Alice? Neviděla jsi, jak ten prstýnek vypadal?"zeptala jsem se s nadějí, že mi snad odpoví na mou otázku.

"Viděla, ale to bych ti říkat neměla."zvedla ukazováček na znamení pohrůžky a zakroutila hlavou.

"Dobře, tak si to nech."odsekla jsem s větší kadencí na slově nech, než bych chtěla.

Ale tetu to neznepokojilo. Stále se usmívala.

Pak jsem si najednou vzpomněla na jeden příběh, který mi Jacob vyprávěl, když jsem byla menší. Tahle byla prý jeho nejoblíbenější.

Vybavila jsem si tu vzpomínku tak živě, jako by to bylo včera.











Legenda o dřevěném zlatu



Kdysi dávno, když většina z kmene na sebe brala vlčí podobu, žil jeden muž.

Jmenoval se Sali-ruh.

Tento muž byl velice rozladěný a neštastný v přítomnosti ostatních svého kmene a měl pro to důvod.

Všichni z jeho mužských vrstevníků a dokonce i ti mladší a starší již měli svůj střed vesmíru. Přesněji řečeno otiskli se.

Ale Sali-ruh ne. Nepotkal ještě tu svou, tu, která by pro něj znamenala tolik, co cítíval, když se na duchovní úrovni spojil s ostatními, jediný středobod, jediný důvod jeho života.

A tak se jako zbabělý pes dal na útěk do větších měst. Přál si, aby ho někdo našel a zabil. Hledal upíry, ale marně. Věděl, že v Itálii, v městě, jehož jméno si ani při sebevětším soustředění nemohl vybavit, žije rodina upírů, která by ho s radostí sprovodila ze světa hned při prvním kontaktu.

Ale to mu bylo nanic, když si nemohl vzpomenout na to zatracené jméno.

Vydal se tedy nablind - jak se říká- do nejbližšího velkého města hledat nějaké upíry.

Ale bezúspěšně.

A jednoho chladného večera, kdy už měl náladu natolik pokřivenou, že byl rozhodnut napadnout i člověka (ačkoliv to bylo v nesouladu s vlčími zákony a předsevzetím, kterým se odmala učil), se vydal na lov.

Na lov člověka.

Co lidi vyburcuje víc. Muž nebo žena?

Samozřejmě že žena.

A tak čekal v jedné temné uličce.

Když ji viděl přicházet, byl připravený skočit a roztrhat to něžné stvoření na kusy, aby z toho byl ten největší masakr, co kdy tohle město zažilo.

Byl připravený zůstat na místě toho masakru, aby si ho s ním každý spojil a aby ho odsoudili k smrti.

Když ale tato žena vstoupilapod světlo jedné z pochodní, zmrzl přímo na místě.

Co ho to přinutilo zůstat stát? Jakto, že on, nebojácný krvelačný zabiják, se takhle zasekl?

A pak se to stalo.

Žena k němu přišla, jako by nikdy v životě neviděla krásnější zvíře, a pohladila ho po srsti.

Sali - ruh se vmžiku proměnil v člověka a už si s lidským zájmem prohlížel krásnou neznámou.

Tak tohle mysleli? Takhle to bylo?

Neexistovalo na světě nic jiného než oni dva.

Alespoň pro tu danou chvíli.

Sali - ruh jako správný gentleman přišel svou Lidii (tak se kráska jmenovala)

a jejího otce se vší tou graciézností požádat o ruku.

Lidie samozřejmě souhlasila a on jí navlékl zásnubní prstýnek, ale než mohlo jejich štěstí pokračovat, Lidiin otec je při pohledu na ten prstýnek zastavil.

"Mojí dceru si nevezme nikdo, kdo nemá na zlato!"

A s tím Sali - ruha vykázal ze svého domu.

Sali - ruh sice mohl Lidiinému otci prokousnout hrdlo a uvlonit si tak cestu ke štěstí, ale měl srdce na správném místě a věděl, že by jí to zničilo. Měla svého otce moc ráda, i přesto, že byl tak povrchní a majetnický.

A tak se Sali - ruh vydal do lesů skrýt svůj žal.

Proměnil se ve vlka a čekal, až přijde noc.

Když se za mraky začal objevovat měsíc v úplňku, posvítil na dřevěný prstýnek, který Sali- ruh sám vlastníma rukama vyřezal. Se vší tou láskou.

Sali- ruh vzal prstýnek do tlamy s úmyslem ho rozkousnout.

Cítil, jak měsíční svit úplňku svítí přímo mezi jeho zuby a nadechl se k tomu, aby zkousnul.

Jak ale začal tisknout čelistmi k sobě, pocítil větší odpor, než jaký byl u dřeva zvykem.

Odpor se zvětšoval, až dosáhl takové intenzity, že si Sali-ruh málem ulomil jeden ze svých špičatých tesáků.

Povolil stisk, upustil tu zrádnou věc na zem a ztuhl úžasem.

Už to nebylo dřevo, z prstýnku se stalo zlato. Zlatý prstýnek s přesně takovými vzory, které na něj Sali-ruh vlastnoručně vyryl.

Bez přemýšlení, že je noc, popadl prstýnek do tlamy ( v duchu si říkajíc : raději dřív, než ta fata morgána zmizí) a šupem upaloval zpátky do města.

Lidie otevřela hned, jako by na něj čekala. Padla mu kolem krku.

Když se za ní vynořil její otec a spatřil prsten, který jí Sali-ruh stihl navléci, než sem milostivý pán dokvačil, nemohl věřit vlastním očím.

A tak skončil příběh Sali-ruha a jeho krásky Lidie.

Nikdo už nikdy nevyprávěl, co bylo dál, ale já jsem si jist, že se vzali a žili spolu štastně až do smrti.

Od té doby se ovšem povídá, že když vytvoříš něco dřevěného pro svou lásku a dáš to vlkovi do zubů, aby si s tím stoupl do měsíčního svitu za úplňku, stane se z té věci zlato.

Nevím, jestli to neplatí jen pro zásnubní prstýnky, i to je možné, ale jednou bych to asi rád zkusil."







Vzpomněla jsem si na ten usmívající se zasněný pohled, když příběh dovyprávěl.

Tak proto.

"Alice?"

"Vážně ti to neřeknu, Nessie, nezlob se na mě, jen mi věř, že budeš příjemně překvapená."kroutila teta dál svou roztomilou hlavinkou.

"Já už to nechci vědět..Mám jistou.. ehm.. představu.."

Podívala se na mě nevěřícně, jako kdybych ji zkoušela z nějakého předmětu ve škole.

"Kdy je úplněk?"

"Úplněk? K čemu ti to je? To přeci nemá s tímhle nic společného…"nechápala.

"No vidíš, takže to je něco, co mi stopro můžeš říct."hodila jsem po ní očkem.

"Jestli ti to pomůže… úplněk je dnes v noci."

Dnes v noci. Už? Nebo spíš až? Nemohl by být už teď, aby na mě Jacob čekal, až příjdu ze školy?

Ne, nemohl, říkal mi ten rozumný hlas v mé hlavě.

Takže Jacob chce otestovat, zda legenda funguje. Nebo si je opravdu jistý a šel tam úmyslně právě pro ten prstýnek?

Každopádně, já musím do školy.

Jaká otrava.

"Co ses tak oklepala? To se ti ta krásná vzdělávací budova za jeden den omrzela?"smála se Alice, protože moc dobře věděla, jak jsem už před půl rokem žadonila, abych mohla nastoupit do školy.

Zabouchla jsem dveře svojí Alfy a zamávala rodičům, kteří už stáli před školou po boku svého zaparkovaného Volva.

Přicházeli k nim zrovna teta Rose se strýčkem Emmetem a Jasper.

"Te- Alice?"podívala jsem se na ni zkoumavě, protože mi právě něco došlo. "Já si nestěžuju, ale přesto..Vím, že včera jsem jela poprvé a tak jsi jela se mnou, ale.. Proč jsi dnes nejela s Jasperem? Vy spolu nemluvíte?"

"Ne." řekla teta Alice naprosto klidným a nevzrušným tónem.

"P-proč?"vykoktala jsem zmateně.

"Jasper se mnou nesouhlasil, když jsem řekla, že tu nabídku k sňatku přijmeš a nesouhlasil tak vehementně, že se to strhlo v menší hádku."podívala se na mě. "Myslí si, že bys ji neměla přijímat, že je to brzy. Ale neboj."šťouchla do mě, když viděla můj zděšený obličej. "Viděla jsem, že si to brzy rozmyslí a omluví se mi."

"Hehe."zasmála jsem se a předvedla Alici svou vševědoucnost. " A to bude dnes při úplňku."

"Jak to.."zarazila se v půlce, když jsem prozměnu já jí přitlačila ukazováček na rty.

"Také mám svoje zdroje."usmála jsem se vítězoslavně na její údiv. "Nejsou sice jasnozřivé, jako tvoje, ale spojují jedna a jedna. Což jsou dvě."

A beze slov či otáčení za pomatenou tetou Alicí jsem vkráčela do místní vzdělávací budovy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama