.

Stmívání: Probuzení: 5. část

14. ledna 2012 v 14:10 | Bludimirka |  Stmívání Probuzení

Trocha opatrnosti neuškodí






Už byl skoro večer, když jsem dostala hlad.

Ani jsem nevěděla, jak je to možné, vždyť jsem dnes byla na lovu hned dvakrát.

Že by moje nová láska k Jacobovi spalovala všechno jídlo? Nebo to bylo to rozčarování, které jsem celý den v sobě skrývala?

"Půjdeme se projít?"zeptal se mě Jacob a usmál se na mě svými už úplně uzdravenými ústy.

Tlouk..tlouk, tlouk, tlouk.

"Jasně."přikývla jsem s knedlíkem v krku. "Stejně mám zase hlad."

"Už zase?"zeptal se starostlivě táta a pak vrhnul pohled po Jacobovi.

Ten taky vypadal udiveně.

"Byli jste lovit ráno a odpoledne.."oznámil, jakobych to nevěděla.

"Jo, ale copak si myslíš, že po těch všech nervech, co dnes s naší rodinou mám, mi to bude stačit?"nemohla jsem si pomoct a musela jsem si do něj rýpnout.

Navíc jsem byla nervózní a táta byl první po ruce, takže to musel zákonitě schytat.

Zasmál se hrdelním upřímným smíchem nad pravdivostí mých slov a kývl na Jacoba, že můžeme jít.



Lov byl zvláštní. Nikdy jsem takový nezažila. Byla to pekelná legrace se takhle dohánět a předhánět a vědět ve skrytu duše, co potom příjde. Pár zvířátek mi dokonce donesl Jacob.

Když mi přinesl poslední , přeměnil se a díval se na mě, jak se nasycuji.

Oh. On se ani neoblékl. Usoudila jsem, že asi hned zas někam vyskočí jako vlk.

Nevyskočil, sledoval mě. Znervózňovalo mě to a tak jsem se ho s ústy lehce od zvířecí krve zeptala:

"Máš problém?"

"Jo jeden."zasmál se. "Čekám až se najíš."

Buch. Zas ten knedlík v krku. Najednou jsem neměla chuť už ani na jedno sousto.

Cože to říkal strýček Emmett? Příště jí dej najíst, než jí dáš pusu?

Tlouk. Zas to pitomý srdce, asi ho zastavím, řekla jsem si pro sebe.

Jacob si mezitím navlékl svoje rifle a dál mě pozoroval.

"Ty už nebudeš?"nadzvedl obočí.

"Ne, právě jsem dojedla."

Utřela jsem si ústa a narovnala se.

Už stál u mě a díval se mi do očí s otázkou.

"Jsi dost najezená?"zeptal se pobaveně.

Rozčilovala mě ta otázka a tak jsem se na něj se vší silou zamračila a s výrazem někoho, koho chce někdo vykolejit, dopověděla:

"Copak jsem ti právě neřekla.."

Ale zbytek mé uštěpačné odpovědi zanikl v polibku.

Tlouk, tlouk, tlouk, tlouk.

Ovinula jsem mu paže kolem krku a nechala se vyzvednout do vzduchu, abych se ho mohla chytit nohama. Nepřestával, líbal mě něžně, jakoby mi chtěl ukázat, že musím být taky opatrná. Ale přesto, že byl silný, já také..A tak se pod mou silou svalil na zem. Říkala jsem si, že začnu trénovat trpělivost. Pohladila jsem ho po tváři a sehnula se k jeho krku.

Tak teplá kůže, tak voňavá pro mě. Políbila jsem jeho krk lehce a potom vroucněji. Postupovala jsem opět k jeho ústům, s větší nedočkavostí, než on se ke mně natáčel. Také hledal moje ústa. Našla se a propletla se v omamujícím polibku, pod kterým jsem si představovala milosrdnou smrt.

Tentokrát jsem první ucukla já. Ucítila jsem na jazyku krev.

Jenom co se podíval do mé tváře s otázkou, proč, uvědomil si to také.

Nechal se unést se mnou natolik, že neucítil, když jsem se mu zahryzla do rtů.

"Nebolí to, neboj."uklidňoval mě, když jsem od něj odskočila, sedla si ke břehu řeky a objala svá kolena.

"Nelži mi Jaku, přeci tě musí bolet, když tě kousne upír do pusy."řekla jsem vyčítavě spíš sama k sobě než k němu.

"Ne upír, ale napůl upír. Navíc krásná napůl upírka, u které mi to ani náhodou nevadí. Jediné, co mi na tom vadí , je to, že na další kousnutí si budu muset zase pár hodin počkat.."uculil se.

To přehnal. Ani nevěděl jak a už přes mé rameno letěl do řeky.

Ale já byla vzteklá na sebe, ne na něj, tak proč on taky nebyl?!

Letěla jsem samozřejmě s ním. Co se taky dalo čekat od podlého vlka, kterému nevadí masochistické polibky od napůl upírky.

Už mě zase držel v náručí. Pod vodou. Tam jsem nemohla mluvit. Takže jsem mu nemohla říct: Jaku, pusť mě, nebo ti ublížím. Přitiskl mi rty na mé.

Cože? Žádná opuchlina? Žádné zranění?

A tak jsem vynaložila veškeré úsilí, abych se od něj odtrhla a vytáhla ho nad hladinu, kde jsem ho okamžitě zkontrolovala.

Nic tam nebylo. Ani stopa.

"Jak?"zeptala jsem se zmateně.

"Asi to udělala ta voda."usmál se pokrčíc rameny a už mě zase líbal.

Opět jsem zareagovala rychle, tentokrát ale ne kvůli němu, nýbrž kvůli sobě.

"Kousnul jsi mě do jazyku?"zeptala jsem se nevěřícně.

Usmál se na mě šibalskýma očima a já věděla proč.

Nebylo to tak hrozné. Cítila jsem to, ano, ale hned to přešlo.

"Tys to udělal schválně?"testovala jsem jeho reakci.

"To bych si přeci nedo.."A už jsem ho topila.

"Mně lhát nebudeš."pohrozila jsem mu, když už byl zpět nad hladinou.

"Chtěl jsem, abys věděla, jaké to je pro mě. Že tov porovnání s tím, co cítím při polibku, nic neznamená.."pokrčil výmluvně rameny.

Teď jsem ho políbila já. Opět tak nedočkavě jako předtím a pak jsem trochu zvolnila. Dožadoval se rty i jazykem větší vroucnosti, ale já jsem nepovolila.

Bylo na něm znát, že chce víc, že se těší, až ho kousnu.

"Jsi masochista, víš to?" střelila jsem po něm během polibku.

"Nemůžu za to, že se mi to líbí."

V tom měl asi pravdu. Ještě ráno jsem si nedokázala ani v tom nejdivočejším snu představit, že bych se Jacoba takhle dotýkala a věnovala mu takovéhle polibky. Jiné, než ty, na které jsme byli oba zvyklí.

Ráno. Jak je ta doba daleko.

Odtáhla jsem se od jeho rozpáleného těla velice jemně, abych mu naznačila, že to pro dnešek stačí.

"Ještě?"byla to spíš prosba než otázka. Díval se na mě těma svýma klukovskýma očima a dožadoval se dalšího výpadku.

Tak jo, poslední, řekla jsem si. Když si o to koleduje..

A znovu jsem se nechala unést, tentokrát spíš proto, abych mu dokázala, že si o to neměl říkat. Zašli jsme tak daleko, že jsem společně s jeho zuřivostí ucítila trhající se látku na mém těle. A opět to tlouk. Zas to hloupý srdce, ono se snad nikdy neunaví, říkala jsem si v duchu sama pro sebe. Položil mi dlaň na hruď, aby ho mohl cítit tak jako já a rozpálil se ještě víc. Začal se do rtů tak vpíjet, že to tentokrát bylo ještě horší.



"Sakra! Au au au.."chytil se za ústa.

Cítila jsem to..Z pusy se mu řinula krev a on se smál.

On se smál. Je to snad možné? Smát se tomu, že vás někdo takhle zraní?

"Promiň."ušklíbla jsem se. Věděla jsem, že ho to zabolelo jen v tu chvíli a že teď už skoro nic necítí. Jen mu tekla krev.

Ponořil hlavu pod vodu..Jeden, dva, tři čtyři.

Čtyři vteřiny a byl znovu u mě.

"Ne."položila jsem mu ukazováček na teď už opět uzdravené rty.

"Trocha opatrnosti neuškodí." A uchichtla jsem se jeho výrazu.

"Takový štěně jako ty mě bude poučovat o opatrnosti?"A smál se mi.

"No s tím štěnětem jsi se teda perfektně trefil." dobírala jsem si ho.

"Ty pse."

"Ty upíre."oponoval.

"Napůl."připomněla jsem mu.

A zase ten uličnický smích. Tentokrát tímnakazil i mě.

"Tak dobře."vtiskl mi něžný polibek a hned se odtáhl. "Jak káže dáma."

A zase se uchichtl..

Ale já věděla, že mu za chvilku spadne hřebínek.

"Jdeme domů. Kdo je poslední jde dveřma."

Nečekala jsem než jsem dokončila poslední slabiku a už jsem vypálila jako šíp. Půjdu oknem, abych se mohla převléknou dřív, než někdo uvidí to roztrhané triko.

A také že ano, byla jsem první.

"Tak si to užij."vtiskla jsem mu polibek, ještě než jsem vyskočila do okna.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama