.

Stmívání : Probuzení: 25. část

21. ledna 2012 v 14:37 | Bludimirka |  Stmívání Probuzení


Renesmee

Navždy






Když jsem se pomalu probouzela na své posteli, nejasně se mi vybavovaly vzpomínky na nesmírné psychické vypětí, které jsem cítila při udržování štítu a zároveň chladné hlavy, jak jsem křičela na královskou gardu rodiny Volturiových. Nebyl to jen sen?

Ne, nebyl. Jacob ležel vedle mě a hladil mě po tváři. Otevřela jsem oči a spatřila jeho milující pohled a spoustu dalších pocitů, jako bylo díky, úleva a obdiv.

Takže se mi to povedlo. Obelhala jsem všechny, abych mohla uskutečnit svůj nebezpečný plán, o kterém jsem si byla jistá, že když nevyjde, všichni zemřeme. Věděla jsem ale, že by každý z nás raději zemřel, než aby se podvolil Volturiům a vstoupil do jejich řad.

Tahle královská rodina totiž byla jen banda chtivých bestií, co ráda sbírá trofeje v podobě dalších talentovaných upírů, a neustane, dokud se jí někdo nepostaví.

"Ness, drahoušku."políbil mě Jacob na tvář. "Jak se cítíš?"

"Jak dlouho jsem spala?"bylo první, co ze mě vypadlo.

"Jen pár hodin. Před chvíli vyšlo slunce."pohladil mě a dál se na mě díval tak milujícně.

Zasmála jsem se úlevou a zároveň i pobavením. Úlevou z vítězství a pobavením nad další věcí. "Ehm… jakto, že jsi tu?"

"Jak to myslíš?"podivil se Jake.

"No…překvapuje mě, že tě táta nechal žít…"mrkla jsem na něj.

"Jo…aha…no…viděl, že jsme si mysleli, že je to konec…no prostě pochopil a vzdal se. Nemohl totiž tvrdit, že by se zachoval jinak."pokrčil Jacob rameny a vycenil zuby do úsměvu.

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho nekompromisně svedla v tom lese, a rozbušilo se mi srdce. Bylo to tak úžasné, že se mi zatajoval dech. Pomyšlení na tu nekonečnou rozkoš, kterou jsem díky Jacobovi zažila, mě úplně vtáhlo do sebe, až jsem nějakou chvíli jen tak potichu ležela a dívala se do prázdna.

"Copak se děje, miláčku?"podíval se na mě Jake ustaraně.

Namísto odpovědi jsem si ho přitáhla k sobě ještě blíž a políbila ho. Netrvalo dlouho a už jsem opět cítila tu zvláštní anomálii, která se mu skrývala pod pasem.V odpověď jsem přitáhla pánev ještě těsněji k němu a zuřivě mu svlékala triko. Nebránil se. Jen se s mírným úsměvem na tváři na chvilku odtáhl, aby se na mě podíval, a už jsme opět padali do našeho malého světa lásky. Nebo velkého?

Do maturity zbývaly dva měsíce a ten jeden, který jsme zameškali, musel chudák Jacob hodně rychle dohánět. S mou pomocí se ale brzy vrátil do kolejí učení a mohl pokračovat dál. Podle mě byl na maturitu připravený.



Za celé dva měsíce neuplynul den, kdy by mi táta alespoň jedenkrát nepřipomněl, že to bylo nebezpečné, jak jsem se chovala, ale že je rád, že mě má. Maminka se na mě při těchto slovech vždy podívala obdivně a objala mě, jako by mě znovu vítala. U celé rodiny jsem si získala určitý respekt a uznání.

Proto nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že po tak těžké zkoušce s Volturiovými, udělám maturitu levou zadní.

Jacob se sice při zkouškách mírně zapotil, ale bylo na něm znát, že je se svým výkonem nadmíru spokojený.

"Mám to, mám to!"křičela Sarah a mávala vysvědčením v ruce před našimi obličeji, když nás před školou dohonila. Za ní pomalu přicházel i Peter a úsměv na jeho tváři znamenal, že on má zkoušku také úspěšně za sebou.

"A co vy dva?"zeptal se.

"No…já jsem prolezl s mírně odřenýma ušima, jak se říká, ale Ness samozřejmě má vyznamenání."chlubil se mnou pyšně.

"Víš, co to znamená?"zašeptala mi Sarah do ucha, když jsme přicházeli k autu.

"Jistěže."usmála jsem se. "Budou dvě svatby."

Jak bych také mohla nevědět, když poslední měsíc teta Alice nedělala nic jiného, než že neustále mluvila o květinách, výzdobě, šatech, vhodném místě a o dalších věcech, které se svatby týkaly. Byla ve svém živlu, když jsme jí obě se Sarah odevzdaně nechaly volnou ruku, spokojené se svým osudem.

Alice samozřejmě neopomněla pozvat i dědečka Charlieho a Renee. Ti přijeli jako první dva dny před plánovanou událostí.

"Ach, bože, Nessie…"rozplývala se Renee. "Asi si nikdy nezvyknu na to, jak rychle rosteš."objala mě ochranitelsky a vtiskla mi pusu na tvář.

"To ani nebudeš muset. Už neporostu."smála jsem se a vedla ji dovnitř, zatímco máma se objímala s Charliem.

Ten se samozřejmě za chvíli dostal i ke mně a nevěřícně si mě prohlížel. "Takže ty už neporosteš? To se mi ulevilo."zasmál se od ucha k uchu a objal mě také.

Ani jednomu z mých prarodičů zjevně nedělalo vrásky, že až na dvě výjimky byli v domě plném upírů. Neuvěřitelně mě fascinoval výraz Renee, když si prohlížela naše bydlení a Alicinu nápaditou výzdobu. Dokonce se i nabídla, že by se zbytkem pomohla. Alice jí byla neskutečně vděčná, poznala v ní samozřejmě okamžitě svou spřízněnou duši.

"Na co myslíš, lásko moje?"chytil mě zezadu Jacob za ramena a políbil mě na tvář. Otočila jsem se k němu a všimla si jeho pobaveného pohledu.

"No…asi jsem v tomhle jako máma."nakrčila jsem nos a našpulila rty.

"Vážně? To by jeden těžko řekl po tvém výstupu na louce před dvěma měsíci."dobíral si mě.

Věděl ale, jak jsem to myslela. Tehdy to byla nutnost a nikdo jiný to nemohl udělat za mě. Kromě maminky. Jenže ta by s mým ztřeštěným nápadem nesouhlasila, to už jsme si všichni vyjasnili a ne jen jednou. Několikrát za ty dva měsíce jsme probírali různé možnosti, ale žádná z nich se nepřiblížila ani z daleka k tak zdárnému konci, jako moje plány. Nakonec vždycky museli souhlasit se mnou. Ne zrovna příliš ochotně, jak bylo zřejmé.

Teď to bylo jiné. Nešlo nikomu o život. Až na Sarah. Při této vnitřní připomínce jsem se lehce usmála a Jacob to samozřejmě pochopil tak, že s ním souhlasím.

"Nepůjdeme se na chvilku ulít z těch radovánek?"zašeptal mi do vlasů a přitáhl si mě k sobě ještě těsněji. Moc dobře jsem věděla, jak to myslí s tím ulíváním, měla jsem ho v tomhle směru přečteného. Musela jsem s ním ale nesouhlasit. Kousek opodál stál totiž táta a třepal hlavou, jako by odháněl strašně otravnou mouchu.

Bylo pro něj těžké si zvyknout, že jeho dcera dospěla. Když jsme poprvé porušili podmínku, smířil se s tím, že jsme si mysleli, že bude konec, a tak jsme využili všech svých možností. Jak jsem se ale tenkrát po tom incidentu s Volturiovými probrala a svedla svého snoubence, ještě než jsem vůbec vyšla z pokoje, abych šla za ostatními, byl celkem rozčilený, když se to dozvěděl. Zlobil se na Jakea a vyčítal mu, že zneužívá jeho shovívavosti. Vlastně se zlobil pokaždé, když Jacobovi nahlédl do hlavy, jenže pokaždé to byla moje vina, alespoň jsem to tak vždycky plánovala, aby v tom Jacob byl mírně nevinně. Proto se od té doby tatínek snažil raději neposlouchat, co si moje láska myslí. A tak tomu bylo i teď. I když mi bylo jasné, že s tímhle by vůbec nesouhlasil.

"To nepůjde. Nemáme alibi."uchichtla jsme se.

"Jak to myslíš?"zvedl mi Jacob bradu a podíval se mi tázavě do očí.

"Copak ti nedošlo, proč ještě žiješ a tvoje kosti nejsou zpřelámané?"šklebila jsem se na něj uličnicky.

Zakroutil hlavou. Opravdu mu to nedocházelo.

"No… vždycky to byla spíš moje vina, než tvoje, že jsme znovu a znovu porušili podmínku… I když podle mého názoru už je to vlastně jedno, nemám už o co přijít."zakřenila jsem se vesele. "Ale vždy, když táta nahlédl do tvých myšlenek, nechala jsem ho, aby si prohlédl i mé, to přeci víš... tudíž se mohl zlobit jen na mě, protože jsem tě sváděla…"cvrnkla jsem ho do nosu a usmívala se na něj.

Zhluboka se nadechnul, až se mu nadzvedla ramena a ta pak nechal spadnout.

"Ach jo…"mračil se.

Táta se mračil také… Ačkoliv se snažil neposlouchat, stejně zachytil to nejdůležitější. Jednoho dne mi ale řekl, že k tomu nechce už nic slyšet. Proto ho trápilo, když jeho myšlenky zbloudily nevědomky k nám.

"Víš, co se říká… Nedráždi kobru bosou nohou."připomněla jsem mu lidské pořekadlo.

"Kobry se nebojím."chytil se toho Jacob a smál se.

"Jasně… kobry ne."popichovala jsem ho a pokradmu se jedním očkem dívala po tátovi.

Chtěla jsem, aby viděl, jakou má rozumnou dceru. Viděl. Mrkl na mě a usmál se. Oplatila jsem mu to.

Věděla jsem od maminky, jak těžké to pro ni ze začátku bylo, ovládat se. Ale že si přeci jen ujasnila své priority a vydržela to. Jenže oni měli celou noc. Záviděla jsem jim jejich nepotřebu spánku.

"Hej, vy dva."píchla do nás teta Alice. "Vy se nezúčastníte ničeho?"

A už nám podávala krátké bílé závěsy se sponami.

"Pověste to co nejvíc nahoru. Jacob je vysoký a ty si mu můžeš sednout na ramena."vykládala.

"A nemá si Jacob sednout na ramena mně?"dobírala jsem si ji.

"To bych moc rád viděl."ozval se přidušeným smíchem strýček Emmett. No jistě, aby taky nebyl pro každou legraci.

"To se dřív staneš člověkem, než abych si sednul Ness na ramena."zavrčel Jacob a posadil si mě za krk.

Závěsky byly pověšené během pár minut a hned to tu vypadalo ještě o něco víc romanticky.

A svatební den byl tu, sotva jsme se nadáli. Hosté na svých místech, stejně tak květiny, jídlo a veškerá výzdoba. Alice ještě pobíhala mezi lidmi, aby jim dala naposledy pokyny, kde mají sedět, kam mají jít po obřadu a v jakém pořadí. Měla to zkrátka všechno hezky připravené.

Jacob musel chudák tuto noc spát v pokoji s Peterem, protože naše rodina dodržovala tradici, že ženich nesmí nevěstu vidět ve svatební den do doby, než se s ní setká přímo před oltářem. V noci mi bylo sice smutno, ale uklidňovala jsem se tím, že už to nebude dlouho trvat a budu paní Blackovou. Jak krásně to znělo. Renesmee Blacková.

Sarah spala v pokoji se mnou, abych se necítila tak sama. V noci se mi svěřila, že má malinko strach, ale kdo by neměl. Měla se koneckonců vdát a až bude chtít, stane se z ní upírka. Moje nejlepší kamarádka. Tedy až po mojí mamince, samozřejmě. Ta za mnou večer přišla a povídala si se mnou o životě a o svých tužbách. Jak milovala to zapršené městečko Forks a jak už si přála se do něj vrátit. Jenže tu bylo dilema. Znamenalo to totiž, že až se tam vrátíme, nebude už žít děda Charlie a ani babička Renee. Prostě nikdo, kdo by nás mohl identifikovat.

"Vypadáš nádherně."prohlížela si mě maminka v zrcadle, když jsem se dvacet minut před samotným obřadem navlékla do svatebních šatů a upravovala si vlasy a líčení. "Jacob se asi zhroutí u toho oltáře nad tvou krásou."smála se.

"Jo, to je pravda. Přála bych si mít tvou krásu."povzdechla si Sarah a koukala na svůj odraz. Ale vždyť ona byla krásná.

"Tak zaprvé, ty jsi krásná… no a za druhé, zanedlouho budu závidět já tobě, protože budeš ještě krásnější."usmála jsem se na ni.

"Opravdu si to myslíš?"zamračila se na mě nedůvěřivě.

"Podívej se na mě."roztáhla ruce maminka. "Řekla bys, že já jsem krásná?"

"Aby ne…vy jste ta nejkrásnější."pípla Sarah.

"Říkala jsem ti, abys mě oslovovala Bello. Věk nehraje roli, vypadáme úplně stejně staře."smála se na Sarah. "Ale samozřejmě, že jsem krásná. Každý z nás je svým způsobem krásný, okouzlující. To je výhoda upírů. Kdybys viděla mě, jak jsem se poprvé obdivovala v zrcadle… nemohla jsem uvěřit vlastním novým upířím očím, že v tom odrazu jsem já a ne někdo jiný…"

"Doufám, že máte obě pravdu."podívala se znovu na sebe. "Svatební fotka bude připomínkou ošklivého kačátka."pochichtávala se.

"Svým způsobem máš pravdu..Až se na sebe koukneš později, neuvěříš, žes to byla ty…Ale teď jsi dost krásná na člověka, Sarah, věř mi. Jinak by si tě Benjamin nevybral… Upíři nechodí s kačátkama…"dobírala jsem si ji.

"Nemohu souhlasit."ušklíbla se máma. "Já byla kačátko… a pořádné nemotorné káče."a se smíchem nám oběma vyprávěla, jak si vždycky myslela, že táta přeci nemůže milovat někoho tak obyčejného jako je ona.

To Sarah uklidnilo a cítila se hned o mnoho lépe.

"Tak pojďte, děvčata, už se čeká jen na vás." Ve dveřích už stál táta a Peter. To nás měli vést k našim ženichům.

No… a tak jsme vykročily vstříc svému štěstí.

Když jsme kráčely obě se Sarah zavěšené těm, kteří nás vedli našim budoucím manželům, nemohla jsem si nevšimnout, jak obdivně na mě každý host zírá. Ale jistě, pár z nich byli upíři, kteří moc dobře věděli, co se stalo před dvěma měsíci. A ten zbytek, lidé, ti se nechali dost lehko okouzlit. Moje krása byla výmluvná. Nikdo by na mě nepoznal, že jsem jiná, než ostatní lidé a nikdy by si mě nespojoval s upírem. Proto jsem pro ně byla krásná, ale neměli ze mě strach. Což se nedalo říci o zbytku mé rodiny. Z těch strach šel. Alespoň pro lidi.

Jacob také nemohl údivem zavřít ústa. Sjela jsem ho vyčítavým pohledem, aby se vzpamatoval.

Postavily jsme se po bocích našich ženichů a zhluboka se obě nadechly. Podívala jsem se na Sarah a mírně jsem se pousmála nad tím, že máme stejné reakce ve stejnou chvíli.

Po našem společném ANO a prvním manželském polibku jsme byli okamžitě rozerváni na tisíc kousků, jak nám každý blahopřál. První se ke mně dostala maminka, která kdyby mohla, plakala by dojetím. Ani nemusela, všechny slzy za ni vyplakala Renee, nemohla být prý víc pyšná. A na Charlieho tváři se také zaleskla stopa po pláči. Poté přišel tatínek, který se starostlivě podíval i na Jacoba, jakoby říkal : pečuj o ni. A následovali další.

Na svatební hostinu jsme se dostali až teprve dvacet minut po obřadu. Jídla bylo dost, až moc řekla bych, ale muselo se zdát, že je to i pro nás. Nemohla jsem se vynadívat na svého novomanžela, jak si liboval v hoře jídla. Spoustu chodů, co tu na stole ležela, jsem ještě nikdy neviděla, tak jsem se alespoň snažila zapamatovat si vůni a barvu každého z nich, abych jimi někdy v budoucnu mohla Jakovi udělat radost.

Byly to krásné chvíle. Nemohla jsem se nabažit pocitem dokonalosti, štěstí a bezstarostnosti, které tu vyzařovala z každého koutu. Seděla jsem vedle svého manžela a těšila se na naši svatební cestu. Alice mi nechtěla prozradit, kamže to jedeme, ani Jacob to nevěděl.

Nemusela jsem ale dlouho čekat. Začalo se stmívat, když k nám přišla teta Esme se širokým úsměvem na tváři a strčila mi do ruky klíč.

"Chtěla bych, abyste měli stejně hezkou svatební cestu, jako tvoji rodiče. Tam, kde jsi byla zplozena."políbila mě na čelo a ochranitelsky objala. Potom se mírně ušklíbla a dodala: "Doufám, že postele dopadnou lépe, než tehdy."

Na to jsem se nemohla neusmát také. Znala jsem ten příběh. Dnes si z něj maminka dělala legraci…

Pomalu jsme se loučili se členy rodiny a všemi hosty a nastupovali do mé Alfy. Jacob se nabídl, že bude řídit, abych se mohla kochat cestou.

Za námi do svatebního daru od naší rodiny v podobě fialového porsche nastupovali Benjamin se Sarah a vydávali se také na svou svatební cestu. Nevěděla jsem, kam jedou, ale věděla jsem, že až se vrátí, bude Sarah už jiná. Láska ji chránila, takže jsem se nebála, že by byla až zas tak jiná. Nebude zlá, pomyslela jsem si. Bude chtít být s Benem a tak neudělá nic hloupého.

A my jsme spokojeně vyjeli na ostrov Esme.





Konec
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama