.

Stmívání : Probuzení : 23. část

20. ledna 2012 v 14:35 | Bludimirka |  Stmívání Probuzení



Jacobův pohled

Nikdo se mnou zřejmě nepočítá






Od té doby, co se Nessie tak skálopevně rozhodla, že se Volturiů nebojí a že se jim postaví, uběhlo teprve pár dní, zatímco já měl pocit, jakoby to byly snad měsíce.

Všichni probírali strategie a výhody a dokonce i moje láska se mnou mluvila tak málo, až jsem měl pocit, že se mi z nějakého důvodu vyhýbá.

Vysvětlení přišlo brzy.

"Jaku?"zvedla hlavu z mé hrudi, když už jsme v klidu leželi na posteli a chystali se ke spánku. "Už jsem o tom mluvila s tátou, trvalo to sice, než souhlasil, ale přesvědčila jsem ho. Potřebovala bych jet za Zafrinou. Vzpomínáš si na ni?"

Matně jsem si vybavoval obrazy iluzí, které tato osoba uměla vyvolávat u všech přítomných.

"Jo."kývl jsem. "A chceš, abych jel s tebou."došlo mi. Nějak mi ale pořád nedal spát ten její výraz. Výraz někoho, kdo se snaží nemyslet.

"Ano. Ale má to jeden háček."pohladila mě po tváři a políbila mě na nos. "Mám své důvody a vím, že tě to bude hrozně štvát, myslím, že i Peter bude zmatený…"

"Počkej, počkej."posadil jsem se divočeji, než jsem měl v úmyslu. "Co s tím má co dělat Peter?"

"Ten pojede taky. Chci trénovat svoje a jeho schopnosti, ale o důvodech budu mluvit jen se Zafrinou. Ví to i máma, ale nikdo jiný nesmí. Ani ty." hlesla tiše a zatvářila se provinile.

"Proč ne?"zíral jsem na ni zmateně.

"Pro jeden jediný důvod. Se Zafrinou se táta neuvidí a navíc ona je daleko na to, aby slyšel její myšlenky…No a máminé neslyší ani na blízko, pokud mu to sama nedovolí."vysvětlovala mi.

Připadal jsem si jako naprostý blbeček, když jsem si uvědomil, že nechápu nic z toho, co mi tu říká. Samozřejmě, že to mělo nějaký smysl, jenže já neznal důležitou část, která by ho tomu všemu dávala.

"Ty něco tajíš před Edwardem?" Proč by to proboha dělala? Věděla snad něco, co by nám pomohlo proti těm odporným samozvaným královským pijavicím?

"Přemýšlej. Aro s ním bude chtít mluvit. No, víš jak to myslím, bude si chtít poslechnout jeho myšlenky. Nechci nás připravit o jistou výhodu. Až odjedeme, pošlu tátovi vzkaz, že se nevrátíme, aby o tom byl opravdu přesvědčený, a tím bych chtěla vyzkoušet první variantu ze dvou."

"První variantu ze dvou?" Ech… asi mám o kolečko míň nebo víc, myslel jsem si. Absolutně jsem nechápal, co mi tím chce říct.

"První varianta je ta, že ty se dnes v noci, když tu táta není, vypaříš, a já ráno odjedu s Peterem. To aby neměl žádné tušení o té zradě, která bude následovat. Přemýšlela jsem, že bych ti to řekla, až budeme dostatečně daleko od domova, kdybychom jeli společně, ale nemohla jsem to už vydržet, tak jsem to takhle poupravila. Dám tátovi vědět, že jsme tě potkali a že se někam ukryjeme. Že Zafrina byla výmluva a moc mě mrzí, že jsem lhala. Ale že jsem to udělala, abych je chránila. Pokud Aro uvidí, že jsme utekli a nikdo z rodiny v tom nemá prsty, možná odejde. Bude to něco podobného, jako udělala Alice, ale trochu jinak. My budeme mít záložní plán, který ani jeden z vás nesmí vědět. Budeme čekat v úkrytu na rozhodnutí Volturiů a když bude třeba, vložíme se do toho. Pro ten případ potřebuji, abyste měli neškodné myšlenky. Já Arovi jen ukážu, co budu chtít, aby viděl. Už to chápeš, lásko? To je ta druhá varianta."

"Počkej."zarazil jsem se. "A co Alice? Nemůže nás vyzradit?"

"Alice poslední dobou vidí hlavně Volturiovi, dokonce se na ně soustředí. A navíc, měním svá rozhodnutí tak často. To pro jistotu…kdyby náhodou, tak bude mít hned dvě vidění za sebou a bude si myslet, že se zbláznila.. Ale spíš si myslím, že nebude mít žádné… Nemám pevný cíl. Jsem pořád nerozhodná. Což je moje výhoda. A to, že odejdeš dnes v noci není katastrofa, beztak ti v tom nezabrání. No a Peter neví nic. Možná, že dám tátovi vědět až teprve u Zafriny, až tam dorazíme. Anebo mu nedám vědět vůbec. Chápeš to? Plán se mění z minuty na minutu, Alice nemůže nic vidět."usmívala se na mě geniálně.

Jasně. Ona byla geniální, kdežto já byl cvok. Nebo jsem si alespoň v tu chvíli tak připadal. Samozřejmě, že měla pravdu. Jsem riziko a Peter taky. Ani jeden z nás nesmí vědět nic víc o plánech. Bylo mi jasné, že Peter ani neví, že se bude rodině Cullenů lhát, tudíž i jeho sestře. Aro přeci nesměl tušit, že bychom na své straně měli výhodu. Musel být přesvědčený, že jsme utekli jako zbabělí psi.

Jako jsem měl utéct já.

"Lásko. Vyspi se. Já tě vzbudím včas, abys mohl jít napřed. Ano?"políbila mě jemně na rty, až se mi rozbušilo srdce. Oplatil jsem jí polibek vroucněji, tak, jak už dlouho ne, a cítil jsem, jak se pod mýma rukama rozplývá, jako by si vychutnávala poslední chvíli před rozloučením.

O chvíli později vstala, nařídila budík, chvilku chodila po pokoji a vypnula ho. Jistě, mění rozhodnutí, projistotu. Položila budík na noční stolek, přitulila se ke mně, a když jsem slyšel, jak budík nařizuje znovu, už jsem byl v polospánku.

Zdálo se mi o Forks, o mém prvním setkání s Bellou, o mých psích kamarádech a o miminku, které jsem tenkrát spatřil, když jsem se rozhodl utéct v domění, že má láska zemřela.

A vlastně to byla pravda. Ona zemřela. Jak ta dotyčná, tak i ta láska. To ale jen proto, že se zrodila jiná, mnohem pevnější a mnohem intenzivnější, než byla ta k Belle. Den, kdy jsem se otiskl do Ness.

Už skoro svítalo, když jsem ucítil vlhko na své tváři a nejasně si uvědomoval, že nestojím v dešti, jak jsem si chvíli myslel, ale že mě Nessie lehce líbá na tvář, aby mě probudila.

"Musíš jít."zašeptala mi, když jsem pomalu otevíral oči.

Zabalil jsem si pár věcí, Ness je párkrát vyhodila z kufru ven a opět je tam vrátila se slovy pro jistotu, a už jsme stáli u okna a loučili se. Objímala mě tak pevně, že jsem skoro nemohl dýchat, až jsem dostal strach, že snad udělala další rozhodnutí.

Zeptal jsem se jí na to a ona mě ujistila, že to tak není, že má jen trochu strach a že se na mě už těší.

Políbil jsem jí tedy ještě jednou na čelo a vyskočil jsem ven.

Za horizontem právě vycházelo slunce a zahrada v tomto zvláštním světle vyzařovala určitou magickou sílu, když jsem od druhé strany domu viděl přicházet tři postavy zahalené v kápích.

Aha. Takže Ness věděla, že přijdou, nesmím tu být. To podle mě ale byla první varianta a ty dvě, co mi vysvětlovala, byly až za ní.

Zřejmě si nebyl jistá, takže ani nepočítala s tím, že kdyby zjistili, že jsem odešel, beztak by řekli ostatním, aby to přišli vyřešit.

Raději jsem ani neuvažoval nad možností, že bych tam vtrhl zpět a ty tři královské upíry rozcupoval na kusy, a vydal jsem se během pryč. Po pár kilometrech, které jsem měl odběhnuté za několik minut, jsem si ale uvědomil, že neznám směr.

Další pojistka. Ale co měla za smysl? Sundal jsem ze zad batoh s věcmi a důkladně ho prohrabal. Našel jsem lístek. Bože, ta moje malá polopijavička je tak mazaná, pomyslel jsem si. Využila toho svého projistotu a strčila mi do batohu s těmi hadry i papírek s místem setkání.

Nemohl jsem ji milovat a zároveň i proklínat víc, než zrovna v tu chvíli. Věděl jsem sice, že je to všechno nutné, ale neměl jsem rád, když se se mnou v něčem nepočítalo.

Budu si muset zvyknou, uklidňoval jsem se vnitřně. Není to totiž poslední, co se nedozvím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama