.

Stmívání : Probuzení : 19. část

18. ledna 2012 v 14:31 | Bludimirka |  Stmívání Probuzení


Speciální nadílka





"Ale no tak, Ness, přeci mi můžeš říct, co jste si s Benem povídali…"škemrala už asi podesáté za nedělní odpoledne Sarah.

"Přestaň, Sáro."vystřelila jsem na ní. "Už toho mám dost. Říkala jsem ti jasně, že se to brzo dozvíš… Nejsem ta pravá osoba, která by ti to měla říkat… A nevím, kolikrát ještě budu mít trpělivost to opakovat."

"Dobře, dobře."ustupovala Sarah před mou sprškou slov. "Prostě nejsem ten typ, co dokáže trpělivě čekat."

"Měla by ses najíst, Nessie."políbil mě Jake na ucho.

"Jo, to máš asi pravdu. Na takovouhle malou drzou ďáblici budu potřebovat ještě hodně síly."zašklebila jsem se, ale Sára moc dobře věděla, že to nemyslím nijak zle.

"Jen běžte."kývla na souhlas. "My už stejně budeme muset domů. Máma chce, abychom stromek ozdobili ještě dneska. Zítra prý budou přípravy na úterý. Doufám, že neodmítnete pozvání na naši tradiční předštědrovečerní slavnost."

"Předštědrovečerní slavnost?"podivil se Jakob. "To jsem jaktěživ neslyšel…"

"Jo, je to tradice v naší rodině. Divím se, že nejsme tlustí, když nás máma o každé svátky vykrmuje pořádně hned dvakrát. Jako by nestačila štědrovečerní večeře."ušklíbl se Peter.

Od předchozího dne se sice moc nezměnil jeho postoj k Benjaminovi, ale alespoň se dokázal v klidu a naprosto nenuceně bavit s námi.

"Jak se vlastně Ben rozhodl? Zůstává tady?"zeptal se mě najednou bez okolků.

"To ještě nevím."zakroutila jsem hlavou, i když jsem už měla jisté tušení. Pokud totiž Benjamin bude souhlasit se Sářinou proměnou, určitě by nedovolil, abych přišla o kamarádku tak, že by s ní odešel pryč.

"Doufám, že bude rozumný a odjede."zavrčel.

"Petere!"křikla Sarah na svého bratra káravě. "Pokud půjde, půjdu s ním. Takže se uklidni."a praštila ho jemně do ramene. "Užijte si to vy dva. Doufám, že budu moct někdy s vámi."usmála se na mě a na Jacoba.

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou nad bláznovstvím své kamarádky a rozloučili jsme se.

"Ty nemáš hlad?"zeptala jsem se Jacoba, když při mém druhém chodu pořád jen postával a ani se neproměnil.

"Ne, stačily mi ty stejky od tebe."usmál se na mě milujícně. "Spíš tak nějak uvažuju, je mi Sarah líto. Vzpomínám si totiž dost jasně, jak se tenkrát cítila tvoje máma, když jí Edward opustil. Nerad bych viděl naši kamarádku ve stejném rozpoložení."zamračil se.

"Snad nebudeš muset."pokrčila jsem rameny a došla k němu, abych ho pohladila a objala.

"Víš něco, co mi nechceš říct."konstatoval vyčítavě a zkřivil rty v šibalský úsměv.

"Ano, to je pravda."řekla jsem provinile. "Ale...kdybych ti to řekla, nebude to pak žádné překvapení. Mám totiž takové tušení, že se to dozvíme všichni už ve středu ráno." a políbila jsem ho.

Nic na to nenamítal a polibek mi opětoval. Poslední dobou jsme nějak kromě večera neměli čas na projevy naší lásky, takže se toho okamžitě chytil a já se nebránila. Během okamžiku jsme oba zapomněli na všední starosti, na to, že přichází Vánoce, i na to, že se naše kamarádka a její bratr chtějí stát upíry.

Hladil mě po zádech, až mi naskakovala husí kůže a hřál mé rty svými. Lačně a přesto opatrně tiskl naše těla pořád blíž k sobě, jako by to nikdy nemělo být dost, a mně se z toho zatajoval dech.

Za ty tři měsíce jsem se ovšem naučila včas poznat, kdy se moje ústa svírají intenzivněji, tudíž jsem se opět v pravou chvíli odtáhla.

"Ach jo…"povzdechl si Jacob. "Změní se tohle někdy? Ta tvoje chuť mě sníst?"šťouchal do mě prstem a posmíval se mi. Než jsem stačila odpovědět něco útočného na něj, už mě znovu líbal. Tentokrát něžněji a opatrněji, líbal mi dokonce i víčka, nos, bradu. Trochu mě přitom oslintal.

Odtáhla jsem se od něj a smála se:

"Nezapomněl jsi, že teď zrovna jsi člověk a ne pes?"a utírala jsem si obličej. "Já jsem se dneska myla, abys věděl."

Tak, a vrátila jsem mu to zpět. Samozřejmě jsme oba vypukli smíchy a nepřestávali se smát až domů. Tohle byla skvělá neděle.

Než jsme se nadáli, uběhl další den a my se s Jakem chystali na předštědrovečerní oslavu rodiny Lendryových. Jake byl trochu nervózní, když si zapínal sváteční košili, a klepaly se mu ruce.

"Ukaž, pojď sem."usmála jsem se, když jsem viděla, jak se pere s knoflíky. "Copak ty moje štěňátko, čeho se bojíš?" dobírala jsem si ho.

Střelil po mě varovný pohled, že si s ním nemám zahrávat.

"Jsem prostě jenom nervózní. Necítím se ve své kůži, když se mám tvářit strojeně." zamračil se.

"Ale kdo říká, že se máme tvářit strojeně?"píchla jsem ho pod žebra, aniž by to zaregistroval. "Podle mě bude paní Lendryová velice příjemná žena a pan Lendry přinejmenším vtipný chlapík. Soudě podle jejich dětí."

"Doufám, že máš pravdu."podíval se na sebe do zrcadla.

A měla jsem. Dokonce jsem litovala Jacoba, že jsem ho navlékla do té trapné košile, když jsem přes Peterova ramena spatřila, jak jsou všichni oblečeni. Přišel nám otevřít a postupně nás se všemi seznamoval. Některé jsme znali od vidění z obchodu, pár chlapců a dívek ze školy, ale byli tu i tací, které jsme viděli poprvé. Všechna ta předvánoční nálada nás úplně vtáhla do sebe a já si přála, aby už byla středa ráno. Věděla jsem, že někde tady v Evropě se dárky prý dávají už na štědrý večer a tiše všem těm šťastlivcům záviděla. My jsme museli čekat až do druhého dne.

Oslava byla opravdu fajn, paní Lendryová do Jakea nacpala snad půl tuctu kuřecích stehýnek a několik opékaných klobásek, když ještě k tomu všemu dokvačila ke stolu s velkou porcí zmrzliny. Byla ten typ člověka, co miloval, když někoho mohl vykrmovat. Každý si z mísy nabral tolik zmrzliny, kolik chtěl, až za chvíli byla pryč.

Bylo mi líto, že jsem musela paní Lendryovou zklamat, ale i když to všechno vypadalo celkem vábně, neměla jsem na lidské jídlo ani pomyšlení.

Než jsme vyrazili na tuto oslavu, byli jsme totiž s tetou Alicí na lovu a já zřejmě vypila krev nějakého přiotráveného zvířete, takže mi nebylo zrovna moc dobře. Strýček Carlisle mě prohlédl a prohlásil, že to není nic hrozného, že se to občas stane, ale že mi jen chvíli bude špatně a během pár hodin se to zlepší.

Doufala jsem tedy, že se tak stane dřív, abych se mohla přemluvit a sníst alespoň část z té nabídky mistrovské kuchyně paní Lendryové, ale bohužel to nešlo.

"Opravdu si nedáš ani kousek?"ptala se už asi po páté Peterova a Sářina maminka. "Vypadáš pohuble."a přejela mi prstem po lícní kosti.

"Ne, opravdu ne, moc Vám děkuji, paní Lendryová, ale snědla jsem dneska něco špatného a není mi zrovna nejlépe."zakřenila jsem se omluvně a položila si ruku na břicho.

"Dobře, drahoušku. Tak si vezmi s sebou domů, ano? Když se ti udělá líp, dáš si to třeba zítra." a už mi balila hromadu jídla. No co… Jacob si rád dá, pomyslela jsem si pobaveně.



V úterý dopoledne začalo hustě sněžit a nepřestalo až do večera, což znamenalo, že budeme lovit ve sněhu.

"Ták. Pojďte všichni sem!"zvolala teta Alice z obývacího pokoje.

Na gauči ležela spousta krabic se jmenovkami. Že by předčasné dárky?

"Tady máte každý zvlášť popsanou krabici s oblečením. Je to sváteční, tak se k tomu tak, prosím, chovejte."pokynula směrem na gauč.

Aha. Alice si opět dala záležet na tom, aby náš štědrý večer byl trochu pestřejší. Bylo mi líto toho oblečení. Kdyby mělo pocity a nožičky, strachy by uteklo před tím, co ho čekalo.

Zasmála jsem se té představě a přilákala tak pohledy všech na mě.

"Nějaký vtip, co jsem neslyšela?"zvedla obočí teta Esme.

"Ale nic…"smála jsem se dál. "Jen jsem tak uvažovala nad city těch kousků látky, co se schovávají pod kartonem. Kdyby měly rozum, utíkají, seč jim síly stačí."

Emmett s Rosalií vyprskli a strhli tak lavinu smíchu. Jasper se popadal za břicho a teta Alice se tvářila dotčeně.

"Haha."ušklíbla se. "Jsou to jenom kusy hadru, naštěstí. Ale slibuju ti, že až mě někdy přesvědčí o tom, že by měly cit, předem se jim omluvím za to, jak s nimi budu zacházet."řekla napůl vážně, což vyvolalo další Emmettův záchvat.

Ještěže už je mi líp, pomyslela jsem si, když ostatní začali lovit. Přidala jsem se k nim.

Jacob neměl chuť na syrové maso, takže jen slušně čekal, až se všichni nasytíme, než bude moci domů, aby snědl, co jsme mu s tetou Esme připravily.

"To je neskutečně skvělý, lásko."mumlal s plnou pusou, když si nabíral asi třetí porci bramborové kaše a pátý kus smažené ryby.

"Nechval jen mě."začervenala jsem se. "Spoustu práce odvedla Esme."

"Tak skromná. Vždyť já ti jen pomáhala…"usmála se teta Esme.



A bylo to tu. Středeční ráno. Nechali jsme rozdávání dárků na devátou hodinu, protože jsme pozvali i Sarah a Petera a ti museli nejdřív podstoupit nadílku v rodinném kruhu.

"Veselé Vánoce."padla mi Sarah kolem krku hned, jak jsem jí otevřela domovní dveře. "Tumáš." podala mi hned dárkovou tašku.

A začalo to… všichni si mezi sebou vyměnili balíčky, dárkové tašky a obálky, ve kterých, jak jsem později zjistila, byly letenky, a navzájem si děkovali a obdivovali své dary.

Jacob mě neustále děkovně pusinkoval za svůj dáreček, Sarah nepřestávala reptat, že jsem neměla tolik utrácet, a konečně došlo na to nejdůležitější.

Sarah otevřela balíček, který dostala od Benjamina a nechápavě si prohlížela jeho obsah.

Uprostřed krabice ležela malinkatá krabička. Sarah ji roztřesenou rukou otevřela a nevěřícně zírala.

"Benjamine?"zvedla ke své lásce oči plné překvapení a pořád kroutila hlavou, protože jí to pořád nedocházelo.

Podívala jsem se jí pod ruku. V krabičce ležel stříbrný prstýnek s kamínkem, ale ještě něco. Malá ampulka plná karmínově rudé tekutiny.

Benjamin se usmál nad svým triumfem, že nikdo z nás (samozřejmě kromě táty) nechápal ten výjev.

"Chtěl bych si tě vzít, Sarah."políbil ji, ale ona se odtáhla.

"Já… já …"koktala a vzala mezi prsty ampulku tak, že ji teď viděli úplně všichni. "Co je tohle?"

"To souvisí s mou žádostí o ruku. Je to odměna za to, že si mě vezmeš."usmál se.

"Odměna?"podivila se Sarah a prohlížela si obsah té malé skleněné věci.

"No…víš…říkal jsem si, že bys mohla ochutnat, jestli ti to bude vyhovovat."smál se dál.

"Ochutnat? Co…"najednou se zarazila. "Bene… to je… to je..krev?"zeptala se bojácně.

"Nepřišel jsem na žádný jiný vtipný způsob, jak ti ten dárek dát."přikývl, což znamenalo ano.

Sarah mu okamžitě padla kolem krku, protože se samozřejmě dovtípila, co tenhle malý náznak znamenal. Byla neskutečně šťastná, rozdávala mu polibek za polibkem, až si teta Rose odkašlala.

Uskočila od něj, jako by ji nachytali při něčem, co se nemá, ale dál se na něj dívala zamilovaně a vděčně.

Peter se tvářil vztekle.

"Copak neotevřeš dárek i ode mě?"nadzvedl Benjamin jedno obočí provokativně na Sářiného bratra.

Peter začal pomalu a obezřetně rozvazovat mašli, otevřel krabici a vyndal tu samou malou krabičku,co před chvílí Sarah. Rozšířily se mu oči úžasem, spěšně odklopil víčko a už v ruce držel stejnou ampulku, jen naplněnou pouze do půli.

"Co to… proč jen půlka?"podivil se a Benjamin se jeho reakci zasmál.

"Jen půlka ode mě… To, jestli smíš, rozhodnou ostatní."

Peter se podíval po všech stojících kolem vánočního stromku a ve tváři se mu objevil strach. Ne z nich, ale z jejich odpovědi.

"Já ho tu nechci, je moc mladý a neukázněný."zakroutila teta Rose hlavou.

"Tak jako jsme bývali všichni."usmál se táta. "Pro mě za mě, jestli to chce, budu rád, když se rodina rozroste."

Jedno ano.

"Nejsem proti."řekl strýček Carlisle.

A tak i všichni ostatní, čímž přehlasovali tetu Rose, která se teď tvářila popuzeně.

"Takže se smím stát jedním z vás?"vypískl Peter. Jeho nálada se o mnoho zlepšila a vrásky na jeho čele najednou zmizely. Byl z něj najednou úplně jiný člověk. Ne protivný, ne naštvaný, ale šťastný.

"Jo."ušklíbl se Benjamin. "Tvoje sestra by mi nedovolila, abych tě od ní odtrhl."smál se. "Ale mám jednu podmínku. Všechno až po vaší maturitě."

Takže jsme tu měli další věc, která se stane po maturitě. Možnost, že se naše rodina rozroste a ve dvou případech také stmelí.

Budou dvě svatby.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama