.

Stmívání : Probuzení : 14. část

17. ledna 2012 v 14:26 | Bludimirka |  Stmívání Probuzení

Nový dům





Netrvalo dlouho a trajekt zastavil znovu. Naložilo se pár aut s několika lidmi a vyplulo se dál.

Za pár hodin jsme byli na místě.

Teď jsem prozměnu řídila já a dala tak možnost Jakovi, aby si odpočinul.

Rozmýšlela jsem se, zda mu mám sdělit své obavy ohledně Benjamina, a uvažovala, co by mi na to asi tak řekl.

"Nad čím přemýšlíš?"pohladil mě Jake, když jsem asi deset minut cesty jen mlčela.

"Nad mým snem. A Benjaminem."řekla jsem naprosto klidně, abych ho nevyplašila.

"Byl to jen sen, Ness, drahoušku. Nedělal bych si s tím těžkou hlavu, být tebou." vzal mou ruku z řadicí páky, obrátil ji dlaní nahoru a vtiskl mi do ní polibek.

"Nejsem si tak jistá, Jaku."zamračila jsem se na něj.

"Tak vyprávěj. Copak se ti zdálo."

Spustila jsem tedy naprosto bez okolků a omezení a nevynechala jedinou část.

"Opravdu si myslíš, že by se nás to týkalo? Já si prostě myslím, že si tvoje podvědomí hrálo s tvými vzpomínkami."řekl medovým hlasem a opět mě pohladil po vlasech.

"Jenže já v Londýně nikdy nebyla."připomněla jsem mu.

"Třeba to ani Londýn nebyl. Jenom si ho tvoje představivost vytvořila pro ten sen."namítl.

"To se koneckonců brzy dozvíme, že."mrkla jsem na něj šibalsky.

"Ty tam chceš jet?"podivil se Jacob.

"Nebudu sama."kroutila jsem hlavou. "Jaku, ty ani nevíš, na jakém jsme kontinentě, viď že ne?"

"Ne. Vždyť jsme přeci ostatním řekli, že se necháme překvapit."oponoval.

"Jenže já už vím, že jsme v Británii a směřujeme k Londýnu. Ne tedy přímo tam, ale někam poblíž."hlesla jsem.

Jacob na mě zíral s otevřenými ústy a lapal po dechu.

"Ty podvádíš."obvinil mě. "Byl to tvůj nápad nechtít to vědět."

"Jenže mně se o Londýnu zdálo už v tom motelu."začala jsem vysvětlovat. "Tak jsem si odtáhla mámu a zeptala se jí, jestli se stěhujeme tam. Ten sen byl něco jako intuice, tak jsem to mámě vyložila. To se mi ale ještě nezdál ten zbytek o lovení upírů. Máma řekla, že jsem se skoro trefila. Jedeme tím směrem."

Podřadila jsem na trojku a předjela jako poslední auto, které nás brzdilo v rychlejší jízdě.

"Stejně si pořád myslím, že jsi v tomhle ohledu až moc přecitlivělá. Ztotožňuješ se s Alicí."prohlásil Jake nesmlouvavě.

Neurazila jsem se. Jen mě to zaskočilo.

Po zbytek cesty jsem navzdory jiné konverzaci neustále přemýšlela nad jeho posledními slovy, která vyřkl k tomuto tématu.

Krajina se postupně začala zelenat, na čelní sklo mojí Alfy dopadaly kapky deště a to znamenalo, že už nejsme daleko.

A už tu byla cedule s nápisem Catford.

Samozřejmě jsem vnímala každou ceduli, kterou jsme po cestě viděli, ale tahle mipřišla významnější. Možná taky proto, že tu bylo všechno zelené od častého deště.

Zastavili jsme až na samém konci tohoto městečka, kde řady domů už pomalu řídly, až zbýval jen jeden jediný.

Byl obrovský a moderní, což mě přivádělo na otázku, proč by se někdo takové krásy vzdal. Zdmi tohoto domu prosakovala určitá mystická síla, čehož si nedalo nevšimnout, a vypadal, jako by sténal samotou.

Tohle byl dům jako dělaný pro naši rodinu.

Žili tam snad dříve také upíři?

Žena stojící před domem kývla směrem k nám na pozdrav a vykročila si podat ruku s tatínkem.

"Dobrý den, pane Cullene, já jsem Elisabeth Wolfruthová, komunikovali jsme spolu přes mailovou poštu."

Podala tatínkovi klíče od domu.

"Tak co na něj říkáte takhle naživo? Je to jiné, než na fotkách přeci jen, což je škoda. Byla spousta zájemců, ale když se přišli podívat osobně, nevzali ho. Proto mě také překvapilo, když jste ani na chvilku nezaváhal a koupil."cukrovala směrem k mému upířímu otci.

Maminka potichu zavrčela. Žena z realitní kanceláře tatínkovi podlézala, jak mohla.

"Nejsme až zas tolik nároční."vysvětlil.

"Pokud byste cokoliv potřeboval, neváhejte mě kontaktovat, prosím. A mohu vás trochu provést, jestli si budete přát."cukrovala dál.

"Ne, děkujeme."odpověděla tak přehnaně zdvořile teta Rose, že mě to překvapilo. "Určitě všechno hned najdeme." a usmála se na paní Wolfruthovou.

"Dobrá tedy."zamračila se na ni Elisabeth a otočila se zpět k tátovi. "Budu potřebovat, abyste mi tu podepsal, že jste dům převzal v takovém stavu, jak je ve smlouvě."

Táta tedy podepsal smlouvu, aniž by si ji před tím přečetl, a vydali jsme se všichni společně poznat náš nový dům.

Byl tak prostorný, že by se sem bez jakýchkoliv problémů vešli tak 3 rodiny s dětmi.

Ale proč ho nikdo nechtěl? Byla snad na vině ta mystická atmosféra, která z každého jeho koutu vyzařovala? Nebo se někdo zeptal, proč ho původní majitelé opustili? Stalo se tu něco tak špatného, že to každého nového zájemce hned odpuzovalo?

Každopádně tím lépe pro nás. Nic lepšího jsme si opravdu nemohli přát. Dům jako stvořený pro rodinu upírů.

A jedné poloupírky s měničem.

"Paní Wolfruthová mi po telefonu říkala, že se tomuhle domu lidé z města vyhýbají velkým obloukem."řekl nenuceně táta. "Nechápu sice proč to tak je, ale ani jsem se jí na to nezeptal. Čím víc budeme mít soukromí, tím líp."

A začala bitva o nejlepší pokoje.

Mně to samozřejmě bylo úplně jedno, a tak jsem společně s Jacobem šla obhlédnout spodní patro, kde se nacházel obývací pokoj, kuchyň s jídelnou, prostorný suterén a jedna ze tří koupelen, jak jsme posléze zjistili.

Všechno bylo tak velké a tajemné, že jsem se tu do toho okamžitě zamilovala.

Věděla jsem, proč tatínek tenhle dům vybral. Bylo to tu zařízené tak, jako by se sem právě někdo nastěhoval, a přesto tu nikdo nebydlel již spoustu let. Ti, co tu bývali naposledy, nebo možná jako první a poslední, to tu opustili a nechali všechno tak, jak bylo.

Přesto byl dům viditelně udržován, nikde žádné nánosy prachu a okna skoro nebyla znát, jak měla čistá, vyleštěná skla.

Kuchyň byla do tvaru U, jak by si každá lidská žena přála, a dosahovala nebývalých rozměrů.

Bylo tu ale něco, co mi do klasické kuchyně nesedělo.

Linka nedosahovala přeci jen v jednom rohu až do konce a byla tam mezera. Pročpak asi?

Udělala jsem pár kroků směrem k té mezírce a zahlédla tam malinkaté dveře.

Proč by byly dveře někde, kde se nedali otevřít a projít jimy?

Všimla jsem si, že vlastně linka není do tvaru U, ale V a deska, která byla napojená na protilehlou další část linky, ten dojem jen tvořila.

Byla odklapovací jako ty, které bývají na recepcích v hotelech a podobných zařízeních.

Jacob si mezitím prohlížel otevřeným oknem výhled směrovaný k lesům, tak jsem pomalu odklopila desku a vzala za kliku.

Dveře nebyly zamčené, ale jak je zřejmě již dlouho nikdo neotvíral, musela jsem vynaložit trochu větší sílu, aby povolily.

Na místě mě přikoval závan toho nejhnusnějšího pachu. Ale to mou zvědavost nezastavilo. Zadržela jsem dech a vstoupila dovnitř.

Byla tu tma, jediné světlo, které sem dopadalo, bylo to z kuchyně, ale i tak bylo vidět, že je to nejmenší místnůstka z celého domu. Možná, že i menší než koupelna.

V jednom rohu stála stará zaprášená postel, vedle ní ztrouchnivělý noční stolek a v protějším rohu jediná židle, na jejímž opěradle se plísní prožraná válela zástěra.

Zatuchlina, která odsud vanula okamžitě přivolala zbytek rodiny a už si jeden po druhém prohlíželi tento tajný pokojík také.

"Fuj."nakrčil Jake nos. "Tady muselo hnít nějaký zvíře." a odklonil se od toho smradu.

"No..už se nedivím, že každý utíkal od koupě."ušklíbl se táta. "Zavřete to a nechte to tak, jak to bylo."pokynul tetě Alici a tetě Rose, které si místnost prohlížely jako poslední.

A to bylo na nějakou dobu naposledy, co se kdy kdo z naší rodiny dotkl kliky těchto dveří.





Catfordské povídačky

Netrvalo to ani dva dny a už jsme se tu cítili jako doma.

Dokonce už jsme si i byli všichni společně zalovit. Zdejší příroda byla bohatá, jak jsme zjistili, ale obsahovala převážně býložravce, což pro nás znamenalo občasný výlet jinam.

Začala jsem se učit vařit. Pro Jacoba.

Byl sice schopný jako vlk spořádat nějakou tu syrovou kořist, ale dával pořád přednost lidské stravě.

Párkrát jsem se i přemluvila a něco snědla s ním. Jako například některé stejky. Nebylo to pro mě zrovinka pochutnáníčko, ale abych mu udělala radost, jako on mě, když jsem lovila, jedla jsem je s ním.

"Pojedeme s Jakem do obchodu, jestli to nevadí."řekla jsem tátovi, když jsem zavřela ledničku po zjištění, že je téměř prázdná. Chtěla jsem Jacobovi udělat jeho oblíbený stejk z hovězího a brambory se zeleninou na páře, ale nebylo z čeho.

"Dobře. Udělejte trochu větší nákup, prosím."kývl táta. "Zítra by měla přijít na návštěvu paní Wolfruthová a měli bychom mít, co ji nabídnout."zakřenil se při představě, že tu ta ženská bude smrdět.

Všichni se totiž těsně po prohlídce našeho nového domu shodli na tom, že tahle osoba smrdí.



Naplnili jsme s Jacobem dva nákupní vozíky a stáli teď už frontu na pokladnu.

Plavovlasý chlapec asi tak kolem devatenácti let, který před námi stál společně s černovlasou dívkou, se ohlédl a zvedl překvapeně obočí nad náporem zboží, které nás div nezakrývalo.

"Jé.."začal a usmál se. "Vy jste ti noví, co se sem přistěhovali že jo?"

Očividně se tu nic neutajilo. Bylo to jako v každém jiném malém městě. Každá novinka si nedávala zrovna na čas, aby se roznesla.

"Ano."přikývla jsem a snažila se mu věnovat bezstarostný úsměv. "Já jsem Renesmee Cullenová a tohle je můj přítel Jacob Black."pokynula jsem hlavou k Jakovi.

Při slově přítel se chlapec mírně zamračil.

"Tak to mě moc těší."uculoval se a podával si ruku se mnou a hned potom s Jacobem. "Já jsem Peter Lendry a to je moje sestra Sarah."kývl k černovlásce. "Omlouvám se, že jsem vás hned takhle obtěžoval, ale jak je rok dlouhej, nepotká tu člověk moc nových lidí. Mám strach, že si z vás někdo bude dělat dokonce i atrakci."povídal naprosto upřímně a nenuceně. "No i když vlastně vaší výhodou je, že bydlíte v domě po Robertsových. K němu se nikdo nepřiblíží ani na sto honů."smál se té představě.

"Pročpak ne?"zeptala jsem se Petera zvědavě.

"Tak to byste si měli poslechnout Catfordské povídačky, když nevíte, proč."odpověděla za něj Sarah. Byla menší než její bratr a působila takovým dojmem, jako ošklivé káčátko vedle krásné labutě. Nebyla opravdu ošklivá, byla celkem hezká, ale na svého bratra v tomhle ohledu neměla. Byla ten tip, co chodí se svým starším bratrem všude proto, aby jí seznámil se svýmy kamarády.

"Tak to bych si tedy opravdu rád někdy poslechl."vycenil Jacob zuby a podíval se na mě tázavě. Kývla jsem na souhlas, že já též.

"Tak co kdybychom si zaskočili někam na kávu?"navrhl Peter okamžitě. "Samozřejmě, že jedině, pokud nikam nepospícháte."

Podívala jsem se po Jacobovi. "No..nic mraženého nemáme a maso chvilku v kufru vydrží, takže v tom nevidím problém."



"Tak povídejte."pokynula jsem směrem k sourozencům, když jsme dosedli ke stolu v kavárně a objednali si. "Jsem celá napjatá."

"Sarah vám to odvypráví."ukázal Peter směrem k sestře. "Ona to umí líp. Vypráví to dětem, které brigádně doučuje dějepis."usmál se.

"Jasně."přitakala Sarah. "Znám to jako svoje boty." a spustila:

"Před osmdesáti lety v tomto domě žila jedna hodně moc bohatá rodina.

Pan James Roberts a jeho žena Suzan.

Manželé Robertsovi měli tři děti, o které ale neměli čas se starat. Pan Roberts pracoval jako bankéř v Londýnské bance a paní Robertsová si hrála na jakousi módní návrhářku. Jejich zaměstnání se ale vůbec neslučovalo s péčí o své potomky a o dům.

Najali si pomocnici.

Její pravé jméno nikdo nikdy neznal. Robertsovi jí říkali Marie a děti si jí oblíbili.

Po nějakém čase si lidé začali všímat, že pan Roberst méně pracuje a zůstává doma, zatímco jeho žena každé ráno odcházela a vracela se pozdě večer.

Za nějakou dobu pomocnice Marie zmizela.

Pan Roberts opět chodil do práce a paní Robertsová si vzala dočasné volno, aby mohla najít za Marii náhradu.

Marie se vrátila ale dřív, než Suzan někoho stihla najít.

S prosíkem a nekonečnými omluvami nastoupila zpět na své místo a všechno bylo na chvíli zase v pořádku.

Po pár týdnech ale pan Roberts opět přestal chodit do práce a vydělával z domova.

Prý, že Marii nevěří a chce si ověřit, jak se o děti stará. To byla alespoň verze, kterou vykládal své manželce na její otázky

Možná za to mohl její vzhled, možná taky apatie, s kterou procházela tiše ulicemi při svém volnu, ale všichni měli ten dojem, že to Marie psychicky nezvládá.

Povídá se, že měla tu nejmenší a nejubožejší místnost v celém domě. A to všechno za to, jak pečlivě se o děti i dům starala.

Abyste věděli, kdokoliv kdy vešel do toho domu, nenašel jediné smítko prachu a nemohl tak říci nic na její domácí práce.

Všichni, kdo kdy byli u Robertsových jednou na návštěvě, ovšem už vícekrát nepřišli. Ne proto, že by je Marie děsila.

Nelíbil se jim způsob, jakým pan Roberts s Marií zacházel.

Tak ošklivá malá místnost bez oken, tak málo soucitu, taková spousta ponižujících řečí.

Vyprávělo se, že pan Roberts Marii dokonce nutil obšťastňovat své mužské návštěvy.

Každopádně, nikomu, ke komu se doneslo, co jednoho dne přišlo, nebylo pana Robertse ani trochu líto.

Marie zmizela a s ní i jedno z jeho dětí.

Začaly kolovat povídačky, že jak tenkrát Marie zmizela, bylo to proto, že jí to pan Roberts sám přikázal. Sám se s ní totiž údajně v tom malém kamrlíku, ve kterém žila, obšťastňoval proti její vůli.

Když zjistila, že je těhotná, chtěla po něm, aby to vyřešil. Poslal ji za řezníkem.

Nesměla nosit a porodit jeho dítě. To nemohl dopustit.

Když se vrátila, byl to on, kdo ženě domluvil, aby ji vzala zpět, a slíbil, že na ni dohlédne.

Marie ale postupem času začala ztrácet rozum a jednoho rána, kdy paní Robertsová začala postrádat jedno ze svých dětí, zmizela také.

Nikdo se nikdy nedozvěděl, zda zmizela s ním, nebo až po něm strachem z trestu.

Paní Robertsová se zbláznila ze ztráty svého milovaného dítěte a od té doby nevydala ani hlásku.

Asi po půl roce, kdy se všechen ten humbuk kolem zmizení dítěte Robertsových trochu uklidnil, začal pan Roberts opět chodit do práce. Paní Robertsová zůstávala doma se svými zbylými dětmi a snažila se starat i o dům.

Když vyšla na zahradu zalít záhonky, spatřila roh pláště kohosi, kdo zmizel za stromy blízkého lesa. Nepřikládala tomu žádnou větší váhu, protože věděla, že její rozum už nikdy nebude v pořádku.

Když ale našla rozkopanou hlínu v jednom ze záhonů a začala ji odhrnovat s přesvědčením, že jedno z jejích dětí si tam něco zase zahrabalo, zhroutila se hrůzou pohledem na zakopanou věc.

Tělo mrtvého chlapce. Už dlouho mrtvého.

V jakési agónii bláznovství odkráčela domů, zvedla telefon a zavolala manželovi, kterému bez jakýchkoliv vysvětlivek řekla, ať okamžitě přijede.

Vydala se nahoru do poschodí zkontrolovat děti a říci jim, aby nevycházeli. Nebyli tam. Na posteli jednoho z&n
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama