.

Stmívání : Probuzení : 13. část

16. ledna 2012 v 14:24 | Bludimirka |  Stmívání Probuzení


Král deště





Jeli jsme bez přestávky až do večera, kdy jsme zastavili u jednoho příměstského motelu, abychom si odpočinuli.

Ostatní sice odpočinek nepotřebovali, ale já s Jacobem ano. I když jsme se po cestě dost často střídali v řízení a snažili se trochu prospat, když zrovna řídil ten druhý, nešlo to tak lehce, jak to na první pohled vypadalo.

Cesta byla skoro po celou dobu jízdy volná a jen sem tam jsme potkali jiná auta. Naše malá kolonka si to svižně pádila kamsi do neznáma. Nechtěla jsem, aby mi říkali, kam se stěhujeme, přála jsem si, abychom byli s Jacobem napjati až do poslední chvíle, kdy spatříme ceduli s názvem města a kousek dál zastavíme.

Proto jsem byla překvapená, když jsme zastavili právě tady.

"Jacob o tebe má starosti, zda bys vydržela ještě další půlhodinu."vysvětlil táta důvod naší zastávky.

A tak teta Esme objednala pět pokojů, přebrala klíčky od recepční a rozdala je zbytku rodiny.

"A žádné lupárny vy dva."mrkla na mě máma a vtiskla mi pusu na tvář. "Dobrou noc zlatíčko. Hezky se vyspi. I ty Jacobe."

Neměla jsem zrovinka dobrou noc, jak mi maminka popřála. Neustále jsem se probouzela z deštivého snu a kontrolovala, zda nejsem někde mokrá. Jacobovo poklidné chrápání naznačovalo, že je vše v naprostém pořádku, a tak jsem zpět ulehla a pokusila se znovu usnout.

Opět ten samý sen. Stála jsem uprostřed náměstí, které jsem nikdy dříve neviděla, ruce rozpažené, hlavu vzhůru k nebesům a nechávala si dopadat kapky deště do tváře. Tentokrát jsem se ale nevzbudila a nekontrolovala se. Byla jsem nesmírně zvědavá, jak bude sen pokračovat, a tak jsem s poklidem stála v tom dešti dál.

A sen opravdu pokračoval.

Neviděla jsem ho, ale slyšela, jak přichází. Od kamenných zdí nejbližší budovy se odrážely zvuky jeho chůze, jak bosýma nohama došlapoval na dlažbu pokrytou po celém svém prostoru loužemi, a jeho povzdechy s každým dalším krokem.

Sklopila jsem hlavu dolů a podívala se na něj.

Byl to upír. A hleděl na mě s takovým obdivem, který mě až skoro děsil.

A potom udělal něco, co mě vyděsilo ještě mnohem víc, než jeho pohled.

Mávl rukama směrem k nebi a najednou přestalo pršet.

"Miluju Londýn."usmál se na mě. "A ty?"

A po těchto slovech jsem se probudila.

Ne, že by mě to vyděsilo, nebo bych si přála se vzbudit. To kdepak. Ale ucítila jsem horkost na svých tvářích a myslela jsem si, že mě probouzí slunce, které nám začalo svítit do pokoje, a že už je čas vstávat.

Čas vstávat už opravdu byl. Ale to slunce, které mě hřálo na obličeji, nesvítilo skrz okno, nýbrž leželo přímo vedle mě. Jacob mě opatrně líbal na tvář, aby mě jemně a nenásilně vzbudil.

"Byl tu Edward a říkal, že jestli chceme stihnout trajekt, měli bychom co nejdříve vyrazit."omlouval se mi a rozdával mi polibky dál.

Pousmála jsem se nad tím. Jestli bude takhle pokračovat, těžko mě někdo dostane z postele tak rychle, abychom něco nezmeškali.

Líbla jsem ho také a posadila se. Hlava se mi trochu motala z únavy a vyčerpávajících snů. Vlastně jednoho snu.

"Budeš, prosím, řídit první?"zaškemrala jsem a podívala se na něj unaveně.

"Jsem překvapený, že ti osmihodinový spánek nestačí. Většinou jsi čilá jako rybička už po šesti hodinách. Vždyť jsi spala jako zabitá. Sleduju tě už hodinu."podivil se při pohledu na mé unavené oči.

"Když ty jsi spal, tak já jsem se budila ze snu. Asi dvakrát. Pak už ne, dokud jsi mě nevzbudil ty."vysvětlila jsem.

"Aha, tak to je mi líto."přitáhl si mě k sobě a svou velkou rukou, která spíš připomínala tlapu medvěda, si položil mou hlavu na jeho hruď. Hladil mě, jako by mě konejšil. Asi ho to opravdu mrzelo, protože z něj vyzařovala energie a cítil, že mně jí spousta chybí. "Samozřejmě, že budu řídit. A ty se ještě trochu prospíš."

"Miluju tě, lásko."zvedla jsem oči k němu. Nestálo mě to tolik námahy, jak bych očekávala a to mě těšilo. Mluvit a myslet jsem mohla. Tak teď už nechat odpočívat tělo, aby bylo funkční a mohlo Jacoba za pár hodin vystřídat v řízení.

Věděla jsem, že kdybych se zaběhla osprchovat, probralo by mě to. Ale také jsem věděla, že by to nebylo na dlouho a moje nedospalost by nás někde mohla pěkně vytrestat, takže jsem vzdala jakoukoliv myšlenku na sprchu a nepřála si nic jiného, než být rychle v autě a moci opět spát.

Odevzdali jsme klíčky na recepci, očividně jako poslední, a vyšli ven, kde už čekal zbytek rodiny právě na nás.

Něco mě napadlo.

Odtáhla jsem stranou maminku, aby nás tatínek neslyšel.

Byla jediná se mnou, koho na takovou dálku nemohl slyšet.

"Jedeme do Londýna?"zeptala jsem se s nejistotou v hlase.

"Jak? Teda chci říct, že do Londýna ne, ale taky ne zas tak daleko od něj. Jak jsi na to přišla?"zvedla své dokonalé upíří obočí a dívala se na mě nevěřícně.

"Ale. Nedělej si starosti, byla to pošetilá myšlenka v reakci na můj dnešní noční sen."usmála jsem se na ni konejšivě.

"Dobře, jak myslíš. Ale kdyby tě něco trápilo, okamžitě mi to řekneš, ano?"pohladila mě po tváři a odkráčela nasednout vedle tatínka do auta.

Všichni už byli připraveni vyrazit.

Nesedla jsem si dopředu k Jacobovi, jak by asi každý kromě mě a Jakea čekal, ale dozadu. Přes sedadla jsem políbila Jakea na ústa a mumlajíc něco o tom, že se omlouvám za svou únavu, jsem upadla do spánku dříve, než jsem stačila dolehnout.

A znovu ten samý sen.

Když ale došlo na tu část s Londýnem, nebyl nikdo, kdo by mě probudil, a tak mohl sen pokračovat.

"Tak máš ráda Londýn?"zeptal se znovu, když jsem napoprvé neodpověděla a zírala na něj s otevřenými ústy.

Tohohle upíra jsem znala. Někde vzadu v mé hlavě byla ukryta vzpomínka, kdy jsem ho viděla, ale já jsem si nemohla ani s největším soustředěním vzpomenout.

"Nikdy jsem tu nebyla."odpověděla jsem zvonivým hlasem.

"Já ho zbožňuju. Vlastně mám rád všechnu krajinu kolem tohohle města."usmál se na mě.

"Kdo jste?"špitla jsem vystrašeně tak potichu, že to ani upírovo uši nemohly zaslechnout.

"Víš, proč v Londýně pořád prší? A v okolních městech? Proč sem tak málo dosvitne slunce?"

"Ne"řekla jsem okamžitě už hlasitěji.

"Protože jsem tu já, Ness."

Ach bože, on znal mé jméno. Kdo to je?

"Protože tahle místa považuji za svůj domov."zahleděl se do dáli zasněně.





Byla jsem mimo asi hrozně dlouho a někdo mě musel dokonce i nést, jinak si nedokážu vysvětlit, jak jsem se na tu kratičkou chvíli mohla probrat a spatřit měsíční svit pronikající přes lodní okénko.

Než jsem stačila otevřít pusu a zeptat se, jestli tu se mnou někdo je, padala jsem zpět do snu.

"Kdo jste?"ptala jsem se toho známého - neznámého.

"Ach, jistě, ty si mě nemůžeš pamatovat."kýval hlavou ze strany na stranu.

"Viděl jsem tě poprvé, když jsi byla ještě batole. Už tenkrát jsi ale měla veliký dar. A tak špatně to mohlo všechno skončit, nebýt toho jiného tvého druhu a jeho svědectví." Podíval se na mě významně.

"Takže vy jste byl jeden ze svědků naší rodiny?"pochopila jsem.

"Ano, byl. Společně s mou družkou Tiou."

"A ta je teď kde?"snažila jsem se překonat rozpaky.

"Někde loví."usmál se.

"Lidi?"zeptala jsem se přiškrceným hlasem a cítila se, jako by to ani nebyl sen.

"Ne. Upíry."konstatoval s naprostým klidem, až mě to vyděsilo.

"Ach promiň, já jsem ti ještě ani neřekl, kdo jsem."Usmál se na mě s doširoka roztaženými rty a vycenil zuby "Jmenuji se Benjamin. A mou zvláštností je, že umím ovládat živly. To proto tu prší."zadíval se opět někam do neznáma.

"Někteří z nás mi tu říkají Král deště."

A sen byl pryč. Ucítila jsem náraz a došlo mi, že trajekt zastavil.

Opravdu jsem byla na trajektu? Takže to probuzení nebyl sen? Musela jsem prospat neskutečně dlouho.

S nečekanou prudkostí jsem se posadila a viděla Jacobův milující pohled, který mě sledoval.

"Jak dlouho?"zeptala jsem se stydlivě.

"Od včerejšího rána, takže asi 28 hodin. Jsme teď na jedné ze zastávek, ale přibližně za 4 hodiny bychom měli být na místě."usmál se na mě a pohladil mě po tváři. "Všichni se sem na tebe chodili koukat, jak dlouho spíš a tvůj táta dokonce prohlásil , že kdyby mi neviděl do hlavy, myslel by si, že to hraješ, abys mohla být tady se mnou."uchytl se. "To mě potěšilo."

"Já jsem spala takhle dlouho? Proč mě nikdo nevzbudil?"

Samozřejmě, že jsem tu poslední otázku nemyslela vážně, protože jinak by se mi nezdál ten zvláštní sen. Ale překvapilo mě to.

"Carlisle tě tu byl zkontrolovat a řekl nám všem, že bychom tě měli nechat spát, dokud se neprobudíš sama, nebo dokud bychom nedorazili do přístavu, kde budeme vystupovat."vysvětloval Jake.

"Tak jo. Takže jsem vzhůru. A sama."ušklíbla jsem se.

"Nejsi sama, jsem tu já."připomněl se můj soused.

Na to se nedala najít žádná jiná odpověď, než ho políbit. Cítila jsem, jak jsem naprosto vzhůru, když jsem ochutnávala jeho horké rty a přejížděla prsty po jeho skráni.

Naprosto vzhůru

Později se do naší kajuty přidali i ostatní. Využila jsem toho množství stvoření v mé přítomnosti a sedla si ke strýčkovi Carlisleovi.

"Zdálo se mi o Benjaminovi. O tom, jak svědčil tenkrát při tom incidentu s Volturiovými."samozřejmě jsem se ani slůvkem nezmínila o tom, co mi Benjamin ve snu povídal. Řekla jsem tuto informaci tak nenuceně, až jsem obdivovala sama sebe, jak umím dobře hrát, když chci. "Nevíš, co se s ním vlastně stalo po tom, co od nás odešel?"

"Je to zvláštní, že se ti zdálo zrovna o něm."řekla teta Alice kroutíc hlavou. "Nedávno jsem o něm měla vidění, ale nepřikládala jsem mu zrovna velkou váhu. Nás se to netýkalo."

"No, o Benovi opravdu nic nevím, už dlouho."zavrtěl hlavou strýček Carlisle. "Máš na mysli něco kokrétního?"

"Ne, jen mě v reakci na ten sen zajímalo, jak se asi má."zalhala jsem pohotově.

Takže teta Alice měla o Benjaminovi vidění. A že se nás to netýkalo?

Tímhle jsem si nebyla až tak jistá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Catherina Catherina | Web | 16. ledna 2012 v 14:32 | Reagovat

Ahoj, mrkni na muj web

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama