.

Oči jsou okno do duše

29. ledna 2012 v 18:27 | Renata Koutná |  Jednorázové FF

TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!


Už snad po padesáté slyším to stejné. "Jak to vidíš, půjdeme?" zeptá se mě má kamarádka Nela. "Ty víš, co si o tom myslím. Nechtěj mě tam dotlačit." odpovím s klidem. "Ale bude to sranda, uvidíš. Prosím…" Nela se na mě usměje svým nejkrásnějším úsměvem a udělá na mě psí oči. A jéje, ona ví, jak na mě. Nesmím na sobě dát znát, že to zabírá. "Tohle na mě nezkoušej. Nejsem jeden z tvých nápadníků, nepomůže ti to." Nela se na mě podívá a řekne: "Fajn." Když nic neříkám, namíří si to k odchodu.



Skoro mě má, ale musím ten nátlak vydržet. Nesmím ustoupit, potom to vždy dopadá špatně. U dveří se na mě otočí, podívá se na mě svým výrazem "Jak chceš, nebudu se s tebou týden bavit" a otvírá dveře. Ne, ne, ne, opakuji si stále dokola, prostě ne. Nela bouchne dveřmi. Tak, a je to, má mě. "Dobře, tak já s tebou na ten blbej ples půjdu!" zakřičím přes dveře. Nela se zpátky nahrne jako povodeň. "Já jsem věděla, že mě nenecháš jít samotnou. Věděla jsem, že tě překecám. Jsi ta nejúžasnější kamarádka na celém světě, Leni." Usmívá se na mě a objímá mě jako blázen.
"No jo, no jo, tak už mě pusť. Ale říkám ti, půjdeme tam, otočíme se, a zase půjdeme domů. A ještě něco, určitě si na sebe nevezmu nějakej hnusnej hadr, co se mi budeš pokoušet navlíct. Musí to být aspoň trošku normální." Podívám se na Nelu, asi to půjde těžko, jestli mi kostým na ten maškarní ples bude vybírat ona. Prohlídnu si ji od hlavy až k patě. Zase má jeden ze svých originálních outfitů. Na hlavě slaměnej klobouk, i když je vlastně leden, oranžový tričko s nápisem "Jaro je tady", fialový legíny, černou minisukni a vysoký kozačky. "Slyšíš co ti říkám?" řve na mě Nela. "No vlastně ne, hodnotila jsem tvůj komplet." "Super ne?" rozzáří se jako sluníčko. Znovu se na ni kouknu, ohodnotím aspoň to, co se mi líbí: "Jo, ty kozačky jsou fakt pěkný." "No vidíš, a ty se bojíš, že vyberu něco strašnýho." Než stihnu něco namítnout, už mi vymýšlí kostým. To je za trest, doufám, že aspoň jeden kus oblečení si budu moct vybrat sama.
Nela vymyslí asi dvacet kostýmů, o kterých jsem nikdy neslyšela. Bohužel si dokážu představit všechny. Nejhorší je ale představa, že jdu na maškarní ples v zeleném hábitu s volánky, který sahá až na zem. Dokážu si představit, jak se "šunu" v rytmu hudby… Prý oliva… Najednou na nás zavolá mamka: "Už je večeře, Nela zůstane?" Podívám se na Nelu, která si svůj vysněný model olivy čmárá do notesu. "Máš hlad?" zeptám se jí. "Docela jo, ale já budu muset jít, za chvíli mě má doma vyzvednout Robin." Nechápavě se zatvářím. "Jak to? Neříkala jsi snad, že je to ten největší tupec na světě?" "Jsem se spletla, to víš, láska." Jen se začnu smát: "Kolikátá tento týden? Jestli počítám dobře, tak třetí…" Nela se rozmáchne a hodí po mě polštář. Díky Bohu, že mám tak dobrý reflexy. Vypláznu na ni jazyk a zeptám se jí, kdy se domluvíme na ten zatracenej ples. "Tak zítra u mě po škole." "Dobře, mám tě doprovodit domů?" Podívá se na hodiny: "Ne to je dobrý, asi zavolám Robinovi ať na mě někde počká cestou." Jen zakroutím hlavou, fakt mi to není jasný.
"Co to zase máme k večeři? Zkoušela jsi nový recept?" zeptám se mamky, když vidím na talíři neurčitou hmotu. Mamka kývne hlavou. "Houbová kaše, jasmínová rýže a maso je ze sóji." Mamka drží zase asi nějakou svou dietu. "Mami, ty nemusíš držet dietu, vždyť vypadáš úplně úžasně." pochválím ji. "Děkuju, ale to není dieta. Chtěla jsem zkusit něco zdravějšího." Děkuji nechci. Ale mám hlad, tak aspoň trošku vyzkouším. Není to zas až tak špatný. Než mamka mrkla, mám všechno v sobě. Dám talíř do myčky a už si to kráčím ke svému pokoji, když v tom na mě mamka zavolá: "Jak to, že sis to rozmyslela s tím plesem?" Otočím se na ni a vidím, jak ji na tváři hraje úsměv. Zašklebím se na ni a mamka ještě dodá: "To víš, slyšela jsem, jak řveš na celej dům, že teda na ten ples půjdeš." "No jo, to víš, Nela." řeknu na obhajobu.
Stojím před Neliným domem a koukám k jejímu oknu. Jestli tam má Robina, tak to abych šla. Rozhodnu se, že ji zavolám. Nějak dlouho to nezvedá, já jsem to věděla, že tam je, Bůh ví co tam dělají… Najednou se ozve hlas: "Kde jsi?" "Stojím před domem, ale popravdě řečeno, bála jsem se jít dovnitř. Je u vás Robin?" "Ne, není. Kde jsi na tom byla? Pojď dovnitř nebo zmrzneš. Máme na teploměru mínus deset stupňů." Nechá mě s touhle informací a zavěsí. Zazvoním a v tu ránu přede dveřmi stojí Nelin taťka. Jen se pozdravíme a já pádím nahoru k Nele do pokoje. Rozrazím dveře a zařvu: "Tak, kde ho máš?" Nela ztuhne u skříně. "Co s ním pořád máš?" zeptá se a začne se smát. "No já nic." Najednou se jí z tváře ztratí úsměv, trochu se zarazím. Že bych řekla něco špatně? "Teď vážně, co si na ten ples vezmeme?" Vyprsknu smíchy.
"Už půl hodiny ztrácíme čas vybíráním nesmyslných kostýmů!" konstatuju. Nela se zatváří ublíženě, ale já pokračuju dál: "Co kdybychom tam vůbec nešly, zůstaneme doma a budeme se dívat na filmy. To bude aspoň zábava." "Ale ty jsi mi to už slíbila." řekne nasupeně, jako malé děcko. "Dobře, dobře, to byl jen návrh." Vždy jí musím ustoupit. "Chceš slyšet dobrou zprávu?" zeptá se mě Nela. "No jistě…" Třeba jsem ji mými argumenty přesvědčila. "Máme ještě dva dny abychom si kostýmy vybraly." Tak to mě teda potěšila. "No není to úžasný? Buď můžeme prošmátrat tvou skříň, můžeme jít do půjčovny nebo…" Ani nestihne dokončit větu a skočím ji do řeči, protože mě totiž napadlo něco ohromného. "Nebo se můžeme podívat na půdu k mojí babičce." dokončím. "Tak to je fakt dobrej nápad." uznává Nela. "Umíš být i chytrá." poplácá mě po zádech.
U babičky je plno haraburdí, hodně starých věcí a hlavně plné krabice oblečení, tak aspoň jednou se to možná bude hodit. Nela je ve svém živlu, prohlíží si všechno jako svatý obrázek. Nic nenechá v krabici, všechno vyhází. "Tak dáme se do toho." spustí svou písničku o tom, co se s čím bude hodit. "Než něco vybereš, jdu se podívat na to naše zbylé smetí." Ani mě neslyší, jak se přehrabuje v těch věcech. Půda je celkem prostorná, takže se sem vejde hodně krabic, to bude s Nelou asi na dlouho…
U starých dvířek, které jsou zabudované v jednom z trámů, si všimnu nějaké truhly. Jdu se tam podívat. Otevřu víko a nestačím se divit. Jsou tady krásné náušnice, prstýnky, čelenky, ale také staré fotky. Dívám se na fotky, poznávám tady mladou babičku, malou maminku, ale kdo je tohle? Vezmu fotku a dívám se na ni. Tak ten kluk je nádhernej. Bohužel je to fotka černobílá, ochytaná a trošku roztrhlá, ale stejně mu to sluší. Ty rysy, ty oči, má je tak uhrančivý.
Vběhnu do kuchyně za babičkou. "Kdo je to?" spustím. Babička nadskočí, jak se lekne. "Co se stalo?" "Nic, jen bych chtěla vědět, kdo je to." opakuju otázku už s větším klidem. Babička si utře ruce a dívá se na fotku. Chvíli přemýšlí a potom začne vyprávět: "To byl kamarád tvého prapradědečka, Maxim. Měl ho velmi rád, byli jako nerozlučná dvojka, bohužel když byli na frontě, přežil jen děda. Nejdříve děda nevěděl jestli přežil, doufal, ale marná sláva, potom se dozvěděl, že byl zastřelen. Děda potom všem vyprávěl, že mu Maxim zachránil život, a sám chudák zemřel ve svých dvaceti letech. Vyprávěl to svým dětem a pradědeček to vyprávěl mě. Je to vlastně naše rodinná historka." smutně se usměje. Poděkuju babičce za vysvětlení a jdu zpátky nahoru na půdu. Tu fotku si nechám, chudák kluk, tak mladej a hezkej…
"Co tam máš?" řekne Nela a podívá se směrem, kde stojím. Rychle fotku strčím do bundy. "Našla jsem super věci." Okomentuju můj nález. Nela se ke mně rozběhne. Když uvidí truhlu, tak vyvalí oči. "Vy tady máte samý poklady. To snad není ani pravda. Štípni mě." Vyplním její příkaz. Nela si toho ani nevšimne, pořád kouká do truhly a dokola mele to stejný: "No to snad není pravda. Jsem snad ve snu." Chytím ji za ruku a trochu s ní zatřepu. "Co je? Nech mě." "Já jen, abys nezůstala v hypnóze. Vypadáš, jako by si tě ty náušnice obmotaly kolem prstu." Dloubnu do ní a zasměju se. "Velice vtipné." zamračí se a dělá uraženou. To jí fakt jde. "Snad jsem toho tolik neřekla? Můžem jít?" Nela pookřeje: "Ne, neukázala jsem ti, co jsem našla já." Chytne mě za rukáv a táhne mě za sebou, jako psa na vodítku. "Zavři oči." přikáže mi. Když to hned neudělám, zadělá mi oči rukou a vleče mě dál. "Určitě se ti to bude líbit. Vybrala jsem fakt dobře." Úplně vidím jak se culí. To jsem teda zvědavá… Nela odtáhne ruku a já otevřu oči…
"No teda." vydechnu. Kde se ty šaty tady vzaly? Červené šaty bez ramínek, nahoře hustě zdobené černou výšivkou s motivem kytiček, byly pověšené na jedné ze skříní. Sukně, široce nabíraná, sahá až na zem, dole zdobená tou samou výšivkou. Pas je obtočen stuhou, a pod stuhou jsou volánky, které ale vůbec nekazí jejich úžasný dojem. Nemůžu se na ně vynadívat. Nela do mě trochu drcne. "Věděla jsem, že se ti budou líbit." "Ještě aby ne, vždyť jsou úžasné." řeknu, stojím před skříní a nemůžu se od nich odtrhnout. "Ještě ti ukážu, co jsem si vybrala já." mluví na mě Nela. "Je to na druhé straně půdy. Pojď." Ještě se na šaty usměju a jdu za Nelou.
"Tak co, hezký ne?" zeptá se mě. "Taky jsou hezký, ale na moje nemají." Neliny šaty jsou světle modré, taky bez ramínek, kolem pasu jsou tři úzké stříbrné stuhy. Na rozdíl od mých šatů je má Nela krátké a dole je sukně naducaná, tvořená menšími vlnkami. "Dívej, už to mám vymyšlený. Já půjdu za vílu a ty za upírku." Nadhodí Nela, a tak mě vytrhne z myšlenek. "Proč zrovna za upírku?" optám se. "Často piješ lidem krev, ne?" Se smíchem jdeme dolů za babičkou.
"Tak co děvčata, našly jste to, co jste hledaly?" slyšíme babičku, i když nejsme ještě dole. Babička sedí v křesle a má před sebou nějaký časopis. Přisednu si k babičce na opěradlo. "Našly, teda Nela našla." zalichotím Nele. Nela se usměje a pokračuje: "Paní Stašková, vy máte na půdě tolik věcí, a tak hezkých. Našla jsem dvoje překrásné šaty. Můžeme si je teda vypůjčit?" Babička odloží časopis. "No jistě. Jsem ráda, že vám můžu pomoci." "Babi, ty jsi nejlepší." řeknu a dám jí pusu na tvář. "Ples je babi za dva dny. Můžeme tak kolem čtvrté přijít? Abychom se nachystaly, nechce se nám totiž vše vláčet k nám." "To je samozřejmé Beruško." mrkne na mě babička a pohladí mě. "Jsem ráda, že tě mám, babi. A ještěže bydlíš tak blízko." Všechny tři se zasmějeme. Asi po hodině odcházíme s Nelou domů. Rozloučíme se s babičkou, která nám dá na cestu pár koláčků.
Doma jdu hned do svého pokoje, jsem utahaná. Plácnu sebou na postel. Zavřu oči a hned se mi před nimi objeví ty krásné uhrančivé oči. Vzpomenu si na fotku, kterou vytáhnu z kapsy. Konečně si uvědomím, že mám na sobě ještě bundu, jdu si ji tedy sundat. Fotku Maxima si připnu na nástěnku. Aspoň se na něho můžu pořád dívat a bude mi připomínat, že život je bohužel pomíjivý. Pohladím fotku a znovu si jdu lehnout. Vytáhnu knížku, kterou mám rozečtenou, ale ne a ne se do ní začíst. Pořád přemýšlím nad tím, co mi vyprávěla o Maximovi babička…
Jdu poklidnou krajinou, loukou, svítí sluníčko a na nebi není ani mráček. Najednou se ale obloha zatáhne a já ležím na poli. Všude samá hlína a krev. Strašně se bojím. Posadím se a vidím tu zkázu. Všude samí mrtví vojáci. Někdo do mě zezadu dloubne. Zvednu se a otočím. Stojím tváří v tvář pušce. Ne, já nechci umřít! Voják pomalu mačká spoušť. Najednou pře de mě skočí Maxim. Kulka ho zasáhla do břicha. Né…
Málem spadnu z postele, jak se rychle posadím. Uf byl to jen sen, noční můra. Ale byla tak živá, bylo to strašné. Jdu se opláchnout, ale všimnu si, že jsem v tom jednom samém oblečení, co včera. No jo, včera jsem nějak vytuhla. Osprchuju se, obleču a pádím do školy. Zbytek dne uběhl jako voda. A pátek nebyl o nic pomalejší. Oba dny utíkaly jako stádo splašených koní.
Je sobota a pro Nelu nastal den D. Pro mě apokalypsa. S Nelou se sejdeme před babiččiným domem. Jen co Nelu uvidím, zakřičím na ni: "Co to s sebou máš? Táhneš s sebou snad celou skříň?" Má menší kufřík, ale jde vidět, že je opravdu narvanej. "Ne jen to nejnutnější." dostanu odpověď. Asi mě klepne Pepka… Jdeme si na půdu pro šaty a pro truhlu s doplňky. Všechno doneseme dolů a Nela začne panikařit. "Máme jen dvě hodiny, to nemůžeme stihnout." "Klid, dýchej, ty máš dvě hodiny! Já si obleču šaty a můžu jít." Nela se na mě podívá svým pohledem "Nejsi normální, ještě nevíš, co tě čeká" a jde si obléct šaty. Udělám totéž. Když už jsem oblečená a Nela se nevrací, poprosím babičku, aby mi něco vyprávěla. Ona vždy tak báječně vypráví. Ve společnosti babičky si ani neuvědomím, že už uběhla půl hodina, co Nela vlezla do koupelny. Jdu na ni zaťukat, doufám, že se nespláchla. "Tak co, už jsi?" zavolám na ni. "Jo, už jdu." Nela vystrčí hlavu. Okolo očí má namalované modré hvězdy, má stříbrnou čelenku a ty náušnice, ze kterých nemohla spustit oči. Když se ukáže celá, zasvítí na mě fialové punčocháče. Vypadá nádherně, ale ty punčocháče si bere proč?
"Tak, teď jsi na řadě ty!" řekne Nela a posadí mě do křesla. "Tady máš ještě rukavice." strčí mi dlouhé černé rukavice až pod nos. Navléknu si je a Nela mi ukáže černou škrabošku. Chci si ji nasadit, ale Nela mi nakáže, abych si ji zatím nedávala, protože mě bude ještě malovat. "Proč?" zamračím se. "Vždyť budu mít tu škrabošku, na co mě teda budeš malovat?" prohlásím svou námitku. "No právě, budou ti vidět jen oči. Musím ti je zdůraznit." Už nic nenamítám, protože s ní stejně nic nezmůžu. Nela mi dělá linky, dá mi řasenku a černé oční stíny. Už se zvedám, ale Nela mě znovu posadí. "Ještě nějakou výraznou rtěnku." Vytřeštím oči. To snad nemyslí vážně. Namaluje mi pusu rudou rtěnkou. Ještě mi vyčeše drdol a konečně jsem hotová. "Tak a je to. Vypadáš úchvatně!" okomentuje mě Nela. Odebereme se k odchodu, babička se ještě s námi rozloučí a popřeje nám, abychom se bavily.
Ples se koná v tělocvičně naší školy. Tělocvična je krásně ozdobená. Jen co vejdeme do tělocvičny, přiřítí se Robin. "Ahoj Miláčku." řekne Nele a dá ji pusu na tvář. Chytne ji za ruku a jdou pryč. Nela mi stihne jen zamávat a už je nevidím skrz dav. Stojím tu sama jako kůl v plotě. Kdybych věděla, že tady Nela bude s Robinem, nešla bych sem. Radši bych seděla sama doma. Půjdu si aspoň pro něco k pití. Jdu doprostřed tělocvičny, kde je nápojový stůl.
Naliju si limonádu, ale když se otočím, poliju smrtku. Sakra. "Pardon, já jsem nechtěla." Omluvím se a chci odejít. Ale smrtka mě zastaví a zeptá se mě: "To jsi ty, Leni?" Jen kývnu hlavou. Že bych znala tuhle smrtku? Když vidí, že jsem nepoznala, kdo je to, řekne: "To jsem já, Dan." A jé, takže "opravdová smrtka". Co teď s ním tady budu dělat? Zase bude žvanit blbosti, bude za mnou chodit jako ocásek, nebude se mě chtít pustit a nedej Bože, aby se mnou chtěl tancovat. "Nezatancuješ si?" optá se Daniel. Moje obavy se naplnily. Co teď budu dělat? Aspoň kdybych uměla tancovat… Ale ne, i kdybych uměla tancovat, to bych radši vyskočila z okna… "Promiň, já teď někoho hledám." Řeknu, ale ta smrtka jedna se nenechá odbít. Majetnicky mě chytne a vleče na parket. Když skončí písnička, Daniel se zeptá, jestli se nepůjdu projít. Když odmítám, jen se zasměje a táhne mě za ruku ven.
"Je krásně, že?" řekne a sedne si na lavičku, která stojí za školou. "No ani ne, je mi zima. Já radši půjdu." Odpovím na to a chci se rychle dostat znovu do školy. Přeji si aby na té lavičce zdřevěněl. Naneštěstí moje prosby nejsou vyslyšeny. Daniel se zvedá a utíká ke mně. Proč zrovna já? Zastavím se a chci mu říct, ať mi dá pokoj. Ale než stačím něco říct, políbí mě. Tak to už je moc, to přehnal. Odtrhnu se od něj a dám mu facku. Daniel si to nenechá líbit a uhodí mě o to víc. Padám na zem. Au, tak to bolelo. Věděla jsem, že je cvok, ale že takovej… Chci se zvednout, ale Daniel mě drží na zemi. "To jsi neměla dělat, budeš toho litovat!" Zařve na mě jako smyslů zbavený. "Ty nejsi normální." odseknu. To jsem neměla dělat, ještě víc se naštve a popadá mě za vlasy. Už vidím můj krátkej život před očima. Jestli tohle přežiju…
Najednou za sebou uslyším hlas: "Takhle se chová k dámě? Nech ji být, nebo uvidíš!" Kdo to může být? Že by mě našli Robin s Nelou? To těžko. Ti teď někde skotačí. "Neslyšel jsi, co jsem říkal?" znovu se ozývá ten krásný hlas. Náhle se Daniel zarazí, pustí mi vlasy, odskočí ode mě a utíká pryč. Vypadá vyděšeně. Já ležím na sněhu, ještěže ten sníh tady je. Pře de mnou se objeví ruka: "Pojďte, chytněte se." ozve se hlas už nade mnou. Chytím se ruky a můj zachránce mě vytáhne na nohy. "Jste v pořádku?" optá se mě. Chytnu si na hlavu, naštěstí žádná krev. Trochu se protáhnu, abych zjistila, jestli nemám náhodou něco zlomené. Kouknu se ještě na šaty a při tom mluvím: "Vypadá to, že mi nic není. I šaty asi vydržely. Děkuju moc." Zvednu hlavu a… Ztrácím se v neuvěřitelně krásných očích. Ty uhrančivé oči jsem už někde viděla.
Je hrobové ticho, jen za zdmi školy jde slyšet umírající písnička. Ticho přeruší můj zachránce: "Je mi líto, že jsem Vás poznal za tak špatných podmínek." Přistoupí ke mně blíž, trochu couvnu a řeknu: "Mě to líto není. Kdyby jste nepřišel, nevím, jak bych dopadla." Uvědomím si, že mu vykám. Je to mladej kluk, ale tykat bych mu nemohla. Jde z něj cítit respekt a plus, on vyká mě. Znovu promluví: "Líbí se mi Váš kostým, jste princezna?" "Ne, upírka."
Zasměje se, znovu se ke mně přiblíží a podává mi ruku. "Já jsem Maxim." Asi mi vyskočí srdce z těla. To není možný. Asi jsem se přeslechla. Nevěřícně se na něho dívám. Když nic neříkám, zeptá se mě: "A Vy jste?" "Lenka Stašková." odpovím a chytnu ho za ruku. Na oplátku se můj zachránce dívá nevěřícně na mě. "Znal jsem jednoho Staška. Byli jsme dobří kamarádi." řekne, dívá se při tom do dálky, asi vzpomíná. Odkašlu si, nejen pro to, abych ho vrátila do přítomnosti, ale také, protože mám v krku knedlík. "To byl můj prapradědeček." Vyštěknu na něj. Podívá se mi zpříma do očí. Asi omdlím. Usměje se: "Ano, máte jeho milé oči." Začervenám se, ale nevydrží mi to dlouho, protože si uvědomím, co právě můj zachránce řekl. To musí být strašné nedorozumění, to určitě nebude tak, jak si myslím. Začnu couvat. Otočím se a chci běžet, ale Maxim se objeví pře de mnou.
"Nebojte se, neublížím Vám. To jsem mohl udělat už dávno, co říkáte?" opět se usměje. No, to má pravdu. Mohl už po mě skočit dávno. Dodám si odvahu a tiše řeknu svou hypotézu, abych věděla na čem jsem: "Upír?" Maxim kývne hlavou. No jistě, to se může stát jen mě. Jen já se můžu seznámit se skutečným upírem… I když je to ten krásnej Maxim z fotky, mám strach. "A jak to? Vždyť Vás zastřelili ne?" zeptám se. "Víte," začne mluvit Maxim, "na frontě mě nezastřeli. Oni mě postřelili do břicha a já jsem pomalu umíral. Ale našel mě jeden upír z mnoha, co se v té době potulovali na bitevních polích. A zachránil mě, tedy jestli se tomu dá říkat záchrana. Někdy je to opravdu hrozné." Omluvně se na mě usměje a povídá dál: "Víte, já lovím jen vrahy. O kterých vím, že opravdu někoho zabili. Ale spíše si "vypůjčuji" krev z krevní banky nebo se krmím na zvířatech." I když jen o krvi mluví, dělá se mi špatně. "Aha." Nezmůžu se na lepší odpověď.
"Nepůjdeme se posadit dovnitř?" navrhne Maxim. "Určitě musíte být zmrzlá." Přehodí přes mě jeho sako. Jeho návrh příjmu, je mi opravdu zima. V tělocvičně si sedneme na sedačku, která je postavená až na konci. Maxim mi vypráví o prapradědečkovi, o letech, které prožil, nejdříve jako člověk a poté jako upír. Krev už vynechává, protože jsem mu o mém menším problému řekla. Čím déle si povídáme, tím více si ho oblibuji. Je neuvěřitelně milý, galantní a je tak krásný. Už se ho nebojím a ani si už nevybavím, proč jsem se ho ze začátku bála. Asi pud sebezáchovy…
Dokázali bychom si tady povídat celé hodiny, ale nečekaně se objeví Nela. "Už půjdeme?" zeptá se. Když si všimne Maxima, roztáhnou se jí oči a představí se mu. Maxim se na ni usměje a také se představí. "Já jsem nevěděla, že máme ve městě tak krásného kluka." řekne Maximovi. "Já jsem dorazil dnes, ale asi tady chvíli zůstanu." Odpoví, usměje se na mě a přidá krásný pohled, který říká, že mě chce poznat víc. Už se nemůžu dočkat… Odtáhnu Nelu kousek stranou a zavrčím ji do ucha: "To nebude tvá první láska dalšího týdne. Nech si zajít chuť!" Nela se usměje a pobaveně opáčí: "Schvaluju ti ho!" Vrátíme se zpět k Maximovi, který se náramně pobavil naším rozhovorem. Na rozloučenou Maxima obejmu, tak krásně voní. Maxim je trochu v rozpacích, ale potom mě uchopí za ruku, políbí mi ji a zašeptá: "Jsem si jist, že se brzy uvidíme. Naschle má Upírko."
Mamka na mě zavolá: "Chceš čaj, kafe nebo něco jiného?" Cože, to byl jen sen? Ne, to nebyl jen sen. To musela být realita! Ale jestli to byl jen sen, chci v něm zůstat! Nechci se probudit. Znovu si lehnu. "Tak co bude? Co chceš?" Zavrčím něco v tom smyslu, že je mi to jedno. Ach jo, asi to byl jen sen. To se může stát jen mě… Tak úžasnej kluk… Nebudu vstávat! Překvapeně se otočím k oknu. Někdo mi do okna hází kamínky. Kdo to asi je?? Rozhrnu závěs a tam… :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jiskra Jiskra | Web | 2. února 2012 v 17:37 | Reagovat

:-OOOO wooow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama