.

Návrat

8. ledna 2012 v 10:49 | Beth |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!



Tato povídka může mít i více částí, to záleží, jestli chcete ji rozšířit, nebo ne. doufám, že se vám to bude líbit.




I když už je květen, mám na sobě bundu. Noci v Montaně jsou chladné. Ne, že by mi to teď vadilo, už necítím chlad.

Necítím vlastně nic. Chlad, teplo, svědomí. Právě tohle necítím. Že by mi to vadilo? Vůbec ne. Necítím vinnu za to, že jsem někoho zabila. Jinak to ani nešlo.

Když jsem byla ještě obyčejná Morojka, asi bych radši umřela, než abych někoho zabila. Jenže já teď piju víc, tak proč bych neukončila něčí život pro moji nesmrtelnost? On bude žít jen pár mizerných let, já díky jeho krvi věčnost. Na tom přece není nic špatného.

Strigojkou jsem už deset let. A za tak krátkou dobu, se cítím jako bohyně. Rychlost, síla, nesmrtelnost, bledá krása, … to vše patří bohům. A já jsem jednou z nich. Možná vypadám na sedmnáct let, ale autoritu ostatních mám. Každý ví, že když mě pošpiní, jsou mrtví dřív, než začnou křičet.

Octnu se v blízkosti nočních klubů, kterých je v tomto městě spousty. Není neobvyklé, že v uličce za barem se na sebe plazí pár, nebo že se lidští muži mezi sebou perou. Neobvyklé je, že v uličce někdo pije lidské ženě krev. Cizí Strigoj. Pije. Mou. Krev. V mém. Městě.

"Hej ty!" zařvu na něho, čímž ho vyruším z jeho přijímání síly. Strigoj zavrčí a tlamou od krve, mé krve, se otočí na mě.

Kdysi býval Morojem, jako já. A není tomu ani tak dávno. Bledá kůže ještě nemá ten správný odstín, jako třeba ta má, oči nejsou tak rudé, jako mé. A neumí se krotit. Své šaty si jen po pár doušcích pošpinil krví. Mou krví.

Nováček, co se neumí krotit a nezná zákony. To mi tak ještě chybělo.

"Tohle je moje město, zmiz odsud," zavrčím na něho znova a namířím si to k němu. Podpatky mých lodiček klepou stejný rytmus. Kolikrát jsem si říkávala, že zní jako umíráček?

Strigoj se začal nahlas smát. Ženu pustil a ta se zhroutila na zem. Její smrt mě bodala do nosu společně s její krví.

"Pokud vím," začal Strigoj a z pusy mu odkapával zdroj mé síly. "tak nikde nevidím tvé jméno." Odfrknu si. "Jsem starší a tohle místo je moje. Vypadni odsud hned a nechám tě žít."

Strigoj si utře ušpiněním rukávem obličej, jak nejlépe mohl, ale přesto tam byla stopa krve. Nechám ho shořet na poledním slunci a budu poslouchat melodii jeho křiku a milost, pomyslím si. Už od mala jsem vždycky potlačila vztek tím, že jsem si představovala krásné věci. Jediné, co se změnilo, jsou právě ty krásné věci.

"Máš poslední možnost," řeknu s mírným klidem. Ten Strigoj hraje přesně podle mého oblíbeného scénáře. Zasměje se a vytáhne nůž. Je blbej nebo co? Nůž mi neublíží. Snad jedině, kdyby byl napuštěn čtyřmi přírodními živly. Zemí, ohněm, vodou a vzduchem. Ten nůž je ale naprosto obyčejný, protože mu vůbec neublížil. To bude snadné.

"Jinak?" zeptá se a namíří ostřím na mě. Ale protože jsem starší o několik let, rychlostí světla se postavím za něho a jediným pohybem mu utrhnu hlavu. Tělo si nejdříve klekne, z ruky mu upadne nůž a až potom si lehne na břicho. Ze zbylé horní části mu teče tryskem krev a špiní moji uličku.

Podívám se na hlavu v mé blízkosti. Oči pohasínají, otevřená ústa, bledá kůže je ještě bledší a ze zbytku krku mu odkapává krev. Kolem pusy má pořád šmouhu.

Hlavu zahodím za sebe a slyším dutý odraz od kontejneru, jak jsem hlavu hodila s neuvěřitelnou přesností. Tělo odtáhnu k západní stěně, aby na tělo co nejdříve dopadlo sluneční světlo, které vyjde za tři hodiny.

V minišatech pokleknu k ženě a dvěma prsty se snažím nahmatat puls. Sice poznám i na dálku, že je mrtvá, ale několikrát se mi stalo, že se záhy proměnili ve Strigoje a oni ihned shořeli na slunci. A já nerada tu chci mít další problémy. Tahle žena se už nikdy neprobere.

Odtáhnu i ji ke Strigoji a položím ji hned vedle něho. Až začne Strigoj hořet, shoří i ona a všichni si budou myslet, že to byla nehoda.

Vítr se zvedne a já ucítím i něco jiného než smrdutou krev Strigoje a ženy. Ucítím závan mnohem sladší krve, než měla ta lidská žena. Dhampýr.

"Ženeš se do problému," řeknu a otočím se na dhampýra, co vystupuje ze stínů. Na měsíčním světle vidím, jak je vysoký. A opravdu. Sto devadesát. Kam se hrabe moje výška okolo sto osmdesáti. Oproti matce jsem vždycky byla malá.

Vlasy měl tmavé, dlouhé pod uši a nedbale učesané. Jako kdyby se už několik dní pořádně nečesal. Oči čokoládově hnědé, ze kterých vyzařovalo teplo a rodinný klid. Ale nejen to. I odhodlání. Odhodlání mě zabít?

"Kdo jsi?" zeptal se a začal kroužit dokola. Měl lehký ruský přízvuk. Otáčela jsem se s ním a dívala se do jeho očí. Zajisté ho vyděsily, cítila jsem neklid. To už by mohl mít praporek, Nezabije mě?

"Jak vidíš, Strigojka," odpovím a usměju se na něho tak, až mu ukážu všechny své zuby a samozřejmě, i tesáky. Slyším, jak srdce mu poskočilo. A ne strachy. Čím tedy?

"A tvé jméno?"

Jestli mám být upřímná, tohle jsem už dlouho neslyšela. Nešlo o to, že jsem nikoho nepotkala, ale většina dhampýrů se pokoušela mě rovnou zabít. Moroje jsem ihned zabila. A Strigojové mě znají jen pod svojí přezdívkou: Smrtící Rosetta.

"Rosetta Ivashková, jestli tě zajímá mé dávné jméno," odpovím a začnu poklepávat botou netrpělivostí. Žádný dhampýr to v životě tak neprotahoval. Na co čeká?

Možná přemýšlí nad tím jménem. Jsem známá, a to dost, i když jako Morojka. To máte tak, když vaše matka uteče a vychová mě jako dhampýrku. Tedy, tvrdý výcvik bojovnice, i na parném slunci. Dokázala jsem totéž, co obyčejný dhampýr a když teď mám i super sílu a super rychlost, … bude to hračka.

Dhampýr se zasmál. Ale ne nervózně, jako většina. Spíše, šťastně. Tedy, skrývá své pocity. Skutečný profesionál na osmnáctiletého. To se musí nechat.

"Jaké jméno mám uvést na tvém náhrobním kameni?" zašklebila jsem se a zády se otočila k místu, odkud jsem přišla. Za mnou stál chodník a jiné bary, ze kterých to jenom táhlo. No hrůza.

Dhampýr se zdvořile uklonil, jako kdybychom se octli v devatenáctém století. Působivé. "Paul Belikov. A předem se omlouvám," řekl a narovnal se. Po celou dobu na mě upíral zrak s lehkým pobavením a … Moment.

"Za co se mi omlouváš," zeptala jsem se, ale už jsem to poznala.

Byli dohromady dva. Paul přede mnou a ještě jeden, Moroj, za mnou. Toho jsem necítila, protože měl na sobě oblečení, které kdysi patřilo Strigojovi. Možná, že kdybych ho vycítila, myslela bych si, že to je vůně toho mrtvého, protože si byly dost podobné.

Na zádech jsem ucítila nejdříve lehký dotek něčeho špičatého, ale co příšerně pálilo. Ta věc se mi zabodla do zad hlouběji a hlouběji a já začala křičet. Paul mě chytl a umlčel mě rukou. V těle jsem ucítila magii.

Kůlem zabodnutý do těla jsem se octla několikrát, a ta magie byla hrozná. Jako kdyby vás někdo polil kyselinou na otevřenou ránu a ta tekutina pomalu tekla dovnitř a požírala všechno maso, co tam bylo. Tahle magie byla jiná. Jako kdyby se dovnitř dostalo slunce a pomalu svými paprsky pronikalo do mého těla z temné magie. Byla to jiná bolest a mě hned napadlo jediné. Éter. Ten kůl je nabitý éterem.

Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem křičet, nemohla jsem se bránit. Jako kdyby ve mně všechno oživlo. Takový nával jsem nikdy, opravdu nikdy necítila. Příšerný pocit se zvětšoval a zvětšoval a zvětšoval, až … až nakonec mě oba pustili a já se sklouzla na zem. Ucítila jsem bolest v kolenou, jakou jsem už dlouho necítila.

Má duše, jako kdyby se probudila a vytvořila mi uprostřed hrudi díru. Takový jsem měla pocit. Byla mi zima, byla jsem vystrašená, po tvářích mi po deseti letech tekly slzy, … co se to se mnou stalo? To jsem nevěděla, ale můj zrak mi padl na kaluž kousek ode mě.

Zrak jsem měla skvělý, takže jsem se viděla. Ale nebyly tam žádné karmínově rudé oči, žádná mrtvě bledá kůže, ani vražedný výraz. Místo toho se na mě znova upřely smaragdové oči, které v záplavě černého závoje mých vlasů zářily.

Nebyla jsem Strigoj.

Byla jsem zpátky Moroj.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lunar Lunar | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 11:08 | Reagovat

Hmm zaujímavé.... Nechám to na teba. Ale pokračovanie by mohlo byť dobré8-)

2 kaaji kaaji | 8. ledna 2012 v 12:07 | Reagovat

Je to pěkné. Těším se na pokračování.

3 elrin elrin | 8. ledna 2012 v 13:04 | Reagovat

zajímavé, těším se na pokračování

4 Lusyfika Lusyfika | 8. ledna 2012 v 20:22 | Reagovat

Hezké :)))

5 Janča Janča | 9. ledna 2012 v 15:07 | Reagovat

Prosím pokarčování!!!!!! :-D

6 Michelle Michelle | E-mail | 26. ledna 2012 v 20:20 | Reagovat

Hezké,pokračování by mohlo být,ale i taky trochu vysvětlivky. :)

7 elrin elrin | 28. ledna 2012 v 17:32 | Reagovat

chtěla bych vědět, jestli vůbec bude pokračování, tvoje povídka mě dost zaujala, a tak bych si ráda přečetla pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama