.

Láska jako zhoubce

16. ledna 2012 v 16:31 | Sydney |  Jednorázové FF
POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 :-))

Láska jako zhoubce






"Miluji jeho." Chvěla se, když říkala tato slova, když on ty slova slyšel, pukalo mu srdce. "Emo, on vás využívá! Nemůže vás milovat a přitom sprostě využívat!" Téměř křičel, byl naprosto rozhořčen, neměl jinou možnost, musel jí ukázat, jak se v něm mýlí. "Já vím." Mluvila zcela klidně. "Možná jsem ta nejsobečtější osoba na světě, když chci někoho vlastnit. Raději vlastnit druhého než aby někdo vlastnil mě. Možná vše přehlížím jen kvůli sobě, kvůli mé lásce. Víte, raději budu s někým, koho miluji, využívána, možná i nenáviděna, než bez něj." Chvění se vrátilo, celé to povídání o lásce ji rozrušilo, zvláště o muži, kterého miluje ona s mužem, který miluje jí. Ano, věděla to, poznala to podle očí, jak se mu lesknou, jak se na ni dívá, tak se ona dívá na Martina. "Emo!" Odmlčel se, neboť přicházel jeho sok a bratr. "Doufám, že vás v ničem nevyrušuji?" Zasmál se, Nině připadal jeho smích jako smích anděla, Michaelovi jako ďábla. "Vypadá to, že se mému bratrovy nelíbí, že jsem přišel. Má přítomnost ho vždy obtěžuje." "Martine, dobře víš, že to není pravda." Řekl to klidně, i když se mu vařila krev v žilách. Viděla tu nenávist a soupeření mezi nimi, možná proto, že mají společnou pouze matku nebo snad kvůli ní? Ne, nesmí si tak moc myslet o sobě. "Každopádně já vás velice ráda vidím, Martine." "Já bohužel nemohu říct to samé, Emo. Nechci vám lhát, není to v mé povaze." Slova vyřkl tónem naprostého opovržení. "Bratře, byl bys tak laskav a nechal nás s Emou o samotě?" Otázka zněla spíš jako příkaz, Michael se pouze uklonil a odešel směrem k lesu. "Zítra odjíždím do Prahy." S pohledem na jezero, jí oznamoval, že ji opustí, díval se do dálky, jako kdyby se už viděl daleko od ní. "To je skvělé, vždy jsem si přála jet Prahy, nejsem si jista, zda se stihnu do zítřka sbalit. Velice se těším, myslím si, že v Praze mám větší šanci rozjet svoji hereckou kariéru." Upřel na ni svůj pohled, nebyl to pohled zamilovaného člověka, díval se na ni s nenávistí. "Domnívám se, že jste mě nepochopila, já odjíždím do Prahy! Rozhodně vás neberu s sebou!" Kladl příliš velký důraz na slůvko já, chtěl ukázat, že je tu já a ty žádné my. "Vy už mě nemilujete?" Ptala se jako dítě které se ptá kde je jeho oblíbená hračka. "Nejsem si jist, zda jsem vás vůbec kdy miloval, zpočátku jsem byl vámi okouzlen ale teď? Teď vás nenávidím, dokonce hůř, já vámi opovrhuji! " Mluvil klidně, jako by jí oznamoval tu nejobyčejnější věc na světě: právě nám došlo mléko. "Taky mám pro vás zprávu a vzhledem k okolnostem vás jistě nepotěší." Odmlčela se. "Čekám vaše dítě." Oznámila mu to bez emocí, čekala už jen na popravu. On byl zaskočen ale nechtěl ukázat, že ho ta zpráva vyvedla z míry. "Nepředpokládáte doufám, že tady zůstanu? Řeknu vám, vše na rovinu, zítra odjíždím do Prahy a vás a ani to dítě nechci už nikdy v životě vidět, to je vše co vám mohu k této věci říci. Sbohem!" Ema zůstala stát jako opařená, Martin se ani neuklonil a odcházel směrem k strýcovu domu.
V salónu seděl majitel domu Petr se svojí sestrou Irmou. Oba seděli v křeslech, zatímco Petr si četl noviny, jeho sestra se evidentně nudila. "Drahý bratře, venkov mě už unavuje, chybí mi velkoměsto, chtěla bych jet do Prahy." Petr vzhlédl od novin a podíval se na svou sestru. "Irmo, dobře víš, že můžeš kdykoli odjet, nedržím tě tady násilím. Můžeš zítra odjet s Martinem, pokud tě bude chtít vzít s sebou." "S Martinem? Chceš mi říct, že můj syn už zítra odjíždí a ještě k tomu do Prahy a neobtěžoval se to říct vlastní matce?" Křičela, tolik jí vyvedlo z míry, že není informovaná o jakémkoli odjezdu do Prahy. "Copak jste se, Matko, někdy starala o to, co dělám já nebo Michal? Vždy jsem si myslel, že vás nezajímáme, že jsme pro vás přítěž, že nás z milosti tolerujete a teď se zajímáte kam jedu a proč jsem vám o tom neřekl. Samozřejmě pokud by se nejednalo o Prahu jsem si jist, že by vás ani nezajímalo kam jedu, i kdyby to dokonce mělo být do horoucích pekel." Otočila se, a uviděla ho, jak stojí opřený o rám dveří, vysoký a tak krásný, jako jeho otec. Vypadá přesně jako on, ta podoba, proč si ji dřív nevšimla? Konec snění, neměla by se vracet do minulosti. "Martine? Jak jen to můžeš říct? Nesouhlasím a jako omluvu chci slib, že zítra pojedu s tebou do Prahy." Zarazila se. "Nebereš doufám s sebou tu budoucí slavnou herečku Emu?" Řekla to tónem naprostého opovržení. "Nemusíte se bát, ukončil jsem to s ní." Irma vydala úlevný vzdech. "To jsem ráda, člověk si má užívat a ne se zavazovat obzvlášť s takovou nějakou, Ema není hodna tvého postavení." Petr, který doposud pouze poslouchal se teď musel ohradit. "Irmo, nemůžeš tak mluvit o dceři mého přítele!" Irma dělala, že ho neslyšela. "Bratře, já a Martin zítra odjíždíme, dej pozor na Michala, já se jdu sbalit." Zvedla se a odešla do svého pokoje, sbalit se na cestu do Prahy, kam se velice těšila. Martin si sedl na její místo. "Doufám, že vám strýčku nevadí, že matku beru s sebou?" "Kdepak Martine, to že se zbavím Irmy mě naplňuje pocitem štěstí." Zvedl se a došel ke karafám s alkoholem, pozvedl karafu, ve které byl bourbon. "Bourbon?" Boris přikývl.
Pomalu se vracel zpátky k jezeru, myšlenky se mu bouřily v hlavě, ale ty nejhorší byly: Proč mě nemiluje? Co vidí na něm? Co ji já nemůžu dát? Tu ji spatřil, jak klečí na zemi asi jí nevadilo, že si ušpiní šaty. Když přistoupil blíže všiml si jak jí po tvářích stékají slzy. "Nemiluje mě, nikdy mě nemiloval! Vytrhl mé srdce z hrudi, roztrhal ho na malinkaté kousíčky, hodil je do bláta a zašlapal. Už nikdy mě nechce vidět, nechce vidět ani naše dítě! Nejlépe bude, když se zabiju!" Byl naprosto překvapen. "Emo, vy jste těhotná?" Pohlédla na něj a zcela klidně pronesla. "Ano, ale nebude to trvat dlouho." Vstala a blížila se k jezeru, zadržel ji. "Emo, já se o vás postarám i o vaše dítě. Dám vám vše. Napravím chybu mého bratra! " "Proč byste to dělal? Proč byste se staral o cizí dítě? " Křičela, nedokázal jí pohlédnout do očí, ale nakonec to udělal. "Protože vás miluji." Poodstoupila a přímo na něj pohlédla, tiše, sotva slyšel její hlas, vyřkla ta slova. "Láska někdy nestačí, Michale." Odešla, nechala ho tam stát, opuštěného.
Mísili se v ní pocity bolesti ale i úlevy. Odjel, ztratila ho navždy. Naštěstí s ním odjela i jeho matka. Ona proti ní opravdu nic neměla, dokonce ji obdivovala, byla pro ni vzorem, ale to Irma neměla ráda ji. Zůstala sama, opuštěná. Nebylo to, tak jak si to namlouvala, zůstal jí Michael, muž, který miloval jí, ale, kterého nemilovala ona, snad jednou ho bude i ona milovat tak, jak on miluje ji, aspoň by si to zasloužil. Není čas plakat nad rozlitým mlékem, musí jít dál.
Uběhlo půl roku, za tu dobu se Ema a Michal velice sblížili. Stále pobývali na sídle Michalova strýce Petra, on samotný jejich přítomnost nijak nepociťoval. Po tu dobu si intenzivně dopisoval se svojí sestrou a druhým synovcem, Martinem. Irma v Praze hrála v divadlech ale pouze malé roličky, její dřívější sláva byla ta tam. Martinovi se jako dramatikovi v Praze velice dařilo, byl slavný, každý ho zval na večírky a Martin si svou slávu vychutnával plnými doušky.
Ema odjela do Prahy, aby zde porodila své dítě, dřív ale než odjela, nechala Michala v naději, že jej miluje, že se její city změnily. Martin se dozvěděl o její přítomnosti v Praze až díky dopisu ve kterém mu napsala že se dítě narodilo mrtvé, také ho prosila, aby přijel, neboť Michal byl daleko a ona nemohla snášet tu obrovskou bolest sama. Martin se rozhodl odjet na venkov ke strýci, pryč od Emy. Ema musela sama, opuštěná snášet největší bolest, a to když matka přijde o své dítě, i když otce svého mrtvého dítěte už nemilovala své děťátko milovala nadevše. Byla to větší bolest než ze ztráty Martina. Michal se vyhýbal setkání s bratrem, nechtěl, aby k něčemu došlo a tak často chodil na dlouhé procházky k jezeru nebo do lesa. Dlouho se dařilo, že se bratři nesetkali, ale nemohlo to trvat věčně. Jednou se Martin vrátil dříve z procházky a v salónu našel strýce s bratrem, bratr právě pomlouval Emu. Nemohl to snést a rozčílil se. "Bratře, vyzívám tě na souboj!" Řekl to pevným, autoritativním hlasem. "Nebudu přece s tebou bojovat kvůli Emě, ta mě nezajímá." Mluvil jako by právě pronášel žert. "Ty nebudeš se mnou bojovat kvůli Emě, ale já s tebou, ty se budeš bít za svou čest!" Petr , věděl, že došlo k nejhoršímu, věděl, že vše co bylo řečeno se musí naplnit a že ztratí jednoho synovce, nebylo cesty zpátky. Bylo domluveno datum, oba se velice připravovali neboť ani jeden z nich nechtěl zemřít a také se zbraněmi neměli velké zkušenosti, neboť oba byli spíše zaměření intelektuálního. Strýc se snažil zachránit zkázu dopisem Emě. Jakmile se Ema dozvěděla, co se chystá okamžitě odjela z Prahy, aby zachránila muže, kterého milovala a muže který jí zničil. Z kočáru vyskočila. "Kde jsou?" Křikla. "Jsou u jezera a už odpočítávají kroky, nevím, jestli lze ještě něco dělat, bojím se, že už je pozdě." Ema ani nečekala, až uslyší celou Petrovu odpověď a běžela k jezeru, co jí síly stačily. Jakmile doběhla k jezeru, spatřila, jak tělo její lásky padá k zemi. Přiběhla k němu, ale byl mrtev! Michal byl mrtev! Začala ronit slzy. Objímala tělo milovaného, ale jeho duše už nebyla mezi živými. Snažila se ho probudit polibky, ale k ničemu to nevedlo. "To ty, ty jsi všechno zničil! Jsi ten největší sobec jakého znám, jen kvůli tobě jsme všichni nešťastní. Ani jsem mu nestihla říct, že ho miluji, vždy jsem milovala jeho, teď to vím, to co jsem cítila k tobě nebyla láska, on mi ukázal co je láska! Ty prohnilý, odporný…" Nedořekla to, nemohla, tolik byla rozhořčena nad ztrátou své druhé části, své spřízněné duše. Když viděl, že jeho kulka zasáhla bratra do srdce, byl šokován. Je mrtev! Já ho zabil! Nevšímal si okolí, nevšímal si Emy, neposlouchal, co říkala. On ho zabil! Je vrah! Jako v transu odcházel pryč s pistolí v ruce, nevěděl, kam kráčí, věděl jen, že musí pryč, pryč od svého mrtvého bratra! Došel k sobě do pokoje, nevěděl ani jak se tam ocitl ale byl tam. Myšlenky v hlavě ho mučily. Já jsem ho zabil, jedinou osobu, kterou jsem kdy ve svém životě miloval, mého bratra. Michal je mrtev, ten který mi byl vším a já jsem ten, kdo ho zabil, jsem vrah. Ne, jsem horší, než vrah jsem Kain! Je jediná možnost, jak se vykoupit. Pomalu zvedl zbraň a přiložil si ji k spánku. Není cesty zpět! Pomyslil si a stlačil spoušť. Vyšla kulka, byla slyšet ohromná rána, kulka mu pronikla do lebky a ukončila jeho život. Petr, který slyšel výstřel, běžel do Martinova pokoje, ale našel ho mrtvého. Napsal sestře, že přišla o oba syny. Jakmile se Irma dozvěděla o smrti svých synů, zabila se. Ne, jako muži kulkou či provazem, ženy používají jemnější metody, vybrala si jed. Jed, bezbolestná, rychlá smrt, je vhodný prostředek k sebevraždě ženy.
Irma, zanechala dopis: Může se zdát, že jsem své syny nikdy nemilovala, ale opak je pravdou, byli mi vším. Lituji, že jim neukazovala svou lásku ale je to vina jejich otců, oba mě zradili a já jsem se odnaučila ukazovat ostatním, co cítím. Kvůli nedostatku projevované lásky z mé strany z mých synů vyrostli bezcitní muži, Michael byl aspoň trochu po mě a tak nebyl až tak bezcitný jako jeho bratr, Martin. Žena snese zradu, ale dvě jsem nezvládla, a takto to dopadlo. Ano, je to moje vina ale také té okouzlující dívky jménem Ema. Nejsem už tak slavná, a bez mých synů život nemá smysl, a proto jsem se rozhodla ho ukončit. Bratře, miluji tě, vzpomínej na mě v dobrém. Odcházím, má smrt je mi hodna, láska nás všechny zahnala do záhuby. Láska nás všechny zabila.
Stojím tady u jezera, po roce, ano, už uběhl rok, co mi Martin, řekl, že mě nemiluje. Co jsem se chtěla zabít a vše ukončit. Událo se mnoho věcí, zamilovala jsem se do Michaela, zjistila, že láska k Martinovi nebyla láska. Přišla o dítě, o muže kterého jsem milovala, cožpak žena, ten křehký tvor snese tolik bolesti? Zaslouží si ji? Co jsem ti Bože udělala, že mi bereš všechny, které jsem kdy milovala? Copak je láska jen o bolest? Pokud ano, už nechci milovat, Bože! Bože, jak jsi mi mohl vzít Michaela? Měla bych si utřít slzy. Ztratila jsem vše, jediné co mi zůstalo je můj život. Vím, co musím udělat, odjedu do Prahy a stanu se herečkou to byl vždy můj sen! Žádná překážka mě nezastaví. Co můžu ztratit? Pouze život, ten ti ale Bože tak lehko nedám, bolest mě naučila jak žít! Myslela jsem si, že jsem slabá, ale vím, že jsem silnější, než jsem si myslela.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veruš Veruš | 24. ledna 2012 v 21:24 | Reagovat

Moc se mi to líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama