.

Laň a šíp

11. ledna 2012 v 13:40 | Martina Kuklínková |  Jednorázové FF

TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!

Laňa šíp







Běžela laň hlubokým lesem, běžela dlouho a daleko. Překrásná plavá laň, osamělá jako perlička v řece, veliké oči otevřené dokořán, hlubší jak samotný les, který se v nich zrcadlil. Zpěněná šíje pulzovala napětím, boky se rychlým dechem vzdouvaly. Ladně přeskakovala potůčky i větve co se jí stavěly do cesty v úmyslu zabránit jí v běhu dál. To pro ni však nic neznamenalo. Bleskově se řítila dál, běžela tak dlouho a tak daleko, že už dávno zapomněla, proč tak zběsile, se smutkem v srdci utíká. Když ji však náhle dohonila vlna krutého utrpení, zakolísala a její nožky si teprve teď uvědomily tu obrovskou únavu ze zběsilého úprku. Tu tíhu už neunesly a tak se pružné tělo laně sesunulo k zemi. Bytost dopadla do mechu a zmateně zkoumala okolí a marně se snažila zklidnit dech. Všechny svaly ji bolely a útlé nožky ji dál odmítaly nést. Naslouchala zvukům potemnělého lesa, ale přes tlukot svého srdce přeslechla nedaleké křupnutí větve a ležela dál. Vzpomínala. Mysl běžela tryskem dál i když její tělo teď vyčerpáním leželo v mechu bez nejmenšího pohybu. Doháněla ji minulost, vzpomínky se po ní začaly plazit jako nějací paraziti a zavrtávat se do její zubožené plaché mysli. Do myslí jí vstoupil jako první obrázek jejího stáda uprostřed krásné mýtiny s čerstvou travičkou na konci ohraničenou křišťálově čistou tůňkou, horké slunce a zpěv jeleních srdcí, která zpívala písničku svým laním a písně laní pro svá mláďata. Její srdce zaplesalo nad tou vzpomínkou. Ta se však náhle změnila, teď viděla, jak její děťátko z ničeho nic vytřeštilo malinkatá kulatá očka, která v jednom okamžiku sršela štěstím, v druhém momentě překvapením a hned na to vyhasla úplně. Tělíčko mladé laňky se sesulo k zemi se zarytou kulkou mezi žebry. Laň nechápala co se děje, ještě uviděla, jak vedle ní padají další laně a jeleni z jejího stáda, pak padla i její matka a otec, než konečně pochopila, že se děje něco hrozného. Rozběhla se za svým posledním přeživším mládětem, aby ho ochránila, když jí v tom zabránil její jelen. Jeho svaly a statné parohy se rýsovaly proti modrému nebi. Pohled na něj by byl úchvatný, kdyby její zrak nezkalila čirá hrůza. Postavil se před ni, rázně zadupal a strčil do ní nosem, aby už se konečně hnula z místa a běžela pryč. Kladl jí na srdce, že má stále běžet jak nejrychleji může a co nejdál to půjde. Nesmí se otáčet, nesmí se zastavovat, jen to je důležité. Poslechla. Milovala ho z celého srdce a chtěla ho ochránit, ale byla příliš slabá. Věděla, že může jen utíkat a doufat, že její jelen bude utíkat za ní, jen co zachrání jejich mládě. Uslyšela výstřel a hned na to hrozivý nářek jejího jelena. Ach ne, naše děťátko. Laň měla však na mysli, že jestliže se teď otočí, aby pomohla svému jelenu, jen ho tím zdrží. On je rychlý, dohoní ji. Je rychlejší než ona, kdyby se vrátila, zdrží je oba dva. Musí běžet napřed. Výstřel. Uslyšela zaklopýtnutí, ale cítila na svých zádech jelenův dech. Dohání ji, žije. V tom přišla druhá rána. A třetí. Jelen se sesul k zemi jako hadrová panenka. Lani se podlomily nohy a už už se otáčela, že se vrátí za svým jelenem. Křičel na ni, ať běží dál. Křičel ze všech sil, že ji miluje, a proto musí běžet dál, musí běžet rychleji a dál, než kdy dřív běžela. Laň zaúpěla a dala se do trysku. Slzy se jí řinuly po líci, ale běžela jak nejrychleji mohla. Kličkovala mezi stromy a slyšela za sebou další výstřely. Běžela. Běžela dál a dál a z mysli vypudila veškeré myšlenky a vzpomínky. Jen běžela. Běžela mnoho dní. Zastavovala se jen aby se napila, ale hned zas běžela dál, až už nemohla. Když teď ležela vysílená v mechu, dumající nad svými myšlenkami, které ji konečně dohnaly, přestala mít chuť běžet dál. Teprve teď si uvědomila, že je sama. Nikdo jí nezbyl. Všechny skolila kulka pytláků. Všichni z jejího stáda jsou pryč, jsou mrtví a ona je sama. Neměla tam svého milovaného jelena nechávat, měla být s ním. Chtěla se vrátit, ale nešlo to. Nohy by jí neunesly. A tak tam dlouhou dobu jen ležela a přerývavě dýchala. Plakala. Byla zahleděná daleko daleko ve svých myšlenkách, že si nevšimla, že ji už nějakou dobu pozoruje zpoza nedalekého stromu mladý vychrtlý klučík s ručně dělaným lukem a šípem v rukou. V břiše mu kručelo a na zemi před ním ležela krásná laň. Bylo mu jí líto, ale měl ukrutný hlad a laň vypadala nemocně, chtěl jí ušetřit trápení a tak, ač nerad, pustil napjatou tětivu. Šíp s brnknutím na povel svého výrobce a pána odsvištěl k jeho nebohé oběti. Šíp v letu uzřel, že laň pláče. A protože byl vyroben z větve statného letitého dubu, dokázal vycítit její emoce. Hluboký zármutek v jejím srdci pro svoji ztracenou lásku, osamělost a utrpení nad ztrátou svého stáda a domova. Šíp zaváhal a ve vzduchu se zachvěl. Střela byla mířena přímo na srdce, ale šíp se bál. Nechtěl zabít tak ubohou laň. Bylo mu jí líto a nechtěl jí způsobit další bolest. Ale měl i povinnosti vůči svému pánu a nechtěl ho zklamat. Věděl, že umíral hladem a laň umírá žalem. Nevěděl co má dělat a tak se zachvěl. Už bylo pozdě, let byl krátký a jeho pán dobře mířil. Tím, že šíp zaváhal, vychýlil se jen o kousíček vedle a zaplul pod kůži, mezi žebry a zastavil se těsně u srdce. Laň se polekala, ale nehnula ani brvou, jak byla vyčerpaná. Věděla, že je konec. Dohnali ji pytláci. Zklamala. Šíp pocítil něco zvláštního. Místo strachu se v jejím srdci zrcadlilo zklamání a obrovský smutek. Lani, promluvil k ní šíp. Lani, nechtěl jsem ti ublížit, nechci tě zabít, ale můj pán mne k tobě vyslal, aby sebe a své blízké nakrmil.Odpusť mi. Laň udělala něco, co šíp čekal nejméně. Čekal hněv, strach, prosbu o život, paniku, zuřivost, ale ne úlevu. Laň se usmála. Šíp, ty jsi šíp, který vyslal nebohý chlapec. Ano, ale mám tě zabít, proč nejsi vyděšená, cítím z tebe obrovský smutek, nechápu tvé počínání. Stále se divil šíp. Laň mu co nejklidněji vysvětlila, že měla strach z pytláků, kteří vyvraždili její stádo a ji zahnali až sem. Snažila se jim utéct, protože to bylo to poslední, co si její milý přál. A bála se, že zklamala, že ji dohnali oni. Věděla, že by brzy zemřela tak jako tak. Buďto by padla vyčerpáním, nebo hladem, pokud by dřív nezemřela žalem. Ale teď věděla, že její čas se blíží ke konci a že pytláci ji nedostanou. Najednou se těšila na smrt, vítala ji. Přestala se třást. Šíp jí musel způsobovat hotová muka, ač nerad. Dotýkal se hrotem málem jejího srdce a nemohl zpátky. Ona ho však přijala. Její srdce začalo opět zpívat. Nezpívalo ty krásné melodie, jako se pěly mladým, ale zpívalo úchvatně a dojemně, volalo a lákalo k sobě šíp. Ten spatřil celé její veliké srdce a její ohromnou lásku a žal a propukl v pláč. Neboj se šípe, jsem ráda, že tu se mnou jsi. Umírala jsem i tak, teď aspoň neumřu sama. Jsi můj nejlepší přítel, pomáháš mi zemřít. V tom šíp pochopil hloubku jejích citů a sílu v jejím srdci. Milovala své stádo a svého jelena tak, že chtěla být opět s nimi. Čím víc ji šíp chápal, tím hlouběji do jejího srdce se dostával. Děkuji ti šípe, jsi můj nejlepší přítel, zopakovala laň a naposledy vydechla. Šíp si pozdě uvědomil, že čím hlouběji k ní pronikal a chápal její city, tím hlouběji se skutečně zarýval jeho hrot, vábený písní jejího srdce a pomalu ji zabíjel. Nezklamal svého pána a zachránil laň od neutuchajícího žalu a pomohl jí na druhou stranu, za svými milými, za svojí rodinou. Šíp přesto cítil smutek a takovou vinu, že se rozkmital jak strunka. Zamiloval se. Uvědomil si, že pláče, že celé jeho tělo je tak najaté, jako sama tětiva. Miluje ji a zabil ji. Její srdce zasáhlo to jeho, ne naopak. Tolik pocitů pouhé dřevo nikdy nepoznalo, a jak se rozpínalo, jak se žalem třáslo, puklo. Šíp z lásky a za lásku laně, pod tou tíhou citů rozštípil se vedví a bylo mu konec.

A dub, co z něj šíp pocházel, druhého jara uschnul. Avšak tříska, která z šípu zbyla, plna obou tvorů citů byla, odletěla a do země se zarazila, city k zemi projevila a toho samého jara, co statný dub uschnul, vypučel na holé třísce první lístek, tvořen láskou šípu k lani. Kořínky měl tuhé a hluboko v zemi, jako city laně k jelenu.

Za pár dlouhých let se pod stromkem, který se již zvedal k nebi, objevil z nenadání malý klučík doprovázen starým pánem. Ten poklekl k mladému doubku, pošeptal mu pár slov a rychlým pohybem utrhnul jenu pružnou větvičku, kterou podal synovi. Ten ji vzal, zohnul jako luk a pak usedl vedle otce pod mladý stromek a schoulil se mu do náručí, když viděl otce, jak mu jedna slzička kane po líci a stéká a padá na půdu, kde se zaleskne. Strom něco zašeptá. Otec strom pohladí po kůře a když vidí nechápavý pohled malého klučiny, posadí si ho na klín, jmouc se vyprávění příběhu dávného, příběhu o statečné lani a jeho šípu, jenž jako první svého druhu uzřel cit lásky…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kristýna Ch. Kristýna Ch. | Web | 11. ledna 2012 v 13:50 | Reagovat

Jé, krásnej lay.

2 Kisee Kisee | E-mail | 12. ledna 2012 v 17:06 | Reagovat

Tyjo. Tohle je nadherny. Smutny, ale nadherny:-) a necekany. Bomba

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:20 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

4 Martina Martina | 25. ledna 2012 v 9:53 | Reagovat

Děkuji :)

5 Jolanda Jolanda | E-mail | 25. dubna 2014 v 15:16 | Reagovat

Je to moc krásný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama