.

Když někoho milujete

14. ledna 2012 v 16:59 | Hanka |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!

Když někoho milujete






Když někoho milujete, otevřete se bolesti. A já ho milovala. Byla jsem ochotná se pro něj vzdát všeho, včetně toho nejcennějšího, co jsem měla - svého života. A to i za cenu toho, že už nikdy nebudu taková, jako dřív. Že budu muset žít ve stínech.

Myšlenka na smrt je neúnosná. Je to jako břímě. Ale když se pak znovu zrodíte pro někoho, koho milujete, jsou to křídla. Mají svoji váhu a tu váhu cítíte na svých bedrech, ale jsou zátěží, která vás povznáší. Zátěží, která vám umožňuje létat…

Byla jsem připravená. Tak připravená, jako nikdy. Vystoupala jsem po těch starých dubových schodech až nahoru. Dveře byly otevřené a tak jsem pomalu vešla dovnitř. Stál u okna a díval se do prázdna. Jednou rukou se opíral o stěnu a druhou měl v kapse u kalhot. Slyšel mě přijít, ale neotočil se. Šla jsem k němu blíž. Asi v polovině vzdálenosti mezi jím a dveřmi jsem se zastavila. Otočil se.

Nevěděla jsem, co říct, i když jsem věděla, co chci - být s ním. Navěky.

Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsme tam stáli bez hnutí a jen se na sebe dívali. Snažila jsem se, aby v mém pohledu poznal, proč jsem přišla. Ale jeho výraz byl pořád stejný. Odtažitý. Pak se ale něco změnilo. Nevím přesně, co to bylo, ani proč právě v tuhle chvíli, ale pomalu přistoupil ke mně. Pravou rukou mi přejel po tváři a dostal se až ke krku. Ztuhla jsem. Jemně mi prsty obkresloval žíly. Pak mi chytil za bradu a zvedl ji, abych mu lépe viděla do očí.

"Opravdu to chceš?" zeptal se mě. "Život ve stínech?"
"Život s tebou? Navěky? Ano, chci," řekla jsem a pozorovala změnu v jeho obličeji.

Chytil mě za ruku a dovedl mě k posteli. Posadila jsem se. On přisedl ke mně. Pohladil mě po vlasech a já cítila jeho dech na mých ústech. Nebránila jsem se poslednímu polibku, který zažiju jako člověk, když přišel. Bylo to tak opojné a tak nekonečné. Vnímala jsem každý jeho dotek. Jeho vůni. Jeho lásku.

Odtáhl se kousek. "Miluji tě," řekl.
"Já tebe taky," odpověděla jsem a přejela mu ukazováčkem přes rty.

Pak jsem si odhrnula vlasy a naklonila hlavu na stranu. Tohle je ten okamžik. Okamžik, který všechno změní a na který jsem čekala snad celý život.

Na krku jsem ucítila jeho dech a poté i jeho rty. Jemně mě líbal. Ani jsem nevnímala krátké ostré bodnutí zubů. Cítila jsem jen, jak se mezi námi utváří spojení. Pak vzal z nočního stolku dýku a prořízl si kůži, abych se mohla napít i já.

Dum spiro spero carpe diem…Milovat znamená žít životem toho, koho milujete. To je to, co jsem se rozhodla udělat. Doslova.

V tu chvíli, když jsem se probudila, jsem přesně nevěděla, kde jsem, ale něco mi říkalo, že jsem v bezpečí. Ležela jsem na posteli a nad hlavou jsem měla dřevěný stop, znal jsem ten strop. Najednou jsem něco uslyšela. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Nikdo v něm nebyl. Zvuk se vzdaloval. Bylo to jako kapání vody z parapetu po prudkém dešti. Nic jsem ale neviděla. Přehodila jsem nohy před okraj postele a bosými chodidly jsem přešla k zavřeným dveřím. Ten zvuk se přesunul k posteli, na které jsem ležela. Pak jsem ale uslyšela něco, co mě upoutalo víc. Kroky stoupající po vrzajícím schodišti. Neměla jsem ponětí, kdo to může být a tak jsem se schovala za postel. Dveře se otevřely.

"Eleno?" Ten hlas přece znám. A poznala bych ho kdekoli.
"Stefane?" zvedla jsem se ze země a spatřila ho ve dveřích. Stál tam a díval se na mě. Tenhle pohled jsem neznala, ale pak se na mě usmál. Bylo to, jakoby mnou projel elektrický proud. Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Chytil mě pažemi kolem a pasu a pevně mě sevřel.

"Jak se cítíš?" zeptal se mě a trochu se odtáhl. Stále jsem ale mohla cítit jeho dech na své tváři. Sama jsem ani nevěděla, jak se cítím.
"Já nevím," řekla jsem, "šťastná?" věděla jsem, že to není to slovo, které by správně popsalo to, co se teď ve mně odehrávalo, ale lepší jsem nenašla.

"Máš hlad," nebyla to ani otázka. Spíše oznamování skutečnosti. Přikývla jsem. Věděla jsem, že abych dokončila proměnu, musím se nakrmit. Musím vypít lidskou krev.

Vzal mě za ruku a šli jsme dolů do kuchyně. Mohlo mě napadnout, že po mě nebude chtít, abych šla ven a vysála prvního nevinného člověka, kterého potkám.

Z lednice vytáhl neprůhlednou nádobu, ale já přesně věděla, co v ní je. Lidská krev. Moje vstupenka k věčnosti. Když jsem pila, tak nic neříkal. Jen se na mě díval. Projel mnou dosud nepoznaný pocit. Teď už to bude navěky.

Položila jsem nádobu na stůl, obešla stůl a sedla si mu na klín. Objal mě a začal mi broukat do ucha nějakou melodii. Neznala jsem ji, ale byla krásná. Brzy jsem jí porozuměla a začali jsme si ji pobrukovat spolu.

Vzala jsem si jeho obličej do rukou a přejížděla svými rty po těch jeho. Přitáhl si mě k sobě. Pak mi stáhl ruce a šli jsme zpátky nahoru.

Byla to čistá energie, která mnou projela při každém jeho doteku, při každém polibku. Byli jsme jako jeden. Teď bylo to spojení konečně opravdové, cítila jsem ho. A on ho cítil taky. Stoupali jsme společně do nebe.

"Miluji tě," řekla jsem mu, když jsem ležela vedle něj v posteli a překulila jsem se na jeho hruď. Pohladil mě po vlasech a já jsem se mu povídala do očí. Nemusel nic říkat. Viděla jsem to v nich. Taky mě miluje. Leželi jsme tam a dívali se na sebe. Pak jsme oba vstali, oblékli se a šli jsme ven.

"Je čas na první lov," řekl mi a usmál se.
"To jsem si ale měla vzít lepší oblečení," povzdechla jsem si, když jsem se podívala na to, co mám na sobě.
"Neboj, nepůjdeme hned lovit pumy a medvědy. Začneme s něčím menším."

Chytil mě za ruku a rozběhli jsme se k lesu. Byl to neuvěřitelné. Běželi jsme tak rychle, ale přitom jsem všechno kolem sebe dokonale vnímala. Každý detail lesa, každou jeho změnu.

Zastavili jsme se na malé mýtince. Po jejím okraji tekl potůček. Tady jsem nikdy nebyla. Buď jsme běželi tak daleko, nebo jsem na tohle místo při procházkách nenarazila. Ať už to bylo jakkoli, byla jsem tam.
Stefan se přikrčil. "Ukážu ti, jak na to," řekl a zaposlouchal se do zvuků lesa. Zkusila jsem udělat totéž. Pak nasál vzduch do plic a vystartoval směrem k vodě. Než jsem ho stačila následovat, byl zpět a měl s sebou tělo mrtvé srny.

"Teď ty!" řekl a položil srnu do mechu.
Brala jsem to jako výstřel ze startovací pistole. Dělala jsem to, co mi ukázal. Zaposlouchala jsem se. Slyšela jsem svůj dech, Stefanův dech, tekoucí vodu, jak bojuje s kameny, vítr, který se opíral do korun stromů, a pak jsem v dálce zaslechla tlukoucí srdce. Rozběhla jsem se.

Byl to pocit vítězství, který teď projel celým mým tělem, když jsem stála nad svou první kořistí. Hlavou mi probleskla myšlenka lvice, která právě skolila gazelu. Já jsem byla ta lvice.

Pak jsem za sebou slyšela kroky. Otočila jsem se. Byl to Stefan a podíval se na mě pohledem plným hrdosti.

"Na poprvé sis vedla skvěle," řekl mi a v jeho hlase jsem slyšela uznání. Jak asi dopadl jeho první lov? Možná mi o tom sám někdy povypráví. Až bude chtít. Oba jsme se nakrmili a vrátili se zpátky do domu.

Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat. A já jsem se tohoto okamžiku dožila. Teď jsem tady, s někým koho miluji víc než cokoli na světě a takhle to zůstane po zbytek věčnosti. Kdy vlastně věčnost končí? Nikdy. A to je na tom to úžasné.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kulicka Kulicka | Web | 14. ledna 2012 v 17:01 | Reagovat

Dobry clanek, mrkni na muj web

2 Hayley Hayley | Web | 14. ledna 2012 v 19:43 | Reagovat

[1]: moje nervy niektorý ľudia fakt nie sú v poriadku

3 Denii Denii | 15. ledna 2012 v 10:58 | Reagovat

Pěkná povídka, přeji ti abys vyhrála :))
+ Jsem opravdu ráda že je se Stefanem :))

4 viagra viagra | E-mail | Web | 8. června 2016 v 10:59 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama