.

Kdo doopravdy jsi

22. ledna 2012 v 17:25 | Bára Spudilová |  Jednorázové FF


TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!

Kdo doopravdy jsi ?





Znali jsme se dlouho, já a Dean, ale nikdy jsem si nepomyslela, že to skončí takhle... Chodili jsme spolu už druhým rokem a byli jsme v pohodě, ale já vždycky věděla, že přede mnou něco tají. Ten den se to stalo, byl podzim a vyrazili jsme si do parku. Seděli jsme spolu na lavičce a jenom pozorovali, jak listí padá ze stromů a pokrývá zemi jako přikrývka. Bylo to romantické, ale už mě to začalo nudit. Vytrhla jsem se mu z náručí, vyskočila na nohy a běžela se posadit na houpačku, která stála nedaleko od nás. ,,Zhoupneš mě?", zeptala jsem se a vykouzlila na svých rtech úsměv, kterému nikdy neodolal. Bez odpovědi ke mně přistoupil a začal mě houpat. Bylo to moc příjemné, avšak to jednotvárné houpání a šustění listoví v korunách stromů způsobily, že jsem usnula a následně vypadla z houpačky. Dean ke mně okamžitě přiběhl. Ležela jsem na zemi a celé tělo mě bolelo, na tváři jsem ucítila tekoucí proužek krve. Podívala jsem se na Deana, ale už to nebyl ten Dean, kterého jsem znávala. Jeho tvář jakoby mu ani nepatřila. Jeho oči měly barvu krve, na tváři se mu vystoupily žíly, ale čeho jsem se nejvíce lekla, byly dva dlouhé a ostré špičáky. Naklonil se nade mě, odhrnul mi vlasy z krku a pak už jsem jen cítila, jak mnou projela bolest, když mi prokousl tepnu. Vzbudila jsem se, stále jsem ležela v parku, ale už byla noc. Rozhlédla jsem se. Stál pod lampou, jeho tvář vypadala normálně, ale já věděla, že to je jen maska. Přistoupil ke mně, neutekla jsem, byla jsem moc slabá, skoro jsem se nemohla pohnout. ,,Co jsi zač?!" vykřikla jsem a hlas se mi třásl. Podíval se na mě. ,,Neboj se mě, prosím." Sáhla jsem si na krk, ale nic tam nebylo a moje tvář byla hladká a bez jediné stopy po škrábanci. ,,Co jsi se mnou provedl?" ,,Nechtěl jsem ti ublížit, neovládl jsem se. Když mi došlo, co jsem udělal, dal jsem ti svou krev, ta tě vyléčila." Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem k smrti vyděšená, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát. Sedl si vedle mě. ,,Slibuji, že ti už nikdy neublížím. Nemohl bych. Já... Já tě miluju." Zahleděla jsem se mu do očí. A pak jsem mu proklála srdce větví dubu, která ležela vedle mě. Nerozpadl se v prach, jak jsem se domnívala. Jeho tělo jen bezvládně leželo na spadaném listí. Vypadalo to, jako kdyby spal. Pak mi došlo, co jsem provedla. Sedla jsem si na lavičku a rozplakala se. Nedokázala jsem žít s tím, že jsem někoho zabila. Došla jsem na nedaleký most. Pode mnou tekla prudce řeka. Přelezla jsem zábradlí, pustila se a nechala ledovou vodu, ať mě pohltí… Otevřela jsem oči. Ležela jsem na břehu řeky, ještě stále byla noc. Přežila jsem, i když moje smrt měla být úmyslná. Bylo to těžké, ale pochopila jsem, že pokud mi bylo souzeno přežít, zestárnou, mít rodinu a možná i zapomenout, pak tu šanci znovu nepromarním. Šel kolem nějaký muž, pohled na mě ho asi vylekal, protože ke mně hned přiskočil a ptal se, jestli jsem v pořádku. Podívala jsem se na něj. Vycenila tesáky a zakousla se mu do krku...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama