.

Halloween 2011

24. ledna 2012 v 21:02 | Alice Palice |  Jednorázové FF

TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!

Dům číslo 226 v ulici Pod hřbitovem v brněnské čtvrti Jůliánov měl zašedlou fasádu a na příjezdové cestě se drolil beton. Vydlabaná dýně u vchodu byla chabou a jedinou připomínkou Halloweenu, kterou jeho obyvatelé dávali na obdiv. V sousedství tento svátek všichni ignorovali, Češi v tomto období zdobí raději hřbitovy, než svá obydlí.




Na kuchyňském stole ležela rozevřená kniha, nad jejímiž stránkami se skláněla dívka s tmavě hnědými dlouhými vlasy. Neposlušně kadeře ji jako opona obklopovaly a skrývaly dívčin výraz před mladíkem sedícím u kuchyňského stolu, který se na ni pátravě díval. "Zkus nepodpálit kuchyň. V tomhle domě se mi docela líbí," řekl s hranou panikou v hlase.

Dívka zvedla pohled od knihy, opona z vlasů se rozevřela a její tmavě hnědé oči se zabodly do mladíkových modrých. Jeho pohled byl milý, ale ostražitý, i přesto, že mu nebylo ani dvacet, okolí jeho očí brázdily mělké vrásky a jeho čelo se krabatilo do ustaraných varhánků.

"Adame, nechceš se přestat tvářit, že jdu vyrábět nukleární bombu? Denně lidé na této planetě upečou alespoň miliardu dýňových koláčů," oponovala mu s důrazem na slovo miliardu. Otevřenou kuchařku poslala po hladké ploše směrem k mladíkovi. "Navíc, tohle zvládnu levou zadní, jsem velká holka," přes stůl se k němu naklonila, ruku přiložila k tváři a spiklenecky zašeptala: "Bylo mi už osmnáct."

Mladíkovy rty se skroutily do úsměvu a dívka se spokojeně vydala prozkoumat skříňky kuchyňské linky. Adam se nesmál často a ona měla vždycky chuť poplácat se po rameni, když se jí povedlo ho pobavit.

"Proč s tím koláčem vůbec tak naděláš? Je to nějaký tajný zvyk Ackermanů, o kterém jako Kormel nemám ani párů?"

"Pokud mají Ackermanové nějaké rodinné zvyky, tak pečení čehokoliv k nim nepatří."

"Nech mě hádat. Když si sváteční večeři nezabiješ, tak jí nemáš. Kolik krocanů naše malá Christel už asi zabila."

Dívka se pomalu otočila, změřila si ho přísným pohledem. "Naše malá Christel", pronesla otráveně a rukama naznačila uvozovky ve vzduchu, "je jen o rok mladší než ty právě taky tvrdě pracuje na sváteční atmosféře, takže kde taky hergot najdu nějaké nádobí. A pro tvoji informaci, krocany jenom dva."

Adam otevřel nejbližší skřínku a podal jí nakřáplou misku. "Stejně nechápu, proč máme slavit zrovna tenhle svátek, ani jeden z nás není Američan. Navíc se ani nemusíme za nic převlíkat, já sem blázen, ty čarodějnice, tuhle barabiznu můžeme považovat za dům hrůzy a navíc…" Skřípavé zvuky z podkroví přerušily mladíkův monolog. Zbytek věty nechala viset ve vzduchu a šel zkontrolovat portál, který ústil přímo do jeho ložnice. Když za hlasitého skřípání otevřel špinavé překližkové dveře, portál byl již otevřen. Stěží půlcentimetrovou vrstvičkou energie, které hrála barvami jako ta nejkrásnější duha, do pokoje vletělo několik sněhových vloček a v místnosti se citelně ochladilo. Asi po minutě z portálu vyběhla malá postava a svalila se přímo do Adamovy postele. Portál se s prasknutím zavřel a nechal za sebou nepříjemný zápach spálené kůže, který nasvědčoval tomu, že vstup do portálu byl vzdálen minimálně dva tisíce kilometrů a čarodějka musela použít zápalnou oběť.

Chlapec zhnuseně nakrčil nos. "Fujtajbl. Tipuju krysu," ušklíbl se směrem k postavě, která se sbírala z postele.

"Myš. A sháněla jsem ji celé dopoledne, jinak bych musela použít něco většího," řekla drobná žena. Oprášila si sníh z norkového kabátu, upravila drdůlek v bílých vlasů, který jí zdobil temeno, a otevřela jediné okno v místnosti.

"Chlapče, ty snad nemáš radost, že vidíš svoji babičku. Přišla jsem vás dva zkontrolovat. Neřekla ti teta Selma, že se za tebou chystám?"

"Rád tě vidím babi," pronesl mladík skoro až obřadně, úslužně jí otevřel dveře, poklonil se jako sluha a rukou jí naznačil, aby šla do přízemí. "Christel bude nadšená."

Kuchyní se rozléhala nasládlá vůně právě dokončeného moučníku, nad kterým se pátravě skláněla jeho stvořitelka. "To byl teda fofr," poznamenal Adam s úšklebkem a připojil se k dívce a společně koláč probodávali zkoumavými pohledy.

"Christel, drahá, cos použila za esenci? Magie z toho stolu srší jako krev z právě podřízlého prasete," řekla babička Kormelová a se zájmem upírala pohled na stejné místo jako ti dva.

"Nic neobvyklého. Standartní hlodavčí krev, netopýří trus rozpuštěný v destilované vodě a dva vlasy z panice vytržené na hromnice."

"Tak to bude v pořádku, zlatíčko, kousek mi ukroj a pojď se se mnou pozdravit."

Christel odstrčila Adama, který se zhnuseně zašklebil, a kousky koláče začala servírovat na dezertní talířky. "Ty, předpokládám, nechceš," otočila se směrem k mladíkovi.

"Ne, že bych měl něco proti netopýřímu trusu, ale vlasy panice jsou na mě až velká chuťovka, asi bych je nedokázal dostatečně ocenit. Všem těmhle výtažky z paniců a pannen jsem nikdy nepřišel na chuť."

"Nevšímej si ho, on jenom nemůže zapomenout na doby, kdy jsem si ještě doplňovala zásoby z jeho hlavinky," na oko se pohoršovala babička, ale na její tváři se rozléval úsměv pyšného prarodiče. Přijala od Christel talířek a bez váhání se zakousla do své porce. Sousto labužnicky převalovala na jazyku, poté polkla a spokojeně pokývala hlavou. "Přetvářecí kouzla máš zvládnutá výborně. Za vhled i za chuť ti dávám jedničku. Já pořád říkám, že pro lidskou školu je tě škoda, nechápu, proč tě nevzali na Bleckwickou vyšší, beztak by nikdo z tamních profesorů takovou buchtu nevykouzlil."

"Děkuju paní Kormelová," řekla dívka s plnou pusou koláče.

Adam obě ženy pozoroval se zhnuseným pohledem. "Myslel jsem, když hledala tu mísu, že jsi chtěla vařit po smrtelnicku."

"To jsem taky měla v plánu, dokud jsem nezjistila, jak se ti smrtelníci nadřou, než je to k jídlu," odpověděla mu Christel, její hlas byl mírně podrážděný. Byla naštvaná, že koláč nezvládla upéct bez magie, ale pochvala zkušené čarodějky jí to téměř vynahradila.

Následující čtvrthodinu si ty dvě předávaly svoje nejbizarnější zkušenosti s přetvářecími kouzly, a když babička Kormelová vytáhlá starou historku o psovi přeměněném v dětské sáňky, přičemž ten pes shodou okolností byl Adamovým mazlíčkem, mladík usoudil, že je čas jít předstírat spánek do svého pokoje.

V podkrovním pokoji bylo neútulno, kvůli otevřenému oknu tam byla zima a přikrývka na posteli byla stále vlhká od roztátého sněhu.

Nepřijela za tebou. Zajímá jí Christel, ta malá nešikovná čarodějka.

"Nech toho", okřikl mladík hlas ve svojí hlavě. Hlas se už měsíc neobjevil a Adam začínal věřit, že ho nadobro opustil.

No tak hochu, měj nějaký respekt ke stáří.

Chlapec protočil oči a asi po milionté zatoužil, aby měl imaginárního přítele stejně starého jako je on sám a nemusel se otravovat se zatuchlou konzervativní a značně agresivní bábou, která si říká teta Selma, nebo snad ještě lépe, aby žádné hlasy ve své hlavě neměl.

Na to ani nemysli, vždyť moc dobře vím, že mě máš v hloubi srdce rád, ohradil se krákoravý ženský hlas.

Mít hlasy v hlavě je považováno za divné i v čarodějnických rodinách, proto jediný člen jeho rozvětveného rodu, který s ním udržoval kontakt, byla babička Kormelová. Ostatní uvítali, když se nabídl jako hlídač a nechal se odklidit do Brna. Rok tam žil sám, jen ve společnosti Selmy. Christel s ním bydlela teprve poslední čtyři měsíce, nedostala se totiž na magickou školu. Společně zkoušeli žít jako smrtelnicí. Christel proto, že byla příliš mizernou čarodějkou a v magickém světě by v nejlepším případě skončila jako pomocnice čarodějky druhé kategorie, zatímco v lidském světě měla všechny možnosti otevřené. Pro Adama byl život mezi smrtelníky jedinou možností - čarodějek a čarodějníků bylo na světě tak málo, že se mezi nimi drby šířily rychle - nikdo by mu pořádnou práci nenabídl a i hlídače mohl dělat jen díky tomu, že Brno je takový zapadákov, že tam někdo cestuje maximálně jednou za dva měsíce.

Odpoledne prosnil v nevítané společnosti tety Selmy. To chci vidět tu povolnou smrtelnici, která se ti bude hodiny patlat s dýňovým koláčem a pak ti ho ještě naservíruje na vlastním těle. Chlapče, chlapče, některé internetové stránky tvým představám vyloženě škodí, glosovala jeho úvahy, které stačil utnout dřív, než se tvář vysněné dívky začala nebezpečně podobat té Christelině.

Kolem půlnoci se mu zachtělo společnosti, věděl, že obě čarodějky najde stále klábosit v kuchyni. Noc magii přála a v jejich světě bylo běžné bdít v noci a spát přes den, kdy bylo čarování obtížnější a vyžadovalo větší oběti.

Sešel po schodech. Potemnělou kuchyň ozařovaly plameny svíček rozestavěných po okrajích stolu. Babička Kormelová a Christel stály vedle sebe u čela stolu, naproti dveřím a shlížely zálibně na dlouhý řeznický nůž, ve kterém Adam poznal část babiččiny čarodějnické výbavy, bez které nikdy necestovala. Byl delší a vybroušenější než bylo pro obětní nůž obvyklé, většina čarodějek si vystačila s kapesním nožíkem, byl praktičtější a na podřezávání hlodavců stačil.

Před nimi byla k desce stolu přivázaná obětina. Adam na ní upřel vytřeštěné oči. Sousedovic labrador se vyděšeně zmítal, prosebně kňučel a jeho zlatá srst byla poseta kapkami krve. Adam neviděl žádné zranění, ale byl si téměř jist, že krev je psova.

"Zbláznili jste se, nemůžete zavraždit sousedovic psa!" zakřičel zděšeně a přiblížil se ke stolu, aby psa osvobodil.

"Ani se nehni," pronesla babička Kormelová chladně, její hlas zněl chlapci cize a přiměl ho pohlédnout jí do tváře. Dobrácký úsměv, se kterým se na něj obvykle dívala, byl pryč, nahradil ho nelítostný škleb a její oči byly cizí - bělmo měla zažloutlé a duhovku oranžovou, stejně oranžovou jako byl povrch dýňového koláče. Adam rychle odvrátil pohled od té cizí tváře a prohlédl si Christel, její šaty byly špinavé a roztrhané z potyčky se psem, výraz nemilosrdný a oči stejně oranžové jako ty babiččiny.

"Pes nebude stačit, měly jsme vzít i to dítě," řekla Christel a pohladila psa po hlavě.

"Máš pravdu, zajdi pro něj, já zatím připravím rituál," odpověděla babička a ze zástěry vytahovala ostatní cestovní čarodějnické náčiní - sáčky s kořením, zlatou mističku, jehly, kadidlo a další nezbytnosti.

Christel se vydala ke dveřím, Adam jí byl v patách, když vyšli na příjezdovou cestu, chytil ji za paží a prudce jí otočil. "Christe, prober se," řval na dívku a divoce s ní cloumal. Ona ale nereagovala, nebránila se, ani nekřičela. Vrazi jí facku na tvář, zavrávorala, ale jiné reakce se nedočkal. Políbil ji, v pohádkách tak občas někoho zachrání, ale polibek mu neoplácela. Její oči byly stále stejně oranžová a výraz její tváře netečný k jeho snaze vyprovokovat ji.

"Musím pro to dítě."

"Nikam nemusíš."

"Musím pro dítě," opakovala Christel a snažila se otočit.

Zkus jí pořezat, navrhla teta Selma a rozesmála se, ona si tu divnou situaci očividně užívala.

Haha, pomyslel si Adam a vytáhl a kapsy svůj čarodějnický nožík, i když už nepraktikoval, ze zvyku ho s sebou stále nosil. Natáhl se po Christel a řízl jí do odhaleného zápěstí. Její krev byla červená a teplá, kapala na zem, kde tvořila malou rudou kaluž. Několik minut se Christel ani nehnula, jen pozorovala své zápěstí, a když konečně zvedla zrak na Adama, její oči už byly skoro hnědé, oranžová se z nich pomalu vytrácela a bělmo bylo jen mírně nažloutlé.

Teda, to bylo snadnější, než bych čekala, ozvala se teta Selma zklamaně.

"Tys nikdy neměla Christel v lásce," vyhrkl Adam, než se stačil zastavit. Jmenovaná dívka na něj otráveně pohlédla. "Chceš říct, že mě ta stará rašple nesnáší?"

"Ne, to v žádném případě," vyhrkl mladík, ale po jeho tváři se rozlil usvědčující ruměnec.

I moje ponožky lžou líp než ty, rozčilovala se Selma v jeho hlavě. A vůbec, měl bys mi poděkovat.

"Chris, o co vůbec jde? Babička v kuchyni právě vraždí sousedovic labradora."

"Cože?" zeptala se Christel a zmateně se rozhlížela. "Proč by vraždila psa?"

"Vím já? Tys právě hodlala přihodit ještě sousedovic děcko," připomněl Adam. "Měli bychom ji taky pořezat, aby se vzpamatovala."

"Tos mi udělal ty? řekla Christel naštvaně a praštila ho do paže.

"Vidíš tady snad někoho jinýho?" ušklíbl se nasupeně Adam.

Selma se začala krákoravě smát. Pokračujte děti, já se náramně bavím.

Adam si hlasu nevšímal a s nožíkem v pohotovostním režimu zamířil ke vchodovým dveřím.

"Chceš napadnout čarodějku první kategorii takovým směšným nožíkem?" sykla za ním Christel.

"Máš snad lepší nápad?"

Neodpověděla, takže opatrně otevřel dveře a plížil se temnou chodbou do kuchyně, za sebou slyšel šelest, proto očekávat, že Christel je někde za ním. Netušil, jak se nepozorovaně dostat do místnosti, proto normálně otevřel dveře a co nejvyrovnanějším hlasem řekl: "Christel má s tím děckem problém. Načapali jí sousedi, musíš se o to postarat, jinak zavolají policii."

"Proč se o ně nepostará sama?"

"Však víš, jak je na tom mizerně s paměťovými kouzly."

"Pravda, pravda," zamumla žena, zabodla nůž do desky stolu a zamířila ke dveřím. "Zatím mi to tady pohlídej, Adámku," řekla vnukovi. Když se s ním míjela ve dveřích, Adam se bez míření ohnal nožíkem. Žena zaječela a svalila se k zemi, z otevřené rány na zátylku jí kapala krev, ale zranění starou čarodějnici neochromilo, mumlala zaklínadla a drápala mladíka do paží, když se jí pokoušel znehybnit. Její zaklínadla byla neškodná, jako všechny kouzla provedená bez oběti - začínala ho svědit kůže na tváři, jak mu rašily bradavice a krvácivé kouzlo mu zpustilo krev z nosu.

Prej neřekla ti teta Selma, že dneska přijedu? Nabubřelá stará mizerná ježibaba je to, jen jí dej, rozohňovala se Selma a Christel mezitím vytahovala provazy z kuchyňské linky. "Já říkala, že se nám jednou budou hodit," poznamenala věcně dívka.

Společně svázali babičku Kormelovou, posadili ji na židli a svíčkou jí ozářili tvář, aby viděli, jak oranžová barva vyprchává z jejích očí. Do úst jí nacpali roubík, aby nemohla rozšiřovat zaklínadly svrbivou vyrážku po celém jejich těle a jak stáli vedle sebe, chvilkami se na sebe usmívali.

Jen aby ses blahem nevsákl do podlahy, jak se ta tvoje spolubydlící ne tebe chtivě kouká. Lehká holka to je, to ti povídám, jestli si s ní něco začneš, tak si mě nepřej, prskala teta Selma vztekle, ale Adam jí poslouchal jen na půl. Oranžová z očí jeho babičky se vytrácela, byl to pomalý proces, ale vyhlídky byly nadějné.

"Christel, pusť toho psa, než ho začne někdo hledat," poručil dívce, ta se chopila řeznického nože, který tam babička nechala a pilně přeřezávala pouta. Když měl labrador všechny končetiny volné, vyběhl z kuchyně a otevřenými dveřmi zmizel do noci.

"Co to s váma vlastně bylo, něco vás posedlo?" Adam pátravě zabodl pohled so Christeliny tváře. Dívka se začervenala a odvrátila od něj pohled. "Asi to bylo tím koláčem."

"Koláč z vás udělal vraždící monstra s oranžovejma očima, jo?" otázal se mladík pochybovačně.

"Přece víš, že nejsem zrovna hvězda, když přijde na kouzlení. Asi jsem nestvořila jen ten koláč…" řekla tiše.

"A cos teda stvořila?"

"Démona?" pípla s pohledem zabořeným do země.

"To se mě ptáš?" Adam zvedl obočí a tázavě se ni nadíval, ale ona už nic neřekla. Několik následujících minut mlčky pozorovali babiččiny oči. Teta Selma mezitím brblala v Adamově hlavě: Démon dýňového koláče, to si dělá ta holka srandu? To jako teď po pekelné dimenzi pobíhá hladový dýňový démon a hledá další hloupou čarodějku, co by mohl posednout? z jejího tónu bylo ale patrné, že na ní je ta holka udělala dojem.

Mladík se místo dohadování se svojí imaginární přítelkyní natáhl po Christel, objal jí kolem ramen a společně civěli do očí babičce Kormelové.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama