.

Draculův deník

11. ledna 2012 v 13:29 | Sabina Krejčová |  Jednorázové FF

POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 :-))

Draculův deník





Říjen 1446, Shybat

Konečně nastal ten den, kdy jsem svobodný. Uběhli čtyři léta, co jsem byl uvězněn za svého otce Vláda II. V Shybatu. Měl jsem možnost poznat zlobu a krutost svého trýznitele. Ta potupa a bolest. Jako jedenáctiletý chlapec jsem byl odebrán své matce, abych trpěl za otcovy hříchy.

Lásku k otci vystřídala nenávist. Matku si pamatuji jen matně. Vážně onemocněla po porodu mého mladšího bratra Radua, který nebyl zplozen z lásky, nýbrž z násilného trýznění nevinné ženy. Má matka, princezna Cneajna z dynastie Musatin z Moldavské říše si otce vzala z rozumu. Byla přinucena. Cítila k němu takový odpor jako pes k opilci. Bohužel zemřela před létem v klášteře Sv. Sophie v Moldávii ve velkých bolestech.

Matka opilého otce nenáviděla tak, jak ho teď nenávidím já. Pokud mu Bůh odpustí tyto hříchy, bude u mě navždy zatracen. Pomstím utrpení své i matčino. Otec musí zemřít. Z mého trýznitele Dagota se stal spojenec, protože potřebuje dostat Sedmihradsko do lepším rukou co nejdříve. Společně zbavíme svět velkého hříšníka.
Jmenuji se Vlad Tepes z rodu Draculů a tak přísahám.



Začátek listopadu 1446, Moldavská říše

Velké okované vozy se zásobami se táhnou Moldavskou úžinou. Vojsko v těžkých zbrojích kráčí vedle vozů. Jsou ostražití, připraveni k možnému útoku nepřátel.

Musíme putovat rychle, abychom se dokázali utábořit dříve než započne zima. Transylvánské zimy jsou kruté a pokud nás zaskočí po cestě, zásoby potravin se rychle zúží.

Velký válečník Dagot velí vojsku v popředí. Jeho statný černý hřebec Aylo ho doprovází od dob, kdy společně s generálem Slockarem Dagot pobil staré barbarské kmeny Quilů. Tady se jejich cesty rozešli a Dagot Slockara už nikdy v boji neviděl. A bohužel už ani neuvidí. Generál Slockar byl těžce raněn a zemřel loňskou zimu. Dagotovi na jejich poslední společnou bitvu zůstala jizva přes celý obličej. Tato památka se táhla od levého oka až po spodní ret.

Slockarův nemanželský syn Dotar zakončuje frontu vojska vzadu. Tento vysoký blonďák s nepřiměřeně nachově zbarveným obličejem dostal tento závažný úkol. Mnoho divokých kmenů útočí na vozy právě ze zálohy ze zadu. Tímto způsobem jsou schopni si obstarat obživu na celou zimu a zároveň snížit stavy vojsk. Pokud jsou bojovníci slabí, je lehké je přemoci.



Konec listopadu 1446, Moldavské hranice

V Shybatu jsem měl dostatek času ponořit se do tajů filosofie, historie a válečných taktik. Naučil jsem se i latinský jazyk i řeč Romanistů. Měl jsem tu čest učit se od Velkého Dagota. Tento vysoce postavený bojovník mě naučil zacházet s mečem, zkrotit i ty nejnebezpečnější oře. Bezcitně a chladnokrevně zabíjet a hlavně ovládat své pocity.
Jak sám často říkával:
,,Pokud chceš porazit zlo, nenech zvítězit hněv!"






†††††

počátek prosince 1446, někde na Moldavském pohraničí



Bezpečně jsme prošli Moldavskou říší. Napadly nás pouze bezvýznamné kmeny Kiviu, ale jejich útoky byly bezcitně odraženy. Dagot nemá rád barbarské kmeny, které marní jeho drahocenný čas. O některé z našich nepřátel se postarali lučištníci. Některé z polonahých mužů skolily naše meče. Jednoho bojovníka jsme nechali uprchnout, aby mohl ve vesnici vyprávět o střetu s námi. A také o tom, jak jeho příteli lezli z těla vnitřnosti, když měl tu čest setkat se s mečem Dagotovým. Mrtvoly barbarů jsme předhodili vlkům k místní řece. Alespoň nepůjdou hlady po nás.


Zima se neodkladně blíží.Fouká silný vítr a vzduch je mrazivý. Dagotova čarodějka Kista odhaduje, že sněžit bude za necelý týden. Pokud se stihneme brzy utábořit a začneme hromadit zásoby, budeme mít výhodu. Pochybuji, že je můj opilý otec schopen zásobit hrad Poienari a být ve střehu. Jeho vojsko bude trávit čas ve sklípku se svým pánem.




konec prosince 1446, Sedmihradské pohraničí


Na hranicích Sedmihradska jsme nalezli opuštěnou vesnici. Stalo se tady něco krutého. Život zde úplně vyprchal. Některé chatrče byly zcela vypáleny. Kista poklekla na zmrzlou zem, zavřela oči a použila svou sílu "rozpoznaň". Tvrdým nepřítomným hlasem řekla tohle:

,,Vlad II. Sem nechal poslat své vojsko. Ti muži vyrabovali domy, muže odvedli na práci, ženy znásilňovali a veškeré panny a děti odvlekli na hrad. Nakonec vesnici vypálili. Panovník útok svedl na nepřátelské kmeny." Pravila dál čarodějka a já zatínal ruce v pěst.


Když se Kista zvedla ze země, začaly padat sněhové vločky. Dagot se proto rozhodl, že by bylo nejlepší utábořit se ve vesnici. Měl pravdu, neměli bychom šanci dojít dál. Nejméně zničenou chatrč jsme nazvali pevností. Dagot mě pověřil, abych rozdělil vojsko na tři hlavní skupiny - hlídka, lovci a záloha.


Hlídka rozmístila okované vozy tak, aby nahradily hradby. Nikdo cizí se nesměl dostat živý dovnitř ani ven. Jeden z kopiníků nalezl zachovalou sklepní místnost. Do ní byly přeneseny zásoby jídla z vozů.


Lovci dostali za úkol rychle a hlavně nenápadně ulovit co nejvíce zvěře. Místní lesy nabízeli mnohem více masa než Moldavská říše. A srny a jeleni by nikomu neměli chybět, protože tuto oblast obývají hladoví vlci. Záloha zůstala v pevnosti a čekala na další rozkazy nebo střídání stráží. Kista se pustila do svých magických rituálů. Špehové se vydali prozkoumat okolí a cesty k Poienari. Během zimy potřebujeme nasbírat co nejvíce informací o našem nepříteli. Na jaře zaútočíme.



Počátek ledna 1447, Sedmihradské pohraničí-vypálená vesnice


Zima už propukla v plné své síle. Už pár dní fouká silný studený vítr. Hlídky mrznou u vozů a kopiníci chodí každou chvíli vyhrabávat poklop od sklípku se zásobami. Jídla máme díky lesní zvěři kolem požehnaně. Les je hustý a stopy srnek a kanců se dají ve sněhu lehce vystopovat.


Naše vojsko přežívá jen díky teplu v pevnosti a ozdravným lektvarům Kisty. Není to sice tak dobré jako víno, dokonce to zavání podivným pachem, ale pomáhá to. Nikdo se čarodějky raději neptá na to, co v tom je. Podle zvědů nemá nikdo tušení o naší přítomnosti. Zatím.


Máme velkou výhodu-čím déle zůstaneme v utajení, tím větší bude moment překvapení. Dagot zkoumá mapy, veškeré zápisky špehů a možné trasy. Velký muž plánuje zničující porážku kdysi velkého Vláda II.






†††††

konec ledna 1447, Sedmihradské pohraničí


Jednou večer jsem byl s Dagotem v pevnosti a zkoumal mapy a taktiku.

,,Jednou budeš slavnější než tvůj otec!" pravil a já se jen smál jeho naivitě. Poté vytáhl dýku a zabodl ji na mapu hradu. Do vyhřáté místnosti vešla Kista a Dagotovy rty se stáhly do širokého úsměvu.


Zeslabená Kista přešla ke stolu s mapou a ukázala na dýku zabořenou v mapě.

,,Hvězdy i temné síly vám jsou nakloněny. Sesbírejte své muže a do tří dnů se vydejte do boje. Zastavte ho! Zastavte toho ničitele světa!" vykřikla chraplavým hlasem a sesypala se na dubovou židli. Její obličej si budu pamatovat navždy. Smutek a strach v hypnóze, jakou dokážou pouze velcí mágové. Dagot se o svou čarodějku postaral jak nejvíc mohl. Teď bude na ní, jak rychle se vzpamatuje z použití temných sil.


Večer si mne Dagot nechal zavolat k sobě, aby mi předal dar. Nevím, co jsem čekal, ale tohle mě udivilo. Můj učitel mi předal toho nejkrásnějšího transylvánského oře, kterého jsem kdy viděl.

,,Pravý transylvánský hřebec, zítra ti přinese štěstí." Poklepal mi na rameno. Tak tedy zítra otče.



1. únor 1447, Transylvánie


Před úsvitem Dagot zavelel rozkazy každé jednotce:

Špehové se vydali napřed lesní cestou k řece Arges pod hradem, aby mohli připravit jídlo na posilněnou a malé překvapení. Velké studené vločky rychle zahladili jejich stopy.


Slockarův syn Dotar se vydal na cestu s lučištníky. Jejich trasa se táhla kolem propasti na jedinou vyvýšenou skálu v okolí hradu. Jedině nadprůměrně dobrý výstřel z luků nás mohl zbavit hlídek na hradbách Poienari.


Kopiníci odvezli nejmenší vůz po cestě za lesem. Ve voze se nacházela Kista, která vytvářela obranná kouzla a halucinogenní stavy všem, kdo by je spatřil.

Já jsem s Dagotem zahladil stopy ve vesnici. A společně s jezdci jsme zvolil cestu kolem řeky. Kopyta koní se bořila v závějích sněhu. Všichni jsme doufali, že se k večeru shledáme na stanovených místech u hradu.

Nevím jak dlouho mě bičoval mrazivý vítr do obličeje, ani jak dlouho mi omrzliny prolézaly celým tělem, ale jedno jsem věděl jistě - schylovalo se k večeru. Hladoví vlci vyli všude kolem nás. Z každé strany na nás mohli zaútočit. Naše ruce i přes nespočetné omrzliny sáhli po rukojeti meče. Když jsme došli na smluvené místo,naši špehové již byli připraveni. Vykopali drobné úkryty ve sněhu. Kupodivu v nich nebyla taková zima,jak jsem z ledové chýše čekal.


Lučištníci v čele s Dotarem ještě nedošli na skálu, proto jsme se rozhodli si odpočinout a nasytit se. Jeden z kopiníků si všiml rudého ohně nad skalou.

,,Jsou na místě." Zaznělo z jeho namodralých úst.


Špehové zažehnuli připravenou hranici a stáhli se zpátky do lesa. Po chvíli byl cítit čmoud a slyšet praskání větví. Společně jsme čekali na první várku vojska. Otcova hlídka si všimla požáru u lesa a vyhlásila poplach. Rozezněly se velké zvony na věžích. Brány se otevřely a z nich vyběhli kopiníci s vědry. Jen co doběhli k řece a sehnuli se, aby nabrali vodu, zaútočilo pár našich mužů ze zálohy. Dýkami probodli těla některých nepřátel. Ti rychlejší se započali bránit jak nejlépe uměli. Marně. Dagotovi muži dokáží dosti rychle oddělit důležité tepny od sebe. Stačí jim ostrá dýka a pár dobře mířených ran. Krev soků tekla na břehu řeky a ve vodě plavali mrtvoly.


Hlídky zableskly boj a vyhlásily další poplach. Ozval se další zvon. Tentokrát zněl výhružněji a déle. Lučištníci za hradbami vystřelili své šípy. Měli jsme štěstí. Nacházeli jsme se mimo dostřel. Zato naši lučištníci na skále nezaváhali ani chvilku a jejich šípy byly přesně mířeny. Většina šípů trefila svůj cíl. Počet mužů na hradbách se rychle zužoval.


Z bran vyběhli další kopiníci a vojsko v lehkých kožených zbrojích. Mávali nám svými meči a palcáty. Krvavá jatka byla nevyhnutelná. Čekali jsme až se přiblíží blíž k nám, aby neměli nepřátelé přehled, kolik nás celkem je.


Když se vojsko přiblížilo k nám, vyjel Dagot z lesa na svém černém hřebci. Cválal s těžkou sekerou naproti nepřátelům. Za ním se rozběhli naši kopiníci doprovázení jezdci s meči. Dvě strany se střetnuly. Meče cinkaly o sebe a byl slyšet křik bolesti. Seskočil jsem z koně a vrhl se bezhlavě do davu zbraní. Byl cítit pach potu a krve. První ubožák mi skočil do cesty s loveckou dýkou. Napřáhl jsem se a ladně mu usekl hlavu. Bezvládné tělo se mi sesypalo k nohám. Bez povšimnutí jsem ho přešel a rozsekl hruď dalšímu muži. Kráčel jsem za Dagotem k bráně a za mnou zůstávala jen cesta smrti.

Zkrvavený Dagot se probil až k hradní bráně. Začal řvát svým silným hlasem:

,,Vylez ven ty smradlavá kryso. Vylez ven a ukaž, že jsi chlap!"

Odpovědí mu byli další muži s meči v ruce. Dagot jen bezcitně seknul svou sekerou. Jednomu muži prosekl hrdlo. Jeho krev z tepny stříkala všude kolem. Další odvážný muž přišel o ruku. Klekl na zem a odhodil meč. Velký bojovník Dagot sekal dál a dál. Poslednímu kyrysníkovi amputoval nohu a pokračoval:

,,To je vše, co umíš?" slyšel jsem Magotův horoucí smích.


Zatím jsem se spolu s dalšími muži probojoval až k Dagotovi. Když mne uzřel, začal křičet:

,,Hleď na svého syna, který si přišel pro pomstu a moc!"


Člen Dračího řádu Vlad II. se objevil před branou Poienaire. Ihned za ním vyjeli jezdci, kteří se vrhli na Dagota. Slavný Vlad se vydal ke mně.

,,Můj synu, opravdu chceš zabít svého otce pro moc?" ptal se mě posměšně. Ještě teď slyším ten bujarý smích. Nemusel jsem se obhajovat. Nechtěl jsem ho zabít pro moc, ale pro spravedlnost a pro matku. Pln nenávisti jsem se napřáhl proti svému otci. Naše meče se zkřížily. Stál jsem tváří v tvář hříšníkovi, který týral mou matku a mne poslal pykat za své hříchy. Ovládl mne hněv. Naše oči se setkaly a já cítil jeho dech naplněný alkoholem. Zrovna když jsem se napřáhl, dostal jsem herdu mečem do hrudi. Svalil jsem se na zem a začal plivat krev. Zvedl jsem hlavu a viděl svého otce s vítězným úsměvem na tváři. Kýval nevěřícně hlavou. Snad proto, že jsem jeho syn. Snad proto, že jsem ho chtěl zabít a teď před ním sám klečím. Vlad II. napřáhl svůj meč, aby se mne navždy zbavil. Hmatal jsem kolem sebe. Opilcovo ostří se blížilo. Ve sněhu jsem zachytil rukojeť svého meče. Uskočil jsem stranou a bodl Vlada do břicha. Má ruka a meč byly potřísněny otcovou krví. Slavný člen Dračího řádu padl na kolena. Co udělal mne udivilo-začal se modlit. Z jeho úst mu řinula krev a jeho ruce se semkly do sebe.


Můj přítel Dagot přistoupil kmému klečícímu otci a jednou ranou mu usekl hlavu. Tělo se sesypalo do sněhu a hlava se odkutálela. Velký Dagot zvedl Vladovu hlavu do výše a poplácal mne po zádech.

,,Pokloňte se svému novému pánovi - Vladovi III. z rodu Draculů!" zakřičel do davu už nebojujících vojáků.

†††††
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kisee Kisee | E-mail | 12. ledna 2012 v 17:12 | Reagovat

Paradni:-) libi se mi kdyz je neco psane formou deniku:-)

2 Nicky Nicky | 23. ledna 2012 v 7:14 | Reagovat

krásný, neotřelý, i like it!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama