.

Anděl a lesní žínka

11. ledna 2012 v 13:37 | Martina Kuklínková |  Jednorázové FF
TATO POVÍDKA SE ZŮČASTNILA SOUTĚŽE Č.1 !!


Anděl a lesní žínka






... Snesla se noc a ona se opět ocitla sama samotinká ve své chaloupce.
Ubohá malá lesní žínka bez stínu, na kterou padla tíseň pokaždé, když se slunce dotklo obzoru a zmizelo za něj spát do své slunečné dimenze. Poslední paprsek se vykradl z její prázdné chaloupky, naposledy jí pohladil tvář a zmizel. Utichl celý les. Ptáčátka zalezla pod křídla, myšky se zahrabaly pod listí a lišky odešly lovit vyplašené zajíce někam do dáli, do hlubokého lesa.
Ona vyšla spoře oděná do nočního světa zahaleného tmou a bosou nohou stírala kapky rosy z hebké luční trávy. Měla na sobě jen kus jemné látky, kterou ovázala své nahé tělo a která vlála za ní v lehkém vánku. Dlouhé temné vlasy, temnější jak její oči, měla rozpuštěné a větřík si s nimi lehce pohrával.
Šla dobře známou cestičkou, která se vinula lesem, až došla na místo, kam si zvykla chodívat od té doby, co Ho poprvé spatřila. Jednou v noci, když ji opět přepadl smutek, vyšla, jako dnes na palouk, kde se rozléhalo stříbrné jezírko němuž uprostřed majestátně vévodil malinký ostrůvek s krásně rostlým stromem tak akorát, aby se pod něj vešla ona malá lesní žínka.
Zvykla si za svitu měsíce sedávat pod krásným stromem a obdivovat odraz třpytících se hvězd na hladině klidného štříbřitého jezírka. a jednu noc se to stalo. Uviděla ze sebou nepatrný pohyb, ale když se rychle podívala za sebe, div nespadla do temné vody, nic neviděla. Už si začínala myslet, že blázní, když ten pohyb znovu uviděla- byl tam.
Opravdu tam někdo byl a stál kousek za ní, jen tak daleko, aby jí mohl kdykoliv přispěchat na pomoc, ale ne tak blízko, aby byla schopna ho vidět. Věděla ale, že tam je, pořád je s ní, věděla to uř dávno, ale nikdy před tím ho nespatřila. Až teď. Spatřila ho na okamžik a ten moment se jí vepsala jeho tvář přímo do srdce. Zasáhla ji tam a už ji nepustila. Nedokázala ho zahlédnout, at napínala zrak jakkoli. Byl vždycky těsně za dosahem jejího lidského vidění. Ale byl u ní. Stál přímo za ní, ale její zrak ho nedokázal spatřit. Až doposud.
Vzpoměla si, e první pohyb zachytila v odrazu jezírka, když pozorovala odraz měsíce na hladině. Myslí zapátrala a ucítila jeho přítomnost. Byl tam. Stál přímo za ní, schován před lidským zrakem. Podívala se na odraz na hladině, těsně za sebe, tam, kde cítila, že právě je. A on tam byl- matný stín za její shrbenou postavou, sklánící se nad jezerem. Nejdříve viděla jen vlnění vzduchu kolem ní, jako když stoupá horký vzduch, ale každý den se jeho obraz vyjasňoval a teď ho viděla jasně. Byl krásný.
Mladý muž, svalnatý a odhalený stál přímo za ní. Cítila jak jí dýchá na krk, cítila jeho teplo a jeho dech. Voněl dřevem a čerstvě posekanou trávou, letní bouřkou a čistou vodou, čerstvě zoranou úrodnou půdou i sluncem. Jeho hřejivý úsměv ji spaloval. Žílama jí proudila horká krev a touha. Cítila jeho dotek, když ji měkkými rty políbil zezadu na krk a cítila, jak ji bere pomalu, něžně kolem pasu. Ale když se dotkla místa, kde měla spočívat jeho ruka, ucítila jen prázdno. A když se otočila, neviděla vůbec nic. Ale jeho odraz v jezírku, mezi tolikati hvězdami byl a byl tak živý. Rozplakala se. Tolik po něm toužila, ale nemohla být s ním.
Hodila zlostí kámen po svém odrazu v jezeře a hladina se rozvlnila. Jejich odrazy se rozmazaly a splynuly v jeden. Náhle však ucítila konejšivý dotek, lehký jako vánek, lekčí, než cokoliv na světě. Vnímala ho spíš myslí, než cítila, ale věděla, že se ji snaží ukonejšit, že ho bolí, když ona pláče. Její slza skápla na stříbrnou hladinu a rozvlnila pohyb, který se nejasně rýsoval za ní. Když se hladina opět uklidnila, pochopila s úlekem, co se jí tak lehce dotýkalo. Co mohlo být tak neskutečně jemné jako křídla?
Ano křídla, bylo to nadpozemské peříčko ohromného křídla, kterým ji celou ovinul, aby ji utišil. Nikdy předtím si jich nevšimla. To ta slza. Képla do jezírka a poté uviděla křídla. Když plakala u jezírka poprvé, postřehla první pohyb. Měla takovou radost, že ho snad uvidí jasněji, že se opět naplno rozplakala. Ted už si byla jistá, že ji objímá svými obrovskými laskavými křídly, cítila to, cítila jeho dotyk, ale nejen to.. ona ho viděla. Tak zřetelně, jako nikdy.
Nemohla už bez něj být, nechtěla nikdy odejít, jenže na východě se obloha zbarvila do méně temného odstínu a hrozila tak, že se brzy rozední. Věděla že s prvním slunečním paprskem kouzlo zmizí a ona bude zase celý den sama. Ne už nechce být sama, už nikdy, ne když ted má jeho.
Je to její anděl, věděla to vždycky, že nad ní drží ochranou ruku, ale netušila, že se do něj tak hluboce zamiluje. Potřebovala ho, chtěla ho obejmout, doopravdy obejmout, ne jen v odraze v jezeře. Rozhodla se proto téměř oakmžitě. Nepotřebovala si nic rozmýšlet. Bud bude s ním, nebo nebude... skočila po hlavě do chladné vody a hladina se za ní zavřela.
Měla pocit, že do ní někdo vráží tisíce jehel, jak byla voda ledová a jak se její plíce usilovně snažila bojovat o vzduch, který nepřicházel. Umírala. Nikdy se nenaučila plavat a jezírko bylo velmi hluboké. Klesala stále níž. Pomalu ztrácela vědomí..

.. Když přicházela k vědomí, nevěděla co se děje. Neměla ponětí kdo je ani kde právě ted je a co vůbec dělala než.. než co? Zima, vybavila si tu strašlivou zimu, když skočila do jezírka. Ano, už si vzpomíná- skočila do jezírka. Ale proč? co bláznila, vždyť neumí plavat, bydlí přeci v domečku u lesa.. les, voda, jezírko, ostrov uprostřed něj, stříbrná hladina, odraz hvězd a .. něčeho.. něco tam bylo.. skočila za tím.. je mrtvá? Zachránil ji někdo? Kdo? ON!! ano on- ta tajemná osoba, ze kterou skočila, protože už nemohla unést to, že nemůže být s ním.
Ale kde ted je? Začala si uvědomovat svoje tělo. Procitly jí prsty u nohou a za chvíli se jí vrátil cit i do rukou a celého těla. Ale ona byla suchá, z vlasů jí naskápla jediná kapička ledové vody. Byla dlouho v bezvědomí? nebo je v nebi? Na čem to vlastně leží? je to měkkoučké, jako peříčko a krásně to voní, jako jaro, jako svěží příroda. To je ON! rychle se rozhlédla a jejich pohledy se konečně setkali.
Byl tu a byl s ní. Dotýkala se ho a dívala se mu neustále do očí. Nemohla tomu uvěřit, je s ním a vidí ho, může se ho dotýkat, cítí ho a nemusí přitom hledět do hluboké vody. Je tu a on je tu s ní. Už nezáleží na to, jestli on přišel za ní, jestli ji svými silnými pažemi zachránil a tak se ocitl v jejím světě, nebo jestli umřela a je s ním ted v nebi. Bylo jí to jedno, byla s ním a byla šťastná.....
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kisee Kisee | E-mail | 12. ledna 2012 v 17:08 | Reagovat

Paradne napsane:-) hned jsem se zacetla. Jsem rada za stastny konec

2 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:21 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

3 Martina Martina | 25. ledna 2012 v 9:41 | Reagovat

Dík ;) konec ovšem nemusí být jen dobrý, záleží na úhlu pohledu a na niterném přání čtenáře, jak si to on přebere =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama