.

13. kapitola Matched - druhá část

14. prosince 2011 v 17:18 | Kisee |  Matched
Ahojky:-)

Tak konečně přidávám další část Matched. Abych to trošku vynahradila, dávám celý konec 13. kapitoly a nerozdělila jsem to na dvě části:-). Omlouvám se za zdržení. Jinak abych řekla pravdu. Tuhle knížku jsem si maximálně zamilovala.

Ne. vyhnala jsem to ze své mysli. Nebudu to už dělat. Už jsem si to zvolila. Nikdy jsem neměla možnost začít si s ním. Alex ví, že ho neposlouchám přesně tak, jak bych měla. Pohlédl na mě, aby se ujistil, že nás nikdo neslyší a řekl tiše: "Cassio, ty máš pořád starost o svého otce?"

Můj otec. "Nevím," odvětila jsem. To je pravda. Nevím, jak se ohledně toho cítím. Hněv se mnou prodírá proti mé vůli stejně jako porozumění, empatie. Pokud by se na mě dědeček podíval svýma ohnivýma očima, byla bych mu schopna říct ne?

Večer se pomalu blížil, obloha tmavla. Byly tu ještě poslední známky světla, když jsme zkoumali svou hotovou práci. Malý vánek se zachvěl přes závěje hlíny a květinové záhony zvlnila červená barva soumraku.

"Kéž bychom to dělali každou sobotu," řekla jsem. Je to jako bychom vytvořili něco krásného. Ruce mám zbarvené od červených lístků a voní mi novými růžemi, ostrou květinovou vůní, která se mi líbí i přes matčiny komentáře, že vůně starých růží je jemnější a kořeněnější. Co je tak špatného na tom být trvanlivější? Co je špatného na tom být někdo, nebo něco, co vytrvá?

Stála jsem tam u toho svého díla a uvědomila si, že všechno, co má rodina kdy udělala, je řazení. Nikdy nic nového. Můj otec řadil staré artefakty, stejně jako dědeček a prababička řadili básně. Moje prarodiče sázeli semena a pěstovali plodiny, ale všechno co vypěstovali, bylo přiřazeno úředníkům. Stejně jako to, co matka pěstovala v arboretu.

Vzala jsem si lžíci a vložila poslední sousto do úst. To byla jedna z věcí, kterou bych v běžném životě nikdy neudělala - sdílela jídlo - ale dnes v noci je to přijatelné. Úředníkův pohled putoval kolem, ale ani nemrkl.

"Díky," říkám, když udělal Alex něco, co mi trochu vehnalo do tváře smutek, tak jsem to místo toho převrátila ve vtip.

"Půjčovali jsme si lžíci. To je prakticky jako líbání." Alex kroutil očima. "Jestli to přirovnáváš tomuhle, asi ses nikdy nelíbala."

"Samozřejmě že ano." I přes to všechno jsme stále všichni teenageři. Dokud nejsme oddáni, můžeme flirtovat a hrát líbací hry. Ale vše to jsou hry, protože víme, že stejně budeme oddáni za někoho jiného. Nebo zůstaneme nezadaní a hry nikdy neskončí.

"Bylo v pokynech něco o líbání? Něco co bych si měla pamatovat?" ptala jsem se, škádlíc Alexe. V jeho očích jsem zahlédla odpověď, když se naklonil trochu blíž. "Neexistují žádná pravidla o líbání, Cassio. Jsme zasnoubeni."

Už jsem jeho tvář viděla mnohokrát, ale nikdy takhle. Nikdy takhle za soumraku, nikdy s tímhle pocitem v srdci a žaludku, kde bylo součástí vzrušení a nervozita. Rozhlédl se kolem, jestli se někdo nedívá - a dokonce i kdyby se někdo díval, viděl by jen dvě tmavé postavy, sedící blízko u sebe. Taky jsem se posunula blíž. A už jsem nepotřebovala žádné ujištění od společnosti, chuť políbit Alexe mě přesvědčila sama o sobě. Cítila jsem, že je to správné, sladší, než jsem čekala. Vyzvánění se neslo školním dvorem, tak jsme se odtáhli a podívali se na sebe. "Zbývá nám ještě hodina volného času," řekl Alex, podíval se na hodinky bez rozpaků.

"Kéž bychom tu mohli zůstat," říkám a myslím to vážně. Vzduch, co mi proudil do tváře byl tak teplý. Byl to skutečný vzduch a nikoli upravený, ochlazený, nebo ohřátý pro naše pohodlí. A Alexův polibek, můj první opravdový polibek, tisknul mé rty k sobě, jak jsem to chtěla zkusit znovu.

"Nenechají nás," říká a já vidím, že má pravdu. Již shromažďovali hrnečky a říkali nám, ať zbytek volného času strávíme někde jinde, protože se už stmívá. Em se oddělila od jiné skupiny přátel a vydala se k nám. "Jdou se podívat na konec představení," říkala, "ale to mě už unavuje. Co budete dělat vy?"

Ve chvíli kdy se ptala se jí trošku rozšířily oči, když si vzpomněla. Já a Alex jsme zasnoubeni. Na chvíli na to zapomněla a teď se obávala, jestli není na špatném místě. Ale Alexův hlas byl vřelý, jednoduchý a přátelský. "Na hry není dost času," řekl. "Poblíž je Music Hall. Jednu zastávku odsud. Měli bychom tam jet?"

Em vypadala jakože se jí ulevilo, když na mě pohlédla, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Já se na ní usmála. Samozřejmě že ano. Je naše kamarádka. Jak jsme chodívali na vlak a ven, vždy byla jednou z nás. Pak získal Ky práci a potom i Piper. Nevím, kde byla v této době Sera. Em je tu, ale taky přijde čas, kdy odejde a bude to jen na mně a Alexovi. Projeli jsme se na nejbližší zastávku - Em, Alex a já. Em se ptala Alexe na jeho zkušenosti ze zasnubovacího banketu, hledajíc znovu jistotu a on začal vyprávět zábavnou historku o tom, jak nevěděl jak si uvázat kravatu a zapnout manžetové knoflíčky. Snažila jsem se nevšímat si Kye, ale stejně jsem se musela podívat, když se postavil a blížil se k nám. Trochu jsem se usmála, když si sedal vedle mě. "Nevěděla jsem, že máš tak rád hudbu."

"Chodím sem často," odpověděl. "Většina zaměstnanců sem chodí, čehož jste si už určitě všimli."

"Nenudí tě to trošku?"

Dolehl k nám vysoký hlas ženy zpívající nad námi. "Slyšeli jsme sto písní už mnohokrát."

"Občas je to jiné," řekl Ky.

"Opravdu?"

"Jsou jiné, když ty jsi jiná."

Nejsem si jistá, co tím myslel, ale nedávala jsem pozor, když mě Alex odtáhl za ruku. "Em," šeptal a podíval se na ní. Třásla se a rychle oddechovala. Alex vstal a zvedl ji ze sedadla, podepřel ji, přidržel její tělo tak, aby byla uprostřed naší skupiny. Opřela jsem se a instinktivně pomáhala, abych ji zakryla. Ky si brzo přisedl ke mně a taky ji pomohl blokovat. To bylo již podruhé co se mě dotkl a i když jsem si dělala starosti o Em, nemohla jsem si toho nevšimnout. Snažila jsem se o něj trochu opřít i navzdory tomu, že jsem pořád cítila Alexův polibek. Sevřeli jsme se kolem Em a zakryli jsme ji. Pro Emino dobro. Pro naše dobro. Podívala jsem se nahoru. Úředník nás ještě nezaregistroval. Bylo tu tolik lidí a většina byli pracovníci, kteří vyžadovali větší pozornost než my - skupina studentů. Měli jsme trochu času.

"Vem si zelenou tabletu," řekl Alex Em jemně.

"Je to úzkost. Už jsem to viděl ve zdravotním centru. Vše, co museli udělat, bylo vzít si zelenou tabletu, ale byli tak vyděšení, že zapomněli." I když jeho hlas zněl přesvědčeně, kousal se do rtu. Vypadal, že měl strach o Em a neuvědomil si, že řekl příliš mnoho informací o své práci.

"To nemůže," šeptala jsem. "Už si dnes jednu vzala. Další už nemá." Neříkala jsem všechno. Dostala by se do potíží, kdyby si vzala dvě za den. Alex a Ky si vyměnili pohledy. Nikdy jsem neviděla Alexe váhat tak jako nyní - mohl by něco udělat? Vím, že by mohl. Jednou u nás v ulici upadlo dítě a všude byla krev. Alex věděl co dělat - necouvl - dokud doktor nevzal chlapce do zdravotního střediska aby ho vyléčil. Ky se také nehýbal. Jak mohl? Myslím, že zlostí. Pomož jí! Ale stále držel. Hltal očima Alexe. Jeho rty se rozpohybovaly. "Ty," zašeptal, podíval se na Alexe. Na vteřinu Alex nerozumněl, ale pak pochopil a já taky. Ale mezi námi byl rozdíl. Alex vůbec nepochyboval, jakmile zjistil, co tím Ky myslel. "Samozřejmě," Alex šeptal a sahal do svého obalu s tabletami. Když věděl, co má dělat, byl rychlý, jemný. Byl to zase Alex.

Vložil svojí zelenou tabletu do Eminých úst. Nemyslím si, že věděla, co se děje, na to se třásla až moc. Reflexivně polkla, pochybuju, že věděla, co vůbec polyká. Téměř okamžitě se její tělo uvolnilo. "Děkuji," řekla nám a zavřela oči. "Je mi to líto. Měla jsem spoustu starostí s banketem. Je mi to líto."

"To je v pořádku," zašeptala jsem a podívala se na Alexe a pak na Kye. Podařilo se jim to. Na moment mě zajímalo, proč jí Ky nedal svou tabletu, ale pak jsem si vzpomněla. Je vyřazený. A ti nemají povoleno vlastnit tablety. Ví to Alex? Prozradil mu to Ky? Nemyslím si, že by mu to došlo samo. Jak by mohlo? Vždyť to pro něj bylo to samé jako pro Kye - dát Em tabletu. Možná víc. Alex znal Em déle. Usadil se zpět na svoje místo, sledoval Em, když ji měřil puls na jejím jemném zápěstí. Podíval se na Kye a na mě a pokývl.

"Všechno už je v pořádku," řekl. "Bude v pohodě."

Objala jsem Em a taky jsem zavřela oči a zaposlouchala se do hudby. Ženin zpěv skončila a hrála hymna společnosti, hřměly basy a v posledním verši přicházel sbor. Jejich hlasy zněly vítězně, zpívali jako jeden. Stejně jako my. Jak jsme se uzavřeli kolem Em v kruhu a chránili jsme ji před zraky úředníků a nikdo z nás neřekl o zelené tabletě. Jsem ráda, že je to v pořádku. Ráda, že jsem slíbila Em zapůjčení kompaktu. Jaký by mělo něco tak krásného smysl, kdybyste se o to nemohli podělit? Bylo by to jako s básněmi. Krásnými, divokými básněmi, které nikdo jiný neměl. A to mě spalovalo. Po chvíli jsem otevřela oči a pohlédla na Kye. Nepodíval se na mě, ale věděla jsem, že ví, že ho pozoruju. Hudba je jemná, pomalá. Jeho hrudník se zvedal a klesal. Jeho řasy jsou černé, neskutečně dlouhé a mají stejnou barvu jako jeho vlasy. Ky měl pravdu. Nikdy už neuslyším tu píseň stejně.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jitush jitush | E-mail | 27. prosince 2011 v 21:47 | Reagovat

uzasna kapitola, take me to chytlo doufam, ze bude brzy pokracovani..predem dekuji:-)

2 Ala Ala | E-mail | 17. února 2012 v 21:05 | Reagovat

Ahoj, děkuji za překlad, dobře napsané, napínavé, četlo se samo.

3 jennypusinka jennypusinka | E-mail | 21. února 2012 v 13:52 | Reagovat

ty už nebudeš pokračovat..?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama