.

27. kapitola

17. prosince 2011 v 14:07 | Pavlínka |  Bloodlines
Ještě jednou děkujeme Pavlínce:-)





Myslím, že Adrian by souhlasil s čímkoli, jen aby získla vlastní byt. Na nic nečekal a ryschle si přestěhoval do Keithova byut těch pár věcí, co měl u Clarence. Ten z toho byl zklamaný. Bylo mi toho staříka líto. Adriana si oblíbil, a když ho teď ztratil tak krátce před Leem, bylo to kruté. Clarence naší skupině i nadále nechával dveře svého domu dokořán a dělil se o svou dárkyni, ale odmítal uvěřit čemukoliv, co jsme mu říklai o Leem a Strigojích. I poté, co se smířil s Leeho smrtí, dával ji za vinu lovcům vampýrů.

Krátce poté, co se Adrian přestěhoval, jsem ho zašla navštívit. Doneslo se nám, že ten den dorazí do města morojská "výzkumná skupina", a tak jsme se rozhodli, že se s nimi setkáme dřív než Jill a Eddie. Stejně jako minule, i tentokrát skupinku, v níž byla i Soňa a Jilliana nová spolubydlící, doprovázel Abe. Vyrozuměla jsem, že jich přijede ještě víc, ale žádné podrobnosti nám zatím nikdo nesdělil.

"No teda," poznamenala jsem, když mě Adrian pozval do svého bytu.

Bydlel tam jen pár dní, ale ta proměna byla překvapivá. Až na televizi tam nenechal nic z původního nábytku. Všechno bylo jiné a změnilo se i rozestavění všech věcí. Dekorace byly také nové a ve vzduchu byla cítit barva z čerstvě vymalovaných stěn.

"Žlutá, jo?" podivila jsem se při prohlížení obýváku.

"Ten odstín se jmenuje zlatobýl," opravil mě. "A má působit veselým a uklidňujícím dojmem."

Už jsme mu nechtěla říct, že tyhle dvě věci moc nejdou dohromady, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Ta neobvyklá barva celý obývák úplně změnila. Namísto Keithových závěsů teď byly v oknech žaluzie a celá místnost působila dsvětlým a veselým dojmem a nijak nepřipomínala dějiště naší bitky. Zachvěla jsem se, když jsem si na to vzpomněla. Kdyby to tam Adrian tolik nezměnil, asi bych tam nezůstala. Vzpomínka na Leeho smrt a obě Strigojky byla až příliš silná.

"Jak sis mohl dovolit koupit nový nábytek?" zeptala jsem se. Alchymisti mu dalil byt, ale žádné peníze.

"Prodal jsem ten starý," odpověděl Adrian a zatvářil se potěšeně. "To křeslo…" Zaváhal a ve tváři se mu mihl ustaraný výraz. Uvažovala jsem, jestli si taky vybavuje, jak v tom křesle Lee umíral. "To křeslo bylodrahý. Bylo předražený i na moje standardy. Le dostal jsem za ně dost, abych vyměnil i to ostatní. Je to použitý nábytek, ale neměl jsem na vybranou."

"Vypadá to hezky," řekla jsem a přejela rukou po čalouněné pohovce. K těm stěnám sem oc nehodila, ale vypadala, že je v dobrém stavu. Navíc její jasná žlutá barva spolu s ostatním nábytkem pomohla zaplašit vzpomínky na minulé události. "Musel ses asi při nákupu uskromňovat. Řekla bych, že moc použitých věcí obykle nekupuješ, co?"

"Všechno se má jednou zkusit," řekl. "Nemáš tušení, k čemu všemu jsme se musel snížit." Jeho usměvavý výraz zvážněl, když si mě prohlížel. "A jak se držíš ty?"

Pokrčila jsem rameny. "V pohodě. Proč by ne? To, co se stalo mně, není zdaleka tak hrozné jako to, čím si prošla Jill."

Založil si ruce. "To tedy nevím. Jill neviděla, jak jí někdo umírá před očima. A nezapomínejme na to, že tě ten kluk předtím chtěl zabít, aby mohl sám vstát z mrtvých."

Na obojí jsme opravdu ten poslední týden hodně myslela. Asi mi nějakou dobu potrvá, než to překonám. Někdy jako bych necítila vůbec nic. Jindy na mě zase dolehlo všechno, co se stalo, tak rychle a těžce, že jsme nemohla ani dýchat. Moje noční můry o nápravných centrech teď nahradily jiné, o Stigojích.

"Srovnávám se s tím líp, než si myslíš," řekla jsem pomalu, s pohledem upřeným do prázdna. "Ta záležitost s Leem a s tím, o udělal, je hrozná, ale za čas se z toho dostanu. Ale víš, na co myslím nejvíc?"

"Na co?" dotázal se Adrian něžně.

Ta slova ze mě vyletěla, aniž bych je dokázala zkrotit. Nečekala jsem, že tohle někomu řeknu, a už vůbec ne Adrianovi.

"Lee mi řekl, že promrhávám život a straním se lidí. A při našem posledním setkání mi Keith tvrdil, že jsem naivní a nerozumím světu. Do určité míry je to pravda. Teda ne to, co říkal o vás, že jste zlí…, ale je fakt, že jsem byla naivní. Měla jsme na Jill dávat vět dotázal se Adrian něžně.

Ta slova ze mě vyletěla, aniž bych je dokázala zkrotit. Nečekala jsem, že tohle někomu řeknu, a už vůbec ne Adrianovi.

"Lee mi řekl, že promrhávám život a straním se lidí. A při našem posledním setkání mi Keith tvrdil, že jsem naivní a nerozumím světu. Do určité míry je to pravda. Teda ne to, co říkal o vás, že jste zlí…, ale je fakt, že jsem byla naivní. Měla jsme na Jill dávat větší pozor. Věřila jsem, že Lee je dobrý, ale měla jsem být opatrnější. Nejsem bojovník jako Eddie, ale pozoruju svět kolem sebe… nebo si to aspoň myslím. Ale selhlala jsem. S lidmi mi to moc nejde."

"Sageová, především ses dopustila té chyby, žes vůbec poslouchala, co ti Keith Darnell navykládal. Ten kluk je idiot, kretén a mohla bych ho označit ještě spoustou dalších výrazů, co nejsou vhodný pro dámu, jako jsi ty."

"Vidíš?" řekla jsem. "Právě jsi to přiznal. Jsem přecitlivělá netýkavka."

"Nic takovýho jsem neřekl," opáčil. "Chci jenom říct, že jsi několik tříd nad keithem a to, co se stalo s Leem, byla prostě hloupá nešťastná náhoda. Nezapomeň, že to nečekal nikdo z nás. Nebyla jsi sama. O tobě to nic nevypovídá. Anebo…" Povytáhl obočí. "Možná vlastně jo. Neříkalas, že Lee chtěl zabít Keitha, aby získal krev alchymisty?"

"Jo…, ale Keith včas odešel."

"No vidíš. Dokonce i psychopat chápe tvojí cenu, a tak chce zabít někoho jinýho."

Nevěděla jsem, jestli se tomu smát, nebo nad tím plakat. "To mi teda moc sebevědomí nedodalo."

Adrian pokrčil rameny. "Platí, co jsem říkal. Máš pevný charakter, Sageová. Jsi hezká, i když dost vychrtlá, a tvoje schopnost zapamatovat si neužitečný informace určitě nějakýho kluka nadchne. Zapomeň na Keitha i na Leeho, protože ti nemají v tvojí budoucnosti místo."

"Vychrtlá?" podivila jsem se a doufal, že se nečervenám. Taky j sem doufala, že když budu mluvit dostatečně pobouřeným tónem, nevšimne si, jak mě dostal tou svojí poznámkou, že jsem hezká. Netvrdil sice nic takového, jako že jsem ztělesněním smyslnosti nebo nádherná k zešílení. Ale po tom, co po celý můj život všichni hodnotili můj vzhled jako "přijatelný", to pro mě byl přímo omamný kompliment - zejména od něj.

"Jenom říkám, jak to je."

Mále jsem se rozesmála. "Ano, to ano. A teď pojď prosím změnit téma, tohle už mě unavuje."

"Jasně." Adrian mě svou roztěkaností občas rozčiloval, ale musela jsem uznat, že teď jsem ráda, že u ničeho dlouho nevydrží. Dal se snáz vyhýbat nepříjemným tématům. Neboj sem si to aspoň myslela. "Cítíš to?"

Hlavou mi bleskla představa mrtvých těl a v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, co by mohl cítit, než zápach rozkladu. Nadechla jsem se víc zhluboka. "Cítím barvu a… počkej… Je to borovice?"

Udělalo to na něj dojem. "Přímo do černého. Čisticí přípravek s vůní borovice. Uklidil jsem tady." Dramatiky ukázal do kuchyně. "Těmahle rukama. Rukama, co nedělají manuální práci."

Zadívala jsem se do kuchyně. "Cos tam uklízel? Police?"

"Police jsou v pohodě. Vytřel jsem podlahu a umyl jsem linku." Musela jsem se tvářit spíš nechápavě než ohromeně, protože rychle dodal: "Dokonce jsem si u toho klekl."

"Tys umyl podlahu i linku borovicovým přípravkem? Podivila jsem se. Na podlaze byla keramická dlažba a linka měla žulovou desku.

Adrian se zamračil. "Jo. No a?"

Tvářil se tak hrdě, že jednou v životě něco vydrhl, že jsem mu radši neřekla, že se tenhle přípravek používá jen na čištění dřeva. Povzbudivě jsem se na něj usmála. "No, vypadá to skvěle. Teď bych potřebovala, abys zašel do mého nového pokoje na koleji a uklidil mi tam. Na všem tam leží nánosy prachu."

"Ani náhodou, Sageová. Stačí mi úklid tady."

"Stojí ti to za to? Kdybys zůstal u Clarence, měl bys navařeno a uklizeno pořád."

"rozhodně mi to za to stojí. Nikdy jsem neměl svůj byt. Něco na ten způsob jsem měl u dvora…, ale to bylo jako trochu honosnější pokoj na koleji. Tohle? Tohle je úžasný. Dokonce i s tím uklízením. Děkuju."

Komické obličeje, které dělal při debatě o uklízení, najednou byly tytam a nahradil je naprosto vážný výraz. Adrian mě sledoval svýma zelenýma očima. Najednou jsem se pod tím upřeným pohledem cítila nepříjemně. Připomnělo mi to sen vyvolaný éterem, kdy jsem si pokládala otázku, jestli jsou jeho oči tak zelené i ve skutečnosti.

"Za co?" zeptala jsem se.

"za tohle. Vím, žes musela alchymisty přesvědčit." Neřekla jsem mu, že ten byt chtěli dát mně a já mu ho přenechala. "A za všechno ostatní. Žes to se mnou nevzdala, i když jsem se choval jako idiot. A taky za to, žes mi zachránila život."

Sklopila jsem zrak. "Já nic neudělala. To Eddie a Jill. Oni tě zachránili."

"Nejsem si jistý, že by mě zachránili, kdybys tu mrchu nezapálila. Jak jsi to vůbec udělala?"

"To nic nebylo," odbyla jsem ho. "Jenom… ehm… chemická reakce, kterou mají alchymisti v rukávu."

Znovu na mě upřel oči a zvažoval, jestli mluvím pravdu. Nevěděla jsem jistě, jestli mi uvěřil, ale nechal to být. "Mířial jsi dobře, vzhledem k tomu, jak se ta Strigojka tvářila. A taky ti to oplatila. A každý, kdo schytá ránu za Adriana Ivaškova, si zaslouží uznání."

Otočila jsem se k němu zády, protože mě ta jeho chvála zaskočila. A taky jsem byla nervózní ze zmínky o tom ohni. Přešla jsem k oknu. "No, můžeš být v klidu, bylo to ze sobeckých důvodů. Nemáš ponětí, jak hrozné je to papírování, když umře Moroj."

Rozesmál se. Takhle upřímný a vřelý smích jsem od něj často neslyšela - většinou se smál sarkasticky. "Dobře, Sageová. Když to říkáš. Víš, že máš mnohem větší kuráž, nežk když jsme se potkali?"

"vážně? Tolik slov je na světě, a ty si zvolíš 'kuráž'?" Takovéhle špičkování zvládnu. Dokud se budu soustředit na vtípky, nebudu muset myslet na to, co mi naznačuje mezi řádky, a nebudu si všímat, že mi srdce běží o něco rychleji. "tak abys věděl, ty mi zase připadáš trochu vyrovnanější, než když jsem tě poznala."

Došel ke mně a zastavil se. "Nikomu to neříkej, ale prospělo mi, že jsem se dostal ze dvora. Počasí tady stojí za houby, ale Palm Spirngs mi prospívá - město a všchny divy, co jsou v něm. Vy lidi. Studium umění. Borovicový čistič."

Neubránila jsem se úsměvu a vzhédla k němku. Tak napůl jsem žertovala, ale byla to pravda: od našeho prvního setkání se opravdu hodně změnil. Uvnitř si pořád nesl nezhojený šrám z toho, co mu provedli Rose a Dimitrij, ale viděla jsem, že se už pomlau zotavuje. Byl čím dál vyrovnanější a silnější. A jestli bude dál pokračovat tímhle směrem a nedojde k žádné krizi, mohla by se jeho pozoruhodná proměna dovršit.

Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, že zatímco uvažuju o všech těchhle věcech, zírám na něj. A on s úžasem zíral zase na mě.

"Panebože, Sageová. Tvoje oči. Jak to, že jsem si jich nikdy nevšiml?"

Znovu se mě zmocnil ten nepříjemný pocit. "A co s nimi mám?"

"Ta barva," vydechl. "Když stojíš na světle. Jsou úžasný…, jako tekutý zlato. Měl bych je namalovat…" Natáhl ke mně ruku, ale hned ji zase spustil. "Jsou krásný. Ty jsi krásná."

Díval se na mě tak, že jsem strnula a žaludek se mi zhoupl, i když jsem přesně nevěděla proč. Věděla jsem jen, že se na mě dívá, jako by mě viděl poprvé v životě…, a to mě děsilo. Jeho lehkomyslné žetovné komplimentyjsem dokázala odmávnout, ale tohle bylo tak jiné a intenzivní, že jsem netušila, jak na to reagovat. Když na mě takhle koukal, opravdu jsem věřila, že mu moje oči připadají krásné - že mu celé připadám krásná. Bylo to víc, než na co jsem byla připravená. Nervózně jsem o krok couvla a odstoupila ze slunečního světla. Musela jsem se vymanit zpod jeho uhrančivého pohledu. Slyšela jsem, že éter u svých uživatelů někdy vyvolkává podivné chování, ale nevěděla jsem, jestli i tohle je ten případ. Před vymýšlením vtipné poznámky mě zachránilo zaklepání na dveře. Oba jsme nadskočili.

Adrian zamrkal a jeho vytržení jako by trochu polevilo. Zvlnil rty do obvyklého jízlivého úsměvu a najednou se všechno vrátilo do straých kolejí. "Představení může začít, jo?"

Přikývla jsem a prožívala směsici úlevy, nervozity a… vzrušení. Ale nevěděla jsem, jestli ve mně ty poity vyvolal Adrian, nebo očekávání návštěvníci. Věděla jsem jen, že teď už se mi dýchá líp než před chvílí.

Přešel obývák a otevřel dveře. Dovnitř vešel Abe v šedožlutém obleku, který se překvapivě hodil k čerstvě vymalovaným stěnám Adrianova bytu. Široce se usmál.

"Adriane, Sydney… Je milé vás znovu vidět. Myslím, že jeden z vás už zná tuto mladou dámu." Prošel kolem nás a za ním vešla štíhlá dhampýrka s kaštanovými vlasy a velkýma modrýma očima plnýma podezíravosti.

"Ahoj, Angeline," pozdravila jsem ji.

Když mi oznámili, že novou Jillinou spolubydlíci bude Angeline Dawesová, pomyslela jsem si, že je to ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy slyšela. Angeline patřila k Udržovatelům, separatistické skupině Morojů, dhampýrů a lidí, kteří žijí pospolu v divočině v Západní Virginii. Nechtěli mít nic společného s "civilizací" kterékoli rasy a měli spoustu podivných zvyklostí, mezi něž patřila i tolerance mezirasových svazklů.

Když jsem o tom přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že Angeline možná není tak špatnou volbou. Byla stejně stará jako Jill, takže si budou věkově blížší než se mnou. Nebyla sice vycivčená strážkyně jakoEddie, ale bojovat uměla. Kdyby někdo na Jill zaútočil, měl by co dělat, aby se nejdří vypořádal s ní. A vzhledem k tomu, jako averzi choval Angelinin lid vůči "poskrvněným" Morojům, nehrozilo, že by se nechala zlanařit od nějaké opoziní frakce.

Jak jsem si tak prohlížela ji a její obnošené oblečení, uvažovala jsem, jak si zvykne na život mimo komunitu Udržovatelů. Tvářila se povýšeně, stejně jako když jsem jejich komunitu navštívila, ale působila zároveň trochu nervózně. Vešla do Adrianova bytu. Celý život prožila v lesích, takže jí te´d tenhle malý byt s televizí a pohovkou musel připadat jako nejmodernější luxus.

"Angeline," oslovil ji Abe. "Tohle je Adrian Ivaškov."

Adrian napřáhl ruku a nasadil svůj přirozený šarm. "Je mi ctí."

Po chvilce zaváhání jeho ruku uchopila. "Ráda tě poznávám," řekla se svým neobvyklým jižnaským přízvukem. Několik vteřin si Adriana prohlížela. "Vypadáš moc hezky na to, abys k něčemu byl."

Zalapala jsem po dechu. Adrian se rozesmál a potřásl jí rukou.

"Pravdivější slova nikdy nikdo nevyslovil," prohlásil.

Abe se podíval na mě. Nejslpíš jsem se tvářila hrozně vyděšeně, protože jsem si v duchu představovala, jaké škody Angeline napáchá v Amberwoodu tím, že řekne nebo udělá nějakou hloupost. A já to budu muset urovnávat.

"Sydney tě bezpochyby chce… zasvětit do toho, co obnáší škola, než tam nastoupíš," prohlásil Abe diplomaticky.

"Bezpochyby," zopakovala jsem.

Adrian od Angeline odstoupil, ale nepřestával se usmívat. "Ať to udělá nezletilá. Anebo ještě líp - Castile. To mu prospěje.

Abe zavřel dveře, ale než to udělal, nakoukla jsem do prázdné chodby za ním. "Snad jste nepřiejeli jen vy dva?" podivila jsem se. "Slyšela jsem, že přijedou ještě další. Má mezi nimi být i Soňa, ne?"

Abe přikývl. "Hned tu budou. Šli zaparkovat auto. Tady na ulici je to s parkováním příšerné."

Adrian na mě pohlédl a mně to v tu ránu došlo. "Hele, nezděldím po Keithovi i jeho auto?"

"Obávám se, že ne," odpověděla jsem. "Patřilo jeho tátovi. Vzal si ho zpátky." Adrian posmutněl.

Abe si strčil ruce do kapes a začal popocházet po obýváku. Angeline zůstala stát na místě. Nejspíš zvažovala situaci.

"Ach ano," broukl Abe. "Ten vynikající pan Darnell. Ten hoch byl samá tragédie, což? Tak těžký život." Odmlčel se a obrátil se na Adriana. "Aspoň že ty máš nějaký užitek z jeho pádu."

"Poslyš," ohradil se Adrian, "tvrdě jsem si to zasloužil, tak mi nevyčítej, že jsem od Clarence odešel. Vím, žes z nějakých podivných důvodů chtěl, abych tam zůstal, ale…"

"Udělals, co jsem chtěl," řekl Abe prostě.

Adrian se zamračil. "Co?"

"Udělal jsi přesně to, co jsem chtěl. Měl jsem podezření, že se s Clarencem Donahuem děje cosi podivného, že možná prodává svou krev. Doufal jsem, že když tam budeš, pomůžeš ten případ odhalit." Tím svým mudrlantským způsobem si promnul vousy na bradě. "Samozřejmě jsem neměl tušení, že do toho byl zapleten pan Darnell. A taky jsem nečekal, že se ty a mladá Sydney dáte dohromady a tu záhadu vyřešíte."

"Nepřeháněla bych to," řekla jsem suše. Napadla mě zvláštní myšlenky. "Proč ses vůbec staral o to, jestli Keith a Clarence prodávají vampýří krev? My alchymisté máme důvody, proč se nám to nellíbí…, ale proč i ty?"

Adrianovi problesklo v očích údiv a vzápětí pochopení. Pozorně se zahleděl na Abeho. "Možná nestojí o konkurenci."

Ohromeně jsem otevřela pusu. Pro alchmysty ani Moroje nebylo žádným tajemstvím, že Abe Mazur obchoduje s nelegálním zbožím. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mohl lidem prodávat vampýří krev. Ale jak jsem si ho teď prohlížela, došlo mi, že mě to napadnout mělo.

"Ale no tak," prohlásil Abe s naprostým klidem. "Není třeba vytahovat nepříjemná témata."

"Nepříjemná?" vykřikla jsem. "Jestli jsi zapleten do něčeho takového…"

Abe pozvdedl ruku, aby mě zarazil. "To stačí, prosím. Protože jestli ta věta má pokračovat tak, že řekneš, že si promluvíš s alchymisty, tak je sem pozveme a prodebatujeme i jiné záhady. Například tu, jak pan Darnell přišel o oko."

Strnula jsem.

"Připravil ho o něj Strigoj," vyhrkl popuzeně Adrian.

"Ale no tak," prohlásil Abe a ohrnul rty. "Zrovna jsem si tě znovu začínal vážit. Odkdy Strigojové někoho takhle rafinovaně mrzačí? Mohl bych dodat, že velice umělecky. Ale toho si zřejmě nikdo nedvšiml. Promarněný talen, to vám povím."

"Cože?" zeptal se zděšeně Adrian. "Nebyl to Strigoj? Tvrrdíš, že mu někdo vypíchl oko schválně? Tvrdíš, že…" Hlas ho zradil a jenom těkal pohledem ze mě na Abeho. "Je to ono? Ten tvůj ďábelský výměnný obchod? Ale proč?"

Když se na mě upřely tři páry očí, přikrčila jsem se, ale rozhodně jsem nechtěla přiznat to, co si Adrian právě začínal skládat dohromady. Asi jsem mu to měla říct, když jsme byli sami. Asi. Ale nemůžu mu to vyklopit teď, když se Abe tváří tak samolibě a je u toho Angeline jako člověk zvenčí.

Teď jsem nemohla Adrianovi říct, v jakém stavu jsem před pár lety našla svou sestru Carly po schůzce s Keithem. Bylo to v době, kdy bydlel u nás a moje sestra ještě nenastoupila na univerzitu. Nechtěla s Keithem nikam jít, ale náš otec ho měl moc rád a trval na tom. Keith byl jeho zlatý chlapec a přece by neudělal nic špatného. Keith o tom byl taky přesvědčen, takže když s Carly osaměl, nebral její 'ne' vážně. Když se pak v noci vrátila, proplížila se do mého pokoje, plakala a já ji utěšovala.

Okamžitě jsem to chtěla povědět rodičům, ale Carly se bála - hlavně z otce měla strach. Byla jsem mladá a skoro stejně vyděšená jako ona, takže jsem souhlasila se vším, co chtěla. Carly ze mě vymámila slib, že o tom rodičům nepovím, a tak jsem se ji jen snažila přesvědčit, že to nebyla její chyba. Vyprávěla mi, jak jí Keith pořád opakoval, že je krásná a že mu nedává na vybranou, protože z ní nedokáže spustit oči. Nakonec jsme ji přesvědčila, že ona nic špatného něudělala, že ho nevyprovokovala - ale pořád trvala na tom, abych mlčela.

Tohle byla jedna z věcí, kterých v životě lituju nejvíc. Hnusilo se mi, že musím mlčet. Ale ještě víc jsem nenáviděla Keitha za to, že je přesvědčen, že může znásilnit tak milou a něžnou holku, jako je Carly, a že mu to projde. Zanedlouho poté jsem získala svoje první přidělení a seznámila se s Abem Mazurem. Došlo mi, že exisstují i jiné způsoby, jak by mohl Keith pykat, aniž poruším slib, který jsem sestře dala. A tak jsem uzavřela smlouvu s ďáblem a bylo mi jedno, že mě to svazuje. Bylo mi jedno, že jsme se snížila k barbarskému způsobu pomsty. Letos začátkem roku Abe zinscenoval útok falešných Stirgojů na Keitha a dal mu vypíchnout oko. Na oplátku jsem se pro Abeho stala jakousi "alchymistkou vazalkou". Částečně i z toho důvodu jsem pomáhala Rose při jejím útěku z vězení. Dlužila jsem to Abemu.

Hořce jsem si pomyslela, že jsem tím možná Keithovi prokázala laskavost. Jen s jedním okem pro něj bude v budoucnu mnohem lehčí udržet ruce pryč od všech žen, které o něj nemají zájem.

Ne, nic z toho jsem Adrianovi říct nemohla. On se na mě ale pořád díval tak, jako by mi toužil položit milión otázek. Snažil se přijít na to, co mě přimělo najmout si Abeho jako vykonavatele zločinu.

Náhle jsem si vzpomněla na Laurelina slova. Víš, že jsi někdy děsivá jako samo peklo?

Polkla jsem. "Pamatuješ, jak jsi chtěl, abych ti důvěřovala?"

"Ano," řekl Adrian.

"Teď od tebe potřebuju totéž."

Dlouho jsme mlčeli. Nedokázala jsem se přimět, abych se podívala na Abeho, protože mi bylo jasné, že se uculuje.

"'Kuráž' bylo slabé slovo," prohlásl Adrian. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, konečně přikývl. "Dobře. Důvěřuju ti, Sageovál. Věřím, že pro to, co děláš, máš dobrý důvody."

Nebylo v tom žádné rýpnutí, žádná ironie. Mluvil smrtelně vážně a já jsem na okamžik zauvažovala, čím jsem si jeho důvěru zasloužila. Na mysli mi vytanul ten okamžik předtím, než dorazil Abe. Adrian mluvil o tom, že by mě rád namaloval, a já z toho byla celá vedle.

"Děkuju," řekla jsem.

"O čem to mluvíte?" chtěla vědět Angeline.

"O ničem zajímavém, to ti zaručuju," prohlásil Abe. Užíval si to až moc. "O životních lekcích, vývoji charakteru, nesplacených dluzích. O takových věcech?"

"Nesplacených?" Samotnou mě překvapilo, že jsem k němu popošla a rozzuřeně na něj pohlédla. "Splatila jsem ten dluh už stokrát. Už ti nic nedlužím. Moje loajalita teď patří pouze alchymistům. Tobě ne. My už jsme skončili."

Abe se nepřestával usmívat, ale maličko zaraženě. Asi ho trochu vykolejilo, že jsem tak vystartovala. "To nechme…" Ozvalo sedalší zaklepání na dveře. "Aha, dorazil zbytek naší party." Spěšně vykročil ke dveřím.

Adrian ke mně přistoupil. "To nebylo špatný, Sageová. Myslím, žes starýho pana Mazura právě vyděsila."

Usmála jsem se. "To nevím, ale mám z toho dobrý pocit."

"Měla bys takhle odmlouvat lidem častěji," řekl. Usmívali jsme se jeden na druhého. Díval se na mě s náklonností a mně se zase vrátily ty pocity. Nejspíš neprožíval úplně totéž, al vyzařovala z něj nezkalená dobrá nálada. To se stávalo jen zřídka a moc mu to slušelo. Kývl hlavou směrem ke dveřím. "To je Soňa."

Uživatelé éteru se dokážou vzájemně vycítit, když se k sobě dostatečně přiblíží, dokonce i přes zavřené dveře. A jakmile Abe otevřel, dovnitř opravdu vešla vysoká a elegantní Soňa Karpoá. Nesla se jako královna. Měla zrzavé vlasy stažené do drdolu a vypadala jako Angelinina starší sestra. Usmála se na nás. Nemohla jsem si pmoct a zachvěla jsem se, protože jsem si ihned vybavila, jak jsem se s ní setkala poprvé. Tehdy vůbec nebyla tak hezká a sympatickál. Měla rudé oči a snažila se nás zabít.

Soňa byla Strigojka a pak byla proměněna zase v Morojku, což z ní dělalo ideální spolupracovnici na projektu, jak využít éterum, aby se zabránilo proměně lidí ve Strigoje.

Soňa Adriana objala a pak se přišla přivítat se mnou. Vtom jsem zahlédla ve dveřích někohjo dalšího. Asi mě neměla překvapovat, kdo to je. Koneckoncfů, když jsme chtěli přijít na to, jaká magie zabránila Leemu, aby se stal znovu Strigojem, potřebovali jsme všechny dostupné údaje. A pokud je jeden zachráněný Strigoj dobrý, dva jsou ještě lepší.

Adrian zbledl a znehybněl s pohledem upřeným na nově příchozího. V ten moment se veškeré moje naděje, které jsem do jeho proměny vkládala, na místě rozplynuly. Do téhole chvíole jsem si myslela, že jestli se Adrian dokáže oprostit od své minulosti a vvyhnout se traumatizujícím událostem, dokáže najít nový smysl života. Teď to ale vypadalo, že ho minulost dostihla. Pokud se tahle situace nedá označit za traumatizující, pak už nevím, co by se tak označit dalo.

Adrianův nový spolupracovník ve výzkumu vešel a já jsem si uvědomila, že ten křehký klid, který jsme si v Palm Spirngs vybudovali, se teď otřese v základech.

Dorazil Dimitrij Belikov.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Terez :) Terez :) | 17. prosince 2011 v 17:49 | Reagovat

Tak tahle kapitola mě dostala ! :)
Absolutně skvělá ! :) :)
Díky moc za překlad ! :)

2 Silvi Silvi | 17. prosince 2011 v 20:39 | Reagovat

tohle má byt jakože konec?? :)
Moc-moc-moc díki za překlad této knihy :D

3 Viky Viky | 17. prosince 2011 v 21:35 | Reagovat

nééé to už je konec???

4 speak-to-you-fantasy speak-to-you-fantasy | E-mail | 17. prosince 2011 v 21:59 | Reagovat

Od 17. kapitoly je to prepis od Pavlinky, ktere moc dekujeme:-) a ano, uz je to konec..:-(:-(

5 Catrina Catrina | 17. prosince 2011 v 22:48 | Reagovat

Nádhera. Výborný překlad a hrozně moc děkjuji  za překlad. Richelle Mead je s tímto opravdu hrozná. Ukončí to tímto způdobem obnáší útoky na moje nervy. KDO TO MÁ SAKRA VYDRŽET???

6 Terez :) Terez :) | 18. prosince 2011 v 9:30 | Reagovat

Jakože tímhle to končí ? To snad ne ! vždyť by to klidně ještě mohlo pokračovat !

7 TerushQaH TerushQaH | 18. prosince 2011 v 15:34 | Reagovat

sakra.. už je konec... ta Richelle ale umí pát zajímavé konce.. pomoc budu potřebovat druhý díl.. toho se snad ani nedočkám :/ :D

8 Ivet Ivet | 18. prosince 2011 v 15:36 | Reagovat

Nevíte náhodou někdo kdy vyjde "The golden lily" ? :D

9 Annie Annie | E-mail | Web | 18. prosince 2011 v 16:05 | Reagovat

Skvělá knížka! :-) Moc děkuju překladatelkám za překlad, je výborný!  Sama jsem se snažila si aspoň část knihy přeložit, takže je mi jasné, jak složité to vlastně je... :-) Máte v plánu překládat i The Golden Lily, až vyjde? Bylo by to super :-)

10 Viky Viky | 19. prosince 2011 v 22:05 | Reagovat

The golden lily vyjde v americe až 16.června nak tak..

11 Kačen Kačen | 5. ledna 2012 v 14:12 | Reagovat

A budete to pak překládat? :D :D

12 Kisee Kisee | E-mail | 5. ledna 2012 v 14:45 | Reagovat

My ne, ale Denny:-)

13 Annie^^ Annie^^ | 16. dubna 2012 v 15:22 | Reagovat

Tohle má být konec? Pane bože! :D

14 karlin :) karlin :) | 10. května 2012 v 19:06 | Reagovat

holky jste uplně boží moc děkuju za překlad a doufám že se pustíte i do The golden lily protože fákt umíte dobře překládat jste moc dobří a ještě jednou díky :)

15 Lucie Lucie | 30. května 2012 v 16:07 | Reagovat

ahoj, holky, bude nekdy dopreklad ty 21.? nebo to uz je hotovy?

16 rhealinelia rhealinelia | 22. října 2012 v 15:39 | Reagovat

prý že '' Dorazil Dimitrij Belikov.'' :DD LOL :D jinak boží že ste dali dohromady překlad :D D9ky Díky Díky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama