.

26. kapitola

17. prosince 2011 v 14:06 | Pavlínka |  Bloodlines
26. kapitola





Trvalo mi celé dny, než jsem si konečně poskládala celý ten příběh o Leem a o tom, jaka nás Eddie a Jill přišli ten večer zachránit.

Jakmile jsem pochopila, že chybějícím dílkem skládačky byl Lee, bylo snadné spojit si vraždy Tamary, Kelly, Melody a Diny - té lidské holky, o níž se zmínil. Všechny byly zabity v posledních pěti letech buď v Los Angeles nebo v Palm Springs a existovala řada důkazů, že se s ním znaly. Nebyly to náhodné oběti. O Leeho minulosti jsme zjistili jen něco málo od Clarence, a i to bylo zastřeno mlhou. Mohli jsme se jen dohadovat, že Lee byl proti své vůli proměněn ve Strigoje asi před patnácti lety. Tak strávil doset let, dokud ho nějaký uživatel éteru neproměnil zpátky, což Leeho zklamalo. Clarence o něm v té době nic nevěděl, a když se jeho syn po deseti letech vrátil domů, aniž by zestárl, na nic se ho nevyptával. Vyhýbal se našim otázkám, jestli Lee býval Strigojem, takže jsme nevěděli, jestli o tom prostě nevěděl, nebo to jen sám sobě popírá. A stejně tak nejasné bylo, jestli ví, že za Tamařinou smrtí stál právě jeho vlastní syn. Zřejmě pro něj ale bylo snazší přijmout překombivovanou teorii o lovcích vampýrů, než se smířit s tím, že jeho syn je vrah.

Pátrání na Leeho univerzitě v Los Angeles odhalilo, že tam nestuodoval už od doby, kdy se stal Strigojem. Když se pak zase změnil v Moroje, používal školu jako výmluvu, aby se mohl zdržovat v Los Angeles, kde mohl snadněji pronásledovat své oběti. Předpokládali jsme, že jich bylo víc než jen ty zdokumentované případy. Byli tu zřejmě další jako Melody a Dina, z nichž se pokoušel pít. Vybíral si jich pár z každé rasy v marné naději, že jedna z obětí bude "tou pravou", která z něj znovu udělá Strigoje.

Další odhalování příběhu Kelly Hayesové ukázalo něco, na co jsem měla přijít už dádvno. Byla dhampýrka. Vypadala jako člověk, ale její úžasné sportovní výsledky byly až příliš mimořádné. Lee se s ní seznámil, když před pěti lety navštívil svého otce. Získat dhampýrku nebylo snadné, a proto se hodně snažil, aby s ní začal chodit a nalákal ji.

Nikdo z nás ale nic nevěděl o tom "zatraceném uživateli éteru", který ho proměnil zpátky, přestože by to zajímalo jak alchymisty, tak Moroje. Máme záznamy jen o hrstce uživatelů éteru a o jejich schopnostech toho pořád moc nevíme. Všichni se chtějí dozvědět víc. Clarence tvrdošíjně trval na tom, že o tom záhadném uživateli éteru nic neví, a já jsem mu věřila.

Alchymisté přijížděli do Palm Springs a zase odjížděli po celý týden. Zakrývali stopy a vyslýchali každého, kdo byl do té záležitosti zapleten. Setkala jsem se s mnoha z nich a všem jsem jim dokola vykládala svůj příběh. Nakonec jsem jednu sobotu u oběda podala hlášení Stantonové. Až zvráceně jsem se toužila dozvědět, co se stalo s Keithem, ale ve světle všech probíhajících událostí jsem se rozhodla zatím to nevytahovat. Nebyl tady - a na ničem jiném mi nezáleželo.

"Leeho pitva podle názoru doktorů neodhalila nic, co by ho odlišovalo od obyčejných Morojů," pověděla mi Stantonová mezi sousty těstovin. Debatoval o mrtvolách u jídla zřejmě nepovažovala za nic nevhodného. "Ostatně nedá se čekat, že by se při pitvě objevily… magické vlivy."

"Ale něco zvláštního na něm být muselo," řekla jsem. V jídle jsem se jenom nimrala. "Dostatečný důkaz je už to, že stárl zpomaleně - natož to ostaní. Vždyť pil z kolika obětí. A na vlastní oči jsem viděla, co mu udělala Jacqueline. Mělo to fungovat. Počínala si naprosto správně."

Udivovalo mě, že o tom dokážu mluvit tak odtažitě. Bylo to jen díkydruhé přerozenosti alchymistů. Uvnitř mě události toho dne trvale poznamenaly. Když jsem večer v posteli zavřela oči, pořád jsem viděla, jak Lee umírá a Jacqueline mu pije krev. Lee, který nosil Jill květiny a vzal nás na minigolf.

Stantonová zamyšleně přikývla. "Jak to tak vypadá, ti, o se změnili ze Strigojů zase zpátky, získali imunitu a nemůžou se jimi stát znovu."

Chvíli jsme tam seděly mlčky a nplno si uvědomovaly význam těch slov.

"To je obrovský objev," řekl jsem nakonec. Ale to ještě pořád nevystihovalo skutečnost. Lee byl záhada nad záhadu. Když se znovu stal Morojem, začal stárnout, ale mnohem poaleji. Proč? Nevěděli jsme, ale už jen to byl monumentální objev, stejně jako moje podezření, že pak už nemohl používat morojskou magii. Když ho Jill na minigolfu požádala, aby vytvořil mlhu, byla jsem příliš vyděšená. Ale při zpětném ohlédnutí jsem si uvědomila, že na její požadavek zareagoval dost nervózně. A to ostatní… Fakt, že se v něm něco změnilo a chránilo ho to i proti jeho vůli, aby se znovu nestal Strigojem… Jo, to bylo opravdu něco, co ani slova "ohromný objev" dostatečně nevystihují.

"To je opravdu něco," přitakala Stantonová jako ozvěna mých myšlnek. "Polovina našeho poslání spočívá v tom, abychom zabraňovali lidem obětovat jejich duše kvůli nesmrtelnosti. Pokud by se dalo téhle magie nějakým způsobem využít a zjistilil bychom, co Leeho chránilo… Dopad by byl ohromný."

"A na Moroje taky," dodala jsem. Věděla jsem, že Morojové i dhampýři pohlížejí na to, že se někdo změní ve Strigoje, jako na osud horší než smrt. Jestli existuje způsob, jak by se před tím mohli magicky chránit, znamenalo by to pro ně hodně, jelikož se se Strigoji střetávají mnohem častěji než my. Byla tu vlastně řeč o jakémsi magickém očkování.

"Samozřejmě," souhlasila Stantonová, přestože tón jejího hlasu naznačoval, že dobro jejich rasy jí zase až tolik na srdci neleží. "Možná by dokonce bylo možné úplně předcházet vytváření nových Strigojů. A taky je tu záhada s vaší krví. Řekla jste, že té Strigojce nechutnala. To by taky mohl být určitý druh ochrany."

Při té vzpomínce jsem se zachvěla. "Možná. Všechnose to seběhlo tak rychle… Těžko říct. Ale rozhodně by mě to neochránilo před Strigojem, který by mi chtěl zlomit vaz."

Stantonová pokývala hlavou. "Časem se na to podíváme. Nejprve ale musíme přijít na to, o přesně se stalo Leemu."

"Klíčovou roli musel sehrát éter, že?" ujisila jsem se. "Leeho zachránil uživatel éteru."

Přišel číšník a Stantonová na něj mávla, abyodnesl její talíř. "Přesně tak. Bohužel ale máme příliš málo uživatelů éteru, s nimiž můžeme pracovat. Vasilisa Dragomirová samozřejmě nemá čás experimentovat se svými schopnostmi. Zato Soňa Karpová se nabídla, že pomůže, což je vynikající zpráva, zejména když sama byla Strigojkou. Přinejmenším můžeme přímo sledovat zpomalené stárnutí. Jenže je k dispozici jen na krátkou dobu a Morojové mi ještě neodpověděli na požadavek, aby mi poskytli další užitečné jedince. Ale kdybychom měli k dispozici dalšího uživatele éteru, který by neměl jiné povinnosti a mohl by nám pomáhat na plný úvazek…"

Významně na mě pohlédla.

"Adrian," ujistila jsem se.

"Myslíte, že by nám s tímhle výzkumem pomohl? Pomohl by nám hledat magický způsob, jak zabránit proměně ve Strigoje? Jak jsem řekla, spolu se Soňou a ostatními by byl užitečný," dodala rychle. "Mluvila jsem s Moroji a ti dávají dohromady skupinku specialistů na Strigoje. Plánují, že je sem brzy vyšlou. Potřebujeme Adriana, aby nám taky pomáhal."

"Tedy, vy ale jednáte rychle," zamumlala jsem.

Při slovech "Adrian" a "výzku" jsme si ho okamžitě představila v bílém plášti v laboratoři, jak se sklání nad kádinkami a trubicemi. Věděla jsem, že by to takhle neprobíhalo, ale tu představu jsem si nemohla vyhnat z hlavy. Taky pro mě bylo těžké představit si Adriana, že by se na něco opravdu soustředil. Přesto na mě dotírala myšlenky, že by se jistě soustředit dokázal, kdyby mu na něčem záleželo. Je tohle dost důležité?

Nebyla jsem si tím tak docela jistá. Těžko ale odhadnout, jaký účel by Adrain považoval za dostatečně vznešený, aby mu věnoval svou pozornost. Ale byla jsem si jistá, že existují i jiné, méně ušlechtilé důvody, které by ho mohly přesvědčit.

"Když mu seženete byt, vsadím se, že do toho půjde," řekla jsem nakonec. "Zoufale se chce dostat od Clarence Donahuea."

Stantonová povytáhla obočí. Tohle nečekala. "No, to zřejmě není nesplnitelný požadavek. A vlastně jsme už zaplatili nájem za Keithův starý byt, měl ho pronajatý na rok. Pan Ivaškov se tam klidně může nastěhovat, až na to že…"

"Až na co?"

Stantonová nepatrně pokrčila rameny. "Chtěla jsem ten byt nabídnout vám. Po mnoha debatách jsme se totiž usnesli, že z vás uděláme místní alchymistku, po Keithově… nešťastném odchodu. Mohla byste odejít z Amberwoodu, nastěhovat se do toho bytu a na všechno dohlížet odtamtud."

Zamračila jsem se. "Myslela jsem, že chcete, aby někdo byl po celou dobu s Jill."

"To ano. A vlastně jsme za vás našli někoho lepšího - bez urážky. Morojové vyhledali dhampýrku Jillina věku, která může být nejen Jillinou spolubydlící, ale zároveň i bodyguardem. Přijede s tou skupinkou výzkumníků. Už nemusíte dál vysupovat jako studentka."

Celý svět se se mnou zatočil. To jsou celý alchymisté - bez ustání spřádají své plány. Zádlo se, že za poslední týden se rozhodlo o mnohém. Uvažovala jsem, co to znamená. Už žádné domácí úkoly a středoškolské třenice. Svoboda odcházet a přichzet, kdy se mi zachce. Ale taky to znamenalo, že se odtrhnu od sých nových kamarádů - Treye, Kristin a Julie. S Eddiem a Jill se budu vídat dál, ale už ne tak často. A když budu žít sama, budou alchymisté - nebo můj otec - financovat moje studium? To těžko.

"Musím odejít?" zeptala jsem se Stantonové. "Nemůžu přenechat ten byt Adrianovi a nějaký čas ještě zůstat na Amberwoodu? Aspoň do té doby, než se pro mě najde jiný byt?"

Stantonová se ani nesnažila skrývat svůj údiv. "Nečekala jsem, že bysste chtěla zůstat. Předpokládala jsem, že budete šťastná, když už nebudete muset bydlet s vampýrkou."

Všechny moje obavy, které jsem měla před příjezdem do Palm Springs, se teď znovu vynořily. Milovnice vampýrů. Jsem já to ale idiot. Měla jsem skočit po monžosti dostat se od Jill. Každý jiný alchymista by to udělal. Když jsem chtěla zůstat, nejspíš to na mě znovu vrhlo podezření. Jak bych mohla vysvětlit, že je v tém mnohem víc než jen moje spolubydlící?

"Aha," řekla jsem a snažila se zchovat neutrální výraz. "Když jste řekla, že Jill seženete dhampýrku jejího věku, předpokládala jsem, že s ní bude bydlet ona, a ne já. Myslela jsem, že bych bydlela na koleji s jinou spolubydlící."

"To by se pravděpodobně dalo zařídit…"

"A upřímně, po tom všem, co se stalo, bych byla radši, kdybych mohla na Jill dál dohlížet. Kdybych byla ve škole, bylo by to mnohem jednodušší. Navíc nám byt pomůže získat Adriana, aby s námi spolupracoval na rozluštění strigojí záhady, tak mu ho tedy dejme. Já můžu počkat."

Stantonová si mě několik dlouhých vteřin prohlížela a mlčení prolomila, až když nám číšník přinesl účet. "To je od vás vselice profesionální. Zařídím to."

"Děkuju," řekla jsem. Byla jsem šťastná. Stěží jsem potlačila úsměv,k dyž jsem si představila, jak se Adrian bude tvářit, až mu o jeho novém bytě povím.

"Je tu ještě jedna věc, které nerozumím," dodala Stantonová. "Když jsme ten byt prohlíželi, našli jsme škody způsobené ohněm. Ale nikdo z vás, kdo jste u toho byli, nic takového nenahlásil."

Schválně jsem se zamračila. "Všechny ty události mám rozmlžené ze ztráty krve a toho kousnutí… Nevím jistě. Keith tam měl svíčky. Nevím, třeba jedna nich něco zapálila… Vážně nevím. Dokázala jsem myslet jen na ty zuby a jak hrozné bylo to kousnutí…"

"Ano, ano," řekla Stantonová. Moje výmluva byla chabá, ale ani Stantonovou nenechalo chladnou pomyšlení, že z někoho saje vampýr. Byla to nejhorší noční můra alchymistů a já měla plné právo mít z toho trauma. "Tak si s tím nelámejte hlavu. Ten ožár je teď naší nejmenší starostí.ů

Ale nejmenší z mých starostí nebyl. A když jsem se ten den pak vrátila do kampusu, konečně jsem se rozhodla postavit se k tomu čelem. Zašla jsme za profesorkou Terwilligerovou do pracovny v knihovně.

"Vy jste to věděla," vyhrkla jsem a zabocuhla za sebou dveře. Z hlavy se mi vykouřily zásady jednání mezi studenty a profesory. Už týden jsem v sobě dusila vztek teď jsem ho konečně vypustila. Celý život mě učili, abych projevovala úctu autoritám, ale žádná z nich mě ještě nikdy nezradila. "Všechno, co jste mě přiměla dělat…, přepisovat ty knihy kouzel, vyrobit amulet, jen abyste věděla, jak se to dělalo…" Zavrtěla jsme hlavou. "Všechno to byla lež. Věděla jste… věděla jste, že je to… skutečné."

Profesorka Terwilligerová si sundala brýle a beldivě se na mě zadívala. "Aha, takže jste to vyzkoušela?"

"Jak jste mi to mohla udělat?" vykřikla jsem. "Copak netušíte, jaké mám pocity z magie a všeho nadpřirozeného!"

"Vlastně tuším," poznamenala suše. "O vaší organizaci vím všechno." Poklepala si na tvář, n tu, na které jsem měla tetování. "Vím, proč je vaše 'sestra' omluvená z venkovních aktivit a proč je váš 'bratr' tak vynikající sportovec. Jsem informovaná o nejrůznějších silách v našem světě, o těch, které zůstávají většině lidí skryté. Ale bez obav, má drahá. Rozhodně to nikomu nepovím. O vampýry se nestarám."

"Proč?" zeptala jsem se a radši pomlčela o tom, že právě vynesla na světlo všechno, co tak zoufale tajím. "Proč já? Proč jste mě k tomu přiměla, když tedy víte, jak mi z toho bylo?"

"Hmm… z několika důvodů. Vampři, jak víte, vládnou jakousi vnitřní magií. Přirozeně, téměř bez námahy, se spojují s živly. Lidé ovšem tohle spojení postrádají."

"Lidé by neměli používat magii," prohlásila jsem chladně. "Přiměla jste mě dělat něco, co se příčilo mémo přesvědčení."

"Aby lidé mohli provozovat magii," pokračovala, jako bych nic neřekla, "musejí ji světu vyrvat. Nejde to snadno. Vampýři samozřejmě občas také používají zaříkávalda a různé ingredience, ale nedá se to srovnávat s tím, co musíme dělat my. Jejich magie vychází z nitra navenek. Naše naopak z vnějšku dovnitř. Vyžaduje to tolik úsilí, tolik soustředění a přesných výpočtů… Většina lidí na to zkrátka nemá trpělivost nebo šikovnost. Ale někdo jako vy? Vám tyhle úmorné techniky vštěpovali od chvíle, kdy jste se naučila mluvit."

"Takže to je všechno, co je potřeba k použití magie? Schopnost organizovat sled korků a přesně odměřovat?" Nesnažila jsme se skrýt svůj pohrdavývýraz.

"Jistěže ne." Zasmála se. "Ještě je potřeba jistý přirozený talent. Instinkt kombinovaný s disciplínou. Ve vás jsem ho vycítila. Sama to taky umím. Jsem tak trochu čarodějka, ale ne zvlášť dobrá. Zato vy? Cítím z vás ohromnou sílu a můj malý experiment to jenom potvrdil."

Polil mě studený pot. "To je lež," řekla jsem. "Magii ovládají vampýři. Lidé ne. Já ne."

"Ten amulet nevzplál sám od sebe," řekla. "Nepopírejte, co v sobě máte. A teď, když jsme si v tom udělaly jasno, můžeme pokročit dál. Vaše vrozené shcopnosit jsou možná větší než ty moje, ale můžu vám poskytnout základní magický výcvik."

Nevěřila jsem vlastím uším. To přece nenlí pravda. Připadala jsem si jako v nějkaém filmu, protože tohle v žádném případě nemohl být můj skutečný život. "Ne!" vykřikla jsem. "vy jste… vy jste blázen! Magie není skutená a já žádnou neovládám! Je nepřirozená a špatná. Sovu duši bych nikdy neohrozila."

"Tolik popírání od tak dobré vědkyně," broukla.

"Myslím to vážně," řekla jsem a sotva poznávala vlastní hlas. "S vašimi okultními studiemi nechci mít nic společného. Ráda vám budu dělat poznámky a kupovat kafe, ale jestli budete dál íkat takové šílenosti a chtít po mně takové věci…, zajdu do ředitelny a budu požadovat přeřezaní k jinému profesorovi. Věřte mi, že co se týká papírování a administrativních záležitostí, k těm vzozené vlohy opravdu mám."

Málem se usmála. "Myslíte to vážně? Opravdu odmítáte ten úžasný potenciál, který jste v sobě objevila?"

Neodpověděla jsem.

"Tak budiž." Povzdechla si. "Je to škoda. A mrhání talentem. Ale máte mé slovo, že o tom znovu nezačnu, leda byste sama chtěla."

"To se nestane," prohlásila jsem vehementně.

Profesorka Terwilligerová namísto odpovědi jen nepatrně pokrčila rameny. "No a když už jste tady, můžete mi zajet pro kávu."

Otočila jsem se ke dveřím, když vtom mě ještě něco napadlo. "Volala jste do Nevermore a vyptávala se na vampýry?"

"Proč bych to pro všechno na světě dělala?" podivila se. "Sama vím, kde je hledat."

Zajela jsem do kavárny a pak se setkala s Eddiem, Jill a Mikou, kteří zrovna dojídali večeři. Jill byla pochopitelně celá přepadlá, jak se vyrovnávala s Leeho smrtí a vším, co jsme jí o něm odhalili - včetně jeho touhy udělat z ní svou královnu nemrtvých. Eddie i já jsme se s ní snažili co nejvíc mluvit, ale zdálo se, že nejvíc uklidňuijící účinek na ni má Mika - nejspíš proto, že o tom mnoho nevěděl. Věděl jen, že Lee zemřel, ale pirozeně netušil nic o vampýrech a myslel si, že to byla nehoda. Zatímco Eddie a já jsme si hráli na psychology amatéry, Mika se jí snažil prostě jen přivést na jiné myšlenky a dělat jí radost.

"Musíme jít," prohlásil omluvně, když jsem si k nim přisedla. "Rachel Walkerová nás ubde učit zacházet s šicím strojem."

Eddie zavrtěl hlavou. "Pořád nemůžu uvěřit, že ses přihlásil do kroužku šití." Samozřejmě jsme oba věděli, proč se tam Mika přihlásil.

Jill se zatvářila vážně, jako celou tu dobu od Leeho smrti. Předpokládala jsem, že se tak ještě nějakou dobu tvářit bude. Teď se jí ale na rtech objevil náznak úsměvu. "Myslím, že se z Miky stane bezva módní návrhář. Možná jednou budu předvádět jeho modely."

Zavrtěla jsem hlavou a skryla svůj úsměv. "Už žádný modeling. Aspoň ne v dohledné době." Po té módní přehlídce Lia i ostatní návrháři chtěli s Jill spolupracovat dál. Museli jsme odmítnout, abychom ochránili její identiut. Jill z toho ale byla smutná.

Přikývla. "Já vím, já vím." Zvedla se spolu s Mikou. "Uvidíme se pak na pokoji, Sydney. Ráda bych si s tebou popovídala."

Přikývla jsem. "Jasně."

S Eddiem jsme je pozorovali, jak spěšně odcházejí. Povzdechla jsem si.

"To bude problém," pověděla jsem mu.

"Možná," souhlasil. "Ale ona ví, co s ním může a co ne. Je chytrá. Bude se chovat zodpovědně."

"Jenže on to neví," řekla jsem. "Mámdojem, že se do ní zamiloval." Soustředěně jsem se zahleděla na Eddieho. "On i jiní."

Eddie stále sledoval Miku a Jill, takže mu hcvilku trvalo, než pochopil mou narážku. Trhl hlavou. "Cože?"

"Eddie, netvrdím, že jsem expert na milostné vztahy, ale i já vidím, že jsi do Jill blázen."

Rychle se podíval jinam a zčerenal, což ho prozradilo. "To není pravda."

"Viděla jsem to celou tu dobu, ale až ten večer uKeitha mi to došlo naplno. Viděla jsem, jak ses na ni díval. Vím, co k ní cítíš. Takže mě teď zajímá jedna věc: Proč si máme vůbec dělat starosti s Mikou? Proč prostě nepozveš Jill na rande ty? Všem bys nám tím ušetřil spoustu problémů."

"Protože je to moje sestra," prohlásil.

"Eddie! Mluvím vážně."

Ušklíbl se, zhluboka se nadechl a zase se mi podíval do očí. "Protože ona má na víc než na mně. Chceš se bavit o společenských konvencích? V našem světě Morojové nemají vážné vztahy s dhampýry."

"Jasně, ale je to spíš třídí rozdělení," namítla jsem. "Není to totéž, jako když chodí člověk s vampýrem."

"To možná ne, ale u ní je to totéž. Není obyčejná Morojka. Je královská. Princezna. A ty víš, jaká je kromě toho! Je chytrá a silná a krásná. Čekají ji veliké věci a žádná z nich nezahrnuje strážce průšviháře, jako jsem já. Má královsou krev. A já ani nevím, kdo byl můj otec. Neřipadá v úvahu, abych s ní chodil .moje práce je chránit ji. Udržovat ji v bezpečí. Tomu musím věnovat veškerou pozornost."

"Takže si myslíš, že si místo tebe zaslouží radši člověka?" dotázala jsem se nevěřícně. "Má balancovat na hraně tabu, které uznávají obě naše rasy?"

"Není to ideální," přiznal. "Ale aspoň si užije zábavu a má nějaký společenský život a…"

"Co kdyby šlo o jiného kluka?" přerušila jsem ho. "Co kdyby ji pozval na rande nějaký jiný člověk a prostě by si spolu někam vyšli? Smířil by ses s tím?"

Neodpověděl a já si uvědomila, že můj postřeh byl správný.

"Tady jde o víc, než jen o tvůj pocit, že nejsi Jill hoden," prohlásila jsem. "Jde i o Miku, že jo? Připomíná ti Masona."

Eddie zbledl. "Jak to víš?"

"Adrian mi to řekla."

"K čertu s ním," ulevil si Eddie. "Proč není tak nevšímavý, jak předstírá?"

Usmála jsem se tomu. "Ty Mikovi nic nedlužíš. A už vůbec mu nedlužíš Jill. Není to Mason, i když je mu tolik podobný."

"Je v tom víc než jen podoba," namítl Eddie a zatvářil se zamyšleně. "Dokonce se tak i chová. Mika je stejný povahově - optimista, co má rád společnost a zábavu. Takový byl i Mason. Na světě je málo takových lidí, lidí, co jsou od přírody dobří. Mason opustil tenhle svět příliž brzo. Nedovolím, aby se to stalo i Mikovi."

"Mika není v ohrožení," připomněla jsem mu něžně.

"Ale zaslouží si jen to dobré. A i když je člověk, pořád je pro Jill jedna z nejlepších možných partií. Zaslouží si jeden druhého. Oba si zaslouží dobré věci."

"A tak budeš trpět? Protože Jill miluješ a jsi přesvědčený, že si zaslouží nějakého prince, což ty nejsi? A protože vnímáš jako svou povinnost podporovat všechny Masony na světě?" Zavrtěla jsem hlavou. "Eddie, to je šílenost. I tobě to musí být jasné."

"Možná," uznal. "Ale připadá mi to tak správné."

"Správné? To je ten největší masochismus, co můžeš podstupovat! Povzbuzuješ holku, o kterou stojíš, aby chodila s jedním z tvých nejlepších kamarádů."

"Chci, aby byla šťastná. To stojí za to, že se obětuju."

"Nedává to smysl."

Eddie mě obdařil nepatrným úsměvem a něžně mě poklepal po paži. Pak se otočil k přijíždějícímu autobusu. "Pamatuješ, jak jsi mi řekla, že nejsi expert na milostné vztahy? Tak to jsi měla pravdu."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama