.

25. kapitola

14. prosince 2011 v 17:31 | Pavlínka |  Bloodlines
25. kapitola





Když jsme prvně přijeli do Palm Springs, posmívala jsem se Keithovi, že má hrůzu z Morojů. Ale když jsem tam teď stála tváří v tvář tvorů z nejhorších nočních můr, přesně jsem věděla, jak se cítil. Neměla jsem právo někoho odsuzovat za to, že přestane racionálně uvažovat, když čelí krajnímu děsu.

Kdyby tu teď Keith byl, nejspíš by pochopil, proč si z Morojů nic moc nedělám. Co byli proti Strigojům? Nepatrné rozdíly mezil lidm a Moroji se náhle zdály zanedbatelné. Jen na jediném rozdílu záleží - na rozdílu mezi živými a mrtvými. To byla hranice, která nás dělila, hranice, na jejíž jedné straně jsem stála já s Adrianem, a čelili jsem těm na straně opačné.

Už jsem Strigoje viděla dřív. Tehdy mě ale přímo neohrožovali. Navíc jsem měla po ruce Rose s Dimitrijem, kteří byli připraveni mě ochránit. Ale teď? Nebyl tu nikdo, kdo by nás zachránil. Jen my sami.

Strigojky byly jen dvě, ale bylo to stejné, jako by jich bylo dvě stě. Strigojové mají natolik odlišné schopnosti, že na rozdíl od nás ostatních nepotřebují být v přesile, aby získali převahu. Tyhle Strigojky vypadaly, že se proměnily ve věku něco přes dvacet. Před jak dlouhou dobou k tomu došlo, jsem se mohla jen dohadovat. Lee neustále žvanil o tom, jak být Strigojem znamená "být navždy mladý". Když jsem se ale dívala na ty dvě stvůry, takhle jsem o nich rozhodně neuvažovala. Jistě, na pohled vypadaly mladě, ale byly poznamenány zlem a rozkladem. Pleť sice maly bez jediné vrásky, ale byla nezdravě bílá, mnohem bělejší než pleť Morojů. Jejich rudé oči nejiskřily životem, spíš z nich čišela jakási zrůdná energie. Tahle stvoření nejsou správná. Jsou nepřirozená.

"Nádhera," pravila jedna z nich, která měla nakrátko zastřižené blond vlasy. podle rysů jejího obličeje jsem usoudila, že před svou proměnou byla patrně dhampýrkou nebo člověkem. Pozorovala nás stejně, jako naše kočka pozorovala ptáky. "Přesně, jak jsi popsal."

"Jsou táák rozkošní," zavrněla druhá s lascivním úsměvem. Její výška prozrazovala, že kdysi bývala Morojkou. "Nevím, kterého z nich chci jako prvního."

Blondýna na ni varovně pohlédla. "Podělíme se."

"Jako posledně," souhlasila ta druhá a hodila si svou černou kudrnatou hřívu přes rameno.

"Ne," namítla ta první. "Posledně jsi zabila oba ty. To jsme se moc nepodělily."

"Ale pak jsem tě nechala, aby ses napila z obou."

Než stačila něco odpovědět, Lee se vzpamatoval a nejistým krokem vykročil k blonďaté Strigojce. "Počkat, počkat. Dawn, něco jsi mi slíbila. Slíbilas, že dřív než cokoli uděláš, tak mě probudíš."

Obě Strigojky zaměřily svou pozornost na Leeho. Já tam pořád stála jako přikovaná a nedokázala jsem se ani pohnout nebo zareagovat, když jsem byla u těch pekelných stvoření tak blízko. Ale i přes ochromujícíc hrůzu jsem cítila nečekanou lítost nad Leem. Vzhledem k situaci v ní samozřejmě byl i přídech nenávisti, ale převládala strašlivá lítost nad někým, kdo opravdu věří, že jeho život nemá smysl, pokud neobětuje svou duši prázdné nesmrtelnosti. A nejen to; bylo mi ho líto i proto, že těm stvůrám uvěřil, že mu poskytnou to, co chce. Protože jak jsem je tak pozorovala, bylo mi jasné, že zvažují, jestli si neudělat z Leeho třetí chod. A Lee byl patrně jediný, komu to nedocházelo.

"Prosím," zaškemral. "Slíbilas mi to. Zachraň mě. Udělej ze mě znovu toho, kým jsem byl."

Neunikl mi červený flek na jeho tváři v místě, kam jsem ho uhodila. Dopřála jsem si mírné sebeuspokojení, ale nepropadla jsem hrdosti na svoje bojové umění natolik, abych si myslela, že se díky němu dostanu z téhle situace. Strigojky byly příliš blízko a únikových cest se nám moc nenabízelo.

"Vím, kde jsou další," dodal Lee a působil dost nervózně z toho, že jeho "zachránkyně" okamtiže nenaplnily jeho sen. "Jeden je mladý - dhampýr."

"Dhampýra už jsem neměla pěkně dlouho," prohlásila kudrnatá Strigojka skoro až toužebně.

Dawn si povzdechla. "Mně je to jedno, Jacqueline. Jestli ho chceš probudit, do toho. Já chci jenom tyhle dva. Na něm mi nezáleží."

"Ale pak si nechám toho dhampýra jen pro sebe," varovala ji Jacqueline.

"Fajn, fajn," prohlásila Dawn. "Hlavně pohni."

Lee se rozzářil a zatvářil se šťastně... Bylo to zvrácené. "Děkuju," řekl. "Moc děkuju! Čekal jsem na to tak dlouho, že teď nemůžu uvěřit, že je to - ááá!"

Jacqueline se pohybovala tak rychle, že jsem to skoro vůbec nepostřehla. V jednu chvíli stála ve dveřích a v následující tiskla Leeho do křesla. Když se mu zahryzla do krku, přidušeně vykřikl, ale jeho výkřik brzy utichl. Dawn zavřela dveře a postřila nás dovnitř. Trhla jsem sebou, když se mě dotkla.

"Tak," prohlasila pobaveně. "Pojďme to sledovat."

Adrian ani já jsme neodpověděli. Jen jsme se přesunuli do obýváku. Odvážila jsem se na něj pohlédnout, ale z jeho výrazu jsem toho mnoho nevyčetla. Vždycky dokázal dobře skrývat svoje pocity, takže by mě asi nemělo překvapovat, že stjně snadno dokáže skrývat i strach. ani výrazem, ani slovem se mě nesnažil povzbudit, což se mi zdálo případné. Z téhle situace jsem neviděla žádné východisko.

Když jsem stála takhle blízko a byla nucena sledovat Jacquelinin útok, viděla jsem Leeho blažený výraz. Byla to ta nejpříšernější věc, jakou jsem kdy viděla. Chtěla jsem zavřít oči nebo odvrátit zrak, ale jakási síla mě nutila dívat se na to děsivé představení. Nikdy jsem neviděla žádného vampýra pít krev - Moroje ani Strigoje. Teď jsem ale chápala, proč dárci jako Dorothy s takovou lehkostí přijmou svůj životní styl. Do Leeho krevního oběhu se uvolnily endorfiny tak silné, že nevnímal, jak z něj odtéká život. V radostném vytržení si jen užíval svůj chemický rauš. Nebo možná myslel na to, jak bude šťatný, až se znovu stane Strigojem, pokud je vůbec možné za takových okolností o něčem přemýšlet.

Ztratila jsem pojem o čase a netušila, jak dlouho trvalo, než Leeho vysála. Každý moment byl pro mě utrpením, jkao bych cítila bolest, kterou by býval měl cítit Lee. Zdálo se, že to trvá celou věčnost, ale zároveň mi to připadalo podivně rychlé. Není správné, že z někoho lze vysát krev za tak krátkou dobu. Jacqueline pravidelně polykala a odtrhla se jen, aby poznamenala: "Jeho krev není tak dobrá, jak jsem čekala."

"Tak přestaň," navrhla Dawn. Začínala se tvářit znuděně. "Nech ho prostě umřít a dej si se mnou tyhle dva."

Jacqueline vypadala, že to zvažuje. Opět jsem si připomněla, jaký blázen byl Lee, že těmhle dvěma věřil. Po pár minutách pokrčila rameny. "Už jsem skoro hotová. A chci, aby mě zavedl k tomu dhampýrovi."

Vrátila se zase k pití, ale jak řekla, moc dlouho už to pak netrvalo. V tu chvíli už byl Lee skoro stejně bledý jako Strigojky a jeho kůže byla podivně najpajá. Ležel naprosto nehybně. V obličeji mu zamrzl výraz, který prozrazoval jak šok, tak radost. Jacqueline zvedla hlavu, otřela si ústa a potěšeně přejla svou oběť pohledem. Pak si vyhrnula rukáv u košile a spočinula nehty na svém zápěstí. Než si ale stačila rozervat vlastní maso, něčeho si všimla.

"Aha, tohle bude mnohem lepší." Odstoupila a sehnula se pro Leeho nůž. Při naší potyčce zapadl pod sedačku. Vzala ho a bez sebemenší námahy si rozřízla zápěstí, až se jí z něj vyřinula tmavorudá krev. Žasla jsem, že je jejich krev tak podobná té mojí. Měla by být černá. Nebo by měli mít místo krve kyselinu.

Jacqueline přitiskla krvácejícíc zápěstí Leemu na ústa a zaklonila mu hlavu, aby toku krve pomáhala gravitace. Žádná z hrůz, které jsem dnes večer prožila, se nemohla vyrovnat tomuhle. Smrt je strašlivá, ale patří k přírodě. Tohle? Tohle není součástí přírodního dění. Stávám se svědkem největšího hříchu na světě, zkažení duše černou magií, která znovu oživuje mrtvé. Připadala mi to zvrácené a nejradši bych utekla. Nechtěla jsem se na to koukat. Nechtěla jsem vidět, jak kluk, kterého jsem považovala za kamaráda, najednou vstane z mrtvých jako zvrhlá nepřirozená stvůra.

Někdo se dotkl mojí ruky a já nadskočila. Byl to Adrian. Oči upíral na Leeho a Jacqueline, ale držel mě za ruku a mačkal mi ji, ačkoli byl stále spoutaný. Překvapilo mě, jak je jeho ruka teplá. Přestože jsem věděla, že Morjové jsou stejně teplokrevní jkao já, zcela iracionálně jsem pokaždé očekávala, že budou studení. A stejně tak mě překvapilo, že na mě ten dotek zapůsobil jako útěcha. Nebyl to dotek, který by říkal: Hele, mám plán, tak vydrž, protože se z toho dostaneme. Byl to spíš dotek, který říkal: Nejsi sama. Byla to jediná věc, kterou mi mohl nabídnout. A v tu chvíli mi to stačilo.

Pak se ale stalo něco podivného. Nebo spíš nestalo.

Jacquelinina krev vytrvale stékala Leemu do pusy. Nemám sice mnoho zdokumentovaných případů, jak se někdo stane Strigojem, ale základy jsem znala. Když Strigoj vypije krev oběti, dá pak svou krev zemřelému. Nevěděla jsem přesně, jak dlouho celý ten proces trvá, ale určitě není třeba, aby Strigoj dál oběti všechno svou krev. Lee už by se měl každou chvíli probrat jako oživlá mrtvola.

Jacquelinin chladný samolibý výraz se měnil ve zvědavost a posléze v čirou nechápavost. Tázavě pohlédla na Dawn.

"Proč to tak dlouho trvá?" dotázala se Dawn.

"Nevím," odpověděla jí Jacqueline a otočila se zase k Leemu. Druhou rukou mu zatřásla ramenem, jako by ho chtěla vzbudit. Nic se nestalo.

"Už jsi to někdy dělala?" zeptala se Dawn.

"Jistě," vyštěkla Jacqueline. "A takhle dlouho to rozhodně netrvalo. Už by měl vstát a chodit. Něco se pokazilo." Vzpomněla jsem si, jak Lee popisoval svoje zoufalé pokusy změnit se zpátky ve Strigoje tím, že zabíjel nevinné. O éteru toho vím jen málo - a o navrácení Strigoje do původní podoby ještě méně -, ale něco mi napovídalo, že není síly, která by z Leeho udělala zase Strigoje.

Uplynula další dlouhá minuta. Dívali jsme se a čekali. Jacqueline nakonec odstoupila od křesla a zase si shrnula rukáv. Zadívala se na Leeho nehybné tělo. "Něco se pokazilo," zopakovala. "A já už nechci vyplýtvat další krev, abych ujistila co. Navíc už se mi ta rána začíná hojit."

Po ničem jsem netoužila tolik, jako aby Dawn a Jacqueline zapomněly, že existuju, ale slova ze mě vyletěla dřív, než jsem tomu stačila zabránit. Mou vědeckou pavahu to zaujalo. "Byl vzkříšen a to ho ovlivnilo už napořád. Magie éteru v něm zanechala nějakou stopu a on se teď nemůže proměnit zase zpátky."

Obě Strigojky na mě pohlédly. Pod pohledem jejich rudých očí jsem se přikrčila.

"Těm historkám o éteru jsem nikdy nevěřila," prohlásila Dawn.

Jacqueline pořád nechápala svoje selhání. "Ale bylo na něm něco špatného. Nedokážu to vysvětlit, ale celou tu dobu... Nezdál se mi. Nechutnal správně."

"Zapomeň na něj," řekl Dawn. "Měl svou šanci. Dostl, co chtěl, a já teď budu pokračovat."

V jejích očích jsem viděla svou smrt. Pokusila jsem se dotknout křížku na krku. "Bože, chraň mě," vyhrkla jsem, když se na mě vrhla.

Navzdory vší pravděpodobnosti ji Adrian zastavil - nebo se jí spíš pokusil zastavit. Zastoupil jí cestu. Nebyl tak rychlý, aby její výpad účinně odrazil, a navíc si se spoutanýma rukama počínal dost neohrabaně. Ale když viděl, že se na mě Strigojka chystá zaútočit, džentlmensky si stoupl přede mě ve snaze mě ochránit. Ve snaze předem odsouzené k nezdaru.

Jinak to dopadnout nemohlo, a taky nedopadlo. Strigojka ho jediným plynulým pohybem odstrčila. Zdálo se, že do toho nevložila vůbec žádnou sílu, ale Adrian odletěl přes celou místnost. zadržela jsem dech. Dopadl na zem a já se rozkřičela. Na krku jsem náhle ucítila pronikavou bolest. Dawn, aniž by se zastavila, mě rychle popadla a skoro mě zvedla do vzduchu, aby se mi dostala k hrdlu. Zběsile jsem se modlila a bolest vzrůstala. Během několika vteřin jsem se ale modlit přestala a bolest zmizela. Nahradil ji pocit slasti a spokojenosti, blažené nádhery. Neměla jsem v hlavě jedinou myšlenku, jen že jsem najednou v tom nejšťastnějším a nejkrásnějším stavu, jaký si dovedu představit. Chtěla jsem víc. Víc, víc, víc. Chtěla jsem se v tom utopit, zapomenout na sebe, zapomenout na všechno kolem...

"Au," vykřikla jsem leknutím, když jsem náhle a nečekaně dopadla na zem. Stále ještě jsem byla v tom omámeném stavu a nevnímala jsem bolest - zatím.

Stejně rychle, jako mě Dawn popadla, mě teď zase pustila a odstrčila. Instinktivně jsem pod sebe dala ruku, abych zmírnila dopad, ale nepodařilo se mi to. byla jsem hrozně zesláblá a dezorientovaná, takže jsem se nemotorně rozplácla na koberec. Dawn se dotkla svých rtů a její už tak hrozivé rysy se zkřivily vzteky.

"Co to je?" vyštěkla.

Mysl mi pořád ještě nepracovala normálně. Ochutnala jsem endorfiny jen krátce, ale už to mi stačilo, abych byla zmatené. Nedokázala jsem jí odpovědět.

"Co se děje?" vykřikla Jacqueline a vykročila vpřed. Nechápavě se dívala na Dawn a pak zase na mě.

Dawn se zamračila a pak si odplivla na podlahu. Její sliny byly červené od mojí krve. Nechutné.

"Její krev... je hnusná. Nepoživatelná. Odporná." Znovu si odplivla.

Jacqueline vykulila oči. "Jako krev tady toho. Vidíš? Já jsem ti to říkala."

"Ne." Dawn zavrtěla hlavou. "Rozhodně to nemůže být stejné. Z ní by ses nikdy toli nenapila." Opět odplivla. "Nejenže chutná divně nebo špatně..., jako by byla nakažená." Když Dawn viděla Jacquelinin skeptický pohled, strčila do ní. "Nevěříš mi? Tak to vyzkoušej sama."

Jacqueline ke mně váhavě přistoupila. Pak si Dawn zase odplivla a druhou Strigojku z toho nejspíš přešla chuť. "Nechci další podřadné jídlo. Sakra. Tohle začíná být absurdní." Jacqueline pohlédla na Adriana. Ten tam stál dokonale nehybně. "Aspoň že máme ještě jeho."

"Pokud není taky zničený," zabrblala Dawn.

Smysly se mi zase začaly vracet a na okamžik jsem si pomyslela, jestli třeba přece jen neexistuje bláznivá nepatrná šance, jak tohle přežít. Možná nás Strigojky odepíšou jako nepoživatelné. Ale ne. i když jsem v to doufala, uvědomovala jsem si, že i kdyby se z nás nenapily, naživu nás nenechají. Nemají důvod jen tak naprázdno odejít. Předtím nás zabijí čistě pro zábavu.

Jacqueline se se stejně pozoruhodnou rychlostí vyřítila po Adrianovi. "Je načase to zjistit."

Když ho přišpendlila ke zdi a zahryzla se mu do krku, zaječela jsem. ale pila jen pár vteřin, aby ochutnala. Pak zvedla hlavu a vychutnávala si doušek. Po tváři se jí pomlau rozlil úsměv a odhalila zakrvavené tesáky.

"Tenhle je dobrý. Moc dobrý. Ten nám vynahradí ty ostatní." Přejela mu prsty po tváři. "Ale je ho škoda. Je tak hezký."

Dawn k nim došla. "Nech mě to taky vyzkoušet, než vypiješ všechno!"

Jacqueline ji ignorovala. Sklonila se zase k Adrianoiv, jehož oči už začínaly skelnatět. Mezitím jsem se vymanila ze zajetí endorfinů a začala jasně uvažovat. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Pokusila jsem se vstát, ale všechno se se mnou houpalo. Radši jsem tedy zůstala u země a doplazila se ke svojí kabelce, která ležela bez povšimnutí u dveří obýváku. Jacqueline se znovu napila z Adriana, ale jen krátce, protože ji Dawn odstrčila a dožadovala se svého přídělu, aby mohla spláchnout chuť mojí krve.

Samotnou mě překvapilo, jak rychle se pohybuju. Zběsile jsem prohrabala svou velikou kabelku a hledala cokoli, co by mi mohlo pomoct. Chladným a logickým uvažováním jsem si uvědomovala, že neexistuje způsob, jak bychom mohli uniknout, jenže jsem v žádném případě nedokázala jenom tak sedět a sledovat, jak z Adriana vysávají všechnu krev. Musela jsem bojovat. Musela jsem se pokusit ho zachránit, stejně jako se on pokusil zachránit mě. nezáleželo na tom, jestli selžu nebo umřu. Musela jsem to aspoň zkusit.

Někteří alchymisté s sebou nosí pistole, ale já ne. kabelku jsem měla velikou a nosila jsem v ní víc věcí, než jsem obvykle potřebovala, jenže nic z jejího obsahu nepřipomínalo zbrań. A i kdyby nakrásně ano, většina zbraní je proti Strigojům neúčinná. Pistole by je zpomalila, ale nezabila. Strigoje může zabít jenom stříbrný kůl, dekapitace nebo oheň.

Oheň...

Sevřela jsem v ruce amulet, který jsem vyrobila pro profesorku Terwilligerovou. Když mi ho dala, strčila jsem si ho do kabelky a netušila, co s ním. Teď mě ale ztráta krve a moje zmatené úvahy přivedly na myšlenku, že bych ho mohla zkusit použít, i když mi to připadalo směšné. Nemůžete přece použít něco, co nefunguje! Byla to jen cetka, bezcenný sáček plný kamínků a listí. Nebyla v nich žádná magie a já byla hloupá, že jsem o tom vůbec uvažovala.

Ale pořád to byl sáček plný kamení.

Nebyl příliš těžký, ale kdybych s ním někoho trefila do hlavy, určitě by to pocítil. Byl to nejlepší, co jsem měla. Jediná věc, kterou jsem mohla oddálit Adrianovu smrt. Rozmáchla jsem se, zamířila na Dawn, hodila jím a odrecitovala tu hloupou formuli: "Do plamene, do plamene!"

Byl to dobrý hod. Profesorka Carsonová by na mě byla hrdá. Ale neměla jsem šanci obdivovat svoje sportovní dovednosti, protože mě příliš ohromila skutečnost, že Dawn vzplála.

S otevřenou pusou jsem zírala na tu nemožnou věc. Nebyl to žádný velký oheň. Rozhodn neměla celé tělo v plamenech. Ale v místě, kde ji amulet zasáhl, se vznítily plameny, které jí rychle zachvacovaly vlasy. zaječela a zběsile se začala plácat do hlavy. Strigojové se ohně bojí. Jacqueline couvla. Pak s odhodláním pustila Adriana, popadla deku a hodila ji Dawn přes hlavu, aby plameny uhasila.

"Co to sakra bylo?" vyštěkla Dawn, když se vzpamatovala. Okamžitě svůj hněv obrátila proti mně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jediná věc, které jsem docílila, bylo urychlení mé vlastní smrti.

Dawn mě popadla a třískla mi hlavou o zeď. Svět se se mnou zatočil a zvedl se mi žaludek. Natáhla se po mně podruhé, ale vzápětí strnula. Dveře se rozrazily. Objevil se v nich Eddie se stříbrným kůlem v ruce.

Na tom, co následovalo, mě nejvíc překvapila ta rychlost. Nenastala žádná pauza, žádná chvíle na zhodnocení situace, žádné kousavé poznámky, které by si protivníci vyměňovali. Eddie tam prostě vpadl a šel po Jacqueline. Ta zareagovala stejně rychle a vyřítila se proti jedinému přítomnému soupeři, který jí byl hoden.

Adrian ležel na zemi, pořád ještě omámený strigojími endorfiny. Po čtyřech jsem se k němu co nejrychleji přesunula a pomohla mu dostat se do relativního bezpečí ve vzdálenější čáasti obýváku, zatímco Eddie bojoval se Strigojkami. Na chvilku jsme se na ně zahleděla a jejich pohyby mi připadaly jako smrtící tanec. Obě Strigojky se snažily Eddieho chytit, pravděpodobně, aby mu zlomily vaz, ale dávaly si přitom pozor, aby se držely z dosahu jeho ostrého stříbrného kůlu.

Pohlédla jsem na Adriana. Byl nebezpečně bledý a zorničky měl jako špendlíkové hlavičky. Nevěděla jsem přesně, kolik krve mu Jacqueline vypila, takže jsem nevěděla, jestli je Adriánův stav způsoben ztrátou krve nebo endorfiny.

"Jsem v pohodě, Sageová," zamumlal a zamrkal, jako by ho světlo bolelo. "Jen jsem trochu sjetej. Ve srovnání s tímhle je všechno, čím jsem se kdy dopoval, celkem slabota." Zamrkla, jako by se chtěl probrat. Zorničky se mu roztáhly do trochu normálnější velikosti a zaostřil na mě. "Panebože! Jsi v pořádku?"

"Budu," řekla jsem a začala se zvedat. Ale hned jak jsem to řekla, zatočila se mi hlava a zapotácela jsem se. Adrian se mě pokusil podepřít, ale se spoutanýma rukama mu to moc nešlo. Apírali jsme se jeden o druhého a já se málem rozesmála té komické situaci, že se snažíme navzájem si pomáhat, když na to ani jeden z nás nemá. Pak jsem si všimla něčeho, co zaplašilo všechny moje myšlenky.

"Jill," zašeptala jsem.

Adrian sledoval směr mého pohledu ke dveřím do obýváku, kde se právě objevila Jill. Nepřekvapilo mě, že ji tu vidím. Eddie sem mohl přijít jedině proto, že mu Jill řekla, co se s Adrianem děje, a to věděla díky jejich poutu. Stála tam s planoucíma očima a jako nějaká bohyně bojovnice sledovala Eddieho zápasit se Strigojkami. Bylo to inspirující i děsivé. Adrian evidentně pomyslel na totéž, co já.

"Ne, ne, nezletilá," zamumlal. "Neudělej žádnou hloupost. Castile si s tím poradí."

"Ona umí bojovat," prohlásila jsem.

Adrian se zamračil. "Ale nemá žádnou zbraň. Bez ní tady nic nesvede."

Samozřejmě měl pravdu. Rozhodně jsem nechtěla, aby Jill riskovala život, ale napadlo mě, že kdyby byla ozbrojená, dokázala by pomoct. Přinejmenším odlákání pozornosti by bylo užitečné. Eddie si v boji se dvěma Strigojkami vedl výborně, ale nevítězil. Pomoc by se mu jistě hodila. Museli jsme zařídit, aby se Jill nevrhla do boje vyzbrojená jen svým důvtipem.

Něco mě napadlo a dokonce jsem se udržela na nohou. Svět se se mnou točil ještě víc než před chvílí, ale přes Adrianovy protesty jsem vykročila ke kuchyni. Dokázala jsem se doplazit ke dřezu a pustit vodu, ale potom se mi podlomily nohy. Zachytila jsem se okraje linky a zůstala stát.

"Jill!" zařvala jsem.

otočila se ke mně, uviděla puštěnou vodu a okamžitě pochopila, co dělat. Zvedla ruku. Proud vody z kohoutku najednou změnil směr a tekl až do obýváku k Jill. Mezi rukama shromáždila ohromné množství vody a pomocí magie ji zformovala do tvaru velkého kyje. Sám od sebe se vznášel ve vzduchu, čeřil se, ale působil pevně. Jill ho sevřela v rukou, rozběhla do boje a tím vodním kyjem uděřila Jacqueline do zad. Odlétlo z něj pát kapek, ale zůstal pevný a vydržel i druhý úder. Poté se rozprskl na kapičky.

Jacqueline se otočila rozpřáhla se, aby Jill udeřila. Ta to ale očekávala, a tak se skrčila a vyhnula se ráně přesně tak, jak ji to Eddie učil. Couvla a ocitla se z Jacquelinina dosahu. Strigojka se vrhla po ní, čímž odkryla Eddiemu svoje záda. Eddie se té příležitosti chopil, vyhnul se Dawn a zarazil kůl Jacqueline do zad. Nikdy jsem o tom příliš nepřemýšlela, ale když se kůlem bodne pořádnou silou, dokáže prorazit srdce stejně snadno zezadu jako zepředu. Jacqueline strnula a Eddie kůl vytáhl. Jen tak tak se přitom vyhnul prudkému výpadu Dawn. Trochu o něj přesto zavadila a on se nepatrně zapotácel, ale hned znovu nabyl rovnováhy a upřel na Dawn pohled. Na Jill už Strigojka zapomněla a ta rychle doběhla k nám do kuchyně.

"Jste v pořádku?" křikla na nás na oba. Bojovný výraz už ji opustil. Teď vypadala jako obyčejná holka, která se jen strachuje o své kamarády. "Panebože. Bála jsem se o vás. Ty pocity byly tak silné. Nedokázala jsem pořádně zjistit, co se to tu vlastně děje, jen že je to hrozné."

Pohled mi padl na Eddieho. Tančil kolem Dawn. "Musíme mu pomoct..."

Udělala jsem dva kroky od linky a začala padat. Adrian spolu s Jill mě zachytili.

"Ježíši, Sageová," vykřikl. "Jsi na tom fakt zle."

"Ne tak zle jako ty," zaprotestovala jsem a dál chtěla jít na pomoc Eddiemu. "Z tebe toho vypily víc..."

"Jo, ale nemám zraněnou paži, ze který mi crčí krev," řekl a ukázala na moje zranění. "A nejspíš ani otřes mozku."

To byla pravda. V tom rozruchu jsem byla tak nadupaná adrenalinem, že jsem nevnímala paži pořezanou od Leeho. Nebylo divu, že se mi tak točila hlava. Nebo to možná způsobil ten názra hlavou o zeď. Vyšlo to nastejno.

"Pojď sem," řekl mi Adrian něžně. Spoustané ruce pozvedl k mojí paži. "O tohle se postarám."

Na kůži jsem ucítila teplo, které se mi postupně šířilo do těla. Nejdřív mi Adriánův dotek připadal uklidňujícíc jako objetí. Vnímala jsem, jak mě napětí i bolest opouštějí. Vše bylo zase v pořádku. Má všechno pod kontrolou. On se o mě postará.

Používal na mě svou magii.

"Ne!" vykřikla jsem a s překvapivou silou se mu vytrhla. Ohromila mě hrůza ze zjištění, co se se mnou děje. "Nesahej na mě! nedotýkej se mě tou svou magií!"

"Sageová, bude ti líp, věř mi," prohlásil a znovu ke mně netáhl ruce.

Couvla jsem a za sebou nahmatala linku, tak jsem se o ni opřela. Vzpomínku na to teplo a uklidnění přebila čirá hrůza. Celý život jsem se děsila vampýři magie. "Ne, ne, ne. žádná magie! Ne na mě! Tetování mě uzdraví! Jsem silná!"

"Sageová..."

"Přestaň, Adriane," zarazila ho Jill. Váhavě ke mně přistoupila. "To je v pořádku, Sydney. Nebude tě uzdravovat. Slibuju."

"Žádnou magii," zašeptala jsem.

"Proboha," zavrčel Adrian. "Tohle jsou pověry a kecy."

"Žádnou magii," prohlásila Jill neústupně. Svlékla si košili, kterou měla oblčenou přes tričko. "Pojď sem. Zaškrtím ti to, abys přestala krvá..."

Ozval se křik, který trhal uši. Obrátili jsme zraky do obýváku. Eddiemu se podařilo zarazit kůl přímo do středu Daniny hrudi. Během mého krátkého dohadování s Adrianem a Jill se Dawn muselo podařit Eddieho zasáhnout, protože měl na tváři veliký rudý šrám a ze rtu mu tekla krev. Ale v očích měl přesto tvrdý a triumfální výraz. Vytáhl kůl a díval se, jak Dawn padá k zemi.

I přes všechny zmatky a zděšení se ve mně ozvaly alchymistické instinkty. Musím se řídit našimi postupy.

"Těla," řekla jsem. "Musíme je zničit. V kabelce mám lahvičku."

"Klídek," mírnil mě Adrian. On i Jill se mě pokoušeli zadržet. "Zůstaň, kde jsi. Castile se o to postará. Musíš jen jedno - jít k doktorovi."

Nehýbala jsem se, ale na to poslední konstatování jsem zareagovala. "Ne! Žádný doktor. Ledaže bys... Ledaže bys zavolal doktora alchymistu. V kabelce mám čísla..."

"Dojdi jí pro kabelku," pověděl Adrian Jill, "nebo ji chytne amok. Já jí tu ruku ovážu." Varovně jsem na něj pohlédla. "Bez magie," ujistil mě. "I když s ní by to mimochodem šlo desetkrát líp."

"Uzdravím se sama," prohlásila jsem a sledoval Jill, jak se vrací s mojí kabelkou.

"Uvědomuješ si, že budeš muset upustit od svoji posedlosti dietou a nacpat do sebe pár kalorií, aby sis vykompenzovala ztrátu krve?" dodal Adrian. "Cukr a tekutiny, stejně jako u Clarence. Dobře, že jsou tu na lince sladkosti."

Eddie došel k Jill a zeptal se jí, jestli je v pořádku. Ujistila ho, že ano. Ačkoli Eddie vypadal, že by zvládl zabít ještě padesát Strigoňů, v očích se mu zračilo cosi..., co jsem u něj ještě nikdy neviděla. Něco, nad čím se budu muset zamyslet.

"Sakra," zanadával Adrian, který zápolil s ovazováním mojí paže. "Eddie, prohledej Leeho tělo, jestli u sebe nemá klíč k těm zatraceným poutům."

Jill strnula při slovech "Leeho tělo". V obličeji zbledla jako křída. Ve všech těch zmatcích si Leeho mrtvoly v křesle nevšimla. Když nás ohrožovaly Strigojky, dělo se toho tolik. Udělala pár korků do obýváku a pak ho uviděla. Otevřela pusu, ale nejdřív nevydala žádný zvuk. Potom se s křikem vyřítila k němu a chytila ho za ruce.

"Ne," křičela. "Ne, ne, ne." Třásla jím, jako by ho tím mohla probudit. Eddie byl mžiku u ní. Objal ji a šeptal jí nesmyslná slůvka, aby ji uklidnil. Neslyšela ho. Lee byl celý její svět.

Cítila jsem, jak se mi z očí řinou slzy, a nenáviděla jsem se za to. lee se mě pokoušel zabít a pak zavolal jiné, aby mě zabili. Nechal za sebou hezkou řádku nevinných obětí. Měla bych být ráda, že je po smrti, ale přesto mi z toho bylo smutno. Miloval Jill, i když svým zvráceným způsobem. A z bolesti, která se zračila v její tváři, bylo jasné, že i ona milovala jeho. Poutem neviděla jeho smrt ani roli, kterou sehrál v našem zajetí. Teď si prostě myslela, že se stal obětí Strigojek. Brzy se ale dozví o jeho motivech pravdu. Nevěděla jsem, jestli to její bolesti ulehčí, nebo ne. spíš jsem si myslela, že ne.

Podivné bylo, že se mi před očima vynořil Adriánův obraz Láska. Vybavila jsem si rudé spirálovité šmouhy pronikajícíc temnotou, kterou trhaly na kusy. Když jsem tak zírala na Jill a její neutěšitelnou bolest, najednou jsem jeho umění lépe chápala.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Catrina Catrina | 14. prosince 2011 v 23:20 | Reagovat

Páni.  Jsi úžasná. Já bych takovýhleho překládání nebyla schopna. Moc děkuju.

2 speak-to-you-fantasy speak-to-you-fantasy | 14. prosince 2011 v 23:29 | Reagovat

Od 17. kapitolky je to jen prepis od Pavlinky:-) a zbytek bude o vikendu:-)

3 Terez :) Terez :) | 16. prosince 2011 v 18:47 | Reagovat

Je to skvělé ! :) Díky moc za překlad, jste vážně skvělé ! :) :)

4 Kisee Kisee | E-mail | Web | 17. prosince 2011 v 0:57 | Reagovat

tohle je uz prepis od Pavlinky:-) zitra dodam posledni dve kapci

5 terka terka | 28. července 2012 v 21:18 | Reagovat

ja tu knížku pořad hledala.. :))je to uzasny ;)) Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama