.

24. kapitola

14. prosince 2011 v 17:30 | Pavlínka |  Bloodlines
24. kapitola





Je zvláštní, ja reagujete ve chvíli ohrožení. Část mojí bytosti naprosto zpanikařila, srdce mi bušilo jako o závod a dech se mi zadrhával. Měla jsem pocit, jako by se mi v hrudi otevřela díra. Zároveň jsem pořád byla schopná logicky uvažovat, asi nějak takhle: Jo, tímhle nožem by klidně dokázal někoho podříznout. A jinak? Jinak jsem nechápala.

Zůstala jsem, kde jsem byla, a ovládaným tónem jsem tiše řekla: "Lee, co se děje? O co jde?"

Zavrtěl hlavou. "Nedělej, že nevíš. Znám tě. Jsi až moc chytrá. Věděl jsem, že na to přijdeš, ale netušil jsem, že to bude takhle brzo."

Mysl mi pracovala. Někdo si už zase myslí, že jsem chytřejší, než ve skutečnosti jsem. taková důvěra v mou inteligenci by mi nejspíš měla lichotit, jenže pravdou bylo, že jsem zatím vůbec netušila, co se děje. Nevěděla jsem, jestli mi pomůže, nebo ublíží, když to dám najevo. A tak jsem se rozhodla tvářit se chladnokrevně, dokud to jen trochu půjde.

"To jsi ty, na té fotce," řekla jsem a dávala si dobrý pozor, aby to nevyznělo jako otázka.

"Samozřejmě," přisvědčil.

"Nezestárl jsi." Odvážila jsem se rychlého pohledu na fotku, jen abych se o tom znovu přesvědčila. Pořád mě to ohromovalo. Jen Strigojové nestárnou, zůstávají nesmrtelní ve věku, ve kterém se proměnili. "To není možné. Ty jsi Moroj."

"Zestárnul jsem," prohlásil hořce. "Jenom ne moc. Ne dost na to, aby sis toho všimla, ale věř mi, že jo. není to jako dřív."

Pořád jsem netušila, jak to vlastně je, a ani jsem nevěděla, jak jsme dospěli k tomu, že mi Lee - zamilovaný do Jill - vyhrožuje nožem. Nerozuměla jsem ani tomu, jak může vypadat úplně stejně jako na pět let staré fotce. Jen jedoun strašlivou věcí jsem si začínala být jistá.

"Ty... Tys zabil Kelly Hayesovou." Pocit strachu v mé hrudi zintenzivněl. Zvedla jsem zrak od čepele nože a zadívala se Leemu do očí. "Ale určitě... určitě ne Melody... ani Tamaru?"

Pokrčil rameny. "Ještě Dinu. Ale o té jis nevěděla, že? Byla jenom člověk a vy nesledujete úmrtí lidí. Jen vampýrů."

Bylo těžké nedívat se na ten nůž. Dokázala jsem myslet jen na to, jak je ostrý a jak je u mě blízko. Jedno máchnutí, a skončila bych stejně jako ty dívky a vykrvácela bych. Zoufala jsem uvažovala, co říct, a znovu jsem litovala, že nejsem obratnější v mezilidských vztazích.

"Tamara byla tvoje sestřenice," vypravila jsem ze sebe. "Proč bys zabíjel vlastní sestřenici?"

V jeho obličeji se na okamžik mihl záblesk lítosti. "Nechtěl jsem. Teda jo, ale... Nebyl jsem sám sebou, když jsem sám sebou, když jsem se probudil. Věděl jsem jenom, že bych se měl probudit znovu. Tamara byla ve špatný čas na špatném místě. Šel jsem po první Morojce, kterou jsem mohl dostat..., ale nefungovalo to. pak jsem zkoušel ostatní. Byl jsem přesvědčený, že někdo z nich to dokáže. Člověk, dhampýr, Moroj..., nic z toho nefungovalo."

Z jeho hlasu zaznívalo hrozivé zoufalství. Přestože jsem se bála, cítila jsem neurčitou potřebu mu pomoci..., jenže jsem naprosto nic nechápala. "Lee, je mi líto, ale nechápu, proč jsi potřeboval 'zkoušet ostatní'. Prosím tě, odlož ten nůž a pojď si promluvit. Možá ti můžu pomoct."

Obdařil mě smutným úsměvem. "Můžeš. Ale nechtěl jsem, abys to byla ty. Chtěl jsem, aby to byl Keith. Ten si jistě zalsouží umřít víc než ty. A Jill... Jill tě má ráda. Chtěl jsem to respektovat a ušetřit tě."

"To pořád ještě můžeš," řekla jsem. "Ona... ona by nechtěla, abys to udělal. Naštvalo by jí, kdyby se dozvěděla..."

Najednou se na mě Lee vrhl, zatlačil mě do křesla a přitiskl mi nůž na krk. "To nevíš!" vykřikl. "Ani ona to neví. Ale až se to dozví, bude ráda. Poděkuje mi a budeme spolu věčně mladí. Ty jsi moje šance. S ostatními to nefungovalo, ale ty..." Přejel mi čepelí kolem tetování. "Ty jsi výjimečná. Tvoje krev je magická. Potřebuju alchymistu a ty jsi teď moje šance."

"Jaká... šance? O čem to mluvíš?" vydechla jsem.

"Moje šance být nesmrtelný!" zakřičel. "Bože, Sydney! Ty jsi to nedovedeš ani představit, jaké to je, mít to a pak o to přijít. Mít nekonečnou sílu a moc..., nestárnout, vědět, že budeš žít věčně. A pak to všechno zmizí! Seberou ti to. kdybych někdy našel toho bastarda uživatele éteru, co mi to udělal, zabil bych ho. Zabil bych ho a pil bych z něj, protože po dnešku už budu zase kompletní. Budu znovu probuzený."

Páteří mi projel mráz. Vzhledem k tomu všemu, co se dělo, byste si mysleli, že moje hrůza už vzrostla na maximu. Ne. ukázalo se, že může být ještě větší. Protože po těch lsovech jsem si pomalu začala v hlavě skládat dohromady, o čem to asi mluví. Být "probuzený" je termín, který se používá ve světě vampýrů jen za velmi výjimečných okolností.

"Tys býval Strigoj," vydechla jsem a nebyla si jistá, jestli tomu vůbec věřím.

Trochu se odtáhl a dokořán vytřeštěné šedé oči se mu horečně zaleskly. "Býval jsem bůh! A budu zas. Přísahám. Je mi to líto, vážně. Je mi líto, že jsi to ty, a ne Keith. Je mi líto, že ses dozvěděla o Kelly. Kdybys to nezjistila, našel bych si v L. A. jiného alchymistu. Ale copak to nechápeš? Teď už nemám jinou možnost..." Nůž mi pořád tiskl k hrdlu. "Potřebuju tvou krev. Takhle už dál nemůžu..., ne jako smrtelný Morjo. Musím se proměnit zase zpátky."

Ozvalo se zaklepání na dveře.

"Ticho," sykl Lee. "Oni zas odejdou."

Po pár vteřinách se klepání ozvalo znovu a po něm: "Sageová, vím, že jsi tam. Viděl jsem tvoje auto. Vím, že jsi naštvaná, ale promluv si se mnou."

Konečně vyrušení.

"Adriane!" zakřičela jsem a vyskočila z křesla. Nepokoušela jsem se Leeho odzbrojit. Mým jediným cílem teď bylo dostat se do bezpečí. Odstrčila jsem ho, než stačil zareagovat, a hnala se ke dveřím, jenže on byl pohotovější, než jsem čekala. Skočil po mně a sthl mě k zemi. Jak jsem upadla, nůž mě píchl do paže. Když mi hrot pronikl kůží, zakňučela jsem bolestí. Vzpouzela jsem se, ale dosáhla jsem jen toho, že se mi nůž zaryl do ruky ještě hlouběji.

Náhle se otevřely dveře a já si blahořečila, žej sem nezamkla, když jsem pustila Leeho dovnitř. Adrian vstoupil a na místě strnul, když uviděl, co se děje.

"Nechoď blíž," varoval ho Lee a znovu mi přitiskl nůž ke krku. Cítila jsem Teplou krev, jak mi vytéká z paže. "Zavře. Potom... si sedni a dej si ruce za hlavu. Jestli to neuděláš, zabiju ji."

"Udělá to stejně - au!" Zmlkla jsem, jak mi nůž pronikl kůží. Ne tolik, aby mě to zabilo, ale stačilo to - hrozně to bolelo.

"Dobře, dobře," řekl Adrian a zvedl ruce. Vypadal mnohem vážněji a střízlivěji, než jsem ho kdy vidla. Sedl si na zem a dal ruce za hlavu, jak mu Lee poručil. Pa něžně řekl: "Lee, nevím, o co se pokoušíš, ale musíš toho nechat, než to zajde příliš daleko. Nemáš pistoli. Nemůžeš nás tady držet oba a vyhrožovat nám jenom nožem.

"Předtím to vyšlo," prohlásil Lee. S nožem stále na mém krku zalovil v kapse u kabátu a vytáhl pouta. To bylo nečekané. Podal je Adrianovi. "Nasaď si je." Když Adrian hned nezareagoval, Lee přitlačil na nůž, až jsem znovu vyjekla. "Hned!"

Adrian si nasadil pouta.

"Přichystal jsem si je pro ni, ale možná je nakonec dobře, že ses zastavil," řekl Lee. "Jakmile budu znovu probuzený, nejspíš dostanu hlad."

Adrian povytáhl obočí. "Znovu probuzený?"

"Býval Strigoj," vypravila jsem ze sebe. "Zabíjel holky - podřezával je, protože se nažil stát se Strigojem znovu."

"Buď zticha!" vyštěkl Lee.

"Proč bys je podřezával?" podivil se Adrian. "Máš přece tesáky."

"Protože to nefungovalo! Používal jsem tesáky. Pil jsem z nich..., ale nevyšlo to. nestal jsem se znovu probuzeným. Tak jsem musel po sobě zahladit stopy. Strážci kousnutí od Moroje nebo Strigoje poznají. Stejně jsem potřeboval nůž, abych si je podrobil, a tak jsem je podřízl, abych zahladil stopy... Takhle si všichni mysleli, že to udělal nějaký šílený Strigoj. Nebo lovec vampýrů."

Viděla jsem, jak Adrian tu informaci vstřebává. Nevěděla jsem, jestli tomu věří nebo ne, ale rozhodně měl skvělé předpoklady vyrovnat se s šílenými teoriemi. "Když to nefungovalo s ostatními, tak to nebudu fungovat ani se Sydney."

"S ní to musí vyjít," prohlásil zapáleně Lee. Trochu se nadzvedl, ale pořád mě svou vahou držel na zádech na zemi. "Její krev je výjimečná. Já vím, že je. A jesli ne..., přivolám pomoc. Přivolám pomoc, abych byl znovu probuzený, a pak probudím Jill, abychom mohli být navěky spolu."

Adrian ve spravedlivém rozhořčení vyskočil na nohy. "Jill? Neubližuj jí! Ani se jí nedotkneš!"

"Sedni si," štěkl Lee. Adrian poslechl. "Neublížil bych jí. Miluju ji. Proto chci, aby zůstala taková, jaká je. Navěky. Až budu znovu probuzen, probudím i ji."

Pokusila jsem se zachytit Adrianův pohled a uvažovala jsem, jestli mu můžu poslat němý vzkaz. Kdybychom se na Leeho vrhli oba naráz - i když má Adrian pouta -, pak bychom možná měli šanci ho přemoct. Byla jsem si jistá, že už zbývá jen pár vteřin, než mi Lee podřízne hrdlo v nadějí, že... že co? Že může vypít mou krev a stát se Strigojem?

"Lee," ovzala jsem se potichu. kdybych pohnula krkem trochu víc, řízl by mě. "S ostatními to nevyšlo. Nemyslím, že záleží na tom, že jsem alchymistka. Ať už ten uživatel éteru udělal cokoli, aby tě zachránil... už se nemůžeš vrátit zpátky. Nezáleží na tom, čí krev piješ."

"On mě nezachránil!" zařval Lee. "Zničil mi život. Šest let jsem se snažil vrátit to zpátky. Užj sme se chystal k poslednímu pokusu... Ale pak ses objevila ty a Keith. A tahle poslední možnost mi pořád ještě zývala. Ale nechtěl jsem, aby na to došlo. Pro dobro nás všech."

Já nejsem poslední možnost? nekludu mi nepřipadalo, že by mohly existovat alternativní plány, které by pro mě byly ještě horší. Adrian se stále ještě nepodíval mým směrem, což mě rozčilovalo. Jenže pak mi došlo, o co se pokouší.

"Tohle je chyba," pověděl Leemu. "Podívej se na mě a řekni mi do očí, že jí to chceš opravdu udělat."

Adrian byl spoutaný, a i kdyby nebyl, neměl sílu a rychlost dhampýra, který by dokázal vyskočit a odzbrojit Leeho dřív, než nůž napáchá škodu. Neovládal ani žádný fyzický živel, jako je třeba oheň, který se dá využít jako zbraň. Nicméně ovládal umění nátlaku. Nátlak je schopnost, kterou mají vrozenou všichni vampýři a obzvlášť vyvinutou ji mají uživatelé éteru. Bohužel to ale nejlépe funguje při očním kontaktu a Lee tuhle hru odmítal hrát. Upíral sovu pozornost jen na mě a blokoval tak Adrianovo úsilí.

"Rozhodl jsem už před dávnou dobou," řekl Lee. Volnou ruku přesunul k mojí paži a namočil si prsty do tekoucí krve. Pozvedl si je ke rtům a tvářil se pochmurně a rezignovaně. Olízl si moje krev z ruky, což mi najednou nepřipadalo tak odporné, jako by tomu bylo za jiných okolností. Teď se toho dělo tolik, že mi tohle nepřipadalo o nic horší než to ostatní. Skoro jsem to nevnímala.

Najednou se Lee zatvářil naprosto šokovaně a překvapeně... a vzápětí znechuceně.

"Ne," vydechl. Znovu to zopakoval, namočil si prsty do krve a olízl je. "Je v ní něco... něco špatného..."

Sklonil se rty k mému krku a já zakňučela. Čekala jsme nevyhnutelné. Ale neucítila jsem jeho zuby, jenom mi lehce přejel rty a jazykem po ráně, kterou mi způsobil. Bylo to jako nějaký perverzní polibek. Okamžitě se odtáhl a s hrůzou se na mě zadíval.

"Co je s tebou?" zašeptal. "Co máš s krví?" Učinil třetí pokus ochutnat mou krev, ale nedokázal to. Zamračil se. "Nedokážu to. Nedokážu to ani spolknout. Proč?"

Ani Adrian, ani já jsme neznali odpověď. Lee poraženecky schlípl a já už si málem začala myslet, že by to mohl vzdát a skončit s tímhle šílenstvím. Zhluboka se nadechl, narovnal se a z jeho pohledu náhle vyzařovalo nové odhodlání. Napjala jsem se a tak napůj jsem očekávala, že řekne, že se teď zkusí napít z Adriana, ačkoli je Moroj a dvě Morojky včetně Melody už se zjevně ocitly na seznamu jeho minulých nezdraů.

Lee ale namísto toho vytáhl z kapsy mobil, aniž mi přestal tisknout nůž ke krku a bránit mi v útěku. Vyťukal číslo a čekal.

"Dan? Tady Lee. Ano... ano, já vím. Mám tady pro tebe dva. Moroje a alchymistku. Ne - ne staříka. Ano. Nao, pořád žije. Musí to být dneska večer. Vědí o mně. Můžeš je mít..., ale dohodu znáš. Víš, co chci... ano. Aha. Dobře." Lee pověděl naši adrestu a zavěsil. Po tváři se mu rozlil potěšený úsměv. "Máme štěstí. Jsou východně od L. A., takže jim nebude trvat dlouho, než se sem dostanou - zvlášť vzhledem k tomu, že se moc nestarají o povolenou rychlost."

"Kdo jsou 'oni'?" dotázal se Adrian. "Paktuju si, žes nějaké dámě jménem Dan volal v L. A. Myslel jsem, že je to nějaká tvoje sexy spolužačka z univerzity."

"Tvůrci osudu," prohlásil Lee zasněně.

"Jak rozkošně záhadné a nesmyslné," zamumlal Adrian.

Lee se nasupil a pečlivě Adriana pozoroval. "Sundej si kravatu."

S Adrianem už jsem strávila hodně času, takže jsem teď očekávala poznámku typu "No to jsem rád, že už necháme těch formálností". Situace ale byla natoli zlá a nůž na mém krku natolik vážný problém, že se Adrian nedohadoval. Ruce měl spoutané před sebou, takže si po menším manévrování dokázal rozvázat kravatu, kterou si dnes vzal na Jillinu přehlídku. Odhodil ji.

"Opatrně s ní," řekl. "Je hedvábná." Takže si vtipkování úplně neodpustil.

Lee mě překulil na břicho a konečně mě tím osvobodil od nože. Ale ani tak jsem neměla dost času na to, abych zareagovala. Pozoruhodně zkušeně mi Adrianovou kravatou svázal ruce za zády. Zkroutil mi je přitom, ale ve srovnání s bodnutím nožem ta bolest nai nestála za řeč. Když byl hotov, ustoupil a dovolil mi, abych se neohrabaně posadila. Zkusila jsme za kravatu zatahat, ale hned jsem zjistila, že tyhle uzly jen tak nerozvážu. Nervózně jsm uvažovala, kolik holek už asi svázal ve své zvrácené snaze stát se Strigojem.

Když jsme čekali na Leeho "tvůrce osudu", vládlo trapné ticho. Minuty ubíhaly a já se zběsile snažila přijít na to, co dělat. Kolik máme česu, než dorazí lidé, kterým volal? Z toho, co řekl, jsme nabyla dojmu, že přinejmenším hodinu. Statečněj jsem se pokusila o komunikaci s Adrianem, protože jsem stále doufala, že bychom mohli společnými silami Leeho přemoct, i když naše šance rapidně klesly, když jsme teď měli spoutané ruce oba.

"Jak ses sem vůbec dostal?" zeptala jsem se.

adrian upíral ppohled na Leeho, protože pořád ještě doufal v přímý oční kontakt. Rychle střelil pohledem po mně. "Stejně, jako se teď dostávám všude, Sageová. Autobusem."

"Proč?"

"Protože nemám auto."

"Adriane!" Úžasné. I když jsou naše životy v sázce, pořád mě dokáže rozzuřit.

Pokrčil rameny a opět zaměřil svou pozornost na Leeho, i když svá slova adresoval mně. "Abych se omluvil. Protože jse se na Jillině show choval jako totální kretén. Chvilku poté, cos odešla, jsem si uvědomil, že bych měl jít za tebou." Výmluvně se odmlčel a rozhlédl se kolem. "Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán."

Najednou jsem si připadala hrozně. Nemohla jsem za to, že se z Leeho vyklubal psychopat, ale trápilo mě, že se Adrian ocitl v téhle situaci proto, že se mi přišel omluvit. "To je v pohodě. Nechoval ses... ehm, až tak hrozně," řekla jsem nepřesvědčivě a doufala, že se mu uleví.

Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. "Ty vůbec neumíš lhát, Sageová, ale stejně mě dojímá, že se o to kvůli mně pokoušíš. A že se snažíš."

"Jo, ale to, co se stalo tam, se teď zdá jako malichernost ve srovnání s naší současnou situací," zamumlala jsem. "Odpustit je snadné."

Lee se mračil čím dál víc, jak nás tak poslouchal. "Vědí ostatní, že jsi tady?" zeptal se Adriana.

"Ne," odpověděl. "Řekl jsem, že jedu zptáky ke Clarenceovi."

Netušila jsem, jestli lže nebo ne. na chvíli jsem si pomyslela, že na tom vlastně ani nezáleží. Ostatní slyšeli, když jsem říkala, že jdu sem, ale nikdo z nich neměl důvod nás tady hledat.

Tím důvodem ovšem mohlo být pouto.

Zadržela jsem dech a setkala se s Adriánovým pohledem. Podíval se jinam, protože se možná obával, aby ho nezradilo to, co jsem si právě uvědomila. Nezáleželo na tom, jestli jsem partě řekla, kde jsem. jestli je Jill propojená s Adrianem, určitě už to ví. A bude vědět, že jsem v maléru. To ale pouze za předpokladu, že mu vidí do hlavy zrovna v tuhle chvíli. Oba totiž tvrdili, že kontakt vyvolávají rozporuplné pocity nebo silné emoce. Uvažovala jsem, co bude dál. I kdyby Jill zjistila, co se nám děje, ve hře zůstávalo až moc "jestli". Bude se sem muset dostat, a rozhodně ne sama. Přivolat policii by bylo rychlejší, ale asi bude váhat, protože tohle je záležitost vampýrů. Bude potřebovat Eddieho. Jak dlouho jim to potrvá, jestli už se vrátili na svoje koleje?¨

Nevěděla jsem. věděla jsem jen, že musíme zůstat co nejdéle naživu, protože když to dokážeme, Jill nám tak či onak sežene pomoc. Jenomže jse netušila, jakou mám šanci. S Adrianem jsme byli oba svázaní, vydaní napospas klukovi, který se nebojí zabíjet nožem a zoufale touží znovu stát se Strigojem. To byla zlá kombinace a hrozilo, že bude ještě hůř...

"Kdo přijde, Lee?" zeptala jsem se . "Komu jsi volal?" Když neodpověděl, uchýlila jsem se k tomu nejlogičtějšímu závěru. "Strigojové. Čekáš Strogoje."

"Je už jen jediná cesta," řekl a přehodil si nůž z ruku do ruky. "Zbyla už jen jediná cesta. Je mi líto. Už nedokážu být dál takový. Už nedokážu bát smrtelný. Uplynulo už přílíš mnoho času."

Samozřejmě. Moroj se může stát Strigojem jen dvěma způsoby. Buď tak, že někomu vypije krev a zabije ho přitom. O to se Lee pokoušel, používal k tomu nejrůznější oběti, které si dokázal opatřit, a nevyšlo to. tím pádem mu zbývala poslední zoufalá možnost - že ho přemění jiný Strigoj. Ovykle k tomu dojde násilím, když Strigoj někoho zabije a pak dá své oběti napít své vlastní krve. A právě t chtěl teď Lee udělat, vyměnit naše životy za to, aby ho Strigoj přeměnil. A pak chtěl totéž udělat s Jill, z jakési zvrácené lásky...

"Ale vždyť to za to nestojí," řekla jsem. Zoufalství a strach mi dodávaly odvahu. "To nestojí za to, abys zabíjel nevinné a ohrozil svou duši."

Lee na mě upřel pohled a bylo v něm tolik chladné lhostejnosti, že jsem si jen stěží dokázala spojit toho kluka před sebou s Leem, kterého jsem s úsměvem sledovala, jak se dvoří Jill.

"Opravdu, Sydney? Jak bys to mohla vědět? Vždyť sis po větišnu života odpírala radosti. Straníš se lidí. Nikdy sis nedovolial být sobecká, a podívej, kam tě to dovedlo. Díky svojí 'morálce' jsi prožila krátký a tvrdý život. Můžeš mi teď před svou smrtí odpřisáhnout, že sis nikdy nepřála užít si trochu víc zábavy?"

"Ale nesmrtelná duše..."

"Co je mi do toho?" vyštěkl. "Proč se obtěžovat mizerným nalinkovaným životem na tomhle světě v naději, že naše duše možná vejdou do nějakého nebeského království, když si to můžu zařídit sám - zajistit si věčný život tady a teď, užívat si všech radostí a zůstat navždy silný a mladý? Tohle je skutečnost. To je něco, čemu můžu věřit."

"Je to špatné," namítla jsem. "Nestojí to za to."

"Mluvila bys jinak, kdybys zažila to, co já. kdybys byla Strigojkou, taky bys o to nikdy nechtěla přijít."

"Jak jsi o to přišel?" zeptal se Adrian. "Který uživatel éteru tě zachránil?"

Lee si odfrkl. "Myslíš, který mě o to oloupil. Nevím. Všechno se to seběhlo tak rychle. Ale až ho najdu... ááá!"

Školní ročenka není zrovna nejlepší zbraň, zejména ne tak malá jako ta amberwoodská, ale napadlo mě, že by jako zbraň mohla posloužit.

Už před chvíli jsem zjistila, že si dokážu rozvávat pouta na rukou. Bylo to tak. trvalo mi to sice celou tu dou, ale dokázala jsem to. k dovednostem alchymistů patří i vázání uzlů, což jsem v dětství často trénovala s otcem. Jakmile jsme se vysvobodila z Adrianovy kravaty, popadla jsem první věc, která mi přišla pod ruku - Kellyinu ročenku z prváku. Rozmáchla jsem se a praštila Leeho do hlavy. Po nárazu couvl a upustil nůž. Využila jsme příležitosti, rozběhla se přes celou místnost a popadla Adriana za paži. Ani nepotřeboval mou pomoc a už se drápal na nohy.

Ale nedostali jsem se daleko a Lee nás dostihl. Nůž zapdl kamsi mimo dohled, takže teď spoléhal jen na svou sílu. Popadl mě a odtrhl od Adriana. Jednou rukou mi svíral poraněnou paži a druhou mě držel za vlasy, takže jsem klopýtala. Adrian se nažil Leeho udeřit spoutanýma rukama. Nebyli jsme zrovna nejúčinnější bojová jednotka, ale pokud bychom dokázali Leeho aspoň na chvíli zdržet, měli bychom šanci se odtud dostat.

Lee s námi měl co dělat, snažil se bránit a zároveň útočit. Náhle jsem si vzpomněla na Eddieho lekci o tom, jak dobř mířená rána může vyřadit i silnějšího protivníka, než jste vy. Během vteřiny jsem zvážila situaci a dospěla k závěru, že mám šanci. Sevřela jsem ruku v pěst, jak mě během té rychlé lekce Eddie naučil, a natočila se tak, abych co nejefektivněji využila svou váhu. Rozmáchla jsem se.

"Au!"

Při nárazu jsem vyjekla bolestí. Pokud je tohle "bezpečný" způsob, jak udeřit, nedovedu si představit, jak moc by bolel nesprávný. Naštěstí se zdálo, že Leemu to způsobilo stjenou bolest, ne-li větší. Zavrávoral dozadu, zavadil o křeslo, takže ztratil rovnováhu, a upadl na podlahu. Zůstala jsem ohromeně stát, ale Adrian na nic nečekal a strkal mě ke dveřím, abychom využili Leeho momentální dezorientace.

"Honem, Sageová. To je ono."

Doběhli jsme ke dveřím a chystali se utéct, zatímco Lee za námi hulákal nadávky. Natáhla jsem se po klice, ale dveře se otevřely dřív, než jsem se jich stihla dotknout.

A dovnitř vešly dvě Strigojky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama