.

23. kapitola

14. prosince 2011 v 17:29 | Pavlínka |  Bloodlines
23. kapitola





"Cos udělala?"

skoro o týden později jsem seděla na kraji řady sedadel na Jillině módní přehlídce v centru Palm Springs a čekala jsem, až to začne. Nevěděla jsem, že přijde i Trey, takže mě teď přikvapilo, že se ocitl vedle mě.

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se ho. "Udělala jsem milión věcí."

Pousmál se a promluvil tichým hlasem, což vůbec nebylo nutné, protože kolem se všichni bavili a bylo tam celkem hlučno. Na přehlídku se přišlo podívat několik stovek lidí.

"Mluvím o Sladeovi a jeho kamarádech, a ty to dobře víš," prohlásil. "Tenhle týden je něco fakt vytočilo. Pořád si stěžovali na to stupidní tetování." Významně na mě pohlédl.

"No a?" zeptala jsem se s nevinným výrazem. "Proč myslíš, že to má něco společného se mnou?"

"A tvrdíš snad, že nemá?" dotázal se. Ani v nejmenším se nenechal obalamutit.

Cítila jsem, že mě zrazuje úsměv. Poté, co alchymisté prohledali Keithův byt, postarali se o to, aby jeho zločinní partneři Tataři s tetováním přestali. Taky se přestalo mluvit o tom, že by mě Zoe měla nahradit. Trvalo pár dnů, než Slade a jeho kamarádi zjistili, že po jejich přístupu ke stimulačnímu inkoustu je veta. Během týdne jsem s pobavením sledovala jejich tajnůstkářské rozhovory, ale netušila jsem, že si jich všiml i Trey.

"Řekněme jen, že Slade už nebude taková hvězda, jako býval," řekla jsem. "Doufám, že jsi připraven zaujmout jeho místo."

Chvilku si mě prohlížel a zjevně doufal, že ještě něco dodám. Když jsem to neudělala, jen zavrtěl hlavou a zasmál se. "Kdykoli budeš potřebovala kafe, Melbourneová, přijď za mnou."

"Jasně," odpověděla jsem. Ukázala jsem na stále se zvětšující dav. "Co tady vlastně děláš? Netušila jsem, že tě zajímají nejnovější módní výstřelky."

"Nezajímají," souhlasil. "Ale pár mých kamarádek v téhle show vystupuje."

"Přítelkyň?" zeptala jsem se mazaně.

Obrátil oči v sloup. "Kamarádek. Nemám na ženský čas."

"Vážně? Myslela jsem, že právě proto máš to svoje tetování. Slyšela jsem, že holky na to letí."

Trey strnul. "O čem to mluvíš?"

Vzpomínala jsem si, že Kristin a Julia se zmínily o tom, jak je zvláštní, že Trey má normální tetování. Eddie pak říkal, že ho viděl v šatně a že ho má Trey dole na zádech. Prý vypadá jako slunce s paprsky a je vytetované úplně obyčejným inkoustem. Čekala jsem, až budu mít příležitost si kvůli tomu z Treye utahovat.

"Nestyď se. Vím o tvém sluníčku. Čekala bych, že si pořídíš něco drsnějšího."

"Já..."

byl hrozně v rozpacích. A víc než to. vypadal nervózně a ustaraně - jako by mu vadilo, že o tom vím. To bylo zvláštní. Vždyť zase o tolik nešlo. Chtěla jsem se ho začít vyptávat, ale najednou se k nám davem prodral Adrian. Treyovi stačil jediný pohled na rozzlobený Adrianův výraz a ihned se zvedl. Jeho reakce byla pochopitelná. Mě Adrianův výraz taky vyděsil.

"No," řekl nervózně Trey. "Ještě jednou díky. Nashle pak."

Rozloučila jsem se s ním a sledovala, jak Adrian prochází kolem mě. vedle mě seděl Mika, pak Eddie a dál jsme drželi dvě volná místa. Adrian usedl na jedno z nich a Eddieho pozdrav vůbec nebral na vědomí. Po chvilce přiběhl Lee a sedl si na to druhé. Vypadal sice ustaraně, ale pořád se choval přátelštěji než Adrian. Adrian s kamenným výrazem zíral před sebe a moje dobrá nálada rapidně klesala. Aniž bych věděla proč, měla jsem pocit, že za jeho mizerné rozpoložení můžu právě já.

Ale neměli jsme čas to zjistit. Světla pohasla a přehlídka začala. Moderoval ji místní hlasatel. Představil pět návrhářů, kteří budou dnes večer předvádět svoje modely. Jillina návrhářka byla jako třetí, takže během sledování těch před ní poroste v Jill napětí. Tohle bude na hony vzdálené atmosféře na zkouškách. Díky světlům a hudbě všechno působilo mnohem profesionálněji. Ostatní modelky vypadaly mnohem starší a zkušenější. Začínala jsem sdílet Jilliny prvotní obavy, jestli to na ni není až moc.

Konečně přišla na řadu Lia DiStefano. Jill byla jednou z jejích prvních modelek a na molo vešla ve třpytivých stříbřitých večerních šatech ušitých z látky, která jako by vzdorovala gravitaci. Obličej jí zakrývala stříbrná škraboška s perlami, takže kdo ji dobře neznal, nepoznal by ji. Čekala jsem, že trošku zamaskují její vampýři rysy a dodají jí trochu lidštější barvu pleti. Namísto toho si ale maskéři pohráli s jejím neobvyklým zjevem a napudrovali jí obličej světlým pudrem, který ještě zdůrazňoval její bledost. Působila jako z jiného světa. každou kudrlinku měla pečlivě na svém místě v uměleckém účesu ozdobeném blýskavými sponkami.

Její chůze se od první zkoušky hodně zlepšila. V botách na vysokých podpatcích celou dobu prakticky i spala a při chůzi už rozhodně nehrozilo, že upadne. Nabyla sebevědomí, které nikdy dřív neměla. Tu a tam jsem sice postřehla, že jí očima probleskl nervózní pohled nebo že maličko vypadla z rytmu, ale vždycky hned zase srovnala krok a pochybovala jsem, že by si toho všiml někdo jiný. Ten, kdo neznal Jill a její povahu, viděl jen sebejistou, nadpozemsky půvabnou ženu kráčející po mole. Byla překrásná. Když se tolik změnila díky troše povzbuzování, co dalšího se od ní dá čekat?

Podívala jsem se na kluky vedle sebe a viděla, že se tváří podobně jako já. z Adriana vyřazovala sourozenecká hrdost, kterou jsem u něj zaznamenávala často. Veškeré známky špatné nálady byly tytam. Mika a Lee se tvářili vyloženě uchváceně. Kupodivu i Eddie měl obdivný výraz, ale bylo v něm i něco víc. skoro jako by... vůči ní choval zbožnou úctu. To je ono, uvědomila jsem si. Když se teď Jill Eddiemu jevila jako nadpozemsky krásná bohyně, ztělesnila jeho ochranitelské sny. Stala se z ní dokonalá princezna a on jako její oddaný rytíř byl připraven jí sloužit.

V Liině bloku se objevila ještě dvakrát a pokaždé byla oslnivá. Ale jejímu úvodnímu vstupu ve stříbrných šatech se už nic nevyrovnalo. Zbytek přehlídky jsem sledovala jen na půl oka. Rozptylovala mě moje hrdost na Jill a taky mi připadalo, že většina předváděných šatů je na můj vkus až moc extravagantní.

Po přehlídce začala recepce, kde se mohli hosté, návrháři a modelky občerstvit a popovídat si. Naše skupinka zapadla do rohu a čekali jsme na Jill. Zatím ještě nedorazila. Lee ji přinesl ohromnou kytici bílých lilií. Adrian sledoval servírku, která procházela kolem s podnosem plným sklenic se šampaňským. Z jeho pohledu vyzařovala touha, ale ani se nepohnul, aby si jednu sklenku vzal. Ulevilo se mi a byla jsem na něj hrdá. Jillinu rovnováhu by nebylo radno kombinovat s alkoholem.

Když servírka odešla, Adrian se ke mně obrátil a zase se mu vrátil ten předchozí vztek. A jak jsem předpokládala, byl naštvaný na mě.

"Kdys mi to chtěla říct?" osopil se na mě.

Znělo mi to stejně záhadně jako to, čím začal hovor Trey. "Co jsem ti měla říct?"

"Že žádné stipendium nebude! Mluvil jsem s lidmi v přijímací kanceláři a řekli mi, že už o tom víš."

Povzdechla jsem si. "Není to tak, že bych ti to zatajovala. Jenom jsem zatím neměla příležitost ti to říct. Dělo se plno jiných věcí." No dobře, odkládala jsem to právě proto. I když ne tak docela. Nečekala jsem, že ho to tak naštve.

"Ale zjevně jsi měla dost času, abys zaplatila poplatek za náslechy. Hodně peněz. Ale ne zas tolik, abys mi financovala nový bydlení."

Myslím, že víc než to téma mě rozčiloval náznak, že jsem ho svým jednáním dostala do nepříjemné situace. Jako bych to udělala schválně. Jako bych měla jinou možnost.

"Jednorázovou platbu lehce zahrnu do nákladů," pověděla jsem mu. "Ale každý měsíc platit nájem? To ne:"

"Tak proč ses vůbec namáhala?" vykřikl. "Smyslem tohohle všeho bylo, abych získal peníze a mohl vypadnout od Clarence! Jinak bych na tu stupidní školu nechodil. Myslíš, že se mi chce denně jezdit hodiny autobusem?"

"Ta škola ti prospívá," opáčila jsem a cítila, že i můj vztek narůstá. Nechtěla jsem se přestat ovládat, ne tady a už vůbec ne před všemi našimi kamarády. Přesto mě Adrianova reakce dopálila. Copak sám nevidí, jak je pro něj dobré, když dělá něco užitečného? Viděla jsem jeho výraz, když mi ukazoval svoje obrazy. Díky nim se zdravě vypořádal se svým vztahem k Rose a to se ani nezmiňuju o tom, že to pro něj mělo smysl. Navíc mě ničilo, když jsem viděla, jak snadno by nechal plavat "stupidní" školu. To byla další připomínka toho, jak je svět nespravedlivý a že já nemůžu mít něco, co všichni ostatní považují za samozřejmost.

Zamračil se. "Že mi prospívá? No tak, už si přestaň hrát na mou mámu! Nemáš v popisu práce říkat mi, jak mám žít. Když budu chtít tvou radu, požádám tě o ni."

"Jasně," řekla jsem a dala si ruce v bok. "Nemám v popisu práce říkat ti, jak máš žít svůj život, ale mám v popisu práce ti život co nejvíc ulehčit. Protože bůh ví, že nedokážeš přetrpět nic, co je jen trochu nepohodlné. Co všechny ty řeči, které jsi vedl? O tom, jak chceš žít líp, a že ti mám věřit."

"No tak, nechte toho," vložil se do toho Eddie, kterému to bylo nepříjemné. "Na tohle není vhodná chvíle ani místo."

Adrian ho ignoroval. "Nemáš problém usnadňovat život Jill."

"To je moje práce," zavrčela jsem. "A ona je ještě holka. Nemyslela bych si, že někdo dospělý bude potřebovat, aby se o něj starali jiní!"

Z Adrianových očí sršely smaragdové plameny, jak na mě zíral. Pak ale upřel pohled kamsi za mě. ohlédla jsem se a spatřila přicházet Jill. Měla na sobě už zase ty stříbrné šaty a celá zářila štěstím - štěstím, které rázem pominulo, když se k nám přiblížila a zjistila, že se hádáme. Když se zastavila vedle měj, její nadšení už kompletně nahradil ustaraný výraz.

"Co se děje?" zeptala se a dívala se z Adriana na mě. samozřejmě se to okamžitě dozvěděla díky poutu. Bylo s podivem, že Adrianovo mizerné rozpoložení nepokazilo její výkon na přehlídce.

"Nic," odpověděla jsem stroze.

"To záleží na tom, jak definuješ 'nic'," řekl Adrian. "Pokud lhaní považuješ za..."

"Nech toho!" vykřikla jsem hlasitě, přestože jsem se snažila ovládat. V místnosti bylo hlučno, takže si většina lidí ničeho nevšimla, jen pár lidí stojících poblíž na nás zvědavě pohlédlo. "Nech toho, Adriane. Prosím tě, nepokaz jí to. můžeš aspoň jeden večer předstírat, že jsou na světě i jiní lidé kromě tebe?"

"Nepokazit jí to?" vykřikl. "Jak to sakra můžeš říct? Ty víš, co jsem pro ni udělal! Udělala jsem pro ni všechno! Vzdal jsem se kvůli ní všeho!"

"Vážně?" podivila jsem se. "Protože mně to tak rozhodně nepřipadá."

Podívala jsem se na Jill a radši jsem rychle zmlkla. Oči za škraboškou měla vytřeštěné a nechápala, proč se s Adrianem hádáme. Právě jsem ho obvinila, že je sobecký a nemyslí na ni a přitom jsem to byla já, kdo se tu s ním hádá před kamarády i před ní o jejím velikém večeru. Teď nebyla na tenhle rozhovor vhodná doba. Neměla jsem se do něj od Adriana nechat zatáhnout. A pokud nemá dost rozumu, aby toho nechal, pak bych ho měla mít já.

"Odcházím," řekla jsem. vykouzlila jsem srdečný úsměv pro Jill, která vypadala že se každým okamžikem rozpláče. "Dneska jsi byla úžasná. Vážně."

"Sydney -"

"To je v pohodě," řekla jsem jí. "Jen mám ještě něco na práci." Chytila jsem se toho. "Musím... nějak uklidit to, co napáchal Keith. Odvezete pak Jill a Eddieho do Amberwoodu?" zeptala jsem se Miky a Leeho. Věděla jsem, že jeden z nich to jistě udělá. Neměla jsem potřebu postarat se podobně o Adriana. Upřímně, bylo mi úplně jedno, co s ním dneska večer bude.

"Samozřejmě," odpověděli Lee a Mika jednohlasně. Ale po chvilce se Lee zamračil. "Proč musíš uklízet po Keithovi?"

"To je dlouhý příběh," zamumlala jsem. "Řekněme jen, že odjel z města a hned tak se nevrátí. Možná už nikdy." Zdálo se, že Leeho to bůhvíproč rozrušilo. Možná, že během té doby, kdy Keith chodil navštěvovat Clarence, se ti dva spřátelili. Pokud ano, Lee to má u mě.

Jill byla taky pořád rozladěná. "Myslela jsem, že to všichni půjdeme někam oslavit."

"Klidně běžte, jestli chcete," řekla jsem. "Pokud bude Eddie s tebou, je mi to jedno." Neohrabaně jsem se k Jill natáhla. Chtěla jsem ji obejmout, ale byla tak bezchybně upravená, oblčení i make-up měla tak dokonalý, že jsem se bála, abych jí ho neponičila. Nakonec jsem se spokojila s poklepáním po rameni. "Vážně jsi byla naprosto úžasná."

Rychle jsem se vzdálila, protože jse se obávala, že buď Adrian, nebo já bychom to nevydrželi a řekli si nějkou hloupost. Musela jsem odtud vypadnout. Doufala jsem, že Adrian bude mít dost rozumu, aby se k tomu tématu už nevracel a nepokazil Jill její večer ještě víc. Nevím, proč mě hádka s ním tolik vytočila. Vždyť jsme se štěkali už od chvíle, kdy jsme se poznali. Co znamená jedna hádka navíc? To proto, že jsme se skamarádili, došlo mi. Ani teď jsem o něm neuvažovala jako o člověku, ale už mi tolik nepřipadal jako stvůra.

"Sydney?"

zastavil mě někdo nečekaný: Laurel. Když procházela kolem mě se skupinkou holek z Amberwoodu, dotkla se mojí ruky. Musela jsem se tvářit opravdu nasupeně, protože když jsem na ni upřela zrak, trhla sebou.

"Co?" zeptala jsem se.

polkla a s vykulenýma očima a zoufalým pohledem poodstoupila od svých kamarádek. Většinu vlasů jí zakrýval klobou. Doneslo se mi, že se jí stále ještě nepodařilo vrátit svoje vlasy do normálního stavu. "Slyšela jsem... Slyšela jsem, že bys mi možná dokázala pomoct. S vlasy," řekla.

To byla další laskavost, kterou pro mě Kristin udělala. Nechala jsem Laurel několik dnů trpět a pak jsem poslala Kristin, aby se před ní zmínila, že Sydney Melroseová - se svou lékárnou na pokoji na koleji - by ji snad mohla toho problému zbavit. Taky jsem zajistila, aby bylo Laurel jasné, že ji opravdu nemám v oblibě a že bude náročné mě přesvědčit.

"Možná," odpověděla jsem. snažila jsem se zachovat tvrdý výraz, což nebylo nic těžkého, když jsem pořád ještě zuřila na Adriana.

"Prosím," zaškemrala. "Udělám, co budeš chtít, jen mi pomoz! Už jsem vyzkoušela na ty vlas všechno, ale nic nezabírá." Ohromilo mě, že mi podávala školní ročenky. "Na. Chtělas je, viď? Vezmi si je. Vezmi si, co chceš."

Dalších pár dní drhnutí vlasů čistícími prostředky by ji jejího problému zbavilo samo, ale to jsem jí rozhodně říkat nemínila. Vzala jsem si ročenky. "Když ti pomůžu," řekla jsem, "necháš mou sestru na pokoji. Jasný?"

"Ano," přisvědčila okamžitě.

"Nejsem si jistá, že to chápeš. Už ždné naschvály, tarynizování ani pomlouvání. Nemusíš být její nejlepší kamarádka, ale nechci, aby ses do ní dál navážela. Nepleť se jí do života." Odmlčela jsem se. "Teda až na to, že jí dlužíš omluvu."

Laurel kývala na všechno, co jsem jí řekla. "Ano, ano! Hned se jí půjdu omluvit!"

Podívala jsem se směrem, kde stála Jill se svými obdivovateli. V náruči svírala kytici od Leeho. "Ne. Dnes večer už toho na ni bylo dost i tak. Stačí zítra."

"Dobře," vyhrkla Laurel. "Slibuju. Jenom mi řekni, co mám s těmi vlasy dělat. Jak je mám spravit."

Nečekala jsem, že za mnou Laurel přijde zrovna dneska večer, ale v nejbližší době ano. A tak jsem měla v kabelce přichystanou lahvičku s protilékem. Vytáhla jsem ji a Laurel málem vypadly oči z důlků nadšením.

"Stačí ti jen jedna dávka. Použij to jako šampón. Pak si budeš muset vlasy znovu nabarvit." Natáhla se po lahvičce, ale já s ní ucukla. "Myslím to vážně. S tvým šikanováním Jill je konec. Dám ti to pod podmínkou, že už neuslyším ani slovo o tom, že jí znepříjemňuješ život. A už žádný vztek, když se bude bavit s Mikou. Žádné vtípky o vampýrech. Už žádné volání do Nevermore a vyptávání na vysoké bledé lidi."

Zalapala po vzduchu. "Už žádné co? Nikdy jsem nikam nevolala!"

Zaváhala jsem. když se tatér zmínil, že mu někdo volal a vyptával se na lidi, co vypadjí jako vampýři, předpokládala jsem, že je to Laurel, která stále pokračuje v žertování v vampýrech. Její ohromený pohled mě ale přesvědčil, že to tak nejspíš nebylo.

"Dobře. takže pokud uslyším, že něco z toho ostatního pokračuje, pak to, co se ti stalo s vlasy, nebude ničím ve srovnání s tím, co se ti přihodí. Ničím. Rozumíš?"

roztřeseně přikyvovala. "Do-dokonale."

Podala jsem jí lahvičku. "Nezapomenň na to."

Laurel se otočila, ale pak se po mně ještě nervózně ohlédla. "Víš, že jsi někdy děsivá jako samo peklo?"

Uvažovala jsem, jestli alchymisté měli tušení, co tady budu v souvislosti se svou prací provozovat. Aspoň jedna věc se teď vyřešila. Laurelino zoufalství mě přesvědčilo, že vtípky o vampýrech byly jen taktika. Ve skutečnosti nevěřila, že by to mohla být pravda. Každopádně to ale vyvolávalo znepokojující otázku, kdo se tedy v Nevermore na vampýry vyptával.

Když jsem konečně vyšla z budovy a zamířila ke svému autu, rozhodla jsem se, že bych vážně měla zajet ke Keithovi. Někdo musí roztřídit jeho věci, a když se o to postarám já, budu to bezpečnější, než kdyby to dělali jiní. Beztak mi ještě do večerky v Amberwoodu zbývalo pár hodin.

Od té doby, co Keithův byt prohledali alchymisté, do něj nikdo nevešel. Zůstaly tam výmluvné známky v místech, kde jsme objevili skrýš s Clarenceovou krví a stříbrné nástroje. Alchymisté odnesli jen to nejdůležitější, co potřebovali, a zbytek Keithových věcí tam nechali. Já dnes večer přišla s nadějí, že si vezmu zbytek ingrediencí, které nepoužíval na ilegální tetování. Hodilo by se mi mít po ruce vícchemikálií na rozpouštění těl Strigojů a na experimenty na koleji.

Takové štěstí jsem ale neměla. Ačkoli ostatní Keithovy chemikálie nebyly ilegální, alchymisté se zjevně rozhodli zabavit úplně všechny. Ale když už jsem tam byla, rozhodla jsem se zjistit, jestli by se mi nehodilo něco z jeho věcí. Keith se při utrácení svých pokoutně nabytých peněz nijak neomezoval. Velice luxusně si vybavil byt. Měl v něm ohromnou postel, velikou plochou televizi a zvukový systém, který by se hodil do kina. Taky tam měl tolik jídal, že by mohl následující měsíce večer co večer pořádat party. Probírala jsem v kuchyni skříňku za skříňkou a dopalovalo mě, kolik toho jídla jsou nezdravé potraviny. Stejně by ale možná stálo za to něco z toho vzít pro Jill a Eddieho. Vzala jsem pro ně několik balených sladkostí, které bly srovnané podle barvy a velikosti.

Taky jsem uvažovala, jestli by nestálo za to odvézt jeho televizi do Amberwoodu. Zdálo se mi škoda nechat ji tu alchymistům, kteří teprve dorazí. Ale dovedla jsem si představit, jak by se tvářila paní Weathersová, kdyby nás viděla táhnout to do schodů. Ani jsem si nebyla jistá, že máme v našem pokoji dost velkou zeď na to, aby se tam tahle televize vešla. Sedla jsem si do Keithova křesla a přemýšlela, co si s ní počít. Dokonce i to křeslo bylo luxusní. Prvotřídní kůže byla hebká jako máslo a prakticky jsem do něj zapadla až po uši. Škoda, že by na něj nebylo místo v kanceláři profesorky Terwilligerové. Živě jsem si ji v něm dovedla představit, jak popíjí cappuccino a čte staré dokumenty.

Každopádně bych potřebovala stěhováky, protože do Laté by se rozhodně nevešla televize, křeslo ani většina ostatních věcí. Jakmile jsem všecno promyslela, neměla jsem už důvod dál tu zůstávat. Ale zpátky se mi nechtělo. Obávala jsem se sektání s Jill. Nečeká mě od ní nic milého. Pokud bude pořád ještě smutná z té hádky, budu si to vyčítat. Pokud se pokusí hájit Adriana, naštvu se.

Povzdechla jsem si. Tohle křeslo bylo tak úžasně pohodlné, že jsem si toho posezení chtěla ještě chvilku užít. Zalovila jsem v kabelce a chtěla vytáhnout úkoly, ale uviděla jsem tam školní ročenky. Kelly Hayesová. Neměla jsem čas přemýšlet o ní a o její vraždě, dokud se kolem odehrávalo drama s Keithem a tetování. Zemřela tka mladá. Měl jsem ročenky z každého jejího roku na Amberwoodu.

Už když tu začala studovat, věnovala jí ročenka spoustu místa. Vzpomněla jsem si, že paní Weathersová říkala, že Kelly bylá dobrá sportovkyně. A opravdu. Kelly dělala snad každý sport, který se na Amberwoodu provozoval, a ve všech vynikala, v univerzitních týmech během prváku vyhrála spoustu cen. Okamžitě jsem zjistila jednu věc, a sice, že Kelly určitě nebyla Morojka. To bylo naprvní pohled poznat i z černobílých fotek. Potvrdily to i barevné fotky z druhého ročníku. Měla typicky lidskou postavu a opálenou pleť, kterou ráda vystavovala slunci.

Zrovna jsem koukala na seznam studentů v ročence, když vtom jsem uslyšela zaklepání na dveře. Nejdřív jsem se rozhodla neotevřít. Klidně to mohl být nějaký Keithův zlotřilý kamarád, který se tu chce najíst podívat na televizi. Pak jsem se ale začala obávat, že by to mohlo nějak souviset s alchymisty. Odložila jsem ročenku a váhavě se vydala ke dveřím. Podívala jsem se do kukátka a uviděla známou tvář.

"Lee?" podivila jsem se a otevřela.

Stydlivě se na mě usmál. "Ahoj. Promiň, že tě tu otravuju."

"Co tady děláš?" vykřikla jsem a pozvala ho dál. "Proč nejsi s ostatními?"

Následoval mě do obýváku. "Musel jsem s tebou mluvit. Když jsi řekla, že jdeš sem, napadlo mě, jestli náhodou není pravda, co říkal můj otec. Že už tu Keith není."

Usedla jsem zase do křesla. Lee se posadil na dvojsedačku. "Jo, Keith je pryč. Oni ho, ehm, převeleli jinam." Keitha někde trestají.

Lee se rozhlédl po pokoji s drahým nábytkem. "Hezký byt." Zrak mu padl na skříňku, ve které byly alchymistické potřeby. Dvířka byla vyrvána z pantů a já jsem se neobtěžovala zjišťovat, kam alchymisté odvezli obsah.

"Sem se někdo vloupal?" zamračil se Lee.

"Ne tak docela," řekl jsem. "Keith jen něco narychlo hledal, než odjel."

Lee se nervózně mačkal ruce a dál se rozhlížel. Pak se zase zadíval na mě. "Vrátí se?"

"Nejspíš ne."

Lee postmutněl, což mě překvapilo. Vždycky jsem měla dojem, že Keitha nemá rád. "Nahradí ho tu jiný alchymista?"

"To nevím," odpověděla jsem. pořád se o tom vedly debaty. To, že jsem udala Keitha, odstranilo nebezpečí, že mě vystřída Zoe. Stantonová nyní zvažuje, jestli ze mě neudělá místní alchymistku, protože povinnosti tu nejsou nijak náročné. "Pokud ano, tak to asi nějakou dobu potrvá."

"Takže ty jsi teď jediná alchymistka tady v okolí," poznamenal čím dál smutnějším tónem.

Pokrčila jsme rameny. "Další jsou v Los Angeles."

To ho z nevysvětlitelných ůvodu povzbudilo. "Vážně? Mohla bys mi říct, jak se..."

Zarail se, když mu zrak padl na otevřenou ročenku, která ležela u mých nohou. "To nic," řekla jsem a sebrala ji. "To je jen výzkumný projekt, na kterém dělám."

"Kelly Hayesová." Zachmuřil se ještě víc.

"Jo. Slyšel jsi o ní?" Natáhla jsem se pro papírek, ze kterého jsem si chtěla udělat záložku.

"Dalo by se to tak říct," odpověděl.

Chtěla jsem se ho začít vyptávat, co tím míní, ale vtom jsem to uviděla. Část ročenky, kterou chtěli uctít Kellyinu památku, obsahovala fotky z různých období jejího středoškolského života. Nijak m nepřekvapilo, že na většině se věnovala nějakému sportu. Z jiných oblastní společenského a studijního života tam bylo fotek jenom pár. Na jedné z nich byla na plese. Měla na sobě krásné modré saténové šaty, které zdůrazňovaly její sportovní postavu. usmívala se a jednou rukou objímala svého hezkého parnetra ve smokingu.

Leeho.

Prudce jsem zvedla hlavu a zadívala se na něj. Seldoval mě s nečitelným výrazem. Znovu jsem se podívala na fotku a pečlivě ji studovala. Nejpozoruhodnější mi nepřipadalo to, že je na té foty Lee - věřte mi, že v téhle chvíli mi souvislosti ještě nedošly. Zarazily mě ale časové souvislosti. Tahle ročenka byla pět let stará. Leemu v té době muselo být čtrnáct, jenže hoch, který na mě koukal z fotky vedle Kelly, rozhodně nebyl tak mladý. Lee na fotce vypadal úplně stejně jako ten devatenáctiletý Lee, který tu teď sedí naproti mně. To ylo nemožné. Morénové nejsou nesmrtelní. Stárnou stejně jako lidé. vzhlédla jsem a uvažovla, jestli se ho nemám zeptat, zda nemá bratra.

Lee mi ovšem otázku ušetřil. Jen na mě smutně pohlédl a zavrtěl hlavou. "Sakra. Tohle jsem nechtěl."

A pak vytáhl nůž.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama