.

21. kapitola - nedokončená

14. prosince 2011 v 17:27 | Pavlínka |  Bloodlines
21. kapitola - nedokončená





Smíchat vše, co jsem potřebovala, bylo snadné. Ale dostat to na správné místo trvalo pár dní. Nejdřív jsem si všila, jaký druh šampónu Laurel používá ve sprše po tělocviku. Ve škole nám samozřejmě dávali šampón i kondicionér, ale ona si na své drahocenné vlasy nechtěla dávat obyčejné přípravky. Jakmile jsem zjistila její značku, koupila jsem šampón v místním obchode s kosmetikou a vyprázdnila drahý obsah do výlevky. Lahvičku jsem pak naplnila vlastnoručně vyrobeným lektvarem.

Dalším krokem bylo vyměnit ji za Laurelin šampón. Tímhle úkolem jsem pověřila Kristin. Na tělocviku měla skříňku hned vedle Laurel a byla víc než ochotná mi s tím pomoct. Částečně to bylo proto, že naši averzi k Laurel sdílela, ale hlavně proto, že poté, co jsem ji vyléčila z reakce na tetování, mi dala jasně najevo, že je mým dlužníkem a kdykoli pro mě udělá, co budu potřebovat. Nelíbilo se mi pomyšlení, že ji připadá, že mi něco dluží, ale teď se mi její pomoc hodila. Využila chvilky, kde se Laurel otočila od své otevřené skříňky, a rychle lahvičky vyměnila. Pak už jsme musely jen počkat, až Laurel příště šampón použije a my uvidíme výsledky mého snažení.

Můj druhý experiment se mezitím odvíjel jinak, než jsem čekala. Profesorka Terwilligerová si ode mě vzala zprávu, ale ne amulet.

"Nemám pro něj využití," poznamenala a vzhlédla od papírů, které jsem ji podala.

"No... to já taky ne, madam."

Odložila papíry. "Je to všechno pravda? Dodržela jste přesně každý krok? Samozřejmě nemám možnost zjistit, jestli jste něco neodflinkla."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. řídila jsem se návodem do puntíku."

"Tak tedy dobrá. Zdá se, že jste si vyrobila kouzlo na rozdělávání ohně."

"Madam," zaprotestovala jsem.

Usmála se. "Jak se to tam píše? Hoďte amuletem a pronést poslední zaříkávadlo? Znáte ho?"

"Do plamene, do plamene," odpověděla jsem rychle. Poté, co jsem tohle kouzlo opisovala k jejím poznámkám a pak ho ještě provozovala, měla jsem ho v živé paměti. Podle té knihy, která byla anglickým překladem latinského textu, na jazyku nezáleží, pokud zůstane zachován význam.

"No tak vidíte. Někdy to vyzkoušejte a uvidíte, co se stane. Hlavně ale nezapalte žádný školní majetek. Protože to není bezpečné."

Zvedla jsem amulet za šňůrku. "Ale tohle přece ve skutečnosti nefunguje. Je to nesmysl. Jen snůška hloupostí."

Pokrčila rameny. "Kdo jsme, abychom zpochybňovali prastará moudra?"

Zůstala jsem na ni zírat a přemítala, jestli žertuje. Od prvního dne jsem věděla, že je podivínka, ale vždycky na mě působila jako seriózní vědkyně. "Tomu přece nemůžete věřit. Takováhle magie... není skutečná." Bez přemýšlení jsem ještě dodala: "A i kdyby byla, madam, lidi by se neměli zaplétat s takovými silami."

Profesorka Terwilligerová chvíli mlčela. "Tomu opravdu věříte?"

Dotkla jsem se křížku na svém krku. "Byla jsem tak vychovávaná."

"Chápu. Tak s tím amuletem dělejte, co chcete. Vyhoďte ho, někomu do dejte, experimentujte s ním. Stejně jsem potřebovala jen tuhle písemnou zprávu do svojí knihy. děkuju, že jste to zvládla včas. Jako vždy děláte víc, než musíte."

Strčila jsem si amulet do kabelky a odešla. Netušila jsem, co si s ním počít. Byl k ničemu..., i když jsem jeho výrobě věnovala tolik času. Byla jsem zklamaná, že v profesorčině výzkumu nezaujímá významnější místo. veškerá ta snaha byla k ničemu.

Druhý den ale došlo k posunu v dalším z mých projektů. Greg Slade s několika kamarády přiběhl na hodinu chemie, když už zvonilo. Profesorka na ně varovně pohlédla, ale ani si toho nevšimli. Slade se chlubil svým orlím tetování a každému ho ukazoval. Inkoust se zase leskl do stříbrna. Vedle něj jeho kamarád taky všem ukazoval svoje stříbrné tetování. Měl na něm pár stylizovaných překřížených dýk, což bylo jen o trochu míň kýčovité než orel. Byl to ten kamarád, který se začátkem týdne obával, že žádné svoje tetování mít nebude. S dodavatelem jim to zjevně vyšlo. Zajímavé. Zatím jsem alchymistům hlášení nepodala, protože jsem vyčkávala, jestli si v Nevermore doplní zásoby, které jsem ukradla.

"Úžasný," prohlásil Sladeův kamarád. "To je jízda."

"Já vím." Slade do něj šťouchl pěstí. "Před zítřkem právě včas."

Trey je pozoroval se zachmuřeným výrazem. "Co má být zítra?" zeptala jsem se ho šeptem.

Chvíli je ještě zamyšleně pozoroval, načež se obrátil ke mně. "Spadla jsi z višně? Zítra hrajeme první zápas na domácím hřišti."

"No ovšem," ušklíbla jsem se. moje zkušenost ze střední školy by nebyla kompletní bez fotbalového humbuku.

"Mně je to na houby," zabrblal.

"Vždyť už nemáš obvazy," řekl jsem.

"Jo, ale trenér mě pořád šetří. Navíc jsem teď spíš přítěž." Kývl hlavou směrem ke Sladeovi a jeho kamarádovi. "Jak to, že z toho nemají průšvih? Ani se to nesnaží schovávat. Na týhle škole už není žádná disciplína. Prakticky tu vládne anarchie."

Usmála jsem se. "Prakticky."

"Víš, že by v týmu měl být i tvůj bratr? Viděl jsem ho na těláku. Kdyby se trochu snažil, byl by z něj vynikající sportovec."

"Nerad na sebe přitahuje pozornost," objasnila jsem. "Ale určitě se přijde na zápas podívat."

"A ty přijdeš?"

"Nejspíš ne."

Trey povytáhl obočí. "Máš rande?"

"Ne! Jenom mě... nebaví sport. A taky myslím, že bych měla zůstat s Jill."

"To mě ani nepřijdeš povzbudit?"

"Ty moje povzbuzování nepotřebuješ."

Trey mi namísto odpovědi věnoval zklamaný pohled. "Tvoje škoda," řekl. "Jelikož neuvidíš, jak mistrovsky provozuju svoje úžasný umění."

"To je fakt hrozná škoda," souhlasila jsem.

"Přestaň s tím sarkasmem." Povzdechl si. "Můj táta bude naštvaný. Rodina ode mě čeká výkon."

To bylo něco, co jsem dokonale chápala. "On taky hraje fotbal?"

"Ne, nejde mu ani tak o fotbal, jako spíš o fyzickou kondici. Být na špici a rychle reagovat. Když jsem byl nejlepší v týmu, byl na mě hrdý - jenže pak začalo to s tím tetováním."

"Jsi dobrý i bez tetování. Pořád by měl být hrdý," poznamenala jsem.

"Ty neznáš mýho otce."

"Ne, ale znám někoho, kdo je přesně jako on." Usmála jsem se. "Víš, že na ten fotbal nakonec asi přece jen půjdu?"

Trey se na mě usmál a začala hodina.

Den plynul poklidně, dokud ke mně nepřiběhla Jill. Objevila se, sotva jsem vešla do šatny před hodinou tělocviku.

"Ozvala se mi Lia! Chce, abych přišla dneska večer. Chystá normální zkoušku s ostatními modelkami, ale myslí, že bych asi potřebovala zvláštní sezení jen já sama, protože ještě nemám zkušenosti. Samozřejmě jde o to..., že potřebuju svézt. Myslíš... Mohla bys...?"

"Jasně," řekla jsem. "Od toho jsem tady."

"Děkuju, Sydney!" Padla mi kolem krku, což mě ohromilo. "Vím, že nemáš důvod mi pomáhat po tom všem, co jsem udělala, ale..."

"To nic," řekl jsem a neohrabaně ji poplácala po rameni. Nadechla jsem se, abych se uklidnila. Ber to tak, jako že tě objímá Jill. Ne že tě objímá vampýra, říkala jsem si v duchu. "Ráda pomůžu."

"Nechcete vy dvě být o samotě?" ušklíbla se Laurel, která vplula do šatny se svým doprovodem. "Já věděla, že je na vaší rodině něco divnýho."

Jill a já jsme od sebe odstoupily a Jill zrudla, což vyvolalo další smích. "Bože, já je nenávidím," povzdechla si, jakmile se vzdálily z doslechu. "Vážně se jim chci pomstít."

"Trpělivost," zamumlala jsem. "Však ony jednou dostanou, co si zaslouží." Podívala jsem se na Laurelinu skříňku a pomyslela si, že na to "jednou" dojde spíš dřív než později.

Jill ohromeně zavrtěla hlavou. "Nechápu, jak můžeš druhým tolik odpouštět, Sydney. Všechno se přes tebe jen překulí."

Usmála jsem se a uvažovala, co by si Jill pomyslela, kdyby znala pravdu - že zase tolik neodpouštím. A už vůbec ne Laurel. Ale když si o mně Jill chce myslet tohle, tak proč ne? maska hodné osoby, která nastaví i druhou tvář, mi ovšem spadla v momentě, kdy se o hodinu později, po tělocviku, ozval Laurelin křik.

Jako by se opakovala historie se zmrzlou vodou. Laurel vyběhla ze sprchy omotaná ručníkem. S hrůzou se rozběhla k zrcadlu a nadzvedla si vlasy.

"Co se děje?" zeptala se jedna její kamarádka.

"Copak to nevidíš?" vyjekla Laurel. "Něco je špatně... Nepřipadá mi to v pořádku. Je to olej.. nebo nevím!" Vytáhla fén a začala si sušit vlasy, zatímco my ostatní jsme ji se zájmem pozorovaly. Po několika minutách měla dlouhé vlasy suché, ale nevypadaly na to. jako by je měla potažené olejem nebo tukem. Nebo jako by si je několik týdnů nemyla. Obvykleji měla lesklé a nadýchané, teď byly zplihlé a ošklivé. I barva se jí trochu smyla. Zářivé zrzavé teď měla nezdravě nažloutlý odstín.

"Navíc to divně smrdí," vykřikla.

"Umyj si je znova," poradila jí jiná kamarádka.

Laurel to udělala, ale k ničemu to nebylo. Sice už zjistila, že za ten problém může její šampón, jenomže můj výrobek nešel z vlasů tak snadno dolů. Voda reakci jen posilovala. Potrvá ještě hodně dlouho, než si vlasy vydrhne do původního stavu.

Jjill na mě ohromeně pohlédla. "Sydney?" zašeptala a bylo v tom milión otázek.

"Trpělivost," ujistila jsem ji. "Tohle je teprve první dějství."

Ten večer jsem odvezla Jill do butiku Lii DiStefano. Eddie jel samozřejmě s námi. Lia byla jen o pár let starší než já a skoro o třicet centimetrů menší. Přestože byla malá a drobná, na první pohled nám bylo jasné, že je silná osobnost. Obchod byl plný elegantních rób a šatů, ale ona sama byla oblečená úplně obyčejně - v opraných džínách a příliš velké flanelové košili, která jí byla velká. Otočila na dveřích ceduli, aby hlásala "zavřeno", dala si ruce v bok a zadívala se na nás.

"Takže, Jillian Melroseová," začala. "Máme necelé dva týdny na to, abychom z tebe udělali modelku." Zrak jí padl na mě. "A ty budeš pomáhat."

"Já?" podivila jsem se. "Já jsem jenom řidička."

"Ne, pokud chceš, aby tvá sestra v mojí show zazářila." Zase se podívala na Jill a rozdíl v jejich výšce byl skoro až komický. "Musíš jíst, pít a dýchat modelingem, pokud to máš zvládnout. A všechno to budeš dělat v tomhle..."

Lia se rozzářila, zvedla krabici na boty a vytáhla z ní blýskavé purpurové lodičky na asi dvanácticentimetrových podpatcích. Jill i já jsme vykulily oči.

"Není už tak dost vysoká?" zeptala jsem se nakonec.

Lia odfrkla a hodila boty Jill. "Ty nejsou na přehlídku. Ale jakmile se naučíš chodit v těchhle, zvládneš už pak všechno."

Jill si boty obezřetně prohlížela. Ty podpatky mi připomínaly stříbrné kůly, kterými Eddie a Rose zabíjeli Strigoně. Pokud chce být Jill opravdu připravená na jakoukoli situaci, měla by je nosit pořád u sebe. Uvědomovala si, že se na ni díváme s očekáváním, a tak si vyzula svoje hnědé boty bez podpatků a zapnula si spoustu propracovaných pásku na těchhle vysokých purpurových. Jakmile je měla obuté, vstala, pomalu se narovnala - a málem upadla. Rychle jsem k ní přiskočila, abych ji zachytila.

Lia souhlasně přikývla. "Vidíte? O tomhle jsme mluvila. Sesterská týmová práce. postarej se, ať neupadne a nezlomí si vaz ještě před mojí přehlídkou."

Jill po mně střelila vyděšeným pohledem. Nejspíš jsem se tvářila stejně. Chtěla jsem navrhnout, aby se toho úkolu ujal Eddie, jenže ten se kradmo přesunul na druhou stranu obchodu a sledoval dění odtamtud. Zdálo se, že se pokouší vyhnout Liině pozornosti. Jeho ochranitelské sklony zřejmě měly své meze.

Zatímco se Jill snažila neupadnou, pomohla jsem Lie vyklidit prostor uprostřed obchodu. Následující hodinu jí Lia ukazovala, jak se správně chodí na přehlídkovém molu, aby držení těla a chůze daly předváděnému oblečení co nejvíc vyniknout. Ale většina detailů Jill unikala, protože se prostě jen snažila přejít místnost a neupadnout. Grácie a krása teď pro ni nebyly tak důležité jako zůstat na nohou.

Eddie ji sledoval se zaujetím, jako by každý její krok byl čirá magie. Jakmile ale zachytil můj pohled, okamžitě zase nahodil obezřetný strážcovský výraz.

Ze všech sil jsem Jill povzbuzovala - a taky dohlížela, aby neupadla a nezlámala si vaz. Asi v polovině nácviku jsme zaslechli zaklepání na skleněné dveře. Lia se zamračila, ale pak poznala obličej za sklem. Celá se rozzářila a šla odemknout.

"Pane Donahue," řekla a pustila Leeho dál. "Přišel jste se podívat, jak si vede vaše hvězdička?"

Lee se usmál a šedýma očima okamžitě spočinul na Jill. Jill se mu podívala do očí a široce se usmála. U posledního pití krve Lee nebyl. ačkoli si ti dva spolu neustále telefonovali nebo chatovali, věděl jsem, že se Jill nemůže dočkat, až ho uvidí. Pohled na Eddieho mi ovšem prozradil, že on z jeho přítomnosti zdaleka tolik nadšený není.

"Mně je jasné, jak si vede," prohlásil Lee. "Je dokonalá."

Lia odfrkla. "Nepřeháněla bych to."

"Hele," ozvala jsem se, jak mě náhle zasáhla inspirace. "Lee, nechceš dohlédnout, aby si Jill nezlomila vaz? Já si teď musím něco zařídit." Ani mě nepřekvapilo, že nadšeně souhlasil. Věděla jsem, že se o její bezpečí nemusím obávat, když ji hlídá Eddie.

Odešla jsme a doběhla o dvě ulice dál do Nevermore. Už od té chvíle, kdy jsem slyšela Sladea a jeho kamarády vykládat, že Tataři zase pracují, chtěla jsem se do salónu vypravit osobně. Ale ne potají. Zboží, které jsem ukradla, samo o sobě jako důkaz stačilo. Až na jednu průzračnou tekutinu jsem identifikovala všechny látky v lahvičkách. Všechny kovy přesně odpovídaly alchymistickým sloučeninám, což znamenalo, že tihle lidé buď mají spojení s alchymisty, anebo kradou. Tak jako tak to pro mě znamenalo úspěch. Jenom jsem doufala, že to bude stačit, abych si napravila reputaci a aby sem neposílali Zoe. Čas do jejího příjezdu se krátil. Od otcova telefonátu, že mě Zoe nahradí, uplynul už skoro týden.

Měla jsem v plánu zjistit, jestli budou v Nevermore ochotni udělat mi tetování. Chtěla jsem se dozvědět, jak lidi varují (pokud vůbec), a především, jak dalece je těžké takové tetování získat. Adrianův pokus nebyl příliš přínosný, hlavně asi proto, že jeho nápad s tetováním kostlivého motorkáře s papouškem v plamenech nepůsobil důvěryhodně. Dneska jsem měla u sebe hotovost, takže jsem doufala, že se dostanu dál.

Jenže nakonec jsem žádné peníze ukazovat nemusela. Jakmile jsem vešla dovnitř, muž za pultem - stejný, se kterým mluvil Adrian - se zatvářil, že se mu ulevilo.

"Díky bohu," řekl. "Prosím vás, řekněte mi, že toho máte víc. Z těch děcek už šílím. Když jsme s tím začali..., netušil jsem, že se to takhle rozmůže. Prachy jsou dobrý, ale kristepane! Tohle už se nedá stíhat."

Snažila jsem se netvářit příliš nechápavě a uvažovala jsem, o čem to proboha mluví. Jednal se mnou, jako by mě čekal, což nedávalo smysl. Pak jsem ale pochopila, když jsem si všimla, že se mi dívá na tvář.

Moje tetování - lilie.

Po vyučování už jsem si ho nezakrývala make-upem. V tom okamžiku jsem pochopila, že ať už je jeho dodavatelem kdokoli, jisté je, že je to alchymista. Předpokládal, že když mám tetování, jsem jeho spojenec.

"Nic s sebou nemám," řekla jsem.

Posmutněl. "Ale požadovali jsme..."

"Ztratili jste minulou zásilku," řekla jsem povýšeně. "Nechali jste si to ukrást přímo pod nosem. Víte vůbec, kolik máme problému, abychom to sehnali?"

"To už jsem vysvětli vašemu kamarádovi!" vykřikl. "Řekl, že to chápe. Řekl, že se o ten problém už postaral, a my prý si nemusíme s ničím dělat starosti."

Sevřel se mi žaludek. "Jo, jasně, ale on nemluví za nás za všechny a my si nejsme jistí, jestli v tom chceme pokračovat. Zkompromitovali jste se."

"Jsme opatrní," namítl. "Za tu krádež nemůžeme! Musíte nám pomoct. No tak. copak vám to neřekl? Na zítra máme velikou objednávku, protože ty děcka ze soukromý školy mají zápas. Jestli j vyřídíme, můžeme vám zaplatit dvakrát tolik."

Obdařila jsem ho svým nejlepším ledovým úsměvem. "Probereme to a dáme vám vědět."

S tím jsem se obrátila k odchodu. "Počkat," křikl za mnou. Povýšeně jsem se po něm ohlédla. "Můžete zařídit, aby mi ta osoba přestala volat?"

"Jaká osoba?" zeptala jsem se a uvažovala, jestli myslí nějakého studenta z Amberwoodu.

"Ta s divným hlasem, co se pořád ptá, jestli jsme neviděli bledý a vysoký lidi, co vypadají jako upíři. Myslel jsem, že je to někdo, koho znáte."

Vysocí bledí lidé? to se mi vůbec nezamlouvalo, ale zachovala jsem si nečitelný výraz. "Je mi líto. Nevím, o čem mluvíte. To musí být žert."

Odešla jsem a řekla si, že to musím prozkoumat. Pokud se někdo ptá na lidi, co vypadají jako vampýři, tak to je problém. Ale ne naléhavý. Mysl mi pracovala na plné obrátky, když jsem přemýšlela o tom všem, co mi tatér pověděl. Dodavatelem Nevermore byl nějaký alchymista. V určitém ohledu by mě to snad ani nemělo překvapovat. Jak jinak by získávali vampýři krev a všechny kovy nezbytné pro tetování? A tenhle zlotřilý alchymista se prý "postaral" o problém, který vedl ke krádeži zboží. Kdy že mi volal otec a řekl, že budu kvůli Keithovu hlášení odvolána?

Hned poté, co jsem se vloupala do Nevermore.

Už jsem věděla, kdo je ten zlotřilý alchymista.

A taky jsem věděla, že "ten problém" jsem byla já. Keith se o mě postaral a podnikl kroky, aby mě dostal z Palm Sprinte a přivedl sem někoho nezkušeného, kdo se nebude míchat do jeho nelegálních záležitostí s tetováním. Proto tady chtěl už od samého začátku Zoe.

Byla jsem zděšená. O Keithu Darnellovi jsem rozhodně neměla bůhvíjaké mínění. Ale nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že by klesl takhle hluboko. Byl nemorální, ale přesto byl vychováván podle stejný zásad jako já, co se týkalo lidí a vampýrů. Odklonil se....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 -M -M | 29. prosince 2011 v 13:16 | Reagovat

kdy bude prosím dokončena?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama