.

20. kapitola

14. prosince 2011 v 17:26 | Pavlínka |  Bloodlines
20. kapitola





Málem jsem vyhrkla: "Doopravdy?" Jenže o takových věcech se nežertuje, a navíc se u toho tvářila strašně vážně. Na mysli mi vytanuly další otázky, ale radši jsem mlčela. Nebyly sice příliš divné, ale nechtěla jsem na sebe přitáhnout pozornost tím, že bych projevila neobvyklý zájem o brutální vraždu. Namísto toho jsem paní Dawsonové poděkovala za pomoc s dopisem a zamířila jsem do Východního kampusu.

Když jsem vešla na kolej, paní Weathersová seděla za svým pultem. Přinsela jsem jí dopis a ona si ho dvakrát přečetla, než ho schovala do skříňky k ostatním dokumentům. "Dobře," řekl. "Hlavně dohlédněte, aby se vaše sestra pokaždé ohlásila při odchodu a příchodu."

"Ano, madam. Děkuju." Zaváhala jsem, jestli bych měla jít, nebo jí položit otázku, která mě napadla u paní Dawsonové. Nakonec jsem se rozhodla zůstat. "Paní Weathersová..., od té doby, co Jill zmizela, pořád myslím na tu holku, co jste mi o ní povídala. Na tu, co umřela. Pořád si říkám, že to mohla být Jill."

Výraz paní Weathersové se obměkčil. "Jill je v pořádku. Neměla jsem vám to říkat. Nechtěla jsem vás vystrašit."

"Je pravda, že tu dívku podřízli?"

"Ano." Smutně potřásla hlavou. "Hrozné. Prostě hrozné. Nevím, kdo mohl takovou věc udělat."

"Zjistilo se někdy, proč se to stalo? Bylo na ní něco neobvyklého?"

"Neobvyklého? Ne, ani ne. byla to hodná holka. Chytrá, hezká, oblíbená. Dobrá - ne, výborná - sportovkyně. Měla plno kamarádů, přítele. Ale nic výjimečného, proč by někdo měl jít právě po ní. Jenže lidé, kteří dělají takové příšerné věci, nejspíš žádné důvody nepotřebují."

"To je pravda," zamumlala jsem.

vydala jsem se nahoru do svého pokoje a litovala, že paní Weathersová nerozvedla trochu víc, jak Kelly vypadala. Co jsem opravdu chtěla vědět, bylo, jestli byla Morojka. Pokud ano, paní Weathersová by možná zmínila, že byla vysoká nebo bledá. Pokud Clarence i podle záznamu alchymistů tady v oblasti Palm Sprinte nikdy žádný jiný Moroj nežil. To ale neznamená, že někdo nemohl záznamům uniknout. Budu muset najít odpověď sama. Pokud Kelly byla Morojka, tak už tady v jižní Kalifornii máme tři mladé Morojky zavražděné stejným způsobem v relativně krátkém časovém úseku. Clarence by jistě trval na své teorii o lovcích vampýrů, ale já jsem vrahy tipovala na Strigoje.

Jill byla v pokoji, kde si odpykávala domácí vězení. Čím víc času od té doby uplynulo, tím míň jsem na ni byla naštvaná. Taky dost pomohlo, že se vyřešila ta záležitost s propustkami na pití krve. Byla bych mnohem naštvanější, kdybychom nesměly opustit kampus vůbec.

"Co se děje?" zeptala se, když vzhlédla od svého notebooku.

"Proč myslíš, že se něco děje?"

Usmála se. "Vypadáš tak. vždycky když se snažíš na něco přijít, objeví se ti mezi obočím taková malá vráska, jak se mračíš.

Zavrtěla jsem hlavou. "O nic nejde."

"Všechny ty povinnosti by pro tebe možná nebyly tak těžký, kdybys o nich mluvila. Lidi by ti třeba i něco poradili," poznamenala.

"O to nejde. Jenom se snažím něco vyřešit."

"Pověz mi o tom," poprosila mě. "Mně můžeš věřit."

Nebyla to otázka důvěry. Byla to otázka toho, že bych Jill zbytečně znepokojila. Paní Weathersová se obávala, že mě vyděsí, ale pokud tu někdo vraždí mladé Morojky, já v nebezpečí nejsem. když jsem se dívala na Jill a její neoblomný pohled, usnesla jsem se, že když se dokázala vyrovnat s tím, že se ji pokusili zabít vlastní lidi, vyrovná se i s tímhle. Stručně jsem jí vypověděla všechno, co jsem věděla.

"Ale nevíš, jestli ta Kelly byla Morojka," poznamenala, když jsem skončila.

"Ne. To je zásadní informace." Seděla jsem s překříženýma nohama na své posteli a na klíně jsem měla notebook. "Projedu naše záznamy a místní noviny a možná najdu její fotku. Od paní Weatherosvé jsem se dozvěděla jenom to, že byla vynikající sportovkyně."

"To může znamenat, že nebyla Morojka," řekla Jill. "Podívej na mě, jak jsem nešikovná venku na slunci. A co když nebyla Morojka? Máš spoustu teorií, co z toho vycházejí. Ale co když byla člověk? Co pak? Můžeme to ignorovat? Vrahem pořád může být tatáž osoba..., ale co by to znamenalo, kdyby ten vrah zabil dvě Morojky a jednu lidskou holku?"

Jill měla pravdu. "Nevím," uznala jsem.

Hledání mi netrvalo dlouho. Alchymisté neměli o té vraždě žádný záznam, což podporovalo teorii, že Kelly byla člověk. V mnoha novinách o ní byly články, ale žádnou fotku jsme najít nemohla.

"A co ročenka?" navrhla Jill. "Někdo je tady přece musí uschovávat."

"To je naprosto geniální," řekla jsem.

"Vidíš? Říkala jsem ti, že jsem užitečná."

Usmála jsem se na ni a pak jsem si na něco vzpomněla. "Jo, a mám pro tebe dobrou zprávu. Možná." Rychle jsem jí předestřela Kristinin a Juliin plán ohledně toho, že by měla chodit do kroužku šití.

Celá se rozzářila, ale radši se držela zpátky. "Vážně myslíš, že by to takhle šlo?"

"Je jenom jeden způsob, jak to zjistit."

"Nikdy v životě jsem nesáhla na šicí stroj," namítla.

"Tak tohle je asi tvoje šance, aby ses to naučila," pověděla jsem jí. "Nebo třeba budou ty holky nadšené jen z toho, že mají ve třídě modelku."

Jill se uchechtla. "Jak víš, že tam chodí jenom holky?"

"Nevím," přiznala jsem. "Asi mám předsudky ohledně tradičního rozdělení rolí."

Zazvonil mi telefon a na displeji se objevilo jméno profesorky Terwilligerové. Zvedla jsem ho a připravila se na to, že budu muset zajet pro kávu.

"Slečno Melbourneová?" ozvala se. "Jestli vy a váš bratr můžete být do hodiny v Carltonu, můžete si promluvit s někým z univerzitní kanceláře, než zavřou. Stihnete to?"

podívala jsem se na hodinky a spolehla se na to, že Adrian zrovna nedělá nic důležitého. "Ehm, ano. Ano, samozřejmě, madam. Děkuju. Moc vám děkuju."

"Chtějte mluvit s Wesem Reganem." Odmlčela se. "A až se budete vracet, můžete mi přivézt cappuccino?"

Ujistila jsem ji, že ano, a pak jsem zavolal Adrianovi a nařídila mu, aby na mě čekal. Rychlej se se převlékla z uniformy do halenky a skládané sukně. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a uvědomila si, že Adrian měl pravdu. Mezi amberwoodskou uniformou a mou obvyklou garderobou opravdu nebyl velký rozdíl.

"Kéž bych tak mohl jít taky," řekla Jill zamyšleně. "Ráda bych Adriana zase viděla."

"A nevidíš ho snad určitým způsobem každý den?"

"To je pravda," uznala. "Ale nedokážu se mu dostat do hlavy, kdykoli se mi zachce. Děje se to náhodně. A stejně to není totéž. Skrz pouto se mnou nemůže mluvit."

Málem už jsem jí řekla, že mi to připadá lepší než být s ním osobně, ale včas mi došlo, že by to ničemu nepomohlo.

Když jsem dojela ke Clarenceovi, Adrian byl připraven vyrazit. Byl nadšený a nedočkavý. "Akorát ses tu minula se svým kamarádem," řekl, sotva nastoupil do Laté.

"S kým?"

"S Keithem."

Ušklíbla jsem se. "To není můj kamarád."

"Už ti svitlo? Většina z nás na to přišla hned první den, Sageová."

Měla jsem z toho nepříjemný pocit. Uvědomovala jsem si, že bych neměla míchat osobní antipatie vůči Keithovi do pracovního vztahu. Jsme kolegové a měli bychom působit jednotně a profesionálně. Zároveň jsem byla ráda, že tihle lidé - i když jsou to vampýři a dhampýři - si nemyslí, že jsem s Keithem kamarádka. Nechtěla jsem, aby se domnívali, že toho s ním mám bůhvíkolik společného. Rozhodně jsem toho s ním moc společného mít nechtěla.

Najednou mi došlo, co vlastně Adrian řekl. "Počkej. Ona tady teď byl?"

"Asi před půlhodinou."

Musel sem jet rovnou ze školy. Měla jsem štěstí, že jsem se s ním minula. Něco mi napovídalo, že by neschvaloval, že pomáhám Adrianovi zvýšit jeho dosavadní vzdělání.

"Co tady chtěl?"

"Nevím. Nejspíš se šel podívat na Clarence. Stařík se necítí moc dobře." Adrian vytáhl z kapsy cigarety. "Nevadí?"

"Vadí," odpověděla jsem. "Co je Clarenceovi?"

"Nevím, ale hodně teď odpočívá, takže je v domě ještě větší nuda než předtím. On sice nikdy nebyl kdovíjak upovídaný, ale některý jeho příběhy byly zajímavý." Adrian se zamyslel. "Hlavně y se skotskou."

"Dávej mi průběžně vědět, jak je na tom," zamumlala jsem. uvažovala jsem, jestli tohle byl ten důvod, proč Keith tak spěchal. Pokud je Clarence vážně nemocný, musíme mu sehnat morojského doktora. To by zkomplikovalo naši situaci v Palm Sprinte, protože bychom buď museli Clarence někam dopravit, nebo sem přivézt dalšího. Jestli na tom Keith pracuje, tak bych si s tím nemusela dělat starosti... Jenže mu nevěřím, že je s to odvést dobrou práci.

"Nevím, jak se s ním sneseš," prohodil Adrian. "Dřív jsem si o tobě myslel, že jsi slabá a nebráníš se..., ale teď mám dojem, že jsi vlastně docela drsná. To chce hodně síly, nestěžovat si a rozdávat rány. Já takový sebeovládání nemám."

"Máš ho víc, než si myslíš," řekla jsem a ten kompliment mi trochu zalichotil. Někdy jsem se na sebe zlobila, že se dost nebráním, ale nepřipadalo mi, že bych na to měla dost síly. Zvláštní, že mě na opak musel upozornit až Adrian. "Odjakživa balancuju na tenkém laně. Můj táta - a alchymisté - si zakládají na poslušnosti a úctě k rozkazů nadřízených. Jsem ve dvojím ohni, protože to u nich mám pořádně nahnuté, takže je pro mě hrozně důležité, abych neudělala nějakou hloupost."

"Kvůli Rose?" Pečlivě ovládal tón svého hlasu.

Přikývla jsem. "Jo. To, co jsem udělala, se v jejich očích rovná velezradě."

"Nevím, co přesně znamená 'velezrada', ale zní to dost vážně." Viděla jsme, jak si mě po očku prohlíží. "Stálo to za to?"

"Zatím se zdá, že jo." Snadno se mi to říkalo, když Zoe ještě nemá tetování a já se zatím ani nepřiblížila nápravnému centru. Pokud se tohle změní, asi se změní i moje odpověď. "Udělala jsem správnou věc. snad to tu dramatickou akci ospravedlňuje."

"Taky jsem porušil spoustu pravidel, abych jí pomohl," řekl utrápeně. "Dělal jsem to z lásky. Z pošetilé lásky, ale stejně to byla láska. Nevím, jestli je to tak ušlechtilý jako ty tvoje důvody, hlavně když ona byla zamilovaná do jinýho. většina mých 'dramatických akcí' k ničemu nebyla. Většina jich jen vytočila moje rodiče."

Trochu jsem mu to záviděla. Z otce jsem nikdy nevymámila žádnou reakci - ačkoli jsem tolik chtěla. "Myslím, že láska je ušlechtilý důvod," řekla jsem mu. Samozřejmě jsem to mínila všeobecně. Sama jsem nikdy zamilovaná nebyla, takže jsem to nemohla doopravdy posoudit. Vzhledem k tomu, co jsem viděla u ostatních, mi to připadalo jako úžasná věc... Ale teď jsem byla příliš zaneprázdněná svou prací, než aby mi to chybělo. Uvažovala jsem, jestli bych tím neměla být zklamaná. "A myslím, že máš spoustu času udělat ještě jiné ušlechtilé věci."

Zasmál se. "Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude nejvíce povzbuzovat osoba, která si myslí, že jsem zlá a nepřirozená stvůra."

Tak to jsme byli dva.

Zaváhala jsem a pak jsem se odhodlala položit mu otázku, která ve mně hlodala. "Pořád ji miluješ? Rose?" Nevěděla jsem, jaké to je, když je někdo zamilovaný, takže jsem ani nevěděla, jak dlouho trvá se z něčeho takové vzpamatovat.

Adrianův úsměv zmizel. Do očí se mu vloudil nepřítomný pohled. "Ano. Ne. Je těžké překonat vztah k někomu takovému. Měla na mě ohromný vliv, jak v dobrým, tak ve zlým. To se těžko překonává. Snažím se na ni moc nemyslet v intencích lásky a nenávisti. Hlavně se snažím nějak se dostat v životě dál. Bohužel se smíšenými výsledky."

Zanedlouho jsme dojeli k univerzitě. Wes Regan byl statný muž s prošedivělým plnovousem. Pracoval v přijímací kanceláři. Profesorka Terwilligerová učila jedno léta Šedovu neteř zdarma, a tak jí teď Wes dlužil laskavost.

"Navrhuji tohle," prohlásil, jakmile jsme usedli ke stolu naproti němu. Adrian měl na sobě khaki kalhoty a šedozelenou košili, která by na pracovních pohovorech vypadala skvěle. Poněkud pozdě. "Nemůžu vás jen tak zapsat. Procedury jsou zdlouhavé a v žádném případě byste je nezvládl za dva dny. Můžu vás ale přijmout jakoby do nultého ročníku, jako posluchače."

"Jako jsou ti u rádia?" podivil se Adrian.

"Ne. znamená to, že byste se účastnil přednášek a normálně pracoval, ale nedostával byste za to známky."

Adrian otevřel pusu, aby promluvil, a ve mně zatrnulo, jakou poznámku asi utrousí o tom, že nebude makat zbůhdarma. Rychle jsem ho přerušila.

"A potom co?"

"Potom, až dáte dohromady přihlášku - si tak za týden či dva - a budete přijat, můžu váš status zpětně změnit na studenta."

"A co stipendium?" zeptal se Adrian a naklonil se dopředu. "Můžu získat nějakou finanční podporu?"

"Pokud k tomu budete způsobilý," odpověděl Wes. "Ale nemůžete o peníze požádat, dokud nebudete přijat ke studiu."

Adrian se zaklonil a já mu skoro četla myšlenky. Jestli má přijímací procedura trvat pár týdnů, s finanční výpomocí to bude podobné. Čekal ho ještě nejmíň měsíc u Clarence, a to byl nejspíš dost optimistický odhad. Tak napůl jsem očekávala, že vstane a všechno vezme zpátky. Namísto toho se ale zatvářil odhodlaně. Přikývl.

"Dobře. Tak začnu jako posluchač."

Udělal na mě dojem.

A taky jsem mu záviděla, když Wes přinesl katalog předmětů. Dokázala jsem se spokojit s výukou na Amberwoodu, ale když jsem se dívala na nabídku opravdové univerzity, pochopila jsem, že ty dvě školy k sobě mají hodně daleko. Hodiny historie šly do takové hloubky, že jsem si to snad ani nedovedla představit. Ale to Adriana nezajímalo. Ihned zabrousil ke katedrám umění.

Nakonec se zapsal na dva přípravné kurzy olejomalby a akvarelu. Probíhaly třikrát týdně a nepřekrývaly se.

"Bude jednodušší, když sem budu jezdit autobusem," řekl mi, když jsme odešli.

Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Ty že budeš jezdit autobusem?"

Můj úžas ho pobavil. "A co jinýho? vyučování je přes den. Ty mě vozit nemůžeš."

Pomyslela jsem na Clarenceův odlehlý dům. "Kde je tam zastávka?"

"Asi tři čtvrtě kilometru od domu. Pojedu odtamtud a pak přestoupím na jiný autobus k univerzitě. Cesta mi potrvá tak hodinu."

Přiznávám, že mě to připravilo o řeč. Ohromilo mě, že si toho Adrian tolik zjistil a že je ochoten podstoupit všechny ty problémy. Cestou zpátky si ani slovem nepostěžoval, jak to bude nepohodlné nebo jak dlouho mu bude trvat cesta od Clarence.

Když jsem se vrátila do Amberwoodu, nemohla jsem se dočkat, až Jill povím o Adrianově studijním úspěchu - i když vlastně nepotřebovala, abych jí o tom vykládala. Díky poutu toho nejspíš ví mnohem víc než já. ale pořád si kvůli němu dělá starosti a bezpochyby bude ráda, že mu něco vyšlo.

Jenže když jsem se vrátila, Jill nebyla na pokoji. Nechala mi tam vzkaz, že se učí jinde na koleji. Jedinou dobrou stránkou jejího trestu bylo, že se musela zdržovat poblíž. Rozhodla jsem se využít příležitosti, abych vyrobila ten šílený amulet pro profesorku Terwilligerovou. Posledních pár dní jsem sehnala ingredience a profesorka Terwilligerová mi se souhlasem učitele biologie zajistila přístup do jedné chemické laboratoře. Takhle pozdě večer tam nikdo nebyl, takže jsem měla spoustu místa a klid na míchání odvarů.

Instrukce byly opravdu velice podrobné a podle mého názoru zbytečné. Nestačilo jen odpočítat kopřivové lístky. Měla jsem je nechat "hodinu odpočinout" a během té doby jim každých deset minut říct: "Napouštím tě plamenem." Taky jsem měla povařit achát, aby "do sebe nasál žár". Další instrukce byly podobné a mně bylo jasné, že profesorka Terwilligerová v žádném případě nezjistí, jestli jsem vše dělala podle návodu - hlavně to zaříkávání. Smyslem ale bylo sepsat zprávu o tom, jak si kdysi počínali mágové. A tak jsem se poslušně řídila postupem a na každý krok jsem se soustředila tak dokonale, že jsem brzy upadla do transu, kdy přestalo existovat vše kromě toho kouzla.

Po dvou hodinách jsem skončila a překvapilo mě, jak moc mě to vyčerpalo. Konečný výsledek rozhodně neodpovídal energii, kterou jsem do něj vložila. Na kožené šňůrce visel hedvábný sáček naplněný lístky a kamínky. Odnesla jsem ho spolu se svými poznámkami zpátky do pokoje a chtěla jsem napsat zprávu o postupu pro profesorku Terwilligerovou, abych to měla co nejdřív za sebou. Když jsem ale došla k pokoji, zalapala jsem po dechu, jakmile jsem uviděla naše dveře. Někdo na ně černou barvou namaloval netopýry a obličeje s tesáky. Velikými psímeny tam stálo:

UPÍRKA

Zpanikařila jsem a vpadla do místnosti. Uvnitř byla Jill s paní Weathersovou a nějakou profesorkou, kterou jsem neznala. Probíraly se našimi věcmi. Nevěřícně jsem na to zírala.

"Co se to tady děje?" zeptala jsem se.

Jill zavrtěla hlavou. Tvářila se vyděšeně a ani mi nedokázala odpovědět. Zjevně jsem dorazila už ke konci prohlídky, protože paní Weathersová a její kolegyně brzy skončily a vykročily ke dveřím. Byla jsem ráda, že jsem si dnes večer vzala svou alchymistickou soupravu s sebou do laboratoře, protože v kufříku jsem měla nástroje na měření, o nichž jsem předpokládala, že je budu potřebovat. Rozhodně bych teď nerada vysvětlovala, proč tady mám sbírku chemikálií.

"Dobrá," prohlásila strnule paní Weathersová. "Nezdá se, že by tu něco bylo, ale můžu to tu prohledat kdykoli jindy - abyste náhodou nedostala nějaký bláznivý nápad. Už tak máte problémů až až a další už nepotřebujete." Povzdechla a zavrtěla nad Jill hlavou. "Velice jsme se ve vás zklamala, slečno Melroseová."

Jill zbledla. "Říkám vám, že je to omyl!"

"Doufejme," prohlásila paní Wathersová zlověstně. "Doufejme. Skoro mám chuť vám nařídit, abyste sama zlikvidovala ten vandalismus venku, ale když nemáme žádný důkaz... Zítra se o to postará správce."

Jakmile naše návštěva odešla, okamžitě jsem vyhrkla: "Co se stalo?"

Jill se svalila na postel a zaúpěla. "Laurel."

Sedla jsem si. "Vysvětli mi to."

"Zavolala jsem do knihovny a ptala se, jestli mají ty ročenky s Kelly Hayesovou. Ukázalo se, že obvykle je mají, ale zrovna si je půjčil někdo od novin kvůli zvláštnímu vydání k jubileu Amberwoodu. A nevěřila bys, kdo ten projekt vede: Laurel."

"Máš pravdu," řekla jsem. "To bych nevěřila. Nechodí na angličtinu s prváky?" Laurel jinak chodila do vyššího ročníku.

"Jo."

"Každý asi potřebuje nějakou aktivitu," zamumlala jsem.

Jill přikývla. "Mimochodem, právě tam byla slečna Yamaniová, tak jsem se jí zeptala, jestli bych se mohla přihlásit do kroužku šití a pracovat pro Liu. Naprosto jí to nadchlo a řekla mi, že to zařídí."

"To je teda věc," řekla jsem opatrně. Pořád jsem netušila, jak tohle všechno mohlo vést k vandalismu a prohledávání našeho pokoje.

"A když jsem se vracela, potkala jsem na chodbě Laurel. Rozhodla jsem se využít té šance... Řekla jsem jí, že vím, že jsme každá jiná, ale že by se mi teď opravdu hodila její pomoc. Pak jsem jí vysvětlila, že potřebuju ty ročenky, a zeptala jsem se jí, jestli bych si je mohla večer půjčit a druhý den je hned vrátit."

Nic jsem na to neřekla. Od Jill to bylo jistě ušlechtilé a statečné, obzvláště poté, co jsem ji povzbuzovala, aby se chovala líp než Laurel. Bohužel se nedal očekávat, že Laurel oplatí dospělejší jednání stejnou mincí. A tak to taky dopadlo.

"Oznámila mi... dost výmluvně, že mi ty ročenky ani za nic nedá." Jill se zamračila. "A řekla mi ještě pár dalších věcí. Pak jsem řekla já jí, že je... šílená mrcha. Asi jsem to neměla dělat, jenže ona si to zasloužila. Každopádně pak zašla za paní Weathersovou s flaškou... nevím čeho. Myslím, e to byl malinový likér. Tvrdila, že jsem jí to prodala a že toho mám na pokoji víc. paní Weathersová by mě nepotrestala bez dalšího důkazu, jenže vzhledem k obvinění profesorky Changové hned z toho prvního dne, kdy mě nařkli z kocoviny, jí to stačilo na prohledání pokoje."

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a hruď se mi sevřela vzteky. "Na to, že je tahle škola tak elitní a prestižní ,tady někoho klidně obviní jen tak! věří všemu, co o tobě kdo napovídá. A odkud se vzaly ty malůvky?"

Oči se jí zaleskly slzami vzteku. "To má samozřejmě na svědomí Laurel. Nebo některá její kamarádka. Stalo se to, když se Laurel bavila s paní Weathersovou, takže má pochopitelně alibi. Snad se nestane, že si to někdo domyslí, e ne? už předtím jsi mi říkala, že je to jenom vtip..., a lidi v nás ani nevěří..., viď?"

"Přesně tak," odpověděla jsem automaticky.

Ale začala jsem o tom uvažovat. Už od telefonátu s otcem, kdy se zmínil o lidech, kteří vědí o vampýrech a nebudou mlčet, jsem přemýšlela, jestli jsem udělala dobře, když jsem Laurelino popichování jen tak odmávla. Přišla prostě jenom s krutým žertem? Nebo patří k těm lidem, co mají podezření, že vampýři existují, a dělají kolem toho humbuk? Pochybovala jsem, že by jí někdo uvěřil, ale nemůžeme si dovolit zbytečně na sebe přilákat pozornost.

Je možné, že by si opravdu myslela, že je Jill vampýra?

Jillin bezútěšný výraz se změnil ve vztek. "Možná bych měla s Laurel něco udělat. Jsou i jiný způsoby pomsty než zamrzlá voda."

"Ne," řekla jsem rychle. "Nesnižuj se k tomu. Pomsta je pošetilost a ty máš na víc." Byla by to další nadpřirozená aktivita, pomyslela jsem si, a Lurel by si mohla uvědomit, že její urážky jsou opodstatněnější, než si původně myslela.

Jill mě obdařila smutným úsměvem. "To říkáš pořád. Ale nemyslíš, že by se s Laurel něco udělat mělo?"

No ano. To rozhodně. Zašlo to příliš daleko a já jsem se spletla, když jsem to nechala jen tak být. Jill měla pravdu, že jsou i jiné způsoby, jak jí to oplatit. A já jsem zase měla pravdu, že pomsta je malichernost, kterou by se Jill neměla poskvrnit. Proto to udělám já.

"Já se o to postarám," řekla jsem jí. "Zajistím u alchymistů, aby od našich rodičů dorazila stížnost."

Zatvářila se pochybovačně. "Myslíš, že tím se to spraví?"

"Určitě," řekla jsem. Protože v té stížnosti bude ještě něco navíc. Pohled na hodinky mi prozradil, že už je příliš pozdě vracet se do laboratoře. Žádný problém. Prostě si natáhnu budík na brzo ráno a zajdu tam ještě před vyučování.

Mám v pránu jeden experiment a Luarel bude můj pokusný králík.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andrea28Howe Andrea28Howe | E-mail | Web | 29. května 2012 v 21:03 | Reagovat

People deserve wealthy life time and <a href="http://goodfinance-blog.com">loan</a> or small business loan will make it much better. Because freedom is based on money state.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama