.

17. kapitola

14. prosince 2011 v 17:22 | Pavlínka |  Bloodlines
Táááákže, úžasná dokonalá Pavlínka má Bloodlines od 17. kapitolky přepsané a byla tak moc zlatá, že nám to poslala, takže vám to jdu naházet na blog. Chybějící stránky budou o víkendu od Kačí, které jdu hned potom napsat:-).



Můj objev posunul problém s tetováním na úplně novou úroven. Předtím jsem byla přesvědčená, žes tojím proti lidem, kteří používají techniky podobné těm alchymistickým, aby dodávali do Amberwoodu drogy. Byla to záležitost morálky. Teď když se ale jednalo o krev, byla to záležitost alchymistů. Smyslem naší práce je chránit lidstvo před existencí vampýr. Pokud někdo pokoutně dává lidem vampýři krev, pak překračuje hranici, na jejímž vybudování jsme tvrdě pracovali a každý den ji chráníme.

Věděla jsem, že bych to měla okamžitě nahlásit. Jestli tu někdo má přístup k vampýři krvi, alchymisté sem musejí někoho poslat, aby to prošetřil. Kdybych se měla řídit obvyklým sledem rozkazů, nejspíš bych o tom měla říct Keithovi a ten by to pak oznámil našim nadřízeným. Ale vůbec jsem nepochybovala, že kdyby to udělal, přisvojil by si veškeré zásluhy. Tohle jsem nemohla dopustit - a ne proto, že jsem chtěla sklidit všechnu slávu. Příliš mnoho alchymistů se mylně domnívá, že Keith je čestný člověk. Nechtěla jsem to domnění ještě přikrmovat.

Než ale něco podniknu, budu muset zjistit, co obsahují ty ostatní lahvičky. Co jsou ty zbytky kovové tekutiny, jsem se mohla jen dohadovat, ale jako s tou krví jsem si jistá nebyla. Možná pocházely rovnou z alchymistického katalogu, nebo to možná byly jen patlaniny. Pokud ale byly vyrobeny podle našich receptů, nebylo na první pohled jasné, co je co. Například stříbrný prášek v jedné lahvičce mohl být jednou z hned několika alchymistických sloučenin. Musím provést několik experimentů, abych na to přišla. Jedna substance mi ale byla záhadou. Byla to čirá, dost hustá tekutina bez zápachu. Odhadovala jsem, že to budou narkotika do nebeských tetování. Vampýři krev by takový rauš nezpůsobila, ale dokonale by vysvětlovala posílení sportovních dovedností v takzvaných ocelových tetováních. A tak jsem se pustila do experimentování a zároveň se idbývala běžnou školní rutinu.

Tenhle týden jsme hráli basketbal uvnitř v tělocvičně, takže se účastnila i Jill. A stála se objektem Laureliných kousavých poznámek. Pořád jsem ji slyšela říkat věci jako: "Myslela bych si, že bude hrát mnohem líp, když je tak hrozně vysoká. Prakticky se může dotknout koše a ani nemusí vyskočit. Nebo by se možná mohla proměnit v netopýra a doletět tam."

Trhla jsem sebou. Musela jsem si neustále připomínat, abych z těch poznámek nedělala vědu, protože takové vtípky nikdo nebere vážně. Jenže kdykoli jsme něco takového zaslechla, zmocnila se mě panika. Musela jsem ji skrývat. Pokud chci Jill pomoct, musím tohle popichování zarazit úplně -a nejen ty řeči o vampýrech. Kdybych k tomu přitáhla ještě víc pozornosti, ničemu by to neprospělo.

Mika se snažil po každém takovém výpadu Jill utěšit, což Laurel zjevně rozzuřilo ještě víc. laurel nebyla jediná, kdo trousil podivné poznámky. Od svého nájezdu na tetovací salón jsem zaslechla spoustu zajímavých věcí i od Sladea a jeho kamarádů.

"Řekl kdy?" Profesorka Carsonová nás kontrolovala podle seznamu a Slade mezitím vyslýchal kluka jménem Tim. Týkalo se to jeho nedávné návštěvy salónu.

Tim zavrtěl hlavou. "Ne. mají nějaký problémy s dodávkou zboží. Vypadá to, že dodavatel ho má, ale nechce jim ho dát za stejnou cenu jako obvykle."

"Sakra," zavrčel Slade. "Potřebuju to poopravit."

"Hele," ozval se Tim. "A co já? Já svoje první ještě nemám."

To nebyla první poznámka, kterou jsem na to téma slyšela. i ten, kdo už nebeské tetování měl, ho potřeboval poopravit. Závislost v závislosti.

Když skončil tělocvik, Jill se tvářila hrozně a mně připadalo, že nemá daleko k pláči. V šatně jsem se s ní pokusila promluvit, ale ona jen zavrtěla hlavou a zamířila do sprchy. Pomalu jsem se tam chystala vydat taky, když v tom jsem odtamtud uslyšela hlasy. My, které jsme byly stále ještě v šatně, jsme se rozběhly do sprch podívat, co se tam stalo.

Laurel odhrnula závěs svého sprchovacího kouta a vyšla ven. Bylo jí jedno, že je nahá. Zalapala jsem po dechu. Kůži měla pokrytou třpytivým ledem. Kapky vody ze sprchy ji zmrzly na kůži a ve vlasech v ledové krystalky. Ve sprchách ale stála ve vzduchu horká pára, a tak začaly rychle tát. Podívala jsem se do sprchy a zjistila, že voda, která z ní tekla, taky zamrzla.

Laurelin jekot přilákal profesorku Carsonovou. Přiběhla a stejně jako my ostatní strnula v šoku z toho, že je svědkem něčeho, co vlastně není možné. Nakonec prohlásila, že to musí být nějaký problém v potrubí a ohřívači vody. To je pro naše lidské plemeno typické. Vždycky se radši uchýlíme k nepravděpodobným vědeckým vysvětlením, než abychom sáhli po fantastických.

Mně to ovšem nevadilo. Aspoň mi ulehčila práci.

Profesorka Carsonová se pokoušela přimět Laurel, aby šla do jiné sprchy a smyla ze sebe ten led, ale ona odmítala. Počkala až na ní všechen roztaje, a pak se utřela. Když se pak vydala na další hodinu, měla hrozné vlasy a já se jí pošklebovala. Dneska nebude žádné pohazování hřívou.

Když jsem zahlédla Jill, jak se snaží nenápadně se skupinkou dívek odejít z šatny, zavolala jsem na ni. "Jill!" Provinile se ohlédla, ale jinak nedala najevo, že mě slyšela. vydala jsme se za ní. "Jill!" křikla jsem znovu. Určitě se mi snažila vyhnout.

Na chodbě Jill uviděla Miku a rozběhla sek němu. To bylo chytré. Věděla, že před ním bych jí nepokládala žádné nebezpečné otázky.

Zbytek dne se mě stranila, ale já jsem na ni čekala v našem pokoji. Přišla až těsně před večerkou.

"Jill," vykřikla sem, sotva prošla dveřmi. "Co tě to napadlo?"

odhodila knihy a otočila se ke mně. Měla jsem dojem, že nejsem jediná, kdo si dneska připravoval proslov.

"Napadlo mě, že už mám dost toho, jak o mně Laurel a její kamarádky pořád mluví."

"Tak jsi jí zmrazila sprchu?" zeptala jsem se. "Jak by ji to mohlo zastavit? Taková pitomost ti teda neslouží ke cti."

Jill pokrčila rameny. "Ulevilo se mi."

"Tohle je tvoje omluva?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Jill mi vždycky připadala tak rozumná. Zachovala si jasnou hlavu, přestože se stala princeznou, a i po tom, co přežila i vlastní smrt. A tohle ji zlomilo. "Víš, co jsi riskovala? Snažíme se k tobě nepřilákat pozornost!"

"Profesorce Carsonový to nepřipadalo divný."

"Profesorka Carsonová přišla s dost chatrným vysvětlením, jen aby přesvědčila sama sebe! Tohle lidi dělají. Jenže stačí zavolat údržbáře, aby se na to podíval, a ten řekne, že potrubí prostě jen tak zničehonic nezamrzá - a už vůbec ne v Palm Sprinte!"

"Tak co?" zeptala se Jill. "Co teda? Myslíš, že další krok je, že usoudí, že to byla vampýři magie?"

"Samozřejmě, že ne," řekla jsem. "Ale lidi o tom budou mluvit. Vyvolala jsi jejich podezření."

Opatrně se na mě zadívala. "Tohle tě štve? Nebo to, že jsem vůbec použila magii?"

"Není to totéž?"

"Ne. Myslím, že tě štve, že jsem použila magii, protože ty nemáš magii ráda. Nemáš ráda nic, co souvisí s vampýry. Myslím, že je to osobní. Vím, co si o nás myslíš."

Zaúpěla jsem. "Jill, opravdu tě mám ráda. Máš pravdu v tom, že mě magie trochu znervózňuje." Dobře, hodně znervózňuje. "Ale kvůli mým osobním pocitům se nestane, že by lidi začali uvažovat o tom, co způsobilo, že voda takhle zmrzla."

"Není správný, že mi pořád ubližuje!"

"Já vím. Ale musíš být lepší než ona."

Jill si sedla na postel a povzdechla si. Zdálo se, že její vztek se pomalu mění v zoufalství. "Nenávidím to tady. Chci se vrátit na Akademii svatého Vladimíra. Nebo ke dvoru. Nebo do Michiganu. Kamkoli, jen nechci zůstat tady." Úpěnlivě se na mě zadívala. "Nemáš nějaký novinky, kdy se budu moct vrátit?"

"Ne," odpověděla jsem. nechtělo se mi jí říkat, že to může ještě nějakou dobu trvat.

"Všichni si to tady užívají," posteskla si. "Tobě se tu taky líbí. Máš tu spoustu kamarádů."

"Nemám..."

"Eddiemu se tu taky líbí. Má Miku a další kluky z jejich koleje, se kterými může něco podnikat. Navíc tu má mě, aby mě hlídal, takže to tady pro něj má smysl." Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala, ale teď jsem si uvědomila, že má pravdu. "Ale já? Co mám já? nic než to stupidní pouto, ze kterýho mám depresi, protože musím pořád poslouchat, jak se Adrian lituje."

"Zítra jedu s Adrianem hledat práci," řekla jsem a nebyla si tak docela jistá, jestli jí to pomůže.

Jill nepřítomně přikývla. "Já vím. Jeho život teď bude nejspíš taky super."

Sklouzávala k melodramatičnosti a sebelítosti, ale ve světle událostí jsem měla dojem, že na to má nárok.

"Máš Leeho," připomněl jsem jí.

To ji přimělo k úsměvu. "Já vím. Je fajn. Mám ho moc ráda a nemůžu uvěřit... No, prostě mi připadá šílený, že on mě má taky rád."

"Není to zase tak šílený."

Nával dobré nálady ji hned zase opouštěl. "Víš, že mi Lee řekl, že si myslí, že bych mohla být modelka? Tvrdí, že mám postavu, která se líbí lidským módním návrhářům. A taky mi řekl, že zná ve městě jednu návrhářku, která modelky hledá. Ale když jsem to řekla Eddiemu, pověděl mi, že je to špatný nápad, protože nemůžu riskovat, že by mě někdo uviděl na fotce. Prý kdyby to prosáklo ven, mohli by mě najít."

"To je pravda," řekla jsem. "Všechno je to pravda. Vážně máš postavu jako modelka -ale bylo by to moc nebezpečné."

Povzdechla si a zatvářil se poraženě. "Vidíš? Mně nic nevychází."

"Mrzí mě to, Jill. Opravdu. Vím, že je to těžké. Můžu po tobě jenom chtít, aby ses snažila být silná. Zatím si vedeš skvěle. Jen tak dál. Pořád mysli na Leeho."

Moje slova zněla planě i mne. Už jsem skoro začala uvažovat, jestli bych ji neměla vzít s sebou, až pojedu s Adrianem hledat práci, ale nakonec jsem to zavrhl.a. usoudila jsem, že Adrianovi by škodilo rozptylování. Taky jsem nevěděla, jestli by ji to vůbec bavilo. Kdyby ji opravdu zajímalo, jak si Adrian vede na pohovorech, mohla by "poslouchat" skrze pouto.

Druhý den po vyučování jsme se sešla s Adrianem a poprvé po dlouhé době nebyl v domě Lee ani Keith. Ale byl tam Clarence. Přikvačil ke mně, sotva jsem vešla.

"Slyšelas to?" chtěl vědět. "Slyšelas o té chudince?"

"O jaké?" zeptala jsem se.

"O té, co ji před pár týdny zabili v Los Angeles."

"No jistě," odpověděla jsem a ulevilo se mi, že nedošlo k dalšímu úmrtí. "Byla to tragídie. Máme štěstí, že tady Strigojové nejsou."

Obdařil mě vědoucím pohledem. "To neudělali Strigojové! Copak jsi nedávala pozor? To byli oni. Lovci vampýrů."

"Ale vypili ji krev, pane. Neříkal jste, že lovci vampýrů jsou lidi? Žádný člověk by přece neměl důvod pít krev Morojům."

Odvrátil se ode mě a začal přecházet po obýváku. Rozhlédla jsem se a uvažovala, kde je Adrian.

"To říkají všichni!" prohlásil Clarence. ůJako bych to už dávno nevěděl. Nedokážu vysvětlit, proč dělají to, co dělají. Chovají se podivně. Uctívají slunce a mají divné představy o zlu a cti - dokonce neobvyklejší, než jsou ty vaše." Tak to bylo něco. Alespoň tedy ví, že jsem člověk. Chvílemi jsem si nebyla jistá. "Taky mají podivné názory na to, který vampýr by měl zemřít. Všechny Strigojové zabíjejí rovnou. Mezi Moroji a dhampýry si ale vybírají."

"Asi toho o nich víte spoustu," poznamenala jsem.

"Zabývám se tím od té doby, co Tamara..." Povzdechl si a náhle mi připadal hrozně starý. "Aspoň že Keith mi věří."

Snažila jsem se udržet tvář bez výrazu. "Ano?"

Clarence přikývl. "Je to hodný mladík. Měla bys mu dát šanci."

Přestala jsem se ovládat a uvědomila jsem si, že se mračím. "Pokusím se, pane." Vtom vešel Adrian a mně se ohromně ulevilo. Být o samotě s Clarencem bylo dost děsivé, i když zrovna nevychvaloval Keitha Darnella.

"Můžeme vyrazit?" zeptala jsem se.

"Jasně," přitakal Adrian. "Nemůžu se dočkat, až ze mě bude produktivní člen společnosti."

Prohlédla jsem si, co má na sobě, a musela se zdržet komentáře. Byl hezky oblečený, stejně jako vždycky. Jill prohlašovala, že mám drahou garderobu, ale ta jeho mě trumfovala. Dneska měl na sobě černé džíny a vínově červenou košili s příměsí hedvábí a nechal si ji polorozepnutou. Vlasy si pečlivě vytvaroval do rozcuchu, aby vypadaly, jak že právě vstal z postele. Má smůlu, že nemá vlasy jako já. ty moje tak vypadají i bez gelování.

Musela jsem uznat, že mu to sluší - jenže nedělal dojem, že jde na pohovor do zaměstnání. Měl vizáž někoho, kdo se chystá někam do klubu. Zmítaly mnou protichůdné pocity. obdivovala jsem ho a stejně jako při našem prvním setkání mě napadlo, že je krásný jako nějaké umělecké dílo. To mě trochu znepokojilo. Musela jsem si honem připomenout, že vampýři nejsou tak atraktivní jako lidi. Naštěstí ve mně zvítězila praktičnost. V duchu jsem se okřikla, že je přece jedno, jestli vypadá dobře nebo ne. Záleží na tom, že na pohovor je oblečený nevhodně. Ale to by mě nemohlo překvapovat. To je zkrátka Adrian Ivaškov.

"Tak co máme v plánu?" zeptal se, jakmile jsem vyrazili. "Fakt si myslím, že 'předseda Ivaškov' zní skvěle."

"Na zadním sedadle je složka se seznamem míst, kam zajedeme, předsedo."

Adrian se otočil a vzal si ji. Rychle si ji prohlédl a pak prohlásil: "Získáváš body za rozmanitost, Sageová. Ale nemyslím, že bych si s kteroukoli z těch prací mohl zachovat životní styl, na který jsem zvyklý."

"Vzadu je tvůj životopis. Dělala jsme, co jsem mohla, ale máme dost omezené možnosti."

Prolistoval se až k životopisu. "Páni. Byl jsem odborný asistent na Akademii svatýho Vladimíra?"

Pokrčila jsem rameny. "To mělo nejblíž k nějaké práci. Nikdy jsi nic nedělal."

"A Lissa byla moje nadřízená, co? Doufám, že mi dá dobrý doporučení."

Když ještě Vasilisa a Rose studovaly, Adrian bydlel taky na Akademii a pracoval s Vasilisou na zdokonalování ovládání éteru. "Odborný asistent" bylo trochu přehnané označení, ale dalo se to vyložit tak, že dokáže zvládat ívc úkolů najednou a chodit do práce včas.

Zaklapl složku, pohodlně se opřel do sedadla a zavřel oči. "Jak se má nezletilá? Připadala mi skleslá, když jsem ji viděl posledně."

Zamyslela jsem se, jestli bych mu neměla zalhat, ale on by nakonec pravdu stejně odhalil - buď by mu to řekla Jill, nebo by to vydedukoval sám. Adrianův úsudek se sice dal v lecčem zpochybnit, ale zjistila jsem, že hodně vidí do lidí. Eddie tvrdil, že to je tím, že pracuje s éterem, a taky se zmínil o aurách. Na ty ale moc nevěřím. Alchymisté nemají nezvratný důkaz, že by aury existovaly.

"Nijak zvlášť dobře ne," řekla jsem cestou jsem mu všechno vypověděla.

"Ta věc se sprchou je úchvatná," prohlásil, když jsem skončila.

"Bylo to nezodpovědné! Proč to nikdo nechápe?"

"Ala ta mrcha si to zasloužila."

Povzdechla jsem si. "Zapomněli jst,e proč jste tady? A zrovna ty! Vždyť jsi ji viděl umírat. Copak nechápeš, jak je pro ni důležité, aby zůstala v bezpečí a neupozorňovala na sebe?"

Adrian chvíli mlčel. Když jsem se po něm podívala, tvářil se neobvykle vážně. "Já vím. Ale taky nechci, aby byla nešťastná. Ona... ona si to nezaslouží. Na rozdíl od nás ostatních."

"Myslím, že my si to taky nezasloužíme."

"Ty možná ne," řekl s nepatrným úsměvem. "Ty vedeš čistý život a tak vůbec. Nevím. Jill je tak... nevinná. Proto jsem ji zachránil. Teda částečně proto."

Zachvěla jsme se. "Když umřela?"

Přikývl a v očích se mu objevil pohled, který mě děsil. "Když jsem ji tam viděl celou zakrvácenou a nehybnou... Nepomyslel jsem na důsledky toho, co dělám. Jenom jsem věděl, že ji musím zachránit. Aby žila. Jednal jsem bez rozmýšlení. Ani jsem nevěděl jistě, jestli to vůbec dokážu."

"To bylo od tebe statečné."

"Možná. Nevím. Vím, jenom, že je to pro ni těžký. A nechci, aby to bylo ještě těžší."

"To já taky ne." Svým soucitem mě dojal. V různých ohledech mě neustále překvapoval. Někdy mi připadalo těžké představit si, že Adrainovi na něčem opravu záleží, ale kdykoli mluvil o Jill, vyplula na povrch jeho citlivější stránka. "Dělám co můžu. Vím, že bych si s ní měla víc povídat..., být lepší kamarádkou nebo dokonce nějako jako sestra. Ale je to prostě..."

Probodl mě pohledem. "Je vážně tak hrozný být s námi?"

Začervenala jsme se. "Ne," odpověděla jsem. "Ale... je to složité. Celý život mi vtloukali do hlavy určité věci. A je těžké si je teď z hlavy zase vytlouct."

"největší změny v historii nastaly proto, že si lidi dokázali vytlouct z hlav to, co jim do nich ostatní hustili." Odvrátil ode mě zrak a zadíval se z okna.

To konstatování mě roztrpčilo. Samozřejmě, že znělo dobře. byla to jedna z těch věcí, které lidé říkají, aniž by opravdu chápali jejich význam. Buď sama sebou, bojuj se systémem! Jenže ti, co tohle říkají - osoby, jako je Adrian -, nežijí můj život .nevyrůstaly v prostředí tak přísné věrouky, že připomínala spíš vězení. Nebyli nuceni vzdát se schopnosti myslet sami za sebe nebo se samostatně rozhodovat. Takovíhle lidé mě štvou. Závidím jim.

Ušklíbla jsem se a utrousila poznámku hodnou Adriana. "Neměla bych ti do životopisu dopsat, ta jsi motivační poradce?"

"Když mi dobře zaplatí, proč ne? aha!" Narovnal se. "Konečně jsem si ho zařadil. Toho Miku, jak si s ním děláš starosti."

"Zařadil?"

"Jo. přišel jsem na to, proč mi připadá tak povědomý. Mika je dvojník mrtvýho Masona Ashforda."

"Koho?"

"To byl dhampýr z Akademii svatýho Vladimíra. Nějakou dobu chodil s Rose." Adrian se ušklíbl a opřel si tvář o sklo. "Teda aspoň natolik, nakolik s ní kdo kdy chodil. V tu dobu byla blázen do Belikova. Stejně jako když jsem s ní chodil já. nevím, jestli o tom Ashford vůbec věděl, nebo jestli ho dokázala celou dobu tahat za nos. Aspoň v to doufám. Chudák."

Zamračila jsem se. "Proč to říkáš?"

"Umřel. No, spíš bych měl říct, že ho zabili. Víš o tom? Loni spoustu dhampýru zajali Strigojové. Rose a Castile z toho vyvázly. Ashford ne."

"Ne," řekla jsem a v duchu si slíbila, že se na ten případ později podívám. "To jsem nevěděla. Eddie tam byl taky?"

"Jo. aspoň fyzicky. Strigojové z něho pili, takže byl po většinu času k ničemu. Chceš se bavit o citové deprivaci? Nemusíš chodit daleko."

"Chudák Eddie," řekla jsem. najednou mi toho hodně o dhampýrech začalo dávat smysl.

Dojeli jsme na první místo. byla to právnická firma, která hledala asistenta do kanceláře. Inzerát působil honosněji než skutečnost. Ta práce bude nejspíš obnášet stejné pochůzky, jako vykonáváme já a Trey pro profesorku Terwilligerovou. Ale ze tří pozic, které jsem našla, byla právě u téhle největší pravděpodobnost budoucího povýšení.

Firma si evidentně vedla skvěle - poznala jsem to podle haly, kde jsme čekali. V dobře rozmístěných vázách tam kvetly obrovské orchideje. Uprostřed místnosti dokonce stála fontánka. V hale spolu s námi čekali tři další lidé. jednou z nich byla velice hezky oblečená čtyřicátnice. Naproti ní seděl muž zhruba stejného věku. Byl tam s mnohem mladší ženou, která měla halenku s takovým výstřihem, že by ji za to z Amberwoodu vyhodili. Kdykoli jsem se na ni podívala, nejradši bych jí ten výstřih zakryla svetrem. Ti tři se zjevně znali, protože po sobě často koukali.

Adrian si je všechny pohlédl, načež se obrátil ke mně. "Tohle je právnická firma," pošeptal mi. "Specializuje se na rozvody, že jo?"

"Ano," odpověděla jsem.

přikývl a chvilku tu informaci zpracovával. Pak se k mé hrůze naklonil přese mě a pověděl té starší ženě: "Musí být blázen. Jste krásná kultivovaná dáma. Jen počkejte. Uvidíte, že toho bude litovat."

"Adriane!" okřikla jsem ho.

Ta paní sebou překvapeně trhla, ale nevypadala uraženě. Ale na druhé straně místnosti se zvedla ta mladší žena, která se tulila k postaršímu muži.

"Prosím?" obočila se na Adriana. "Co to má znamenat?"

nejradši bych se propadal. Naštěstí se stalo to nejlepší, co se stát mohlo, a sice, že recepční zavolala tu trojici dovnitř ke schůzce s právníkem.

"Nemohl sis to odpustit?" zeptala jsem se, jakmile zmizela.

"Říkám, co si myslím, Sageová. Copak ty nejsi toho názoru, že by se měla říkat pravda?"

"Samozřejmě. Ale ve vhodný čas a na vhodném místě! Ne cizím lidem, co jsou zjevně v nepříjemné situaci."

"To je fuk," řekl, potěšen sám sebou. "Rozhodně jsem té paní vylepšil náladu."

Vtom z kanceláře vyšla žena v černém kostýmku a botách na vysokých podpatcích. "Jsem Jante McCadeová, vedoucí kanceláře," představila se. nejistě se na nás dívala, těkala pohledem z jednoho na druhého a nakonec se rozhodla pro komikami se mnou. "Vy musíte být Adriana."

Bylo pochopitelné, že ji to jméno spletlo, ale pro Adriana to nevěstilo nic dobrého. Můj dojem, že jeho oblečení je vhodné leda tak do klubu, se potvrdil. Moje hnědá sukně a halenka slonovinové barvy se zjevně zdály na pohovor vhodnější.

"Adrian je tohle," řekla jsem a ukázala na něj. "Já jsem jeho sestra a přišla jsem ho jen morálně podpořit."

"To je od vás hezké," prohlásila Janet poněkud udiveně. "Tak tedy dobrá. Můžeme si jít promluvit, Adriane?"

"To si pište," odvětil a zvedl se. vykročil za ní a já jsem vyskočila.

"Adriane," pošeptala jsem mu a chytila ho za rukáv. "Říkáš, že chceš mluvit pravdu? Tak to udělej. Nic nepřikrášluj. Ani si nevymýšlej, žes byl státní návladní nebo tak něco."

"Chápu," řekl. "To bude brnkačka."

Pokud tím myslel, že to bude rychlé, měl pravdu. Vyšel z kanceláře po pěti minutách.

"Nepředpokládám, žes ji svým vzhledem omráčil natolik, že ti tu práci dala, co?" zeptala jsem se ho, když jsme byli zase v autě.

Adrian se díval z okna, ale teď mě obdařil širokým úsměvem. "I ty jedna lichotnice."

"Tak jsem to nemyslela! Co se stalo?"

pokrčil rameny. "Pověděl jsem jí pravdu."

"Adriane!"

"Myslím to vážně. Zeptala se mě, v čem jsem nejsilnější. Řekl jsem, že umím vycházet s lidmi."

"To není špatné," uznala jsem.

"Pak se mě zeptala na moje slabé stránky. A já ji řekl: 'Odkud bych měl začít?'"

"Adriane!"

"Přestaň mě oslovovat tímhle tónem. Řekl jsem jí pravdu. Když jsem došek ke čtvrté položce, řekla mi, že můžu jít."

Zaúpěla jsem a odolala touze začít bušit hlavou do volantu. "Měla jsem tě trochu vytrénovat. Tohle je obvyklá otázka, kterou chtějí člověka nachytat. Máš odpovědět něco jako: 'Jsem příliš oddaný své práci' nebo 'Jsem perfekcionista'."

Odfrkl a překřítil si paže. "To jsou ale kecy. Kdo by řekl něco takovýho?"

"Lidi, co nakonec seženou práci."

Jelikož jsme měli ještě čas, dělala jsem, co jsem mohla, abych ho připravila na další pohovor. Konal se v kavárně Spencer´s a já předtím poprosila Treye, aby nám tam připravil půdu. Když šel Adrian na pohovor dozadu do kanceláře, dala jsem si kávu a sedla si ke stolu. Aspoň po čtvrthodině z manou přešel Trey.

"To je vážně tvůj bratr?" zajímalo ho.

"Ano," řekla jsem a doufala, že to zní přesvědčivě.

"Když ses zmínila, že hledá práci, představoval jsem si tebe v mužském vydání. Předpokládám, že by na kelímky potřeboval barevný kódy nebo tak něco."

"Kam tím míříš?" zeptala jsem se.

Trey zavrtěl hlavou. "Měla bys na něj víc dohlížet. Před chvílí jsem byl vzadu a zaslechl ho, jak se baví s mojí vedoucí. Vysvětlovala mu, jak má každý večer uklízet. On jí na to řekl něco o svých rukou a manuální práci."

Nenadávám moc často, ale v tu chvíli bych si ráda ulevila.

Poslední pohovor proběhl v módním baru v centru. Myslela jsem, že Adrian nejspíš zná všechny drinky světa, takže jsem mu do životopisu napsala, že se účastnil barmanských kurzů. Tentokrát jsem zůstala v autě a vyslala ho samotného, jelikož jsem předpokládala, že tady bude mít největší šanci. Přinejmenším jeho oblečení se bude zdát vhodnější. Když se vrátil za deset minut, zděsila jsem se.

"Jak jsi mohl pokazit i tohle?" obočila jsem se na ně.

"Když jsem tam přišel, řekli mi, že šéf zrovna telefonuje a přijde za pár minut. Tak jsem si tam sedl a objednal si něco k pití."

Tentokrát jsem bouchla hlavou do volantu. "Co sis objednal?"

"Martini."

"Martini." Zvedla jsem hlavu. "Ty sis objednal martini před pracovním pohovorem?"

"Je to bar, Sageová. Myslel jsem, že to vezmou v pohodě."

"Ne, to sis nemohl myslet!" vykřikla jsem. zařvala jsem tak, že nás to překvapilo oba, a Adrian se trošku přikrčil. "Nejsi hloupý, i když to předstíráš! Dobře víš, že takhle vyvádět nesmíš! Udělalas to jenom proto, abys mě naštval. Jen kvůli tomu. Vůbec jsi to nebral vážně. Marnil jsi čas těch lidí i můj, protože se nudíš!"

"To není pravda," prohlásil, ale znělo to trochu nejistě. "Já vážně chci práci..., ale ne tyhle práce."

"Nejsi v situaci, kdy by sis mohl vybírat. Chceš vypadnout od Clarence? Tohle byly tvoje šance. Kdyby ses trochu snažil, mohl jsi získat kteroukoli z těch prací. Když chceš, umíš být okouzlující. Umíš lidi umluvit, takže by tě jistě zaměstnali." Nastartovala jsem auto. "Já končím."

"Ty to nechápeš," řekl mi.

"Chápu, že prožíváš těžké časy. Že se cítíš mizerně." Odmítala jsem se na něj podívat a soustředila jsem se jen na silnici před námi. "To ti ovšem nedává právo pohrávat si s životy ostatních. Snaž se pro změnu starat o ten svůj."

Neodpověděl, dokud jsme nedojeli zpátky ke Clarenceovi, ale ani pak jsem ho nechtěla poslouchat.

"Sageová," začal.

"Vypadni," odsekla jsem.

Zaváhal, jako by mi chtěl odporovat, ale nakonec přikývl. Vystoupil z auta a zamířil k domu. Cestou si zapálil cigaretu. Zuřila jsem a frustrovalo mě to. Proč jsem kvůli někomu na takové citové houpačce? Kdykoli jsem ho začínala mít ráda a cítila se s ním dobře, on šel a provedl něco jako tohle. Byla jsem blázen, že jsem si vůbec dovolila chovat k němu přátelské city. Vážně mi připadal jako umělecké dílo? Spíš jako kus dřeva.

Když jsem dojela do Amberwoodu, emoce ve mně pořád vřely. Trnula jsem při pomyšlení, že přijdu do pokoje a tam bude Jill. Nepochybovala jsem, že ví všechno, co se s Adrianem dělo, a mně se ani v nejmenším nechtělo poslouchat, jako se ho bude zastávat.

Když jsem ale vešla do budovy koleje, daleko jsem se nedostala. V hale stála paní Weathersová s Eddiem a členem ochranky kampusu. Mika postával opodál a v obličeji byl bledý. Srdce se mi zastavilo. Eddie se ke mně rozběhl a v jeho výrazu se zračila panika.

"Tady jsi! Nemohl jsem se ti dovolat. Ani Keithovi."

"Mě-měla jsem vypnutý telefon." Pohlédla jsem na paní Weathersovou a člena ochranky, kteří se tvářili stejně ustaraně jako Eddie. "Co se stalo?"

"Jde o Jill," prohlásil Eddie pochmurně. "Zmizela."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terez :) Terez :) | 14. prosince 2011 v 17:55 | Reagovat

Skvělé, díky!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama