.

13.kapitola Matched - první část

5. prosince 2011 v 21:50 | Kisee |  Matched
13.kapitola Matched - první část



"Cassia Reyesová," řekla jsem, držíc svou kartu u skeneru. Pracovník zaznamenal počet krabic jídla na datapodu a vydal mi večeři. Datapod pípl znovu, jak si vedle mě bral jídlo i Alex.

"Vidíš někde Em? Nebo Piper, nebo Kye?" ptal se mě. Deky pracovníků se rozprostíraly po pozemcích střední školy. Je to opravdu piknik - to jídlo servírované v trávě. Pracovníci spěchají kolem pozemku a snaží se získat správné jídlo. Je tu trochu zmatek a já chápu, proč se tohle neděje často. Je mnohem jednodušší zasílat jídlo do domovů, škol, nebo na pracoviště.

"Myslím, že se nestihli přihlásit," řekla jsem.

"Kvůli práci."

Někdo na nás mával z deky uprostřed pozemku. "Je tu Em," oznámila jsem Alexovi a ukázala mu ji. Společně jsme vyrazili na svou deku a šli se pozdravit se spolužáky a přáteli.

Všichni byli v dobré náladě, až se mi z toho točila hlava. Sklonila jsem hlavu a snažila se o krok ustoupit. Vrazila jsem přímo do Alexe, který se zastavil.

Otočil se na mě a usmál se přes rameno. "Málem jsi mi shodila večeři," řekl a já mu oplatila a trošku jsem ho postrčila. Spadl na deku k Em a naklonil se do své nádoby. "Co nám poslali?"

"Maso a vegetariánský kastrol," řekla Em s úšklebkem.

"Myslete na zmrzlinu," řekla jsem.

Skoro jsme dojedli, když někdo zavolal na Alexe. "Hned jsem tu," řekl nám, vstal a prodíral si cestu davem. Mohla jsem sledovat jeho cestu mezi lidmi. Jak se obrací a volají jeho jméno. Em se ke mně naklonila a řekla mi: "Něco je se mnou špatně. Vzala jsem si ráno zelenou tabletu. Už zase. Myslela jsem, že ji tenhle týden vynechám, aby mi zbyla na ten večer, vždyť víš jaký myslím."

Málem jsem se zeptala, co tím myslí, ale pak jsem si připada jako špatná kamarádka. Jak jsem jen mohla zapomenout? Má Zásnubní banket. Chtěla si ušetřit tabletu na něj, protože byla čím dále nervóznější..

"Ach, Em," uklidňovala jsem jí a dala jí ruku kolem ramen. Poslední dobou jsme se od sebe vzdalovaly, ale ne z vlastní vůle. Bylo to kvůli práci a úkolům. Ale stýská se mi po ní. Zejména v nocích jako je tato. Zrovna tak vzpomínám, jaké to bylo být mladší a mít víc času. Když jsme spolu s Em trávili tolik hodin. Bylo jich mnohem víc než teď.

"Bude to krásný večer," řekla jsem jí. "Slibuju. Všechno je tak krásné. Je to přesně tak, jak nám každý vypráví."

"Opravdu?" ptala se.

"Samozřejmě. Které šaty sis vybrala?" Šaty se mění každé tři roky, takže měla stejný výběr jako já.

"Takové žluté, číslo 14. Pamatuješ si je?"

Stalo se toho tolik od doby, co jsem stála na úřadě a vybírala si šaty. "Nemyslím si," řekla jsem a snažila se pátrat ve své mysli.

Em začala popisovat šaty.

"Jsou velmi světle žluté a mají motýlí rukávy..."

Už jsem si vzpomněla. "Ach, Em. Jsou úžasné. Budeš nádherná." Bude vypadat skvěle. Žlutá je pro ni jako stvořená. S její smetanovou pletí, černými vlasy a tmavýma očima bude vypadat úchvatně. Jako slunce, slunce v jarních dnech.

"Jsem tak nervózní."

"Já vím, je těžké nebýt nervózní."

"Všchno je teď tak jiné když jsi zasnoubená s Alexem," řekla mi. "Už jsem byla, víš, zvědavá."

"Ale mé zásnuby s Alexem neznamenají, že je to pravděpodobné -"

"Já vím. Všichni to víme. Ale nemůžeme si pomoci a uvažujeme o tom." Podívala se do své nádoby s léky a téměř nedotčenou večeři. Z reproduktorů se ozval zvonek a my jsme začli automaticky sbírat svoje věci. Čas pracovat.

Em si povzdychla a vstala. Na její tváři byly stále stopy obav a já si vzpomněla na to jak jsem se cítila, když jsem čekala na své zásnuby.

"Em," řekla jsem impulzivně. "Mám kompakt. Můžeš si ho na banket půjčit, jestli chceš. Je zlatý. Bude dokonale ladit k tvým šatům. Zítra ráno ti ho vezmu."

Eminy oči se rozšířily. "Máš artefakt? A půjčíš mi ho?"

"Samozřejmě. Jsi jedna z mých nejlepších přátel."

Červené - rozkvetlé Nové růže byly v černých plastových vanách, čekaly na to až je zasadíme před školou. Škola vždycky vypadala tak vesele. Dovedu si představit vnitřek - s jasně žlutými stěnami, zelenou kachlovou podlahou a modrými dveřmi třídy. Je tak snadné cítit se tam bezpečně. Vždycky jsem se tak cítila, když jsem byla malá. Cítím se bezpečně i tady a teď, říkala jsem si. Neexistují žádné básně. Otcovy problémy jsou pryč. Jsem tu v bezpečí a i kdekoli jinde. Snad s výjimkou vrcholku kopce, na který občas myslím. Navzdory svému rozhodnutí cítit se bezpečně často pozoruji Kye a myslím na něj. Přeji si s ním znovu mluvit, ale neodvážím se mu říct nic kromě běžných věcí, které říkám vždycky. Podívala jsem se přes rameno, abych ho našla, ale stále jsem ho neviděla.

"Co je tohle za kytky?" ptal se Alex, když jsme kopali. Půda je silná a černá. Když ji zvedáme, sype se po malých hrudkách na zem.

"Nové Růže," řekla jsem Alexovi. "Nějaké rostou i u vás. I my je máme."

Nechtěla jsem mu říkat, že je moje matka nemá příliš v lásce. Myslí si, že ty co máme ve městě a ve všech zahradách veřejných prostor jsou příliš křížené, moc daleko od těch původních. Staré růže vyžadují spoustu péče, každý květ byl triumf. Ale jsou otužilé, okázalé, oblíbené pro jejich dlouhou životnost.

"Ve Farmlandu nemáme nové růže," říkala matka.

"Máme jiné květy, divoké luční květiny."

Když jsem byla malá, matka mi vyprávěla příběhy o různých lučních květinách, které rostly volně ve Farmlandu. Příběhy bez zápletek, které ani nebyly ve skutečnosti příběhy, ale krásně mě kolébávaly ke spánku.

"Krajky královny Anny:" říkala matka tichým něžným hlasem.

"Divoká mrkev. Můžeš jíst kořen, když je ještě mladý. Květ je bílý a krajkový. Krásný. Jako hvězdy."

"Kdo je královna Anna?" zeptala bych se ospale.

"Nemůžu si vzpomenout. Myslím, že ji najdeš někde v učebnici Sto historií. Ale šššš. To není důležité. Důležité je to, že před sebou vidíš krajky, květinky. Příliš mnoho květinek, které nemůžeš spočítat. Ale stejně to zkus..."

Alex mi podal Novou růži a já ji vytáhla z malé plastové vaničky a vložila do země. Silné tuhé kořeny rostly v kruzích kolem vnitřku nádoby. Neměly dostatek místa. Rozprostřela jsem je do země. Při pohledu na půdu jsem myslela na nečistoty na svých botách, když jsme byli na výletě. Pěší turistika mě znovu donutila myslet na Kye. Zajímalo by mě, kde asi je. Jak jsme s Alexem sázeli kytky a povídali si, představovala jsem si Kye jak pracuje, zatímco my ostatní odpočíváme u her, nebo posloucháme hudbu. Dovedu si ho představit, jak kráčí davem v rekreační budově a hraje hru, ve které pravděpodobně nezvítězí. Vidím ho jak sedí v divadle a pozoruje se slzami v očích představení.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lery Lery | 6. prosince 2011 v 12:21 | Reagovat

Díky za překlad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama