.

10. kapitola Matched

19. listopadu 2011 v 15:00 | Kisee |  Matched
10. kapitola Matched




Něco v sousedství se tento večer změnilo. Něco je v nepořádku. Lidé čekají na vlak s uzavřenými obličeji, nikdo nemluví. Jejich výstup byl bez obvyklých pozdravů. Malé bílé auto, vůz úředníků zastavil vedle modrého domu v naší ulici. Mého domu. Spěchala jsem dolů po kovových schodech vlaku, nacházela jsem další změnu ve způsobu, jak jsem chodila. Chodníky mi nic neříkaly. Jsou čisté a bílé jako vždycky. Domy blízko mého, pevně zavřené, mi řekly něco více - jestli je to bouřka, co mě čeká za zavřenými dveřmi. Podvozek vlaku je jemně rozevřený, odpočívá na trávě. Za čistými bílými záclonami v oknech jsem zahlédla pohybující se obrazovky. Spěchala jsem po schodech a u dveří zaváhala. Měla byc zaklepat? Říkala jsem si, abych zůstala v klidu, zůstaň v pohodě. Z nějakého důvodu se mi zjevily Kyovi modré oči a já jsem si mohla lépe uvědomit, že tato reakce je snaha o to cítit se bezpečně. Může to být cokoliv. Mohla by to být kontrola jídla, dům od domu. Jednou se to stalo, v Borough, nedaleko od nás. Slyšela jsem o tom. Nemuselo by to mít co dočinění se mnou. Říkají mým rodičům o Kyově obličeji na mikrokartě? Vědí co mi dal dědeček? Neměla jsem ještě šanci zničit básně. Papír mám stále v kapse. Někdo další kromě Kye mě viděl číst to v lese? Byly to úředníkovi boty, které zlomily klacek? Mohlo by to být všechno o mě. Nevím, co se stane, když někdo oruší pravidla, protože lidé tady ve čtvrti je neporušují. Jen čas od času drobnosti, malé přestupky. Ne velké chyby, nebo účelné pochybené. Přestupky. Nebudu klepat. Je to můj dům. Zhluboka jsem se nadechla, zatočila klikou a otevřela dveře. Někdo na mě uvnitř čekal.
"Jsi zpět," řekl Bram s úlevou v hlase. Moje prsty se sevřely kolem kusu papíru v kapse a rozhlížela jsem se po kuchyni. Možná jsem měla báseň hodit do spalovací trubice a tak ji spálit. Trubice rozpoznávala cizí látky, silný papír je rozdílný od ubrousků, obálek a všeho co jsme likvidovali v naší rezidenci. Ale mohlo by to být bezpečnější než to držet v ruce. Nemohou rekonstruovat slova po tom, co je spálím.
Zahlédla jsem pohled Biomedicínského úředníka v dlouhém laboratorním plášti pohybujícího se na chodbě do kuchyně. Pustila jsem básně, vyndala ruku z kapsy. Prázdnou.
"Co se děje?" ptala jsem se Brama. "Kde jsou tatínek a maminka?"
"Jsou tu," odvětil Bram, roztřeseným hlasem. "Ve svém pokoji. Úředníci hledají tatínka."
"Proč?" můj otec nemá básně. Ani o nich neví. Ale na tom záleží? Kyovo vyřazení bylo kvůli otcově přestupku. Změní moje chyba celou rodinu? Možná, že kompakt je nejbezpečnější místo pro básně. Moji prarodiče je tam schovávali celá léta. "Hned jsem zpátky," říkám Bramovi a vklouznu do svého pokoje, vyndám kompakt ze svého oblečení. Otočím. Otevřu a dám tam papír.
"Někdo přišel?" zaslechnu úředníka, jak se ptá Brama.
"Sestra," řekl Bram, zněl vyděšeně.
"Kam šla?" Otočím, znovu. Kompakt se nezavřel. Roh papíru čouhá ven.
"Je ve svém pokoji, převléká se. Měla vše špinavé od lezení." Bramův hlas zněl nyní pevněji. Kryl mě, aniž by věděl proč. Dělal dobrou práci. Slyším kroky na chodbě a znovu otevírám kompakt a zandavám roh papíru dovnitř. Otočím, západka tlumeně hledá své místo, nakonec. Jednou rukou rozepínám civil a zbytek oblečení a vracím kompakt zpět do poličky. Otočím hlavu, když se otvírají dveře, s překvapením a vztekem na své tváři. "Převlíkám se!" zvolala jsem.
Úředník pokývl, když viděl šmouhy na mém oblečení. "Prosím, přijď do haly až budeš hotová," řekl. "Rychle."
Moje ruce se trochu zpotily, když jsem sundala oblečení, které stále vonělo lesem a dala jsem ho do koše na prádlo. Pak jsem si vzala nové oblečení, zbavené všeho, co by mohlo být cítit poezií a opustila jsem pokoj.
"Tatínek nikdy neodevzdal dědečkův vzorek tkáně," zašeptal Bram, když jsem se vrátila do haly. "Ztratil ho. To je důvod proč jsou tady." Na okamžik se mě zmocnila panika. "Proč jsi se převlékala tak rychle? Nebyla jsi zas tolik špinavá."
"Byla jsem špinavá," zašeptala jsem zpátky. "Psst. Poslouchej"
Slyšela jsem šelest rodičů a pak matčin hlas, zvýšený. A já nemohla uvěřit tomu, co mi Bram řekl. Tatínek ztratil dědečkův vzorek? Zármutek mnou proběhl. To je špatné, velmi špatné, že můj otec udělal tak obrovskou chybu, ale nejen protože to bude znamenat velké problémy pro nás i pro něj. Ale protože to znamená, že dědeček je opravdu pryč. Bez vzorku ho nemohou přivést zpět. A po tom jsem najednou doufala, že úředníci v domě něco najdou.
"Počkej tu," říkám Bramovi a jdu do kuchyně.
Biomedicínský úředník stojí blízko zásuvky na odpad a mává zařízením nahoru a dolů, dopředu a dozadu, znovu a znovu. Udělá krok a začíná od znova na dalším místě v kuchyni. Vidím slova vytištěná podél držadla předmětu. Přístroj biologické detekce.
Trochu jsem se uklidnila. Samozřejmě. Mají něco zjišťovat, tohle používal dědeček. Nemají třeba roztrhat dům na části. Možhá nenajdou ten papír. Možná najdou vzorek. Jak mohl tatínek ztratit něco tak důležitého? Jak by mohl ztratit vlastního otce? I přes mé instrukce mě Bram následoval do kuchyně. Dotkl se mé ruky a vrátili jsme se zpět k hale.
"Máminka se tam stále hádá," řekl a ukázal na ložnici rodičů. Vzala jsem ho za ruku a pevně ji držela. Úředníci nemusejí prohledávat otce, mají ten nástroj, který jim řekne, kam se podívat. Ale hádám, že musejí zasadit ránu. Otec by měl být opatrnější s něčím tak důležitým.
"Prohledají i maminku?"ptala jsem se Brama. Všichni budeme sdílet otcův podíl ponížení?
"Nemyslím si," odpověděl. "Chtěla tam jenom být s otcem." dveře od ložnice se otevřely a Bram a já jsme skočili do cesty úředníkům. Jejich bílé pláště je dělaly vysokými a čistými. Jeden z nich řekl že jsme vyděšení a věnoval nám malý úsměv na uklidnění. Nefungovalo to. Nemohl vrátit ztracený vzorek nebo otcovu důstojnost. Škoda je napáchána. Otec šel za úředníky, bledý a nešťastný a matka vypadala naopak rudá a naštvaná. Následovala mého otce do haly a Bram a já jsme ze dveří sledovali, co se bude dít.
Vzorek nenašli. Mé srdce pokleslo. Otec stál uprostřed místnosti, zatímco mu biomedicínský tým nadával. "Jak jste to mohl udělat?"
Zavrtěl hlavou. "Já nevím. Je to neomluvitelné." jeho slova zněla prázdně, jakoby se opakoval tolikrát, že se vzdal naděje, že by mu někdo uvěřil. Stál rovně jako vždycky a jeho tvář vypadala unaveně a staře.
"Uvědomujete si, že neexistuje žádný způsob, jak ho přivést zpět?" říkají. Otec přikyvuje, tvář plnou utrpení. I když jsem naštvaná, že ztratil vzorek, mohu říci, že se cítí hrozně. Samozřejmě, že ano. Je to dědeček. Navzdory vzteku ho chci vzít za ruku, ale je kolem něj příliš mnoho úředníků. A já jsem plna pokrytectví. Udělala jsem něco proti pravidlům také a ještě k tomu to bylo úmyslné.
"Může to znamenat nějaké sankce pro vaši práci," řekla jedna z úřednic otci, tónem, který znamenal, že jsem byla zvědavá, jestli cituje sama sebe. Nikdo nemá mluvit tímto způsobem. I když dojde k chybě, věci nemají být osobní. "Jak mohou očekávat, že zvládnete rekontrukci a čištění artefaktů, když nedokážete udržet ani jeden vzorek tkáně? Zvláště tak důležitý?" Jeden z dalších říká: "zničil jste vzorek tkáně vlastního otce. A pak jste ohlásil ztrátu." Otec si kryl oči rukama. "Bál jsem se," řekl. Znal vážnost situace. Nemuseli mu to říkat. Kremace se vyžaduje několik hodin po smrti.
Není jiný způsob jak získat vzorek. Je to pryč. On je pryč. Dědeček je opravdu pryč. Matka silně sevřela rty a oči se jí zaleskly. Ale její hněv nebyl směřován na otce. Je naštvaná na úředníky, kteří způsobili, že se otec cítí ještě hůř. I když už není co říct, neodcházejí. Proběhlo několik momentů ticha, kdy nikdo neříkal nic a všichni jsme přemýšleli nad tím, že už není možné dědečka zachránit. V kuchyni se ozvalo zvonění na večeři. Matka opustila místnost. Slyšela jsem zvuk braní jídla a servírování na stůl. Když došla zpět do místnosti, její boty klapaly vážnými zvuky do dřevěné podlahy. Vypadala obchodně.
"Čas jídla," řekla, pozorujíc úředníky. "Obávám se, že nezaslali porce navíc." Chtěla je vyhodit? Těžko říct. Její tvář se zdála otevřená, její tón ale vůbec ne. Je tak krásná, její blond vlasy se vinuly na zádech, tváře rudé. Na ničem z toho by nemělo záležet. Ale nějakým způsobem záleží.
A kromě toho, dokonce ani úředníci nemají odvahu narušit jídlo příliš. "Budeme o tom informovat," řekla nejvyšší. "Jsem si jistá, že bude vydána citace nejvyššího řádu, s další chybou jde o kompletní přestupek. Otec přikyvuje, matka se odvrací zpět do kuchyně, aby připoměla, že potraviny jsou zde a chladnou, což znamená ztrátu živin. Úředníci krátce pokývnou na jednoho po druhém a odejdou skrze foyer, kolem přístavu ven, jedinými dveřmi z domu. Když se vzdalují, celá rodina si oddychne úlevou a můj otec se obrátí směrem k nám. "Je mi to líto." říká. "Je mi to tak moc líto." podíval se na matku a čekal na odpověď.
"Nedělej si starosti," říká odvážně. Ví že má otec nyní vroubek ve své databázi. Ví, že to znamená, že je dědeček pryč. Ale miluje otce. Miluje ho velice. Přemýšlím o tom. Protože když nemůže být naštvaná, jak bych mohla já? Když usedáme k večeři, matka ho objímá a pokládá hlavu na jeho rameno, než mu sundavá folii z jídla. On se snaží dotknout jejích vlasů, její tváře. Sleduji je, přemýšlím, jestli by se to mohlo někdy stát Alexovi. Naše životy budou natolik propletené, že to, co se stane jednomu z nás, bude mít vliv i na toho druhého až do konce. Stejně jako strom mojí matky transplantovaný v Arboretu. Ukázala mi ho, když jsem ji šla navštívit. Byla to malá věc, strom dítě, který je stále propojený s věcmi kolem a potřebnou péčí pro pohyb. A když se konečně vytáhl, jeho kořeny stále držely zen z jeho starého domova.
Udělal to Ky taky, když přišel sem? Přinesl si něco s sebou? Muselo by to být těžké, prohledali ho tak pečlivě, musel se rychle přizpůsobit. Přesto jsem nechápala, jak by si nemohl něco přinést. Tajemství možná. Vnitřní. Nehmotné. Něco co ho naplňuje. Něco z jeho domova. Nohy bušely, pěsti se svíraly, když jsem udeřila na Tracker. Kéž bych mohla běžet ven, pryč od smutku a studu v mém domě. Pod stékal dolů po mém oblečení, vlasech, po tváři. Otřela jsem ho a podívala se zpět na obrazovku Trackeru. Křivka narůstala na obrazovce Trackeru: simulovaný kopec. Dokončila jsem cvik, nejtěžší a nejrychlější část z něho. Tracker se pode mnou točil, stroj pojmenovaný podle kruhové dráhy, kterou lidé používaly. A podle toho co dělal, podle informací o sledované osobě, která na něm běží. Když běžíte příliš daleko, můžete být masochista, anorektik, nebo jiný typ, viz psychologie úředníků.Pokud je zátěž, kterou používáte, příliš těžká, pokud to opravdu milujete, musíte mít sportovní povolení. Jedno mám. Nohy mě trochu bolí, dívám se přímo před sebe a vidím samu sebe a dědečka ve své mysli, snažím se ho tam udržet. Jestli není šance, aby se někdy vrátil, aspoň takhle ho udržím při životě. Sklon se zvyšuje, ale já udržuji tempo, přeji si pocit šplhání, který jsem měla před chvílí, když jsme lezli. Venku. S větvemi, keři a bahnem a slunečním světlem na kopci u chlapce, který ví víc, než řekne. Tracker zapípal. Pět minut před koncem tréninku, předtím než jsem doběhla vzdálenost, tak abych si udržela hmotnostní index. Musím být zdravá. .Je to součást toho, co náš dělá skvělými, co udržuje naši životnost dlouhou. Všchny věci co byly ukázány v nových studiích, byly dobré pro dlouhověkost - šťastné manželství, zdravé tělo - to je to, co máme. Žijeme dlouho, dobré životy. Umíráme na naše osmdesáté narozeniny, před demencí, rakovinou, nebo onemocněními srdcem, a nejvíce oslabující onemocnění jsou téměř zcela vymýcena. Je to téměř dokonalé, co se této společnosti podařilo. Moje rodiče mluví nahoře. Bratr dělá úkoly a já běžím do neznáma. Každý v tomto domě dělá to, co by měl dělat. Všechno je v pořádku. Mé nohy plácají na páse Trackeru a já odhazuji obavy krok za krokem. Jsem unavená, nevím, jestli můžu pokračovat, když Tracker pípne a zpomaluje až do zastavení. Perfektní načasování, naprogramované společností. Ohla jsem hlavu dolů, lapala po dechu a nasávala vzduch. Nebylo nic k vidění na vrcholku tohoto kopce. Bram sedí na okraji mé postele, čeká na mě. Něco drží. Nejprve jsem si myslela, že to je můj kompakt a udělala jsem krok vpřed - našel básně? - ale uvědomila jsem si, že to jsou dědečkovy hodinky. Bramův artefakt.
"Poslal jsem zprávu úředníkům před pár minutami. Jeho oči se na mě zahleděly, unaveně a smutně.
"Proč jsi to udělal?" ptala jsem se v šoku. Chtěl se snad s nimi vidět nebo s nimi mluvit po tom co se dnes stalo?
"Myslel jsem, že by snad mohli získat dostatek tkáně z tohoto. Vzhledem k tomu, že se toho dědeček tolikrát dotkl." Naděje do mě vstupovala jako adrenalin. Stáhla jsem ručník z háčku v šatníku a otřela si tvář. "Co říkali? Zkusí to?"
"Poslali zpět zprávu, že to není dost. Nebude to fungovat." Třel lesklý povrch hodinek rukávem a čistil skvrny. Díval se na ciferník, jakoby mu chtěl něco říct. Ale to nemůže, Bram ještě ani neumí hodiny. A kromě toho, dědečkovy hodinky už desetiletí nefungovaly. Nejsou nic, než krásný artefakt. Těžké, vyrobené ze stříbra a skla. Ne jako ty plastové náramky, co teď nosíme.
"Vypadám jako on?" ptal se nadějně. Připnul hodinky na ruku. Byly volné kolem jeho hubeného zápěstí. Kůží, hnědýma očima a rovnými zády, malým vzrůstem - vypadal v tu chvíli jako dědeček.
"Ano." jsem zvědavá, jestli je něco z dědečka vidět i na mně. Mám ráda čtení Sto básní. Líbilo se mi lezení. Tyto věci byly jeho součástí a jsou i mojí. Přemýšlím o dalších prarodičích co mám venku ve Farmlands a o Kyovi a Vnější provincii a o všech věcech a místech, co jsem nikdy neviděla. Bram se usmál mé odpovědi a díval se hrdě na hodinky.
"Brame, nemůžeš si je vzít do školy, víš. Mohl bys mít problémy."
"Já vím."
"Viděl jsi co se stalo tatínkovi, když po něm úředníci šli. Nechceš aby byli naštvaní kvůli tvému porušování pravidel s artefakty."
"Neboj," říká. "Vím to lépe než jindy. Nechtěl bych to ztratit." Sáhl po mé stříbrné krabičce ze zásnubního banketu.
"mohu si je sem uložit? Vypadá to jako dobré místo. Víš. Takové zvláštní." krčil rameny v rozpacích.
"Dobře," odpověděla jsem nervózně. Pozorovala jsem ho, jak otvírá stříbrnou krabičku a dává do ní opatrně artefkat, vedle mikrokarty. Ani se nepodíval na kompakt postavený hned vedle na polici a já byla za to vděčná.
Později v noci, když byla tma a Bram šel spát, otevřela jsem kompakt a vzala papír. Nechtěla jsem se na to dívat. Místo toho jsem to dala do kapsy mého civilu na další den. Zítra se budu snažit správnou chvíli abych to vhodila do spalovny odpadu jinde než doma. Nechci aby mě při tom někdo chytil. Je to příliš nebezpečné. Lehla jsem si a pozorovala strop, snažila jsem se znovu si vybavit dědečkovu tvář. Nemohla jsem ji přivést zpět. Netrpělivě jsem se převrátila a narazila na něco tvrdého na mí straně. Moje nádoba na tablety. Musela jsem ji vytratit když jsem se dříve převlékala. Není to, jako bych byla neopatrná.
Posadila jsem se. Světlo z pouličních lamp procházelo skrze mlhu oknem dost, abych viděla jak je nádoba otevřená a tablety rozsypané po posteli. Na okamžik, než si moje oči zvykly se zdály být všechny stejně barevné, ale potom jsem viděla, která je která. Tajemně červená. Modrá, ta která nám pomůže přežít v případě nouze, protože ani společnost nemůže ovládat přírodu celou dobu. A zelená. Většina lidí co znám, si vyberou zelenou tabletu hned nebo potom. Před velkou zkouškou. V noc zásnubního banketu. Kdykoli, kdy potřebují uklidnění. Můžete si vzít jednu týdně, bez vědomí úředníků. Ale já si ji nikdy nevzala. Kvůli dědečkovi. Byla jsem tak hrdá, když jsem mu mohla ukázal, že je už mám.
"Podívej," řekla jsem mu a odšroubovala víčko stříbrné nádoby.
"Mám teď modré a zelené. Vše co potřebuji, je červená a už budu dospělá."
"Aha," řekl dědeček, vypadajíc ohromeně. "Rosteš, to je jisté." odmlčel se na chvíli. Šli jsme ven blízko u jeho bytu. "Už sis někdy vzala zelenou?"
"Ještě ne," řekla jsem. "Ale musím odprezentovat jeden ze Sto Obrazů ve třídě příští týden, možná si ji vezmu. Nemám ráda mluvení před všemi."
"Který obraz?" zeptal se.
"Číslo devatenáct," řekla jsem mu a on se zamyšleně díval, snažíc si vzpomenout, který z nich to je. On nezná - neznal - Sto obrazů tak dobře jako Sto básní. Ale pořád si na něj vzpomenul. "Ten od Thomase Morana," hádal a já přikývla. "Líbí se mi jeho barvy," řekl.
"Mně se líbí nebe," řekla jsem mu. "Je to tak dramatické. Všechny mraky nahoře a v kaňonu." Obraz vypadal trochu nebezpečně - s šedými mraky, zubatými červenými skalami - taky se mi líbil.
"Ano," odvětila jsem. "je to krásný obraz."
"Jako tenhle," řekla jsem, i když zelený prostor byl krásný ve zcela jiném duchu. Všude květiny, barvy, které se nesměly nosit: růžové, žluté, červené, téměř se zarážející odvahou. Vykreslily vám pohled, zavoněly vzduchem.
"Zelený prostor, zelená tableta," řekl dědeček, a pak se na mě podíval a usmál se. "Zelené oči a zelená holka."
"To zní jako báseň," řekla jsem a usmívala jsem se.
"Děkuji ti." na chvíli se odmlčel.
"Nebral bych si tu tabletu, Cassio. Ne na prezentaci. A možná nikdy. Jsi dost silná, abys to zvládla bez ní."
Nyní jsem ležela na boku, roku kolem zelené tablety. Nemyslím si, že si ji někdy vezmu, ani dnes ne. Dědeček si myslí, že jsem dost silná, abych to bez ní zvládla. Zavřela jsem oči a myslela na dědečkovy básně. Zelené tablety. Zelený prostor. Zelené oči. Zelená holka. Když jsem usnula, měla jsem sen, kde mi dal dědeček kytici růží. "vezmi si ji místo tablet," řekl mi a tak jsem to udělala. Vytáhla jsem lístek z každé růže. K mému překvapení na každém lístku bylo napsáno slovo z každé básně. Nebyla ve správném pořadí, nechápala jsem to, ale dala jsem je do pusy a ochutnala. Chutnaly hořce, tak jak jsem si představovala chuť zelených tablet. Ale věděla jsem, že dědeček má pravdu, musím udržet slova uvnitř, jestli je chci udržet se mnou. Když jsem se ráno vzbudila, zelené tablety byly pořád v mé ruce a slova v mých ústech.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 W W | 19. listopadu 2011 v 15:22 | Reagovat

dik za preklad

2 Kisee Kisee | E-mail | Web | 19. listopadu 2011 v 15:51 | Reagovat

Neni za co:-)

3 ivana ivana | 19. listopadu 2011 v 20:06 | Reagovat

paráda , ďakujem veľmi pekne :) a to veľké písmo je super :)

4 Kisee Kisee | E-mail | Web | 20. listopadu 2011 v 16:06 | Reagovat

To jsem rada:-) budu ho davat pokazde

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama