.

7. kapitola Matched - druhá část

9. listopadu 2011 v 23:53 | Kisee |  Matched
taaak a je tu slíbený konec sedmé kapitoly:-)




Můj otec nejí nic. Položil kus koláče na kulatý bílý talíř a potom ho držel v ruce a džus se prosakoval ven, aniž by si toho někdo všímal. Malá kapka spadla na podlahu, když se postavil a loučil. Dědečkovi hosté si prohlíželi mikrokartu. "Děkuji, že jste přišli," říkal tatínek a matka poklekla na kolenou za ním, aby utřela kapku ubrouskem. Někdo další se nastěhuje po dědečkovi a nebude chtít vidět známky banketu jiné osoby. Ale to není to proč to udělala, uvědomila jsem si náhle. Chtěla ušetřit otci všechny starosti, každičkou drobnost. Dveře se zavřely za posledním hostem. "Čas pro rodinu," řekla matka a dědeček přikývl. "Díky bohu," poznamenal. "Mám něco, co chci říct každému z vás."
Tak vzdálené bylo očekávání momentu, kdy mluvil o tom, co by mohlo přijít, dědeček se choval jako obvykle. Slyšela jsem, že někteří starší lidé ke konci každého překvapují na konci tím, že nechtějí zemřít důstojně. Pláčou, rozčilují se a blázní. To všechno to činí pro jejich rodiny ještě horším. Není nic co by mohli dělat. Je to prostě tak, jak to je.
Podle nevyslovené dohody jsme s matkou a Bramem šli do kuchyně a nechali otce mluvit s dědečkem jako prvního. Má pro dědečka list z jeho oblíbeného stromu v arboretu. Bram, zmožený jídlem, položil hlavu na stů, usnul a jemně chrápal. Matka ho hladila po kudrnatých hnědých vlasech a já si představovala, že Bram sní o dezertech a talířích jimi naložených. Mé oči taky těžkly, ale nechtěla jsem přijít o žádnou část dědečkova posledního dne. Po mém otci se Bram otočil a pokračovala moje matka. Měla pro něj jeho oblíbený list z arboreta. Vybrala ho včera, takže jsou okraje pokroucené a hnědne, ale uprostřed je stále zelený. Řekla mi, že dědeček chtěl mít svůj poslední den v arboretu, pod modrým nebem. Samozřejmě, že byla jeho žádost zamítnuta.
Přišla jsem na řadu jako poslední. Když jsem vešla, všimla jsem si otevřených oken. Nebylo chladné odpoledne a vzduch byl cítit naléhavostí a horkem když poletoval místností. Brzy bude noc a věci budou chladnější.
"Chtěl jsem cítit vzduch," vysvětloval dědeček když jsem usedla na židli vedle jeho postele.

Podala jsem mu dárek. Poděkoval mi a četl. "Krásná slova," komentoval. "Fajn pocity." Měla bych cítit radost, ale mohla jsem říct, že přijde něco víc. "Ale žádná z těch slov nejsou tvoje vlastní Cassio," řekl opatrně. Pálily mě slzy a pozorovala jsem svoje ruce. Stejně jako téměř všichni ostatní ve společnosti jsem nemohla psát, jen používat slova druhých. Slova, která zklamala mého dědečka. Přála jsem si abych mu přinesla kámen jako Bram. Nebo nic. Dokonce prázdné ruce by byly lepší než dědečkovo zklamání. "Ty máš svá vlastní slova, Cassio," uklidňoval mě. "Slyšel jsem některá z nich a jsou krásná. A už jsi mě obdarovala tím, že jsi mě navštěvovala tak často. I přesto mám rád tento dopis a to protože je od tebe. Nechci ti ublížit. Chci, abys důvěřovala svým vlastním slovům. "Myslíš, že mi rozumíš?" Pohlédla jsem mu do očí a přikývla jsem, protože jsem věděla, co chtěl abych udělala a já mu ten dar mohla dát, když dopis byl neúspěch. A pak jsem myslela na něco jiného. Ode dne ve vlaku jsem stále nosila v kapse semínko z topolu. Vytáhla jsem ho a dala mu ho. "Ach," řekl, zvedl ho a podíval se lépe. "Děkuji má drahá. Podívej se. To je oblak slávy." Nyní jsem byla zvědavá, jestli už začíná odcházet. Nevěděla jsem, co tím myslel. Podívala jsem se ke dveřím, měla bych zavolat jednoho z rodičů.
Za chvíli jsem se k tomu dostala. Moje prsty se sevřely kolem papíru a dědeček ho pustil. Podával mi kompakt, papír se vešel dovnitř. Když jsem artefakt zacvakla, dědeček se přiklonil a šeptal: "Cassio, dávám ti něco, čemu ještě nebudeš rozumět. Ale myslím že jednou budeš a víc než ostatní. A nezapomeň. Zvědavost je v pořádku." Držel mě dlouho. Byla hodina před tmavomodrou půlnocí, když dědeček řekl ta nejlepší slova ze všech, která ukončila život. "Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě."
Všichni jsme mu odpověděli stejně. Každý z nás to tak myslel a on se usmíval. Opřel se zpět o polštář a zavřel oči. Všechno uvnitř něho perfektně zafungovalo. Žil dobrý život. Ukončil ho ve správný čas. Držela jsem ho za ruku když zemřel.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 síma síma | 13. listopadu 2011 v 13:00 | Reagovat

to je nefér :( díky za překlad...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama