.

9. kapitola Succubus Blues

2. listopadu 2011 v 16:08 | speak-to-you.fantasy |  Succubus Blues
9. kapitola Succubus Blues




Když jsem se vrátila do Queen Anne, uvědomila jsem si, že mi většina večera zbývá. Bohužel, neměla jsem co dělat. Démonka bez jakéhokoli společenského života. Velice smutné. Cítila jsem se ještě víc špatně, když jsem si vzpomněla, že bych mohla dělat hodně věcí.
Ale všechno jsem je pohřbila. Jistě, Doug mě často zval na rande; ale bez pochyb si teď užíval den volna s nějakou jinou ženou. Romana jsem taky odmítla, jeho krásné oči a všechno. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na jeho lehký humor a přirozený šarm. Mohl by klidně ztvárnit roli O'Neilla, jednu ze Sethových postav.
Vzpomínka na Setha mi připomněla, že mi stále nevrátil mou knihu, a že už jsem tedy třetí den nečetla. Povzdychla jsem si, chtěla jsem vědět, co se bude dít dále v příběhu Cady a O'Neilla. To by byl krásný způsob, jak strávit zbytek večera. Ten bastard. Nikdy mi jí nevrátí. Nikdy nezjistím, co -
Se vzlyknutím jsem se udeřila do čela, abych si dokázala, jak jsem pitomá. Nepracovala jsem náhodou pro velké knihkupectví? Když jsem zaparkovala auto, šla jsem pěšky do Emerald City. Šla jsem k obrovskému transparentu s reklamou na The Glasgow Pact, který tu byl ještě z autogramiády. Za ním byly knihy. Vzala jsem jednu kopii a šla jsem k pultu. Beth, jedna z pokladních, byla právě volná.
"Můžeš mi to prosím odkódovat?" Zeptala jsem se jí a poslala jí knihu po pultu.
"Jasně," řekla, "použiješ na to svoji zaměstnaneckou slevu?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Nekupuji si ji. Půjčuji si ji."
"To můžeš?" Vrátila mi knihu.
"Manažeři ano." Zalhala jsem.
O pár minut později jsem už ukazovala svojí vítěznou cenu Aubrey. Rozhodla jsem se vykoupat, tak jsem si napustila vanu. Mezitím, co se naplňovala vodou zkontrolovala jsem, jestli mi nepřišla nějaká zpráva - žádná - to samé jsem udělala s mým emailem. Také nic. Spokojená, že nic jiného nevyžadovalo moji pozornost, svlékla jsem si oblečení a vlezla do vany. Opatrně, abych nenamočila knihu. Aubrey, která se na táhla na kuchyňském pultu, mě sledovala znechucenýma očima. Nejspíš přemýšlela, jak se někdo ochotně může ponořit do vany plné vody.
Rozhodla jsem se, že dneska přečtu víc než pět stránek, jelikož jsem jí několik dní měla zabavenou. Když jsem jich přečetla patnáct, uvědomila jsem si, že mi zbývají tři stránky a dočtu kapitolu. Také jsem se mohla už umýt. Když jsem byla hotová, povzdechla jsem si a opřela si hlavu. Cítila jsem se slabá a unavená. Čistá blaženost.

Příští ráno jsem šla do práce s odpočinutým a šťastným pocitem. Paige si mě našla při polední pauze, jak jsem seděla na hraně mého stolu a sledovala Douga, jak hraje nějakou hru. Když jsem jí spatřila, vyskočila jsem a Doug okamžitě vypnul hru.
Paige ho ignorovala a pohledem se zaměřila na mě. "Chci, abych něco udělala se Sethem Mortensonem."
Zase jsem si vzpomněla na moji poznámku o otrocích. "Jako třeba co?"
"Nevím." Slabě pokrčila rameny. "Cokoli. Je ve městě nový. Nikoho tu nezná, takže se nejspíš cítí osaměle."
Připomněla jsem si jeho včerejší odmítnutí a jeho problémy s navazováním konverzace, takže to, co mi řekla Paige mě nijak nepřekvapilo. "Vzala jsem ho na prohlídku města."
"To není to samé."
"A co jeho bratr?"
"Co je s ním?"
"Jsem si jistá, že někam spolu pořád chodí."
"Proč se tomu tak bráníš? Myslela jsem, že jsi fanynka."
Byla jsem jeho fanynka - přední fanynka - ale čtení jeho knih a setkávat se s ním, to byly dvě naprosto odlišné věci. The Glasgow Pact byl úžasný, stejně jako e-mail, který mi poslal. Ovšem jeho způsob navazování konverzace byl trochu …. nedostačující. To jsem Paige říct nemohla, takže jsme se ještě chvíli dohadovaly, Doug nás přitom se zájmem sledoval. Nakonec jsem - proti svému nejlepšímu úsudku - rezignovala. Děsila jsem se toho, že budu Sethovi navrhnout schůzku.
Když jsem se konečně, později odpoledne, odhodlala zajít za Sethem, čekala jsem, že se bude chovat stejně nevrle jako předtím. Místo toho se ale odvrátil od své práce a usmál se na mě.
"Ahoj," řekl. Jeho nálada vypadala, že se výrazně zlepšila, takže ta včerejší vypadala jako nějaká nešťastná náhoda.
"Ahoj. Jak se vede?"
"Nic moc." Dotknul se obrazovky jeho notebooku, zamračil se, jak moc se soustředil. "Začíná to být trochu složité. Nemůže se nijak chytit v téhle scéně, kterou píšu."
Zaplavila mě vlna zvědavosti. Špatné dny s Cady a O'Neillem. Vždycky jsem si představovala, že neustálé spojení s těmito charaktery musí Sethovi přinášet nikdy nemizící vzrušení. Nekonečná práce.
"Takže to vypadá, že potřebuješ pauzu. Paige se strachuje o tvůj společenský život."
Jeho hnědé oči si opět našly ty moje. "Co?"
"Myslí si, že skoro vůbec nechodíš ven. Že tady ani nikoho neznáš."
"Znám svého bratra, jeho rodinu. A Mistee." Zarazil se. "A tebe."
"To je dobře, protože se ze mě stala tvoje výletní ředitelka."
Sethovi rty se zakroutily do jemného úsměvu, potom ale zavrtěl hlavou a zadíval se zpátky na obrazovku počítače. "To je od tebe a Paige doopravdy moc pěkné, ale není to nutné."
Nepřehlížel mě jako včera, ale i přesto jsem byla naštvaná, že nepřijal moji velkorysou nabídku, ještě ke všemu, že jsem jí řekla pod nátlakem.
"Ale no tak," řekla jsem, "Co jiného budeš dělat?"
"Psát."
Proti tomuhle argumentu jsem nemohla nic říct. Psaní těchto románu byla přímo "Boží práce". Co jsem to byla za člověka, že jsem chtěla obtěžovat jejich tvůrce? A ještě…. Paige mi dala pokyny. Ty byly skoro jako boží přikázání. Najednou mě napadl kompromis.
"Mohl bys udělat něco, třeba spojené s výzkumem. Pro knihu. Dvě mouchy jednou ranou."
"Pro tenhle díl už vím všechno, co potřebuji."
"No a co pokračovat ve vývoji postav? Třeba… jít do planetária." Cady vášní byla astronomie. "Nebo..nebo třeba zajít na hokej? Potřebuješ čerstvé nápady na O'Neillova utkání."
Zavrtěl hlavou. "Nepotřebuji. Nikdy jsem na žádném utkání nebyl."
"Já - cože? To není…ne. Opravdu?"
Pokrčil rameny.
"Odkud.. odkud teda potom bereš informace? Z jakých her?"
"Znám základní pravidla. Sesbírám pár informací na internetu a potom je dám dohromady."
Zírala jsem na něj, cítila jsem se zrazená. O'Neill byl absolutně posedlý týmem Detroit Red Wings. Tato jeho vášeň se projevovala na jeho osobnosti: byl rychlý, šikovný, někdy brutální. Věřila jsem, že Seth je puntičkářský ve všech detailech, takže jsem si myslela, že ví všechno o hokeji, aby mohl něco takového napsat.
Seth mě pozoroval, vypadal zmateně kvůli zaraženému pohledu, který se mi objevil ve tváři.
"Půjdeme na hokejový zápas," řekla jsem.
"Ne, my -"
"Půjdeme na hokej. Vydrž chvíli."
Seběhla jsem dolů po schodech, vykopla jsem Douga od našeho společného počítače a zjistila jsem si informaci, kterou jsem potřebovala. Přesně jak jsem očekávala. Sezóna právě začala.
"V 6:30," řekla jsem Sethovi o pár minut později, "Sejdeme se před arénou, u hlavních dveří. Koupím nám lístky."
Tvářil se nejistě.
"V 6:30," zopakovala jsem, "Bude to skvělé. Na chvíli se odreaguješ a také už budeš vědět, jaké to je být na opravdovém zápase. Kromě toho, říkal jsi, že se dneska nějak nemůžeš chytit."
Nejenom, že splním svůj slib, co jsem dala Paige, ale také to vyřeší jednu moji další starost - navazování konverzace se Sethem. Na stadionu bude příliš hluku a i my budeme příliš zaneprázdění sledováním hry, takže nebude nutné si neustále povídat.
"Já nevím, kde je stadion."
"Dojdeš tam tady odsuď. Prostě jdi po ulici Space Needle. Je to část centra města. V kolik, že se to setkáme?" Pro jistotu jsem to řekla varovným tónem, aby se to Seth nesnažil nějak obejít.
Zašklebil se. "V 6:30."


Po práci jsem vyrazila domů. Doma jsem musela dát kočce najíst, a sobě uvařit kávu.
Moje produktivita nezná hranic. Na večeři, jsem popadla indické jídlo a nakonec se mi podařilo být na Key Arena právě v 6:30. Ale nikde jsem neviděla Setha. Nesmím propadnout panice teď ještě ne. V Seattle centrum nebylo snadné se orientovat, je pravděpodobné, že taky někde zabloudil.
Koupila jsem lístky, a posadila se na jeden z velkých betonových kamenů.
Vzduch už byl chladný, a tak jsem se přinutila obléct do těžkého fleecového svetru.
Sice jsem teď vypadala tlustší ale hlavní je, že mi bylo příjemně. Pořád jsem čekala a sledovala lidi. Páry, skupiny lidí, a nadšení dětí bylo všude kolem. Bylo pro mě zajímavé je sledovat.
Když už bylo 6:50, začala jsem být nervózní. Měli jsme jen 10.minut, a já jsem začínala mít strach. Vytáhla jsem mobil a vytočila sklad, jestli tam náhodou není. Řekli mi, že ne. Zkoušela jsem to dál, ale jediné, čeho jsem dosáhla byla hlasová schránka. Otrávená jsem skončila s voláním a schoulila jsem se do svého vlastního objetí, abych zůstala v teple. Máme ještě dost času. Kromě toho, Seth není v obchodě. To byla dobrá zpráva. To znamenalo, že byl na cestě. Přesto, když už bylo 7.hodin, a on zde ještě nebyl. Toužebně jsem se podívala na dveře. Chtěla jsem vidět začátek hry. Neustálý pohyb a energie upoutávala mou pozornost více než jiný sport. Nechtěla jsem si to nechat ujít, ale byla bych nerada, kdyby Seth přišel a nevěděl kde jsem, kdybych nečekala tam kde jsem měla. Čekala jsem dalších 15.minut, poslouchala zvuky ze hry, než mě konečně pravda praštila do tváře. Vstala jsem. Taková věc byla pro mě neslýchaná. Tohle se mi nestalo více než sto let. Cítila jsem se víc než rozpačitě či dokonce rozzlobená. Celá ta věc byla prostě pro mě příliš, abych ji pochopila. Ne, rozhodla jsem se o chvilku později, mýlila jsem se. Seth byl neochotný, to ano, ale on by přišel, a když ne tak by mi určitě zavolal. A možná ... možná se mu něco špatného stalo. Mohla to být srážka s autem. Volala jsem znovu a znovu. A tak jsem se rozhodla jít dovnitř, do stadionu. Nelíbilo se mi, že mě ostatní vnímají jako zoufalou a osamocenou. Cítila jsem se přesně tak i bez ostatních lidí. Na první přestávce, jsem si koupila párek v rohlíku. Zatímco jsem se prohrabávala mojí kabelkou, abych našla drobné, našla jsem proužek papíru s telefonním číslem Romana. Dívala jsem se na to, když jsem jedla. Mé náhlé bolestivé opuštění vystřídala potřeba vyrazit si s někým ven. Připomněla jsem si, že když budu chtít si s někým vyrazit, tak můžu. Pomyslela jsem na Romana. Ale ... ale on se mnou zacházel jako se sestrou, je jako rodina. Ale teď jsem nechtěla být sestrou. Neváhala jsem a vytočila číslo.
"Haló?"
"Jsem unavený z hospodářství." Slyšela jsem, jak se pousmál. "
" Mimochodem, proč si doopravdy zavolala. "
" Nechceš přijít na hokejový zápas dnes večer? "
" Kdy to začalo? "
" Hm, čtyřicet minut. "
"Tak, a teď tě napadlo mě pozvat?"
"No ... člověk s kterým jsem měla jít se nedostavil."
"A teď mi teprve voláš?"
"No, tak jsem si myslela, když si pořád chtěl jít se mnou ven."
" Ano, chtěl jsem... ale ne v tuhle hodinu. Já jsem tvoje druhá volba? "
" Nemysli na to takhle. Ber to spíše jako, já nevím, ty jsi vyvolený splnit to, co někdo jiný nemohl."
" Hele, přijdeš nebo ne? "
" Velmi lákavé. "Další pauza. ´´
"Jsem zaneprázdněn. Po zápase."
"Cože?"
"Já ... ne.! ´´ ´´Musím se dát dohromady. Bude to chvíli trvat. " Uvidíme se za pár hodin. "
" Počkej, ty nemůžeš… "telefon odpojen.
Zavřela jsem oči. V této chvíli jsem se cítila podrážděná. Otevřela jsem oči a vrátila jsem se k akci na ledě. Co jsem jen udělala? Po zápase jsem se vrátila zpět domů.
Radost z vítězství nemohla přemoci úzkost. "Aubrey," řekla jsem při vstupu. "Co mám dělat?" Zívla, a odhalila její tesáky. Zavrtěla jsem hlavou. Oba nás zaskočilo náhlé zaklepání na dveře. Roman, nedbale oblečený, tam stál s šesti plechovkami Mountain Dew a dvěmi pytlíky Doritos. A samozřejmě krabicí cereálií.
"Lucky Charms?" Zeptala jsem se.
"Magicky vynikající," vysvětlil. "Podmínkou pro jakýkoli druh stavebního projektu."
Zavrtěla jsem hlavou. "Samozřejmě."
Postavil věci na pult a obrátil se ke mně.
"Tak, kde to je? "Vydechla jsem. Roztrhal obrovskou krabici a vytáhl vše co bylo potřeba. Pokyny byly krátké. Jakmile bylo vše správně zarovnané, Roman začal připevňovat polici šroubky. Jenže jsme k tomu potřebovali vrtačku. Tak jsme ještě museli jít do obchodu. Tam už zavírali. Po cestě zpět po mě Roman vyjel. Doma jsme začali uchycovat police.
"Mám dokončený první šroub."
"To jsem ráda. Mám otázku. Co opravdu chceš? Od života? Pro tvou budoucnost? Například, máš v plánu být v knihkupectví navždy? "
" Na chvíli. Proč? Chceš říct, že tam je něco špatného? "
" Ne."Usmála jsem se. "Ne, určitě ne."
"Dobře, ale zjistil jsem, že většina lidí sní o tom, mít více vzrušující povolání. Tu práci, kterou je příliš šílené dělat. Ten, který dělá příliš těžkou práci, má vždy šílené nápady. Obsluha čerpací stanice, která sní o tom být rockovou hvězdou. Účetní, který si přeje vyučovat dějiny umění místo statistik. Lidé dávají své sny pryč, proto, že si myslí, že je to nemožné."
Najednou jeho tvář byla vážná.
"Tak co chceš, Georgina Kincaid? Jaký je tvůj bláznivý sen? Ten, který si myslíš, že nemůže být, ale tajně sníš o tom? "

Upřímně řečeno, moje nejhlubší touha byla mít normální vztah, milovat a být milována bez nadpřirozených komplikací. Taková maličkost, pomyslela jsem si smutně. Nevěděla jsem, jestli jsem chtěla milovat nyní, jestli chci mít normální smrtelné manželství. Ale milovat a touha nebyly stejné věci.
"No, kdybych nebyla v knihkupectví a věř mi, jsem velmi šťastná tam kde jsem. Myslím, že bych chtěla být choreograf ve Vegas."
Romanová tvář se stočila do úsměvu. "Tak vidíš. O tomhle já mluvím. "Naklonil se dopředu. "Tak co tě drží zpátky? Riziko? Senzace chtivosti? "
" Ne, "řekla jsem smutně. "Stačí! Já to nemůžu udělat." Nedostatek byl ve mně.
"Ty nevíš, jak tvrdě jsem se snažila udělat kreativní věc. Malování. Hudební lekce."
"Jsi inteligentní a temperamentní. Musíš si dát šanci. Začít pomalu ale jít od toho."
" Moc se omlouvám ale budu muset jít. Police je hotová. Děkuji ti za krásný večer. "
Objevila se Aubrey. Každá police byla křivá. Začala jsem se smát. A nemohla jsem přestat. Po chvíli šoku, se Roman ke mně připojil.
"Drahý Pane," řekla jsem nakonec a otřela jsem si slzy. "To je nejstrašnější věc, jakou jsem kdy viděla."
"Ale myslím, že to bude držet, kapitáne." Udělali jsme několik veselých komentářů, než jsem šla ke dveřím doprovodit Romana. Studovala jsem ho, a jak tak jsme se rozloučili, jsem začala přemýšlela o jeho "rytířství".
"Hej, ty si mi neřekl svůj bláznivý sen." "Není o co stát."
"No, tak ... co děláš zítra?" Rozzářil se. "Zatím nic."
"Pak přijdu do knihkupectví těsně před zavíračkou. Dávám taneční lekce."
"Taneční lekce?"
"Sbohem, Georgina."

Vrátila jsem se dovnitř a doufala, že police drží dobře. Ačkoli bylo pozdě, ještě jsem se necítila tak unavená. Ne po tomto praštěném večeru s Romanem. Cítila jsem, jak jeho přítomnost ovlivňuje mé tělo a mysl. Konečně jsem se dostala ke knize Setha Mortensena. Náhle jsem si něco připomněla. Hned ve mně vzplanul hněv. Ale na jeho knihy jsem se hněvat nemohla. Milovala jsem je příliš mnoho. Usadila jsem se na gauči a Aubrey si lehla k mým nohám.

Po chvilce čtení, jsem objevila něco neuvěřitelného. Cady rozvíjela svůj milostný zájem. Bylo to neslýchané. Cady zůstala ctnostně čistá, bez ohledu na počet sexuálních narážek. Pořád jsem četla a nemohla jsem se od toho odtrhnout. Čím dál jsem četla, tím těžší bylo přestat číst. Noc se neskutečně vlekla. Cady šla do postele s chlapem, a O'Neill se stal žárlivý až z toho začal bláznit. Do prdele. Vstala jsem z gauče, vzala si pyžamo a schoulila se v mé posteli. Aubrey mě následovala. S sebou sem si vzala knížku. Dočetla jsem knihu ve čtyři ráno. Měla jsem červené a vyčerpané oči. Cady viděla chlapa ještě několikrát. A pak se s Skotem rozešla. Ona a O'Neill se vrátili do Washingtonu, DC. Vydechla jsem a položila knihu na zem.
Nevěděla jsem, co si mám myslet, hlavně proto, že jsem byla tak unavená.
S vynaložením velkého úsilí, jsem vstala z postele, našla svůj laptop, a přihlásila se do mého e-mailu.
Poslal jsem Sethovi e-mail: Mimochodem, hokej byl skvělý. Spokojená jsem okamžitě usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama