.

9. kapitola Matched - první část

14. listopadu 2011 v 21:10 | Kisee |  Matched
Táákže možná jsem trošku mrcha, když vám dnešní část utnu v tom nejlepším, ale usínám:-D a nebojte se, nečetla jsem napřed. Po přečtení této části mi prosím zodpovězte tuto otázku: Máte tušení, co tam bude? Co by jí mohl napsat? (o co jde pochopíte po přečtení). Každý nápad napiště, já se budu trápit s nápady s vámi, protože usínám, takže jdu spát a další kousek ani nepřečtu:-D




O dva dny později jsem stála se skupinou dalších studentů před hlavní budovou Arboreta. Ranní mlha se nad námi snášela. Objevovala se jakoby nic kolem, mezi stromy a lidmi a zdálo se jakoby odnikud.
"Dělala jsi to někdy už?" ptala se dívka vedle mě. Neznala jsem ji úplně dobře, takže musela být z jiného Obvodu, z jiné střední.
"Ani ne," řekla jsem, rozptylovala jsem se faktem, že jeden z tvarů mlhy je Ky Markham. Pohyboval se tiše a silně. Opatrně. Když mě viděl, pozvedl ruku aby zamával. Zdá se, že se hlásil na letní turistiku ve svém volném čase, jako já. Po druhé pauze, během chvíle co jsem se usmála a opětovala Kyovi zamávání, přidala jsem se. "Ne. Chodím pěšky, nikdy jsem nelezla."
"To nikdo," řekl Lon, otravný kluk, kterého jsem znala ze školy. "Nebylo to nabízeno už roky."
"Dědeček věděl, jak na to" napadlo mě.
Lon nezklapnul. "Věděl? Minulý čas? Je mrtvý?"
Než jsem stačila odpovědět, úředník v armádní zelené kolem krku zastavil před námi. Byl starší, měl krátké vlasy a olivovou pleť. Jeho zbarvení a tvary mi připomínaly dědečka.
"Vítejte," řekl úředník hlasem tak ostrým a tvarovaným jako jeho vlasy. Nebyl to zvuk vítání a já jsem zaznamenala podobnost hlasu s dědečkovým. Musím na něj přestat myslet. Nezjeví se ze stromů bez ohledu na to, jak moc si to přeju. "Jsem tvůj instruktor. Budeš mě oslovovat pane."
Lon nemůže přestat. "Musíme na kopec?"
Úředník ho sjede pohledem a Lon zvadl.
"Nikdy," řekl úředník, "nemluví bez mého svolené, rozumíme si?" Všichni jsme kývli.
"Nebudeme ztrácet čas. Začneme." Vedl nás na jeden hustě zalesněný kopec Arboreta. Ne na ten velký, ale na jeden z menších podhůří, které jsou obvykle neomezené, pokud jste úředník Arboreta. Tyto malé kopce nejsou vysoké, ale matka říkala, že jsou i přes to dobré pro lezení.
"Dostaňte se na vrchol," řekl a otočil se na podpatku. "Budu čekat."
To myslí vážně? Žádné tipy? Trénink? Úředník zmizel v podrostu. Zřejmě to myslel opravdu vážně. Cítila jsem malý úsměv a zavrtěla jsem hlavou, abych se ho zbavila. Jako první jsem ho následovala mezi stromy. Jsou silné, zelené létem a když se proplétám skrze ně, voní jako dědeček. Možná že se po tom všem skrývá v korunách stromů. Myslím, že kdybych se odvážila otevřít ten papír, bylo by tam tohle místo. Slyšela jsem jak se lidé pohybují mezi stromy v okolí. Les, i tento typ lesa smíšených kultur, byl hlučný a to zejména, když se skrze něj plížíme. Keře plácaly, hole klapaly a někdo poblíž nadává. Asi Lon. Zrychlila jsem. Musela jsem se probojovat nějakými keři, ale dělala jsem dobrý pokrok. Moje přemýšlení jsem musela přerušit abych identifikovala zvuky ptáků a jména rostlin a květin, co jsem viděla. Matka pravděpodobně zná většinu, ale já nikdy nebudu mít tento druh znalostí, pokud nebudu pracovat v Arboretu. Stoupání je stále těžší a strmější, ale ne nemožné. Malý kopec je stále součástí Arboreta, takže to není opravdu volná příroda. Moje boty jsou špinavé, podrážky se objevují a mizí mezi listy. Na chvíli jsem se zastavila a hledala něco, čím bych si mohla vydloubat bahno, abych byla co nejrychlejší. Tady v Arboretu byly všechny spadlé stromy a větve odstraněny bezprostředně po pádu. Musela jsem se spokojit se škrábáním mých nohou jednu po druhé a to kúrou ze stromu. Moje nohy mi připadaly lehčí, když jsem opět šla a zvýšila se moje rychlost. Viděla jsem hladký kulatý kámen, který vypadal jako leštěné vejce, stejný jako ten, co Bram daroval dědečkovi. Nechala jsem ho tam, malý hnědý v trávě a ještě jsem zrychlila, odstrkujíc větve stranou, ignorujíc škrábance na mých rukou. Když se větev borovice odrazila zpět, cítila jsem šrám na boku tváře, ale stejně jsem nezastavila.
Budu na vrcholu první a jsem za to ráda. Vidím rozestupující se stromy přede mnou a já vím, že to je protože se objevuje nebe a slunce místo lesa. Už jsem skoro tam. Podívej dědečku, pomyslím si, ale samozřejmě, že mě nemůže slyšet. Podívej se na mě. Zatočila jsem a náhle se objevila v křoví kachna. Probojovala jsem se cestou tak daleko, abych byla ukrytá, tmavý, hnědý civil tvořil dobré maskování. Ruce se mi třásly, když jsem vytáhla papír. Bylo to to, co jsem plánovala celou dobu, když jsem si strkala kompakt do kapsy dnes ráno? Snad jsem nějak vytušila, že dnes v lese bude správný okamžik? Nevím, kde jinde si ho přečíst. Pokud bych četla doma, někdo by mě mohl vidět. To samé ve vlaku a ve škole, nebo v práci. Není tiššího místa, než lesa, přeplněného vegetací a těžkým, dusným ranním vzduchem vlhnoucím na mé kůži. Les hučel a ptáci zpívali. Mé paže se zavrtěly, když kapka rosy spadla na papír se zvukem, jakoby padalo zralé ovoce na zem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 W W | 15. listopadu 2011 v 14:06 | Reagovat

Podle mne tam budou niaké skutečnosti o spoločenství. zistí že není tak dokonalé a bude sa to podle mna týkat i ky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama