.

9. kapitola Matched - druhá část

16. listopadu 2011 v 12:36 | Kisee |  Matched
Takže, je to trošku jiné pokračování, než jsem čekala, ale uvidíte sami:-) popravdě.. Nic moc:-D další část vypadá líp:-D jdu pokračovat, ať máte v pátek zbytek devítky:-)



Co mi asi dědeček dal? Držela jsem váhu tohoto tajemství v dlani a potom ho otevřela. Měla jsem pravdu, když jsem myslela, že slova jsou stará. Ale i když jsem nerozpoznala typ, poznala jsem formát. Dědeček mi dal báseň. Samozřejmě. Mojí prababičky. Sto básní. Věděla jsem to bez kontroly školních portů, že tato není jedna z nich. Velmi riskovala, když toto ukrývala a dědeček s babičkou taky. Co to může být za báseň, že za to tak stojí? Hned první řádek mě zastavil a vháněl slzy do očí a nevěděla jsem proč. A nevěděla jsem proč, ale tento řádek na mě promluvil mnohem víc, než cokoli jiného. Nebuďte jemní v této noci.
Četla jsem dál, skrze slova, kterým jsem nerozuměla a skrze ty, kterým ano. Věděla jsem, proč dědečka zaujala:
Nebuďte jemní v této dobré noci,
stáří by mělo shořet a odejít na sklonku dne,
vztek, vztek, proti tomu odchodu ze světla.
Jak jsem četla dál, věděla jsem, že to mluví ke mně:
I když moudří lidé na konci vědí, že tma je správná,
protože jejich slova jsou rozeklaný blesk
proto oni nejsou milí v této dobré noci.
Moje slova jsou klikatý blesk. Dědeček mi dokonce řekl, než zemřel, že jsem mu neměla psát ten dopis. Nic co jsem napsala, nebo udělala, neudělalo žádný rozdíl v tomto světě a najednou jsem věděla, co znamená ten vztek. Touhu.
Četla jsem celou báseň a žrala jsem ji. Pila jsem ji. Četla jsem o meteorech a zálivu, a nahánělo mi to slzy, i když jsem nerozuměla všemu, protože byl jazyk příliš starý, pochopila jsem dost. Chápu, proč dědeček miloval tuto báseň, mně se líbila taky. Celou. I vztek a světlo.
Řádek pod názvem básně hlásil: Dylan Thomas, 1914-1953. Byla tam další báseň s názvem "Překračování Bariér" a psal ji někdo, kdo žil ještě před Dylanem Thomasem, byl to Lord Alfred Tennyson, 1809-1892. Bylo to tak dávno, myslela jsem si. Tak dávno, co žili a umřeli. A stejně jako dědeček se nikdy nevrátí. Chamtivě jsem četla další báseň. Četla jsem ta slova několikrát, dokud jsem nezaslechla ostré švihnutí blízko mě. Rychle jsem složila papír a schovala ho. Otálela jsem příliš dlouho. Musím jít, dohnat čas, co jsem ztratila. Musím běžet.
Nechtěla jsem se držet zpátky, nebylo to stopování, tak jsem na sebe klidně mohla tlačit skrze zatáčky a kopce. Slova Thomasovy básně byla tak divoká a krásná, že jsem si je neustále opakovala tiše pro sebe, když jsem běžela. Znovu a znovu jsem myslela na ta slova: nebuď něžná, nebuď něžná, nebuď něžná... Byla jsem skoro na vrcholu kopce, když mě udeřila realizace těchto slov: Existuje důvod, proč je skrývali. Tato báseň praví, abychom bojovali. Další větev mě štípla do obličeje, jak jsem ji prorážela,a el nezastavila jsem a tlačila jsem se ven do světla k úředníkovi. Nebyl tam, ale někdo jiný už byl na vrcholu. Ky Markham. K mému překvapení jsme stáli na vrcholu sami. Žádný úředník. Žádní horolezci.
Ky byl mnohem odpočatější, než jsem kdy viděla, byl opřený zády a lokty a tvář měl nakloněnou ke slunci a oči zavřené. Vypadal úplně jinak, tak nekontrolovaně. Při phledu na něj jsem si uvědomila, že jeho oči jsou místo, od kterého si nejvíc udržuje odstup. Vzhledem k tomu, že mě slyšel, otevřel je a díval se na mě a to téměř nedělá. Skoro jsem zachytila letmý pohled, než jsem opět odhadla, co chce, abych viděla. Úředník se objevil mezi stromy vedle mě. Pohyboval se tiše a já byla zvědavá, co pozoroval v lese. Viděl mě? Podíval se dolů na datapod v ruce a pak zpět na mě. "Cassia Reyesová?" ptal se. Zřejmě očekával, že skončím druhá. Moje zastávka byla tak dlouhá, jak sjem čekala.
"Ano."
"Posaď se a čekej," řekl úředník a ukázal na travnatou mýtinu na vrcholku kopce. "Užívej si ten pohled, vypadá to, že se do chvíle objeví ostatní." Ukázal na datapod a potom zmizel zpět do stromů. Na chvíli jsem se odmlčela, než jsem šla ke Kyovi, snažíc se uklidnit. Srdce mi bušilo rychle od běhu. A od zvuků ve stromech.
"Ahoj," řekl Ky, když jsem se blížila.
"Ahoj." Posadila jsem se na trávník vedle něj. "nevěděla jsem, že jsi taky dělal pěší turistiku."
"Matka si myslela, že by to byla dobrá volba." Všimla jsem si, jak snadno používá slovo matka k popisu jeho tety Aidy. Myslela jsem na to, jak vklouzl do svého života, jak se stalo, že ho každý očekával v Mapletree Borough. Přesto že byl nový a jiný by neměl vyčítat dlouho.
Ve skutečnosti jsem ho ale nikdy neviděla v ničem skončit jako prvního, ale nejdřív jsem mluvila a přemýšlela až pak. "Dnes jsi nás všechny porazil." řekla jsem, jakoby to nebylo zřejmé.
"Ano," odvětil a podíval se na mě. "Přesně jak jsem si myslel. Vyrůstal sjem ve Vnejší provincii a měl jsem hodně zkušeností s podobnými aktivitami." mluvil hrozně formálně, jakoby četl data, ale všimla jsem si lesku potu na jeho tváři a způsob jaký natáhl nohy vpřed vypadal povědomě. Ky taky běžel a musel být rychlý. Měli ve Vnější provincii trackery(nevím, co to je, trackers je to psáno a překládá mi to jako trackery.)? Pokud ne, jaktože sem běžel? Bylo tam taky něco, před čím se snažil utéct? Než jsem se zastavila, zeptala jsem se Kye na něco na co jsem neměla: "Co se stalo tvojí matce?"
Jeho oči se na mě obrátily překvapením. Věděl, že nemyslím Aidu, a věděla jsem že nikdo jiný se ho na to nikdy neptal. Nevím, co mě k tomu přimělo, možná dědečkova smrt a slova, která jsem četla mezi stromy na hraně zranitelnosti. Možná, že jsem nechtěla zabývat tím, kdo mě možná viděl v lese mezi stromy. Měla bych se omluvit. Ale nemyslím že bych měla a to ne proto, že by to bylo zl=. Ale protože myslím že mi to možná chtěl říct. Ale mýlila jsem se. "Neměla ses mě na to ptát," řekl. Nepodíval se na mě, ale z jedné strany jsem ho viděla. Jeho profil, jeho tmavé vlasy zvlhlé mlhou a vodou, která spadla ze stromu, když procházel kolem. Voněl jako les a já zvedla ruce k obličeji, abych zkusila, jestli tak voním taky. Mohla to být jen má představivost, ale zdálo se, že moje prsty voní inkoustem a papírem.
Měl pravdu. Znala jsem lepší způsoby, jak položit otázku, jako byla tohle. Potom se mě zeptal, na co ses zas on neměl ptát. "Koho jsi ztratila?"
"Co tím myslíš?"
"Mohu říct," řekl jen. Díval se na mě. Jeho oči jsou stále tak modré. Slunce mi zezadu sálalo na krk a vršek hlavy. Zavřela jsem oči jako Ky dříve a zaklonila hlavu tak, že jsem cítila teplo skrze oční víčka a most nosu. Ani jeden z nás nemluvil. Nechala jsem oči zavřené dlouho, ale když jsem je otevřela, na moment jsem oslepla. V tu chvíli jsem věděla že mu to chci říct. "Můj dědeček minulý týden zemřel."
"Bylo to nečekané?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 aendzi aendzi | 16. listopadu 2011 v 20:17 | Reagovat

trakers jsou stopaři

2 Kisee Kisee | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 21:10 | Reagovat

Dekuji:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama