.

8. kapitola Succubus Blues - 2.část

2. listopadu 2011 v 16:01 | speak-to-you.fantasy |  Succubus Blues
8. kapitola Succubus Blues - 2.část





"Slečno Kincaidová. Je to pro mě čest, že vás znovu vidím."
Otočila jsem se z místa, kde jsem právě obdivovala sochu Bílého Tary. Erik vstoupil do místnosti a já jsem se snažila nenechat na sobě znát svoje překvapení. Kdy tak moc zestárnul? Byl už starý, když jsem ho viděla naposledy - měl už svojí tmavou tvář vrásčitou a vlasy šedivé - ale nevzpomínala jsem si, že by belhal a v obličeji měl takové propadliny. Snažila jsem se přijít na to, kdy jsme spolu naposledy mluvili; nemyslela jsem si, že by to bylo tam dlouho. Pět let? Deset? Se smrtelníky bylo snadné ztratit stopu.
"Taky jsem ráda, že vás opět vidím. Není snadné vás najít. Musela jsem jít do Krystal Starz, abych zjistila, kde jste."
"Aha. Doufám, že to nebylo zase až tak …. strašné."
"Nic, co bych nezvládla. Kromě toho, jsem ráda, že jste z toho místa vypadl." Rozhlédla jsem se po přeplněném, málo osvětleném obchodě. "Tady se mi to líbí mnohem více."
"Není to nic moc - a taky mi to nic moc nedává - ale je to moje. Šetřil jsem na to mnoho let a konečně jsem našel místo, kde bych chtěl strávit své poslední roky života."
Zamračila jsem se. "Nebuďte melodramatický. Nejste tak starý."
Na jeho tváři se objevil jízlivý úsměv. "Ani vy ne, slečno Kincaidová. Dokonce jste stejně krásná jako když jsem vás viděl poprvé." Poklonil se mi trošku níž, než by člověk v jeho věku nejspíš měl. "Jak vám mohu pomoci?"
"Potřebuji informaci."
"Samozřejmě." Ukázal na malý stolek blízko pultu, na kterým byly momentálně knihy a stojan na svíčky. "Posaďte se, dáme si čaj a promluvíme si. Nebo někam spěcháte?"
"Ne, nespěchám."
Zatímco nám Erik připravoval čaj, uklidila jsem ze stolu knihy. Poskládala jsem je do úhledných hromad na zem. Když přišel s čajem, chvíli jsme si povídali a přitom usrkávali čaj, ale já jsem myslela na něco jiného. Můj neklid musel být vidět, protože jsem si nervózně hrála s prsty na šálku od čaje a chodidlem jsem ťukala do země.
Konečně přišla na řadu věc, kvůli které jsem sem přišla. "Potřebuji vědět o lovcích upírů."
Pro většinu lidí by to byla podivná žádost, ale Erik s očekáváním přikývl. "Co přesně potřebujete vědět?"
"Cokoli. Jejich zvyky, jak je rozpoznat. Všechno, co víte."
Opřel se o židli a opatrně si přidržoval šálek ve vzduchu. "Vím, že lovci upírů se rodí, nejsou teda vytvořeni. Jsou 'obdarováni' schopností zabíjet upíry." Pokračoval v nějakých detailech, ale to bylo v podstatě všechno, co už jsem se dozvěděla od Petera.
Uvažovala jsem o tom, co řekl Cody , že je někdo pronásledoval, ale když se otočil nikdo tam nebyl. "Mají nějaké další schopnosti? Třeba že mohou být neviditelní?"
"Ne, teda aspoň pokud vím. Nějací nesmrtelní samozřejmě ano, ale lovci upírů ne. Oni jsou v podstatě lidé, navzdory jejich zvláštnímu talentu."
Přikývla jsem, jelikož jsem byla jedna z těch nesmrtelných, který tuto schopnost měli, i když jsem jí moc nepoužívala. Hrála jsem si s myšlenkou, že Codyho fantom musel být neviditelný nesmrtelný, který si s ním jenom hrál, ale potom jsem si uvědomila, že by ho stejně prozradil pach, který všichni nosíme. Kromě toho, lidského lovce upírů by také ucítil. Fakt, že nikoho neviděl ani necítil, dával spíš navrh Peterově teorii, že se to vše Codymu pouze zdálo.
"Mohou lovci upírů ublížit také někomu jinému? Démonům.. nebo dalším nesmrtelným bytostem?"
"Je velice těžké způsobit něco nesmrtelnému," přemýšlel, "jistí vyznavači dobra - mocní knězové, například - mohou démony vyhnat, ale nemohou jim natrvalo ublížit. Podobně, slyšel jsem o jednom člověku, který zachytil nadpřirozenou bytost, ale udělat mu něco víc… neříkám, že to je nemožné. Prostě jsem o tom neslyšel. To co vím z ruky je, že lovci upírů dokážou ublížit pouze upírům. Nic jiného."
"Vážím si vašich znalostí z ruky více, než některých ověřených faktů."
Zvědavě si mě prohlížel. "Ale tohle není odpověď, kterou jste čekala."
"Nevím. Většinu z toho jsem už věděla. Myslela jsem, že by toho mohlo být více."
Bylo možné, že Jerome říkal pravdu o tom, že to byl případ pouze nekontrolovatelného lovce upírů a jeho varování, buď mě anebo Hughovi, byla pouze zdvořilost, aby nás vyvedl z nepohodlí. Pořád jsem ale měla pocit, že bylo něco, co nám Jerome neřekl. Také jsem věřila Codymu, protože to nebyl ten typ, co by si věci pouze představoval.
Musela jsem vypadat popleteně, protože Erik nabídl. "Mohl bych se podívat, jestli není někde něco víc, pokud chceš. Jenom proto, že jsem já neslyšel o něčem, co by mohlo zranit nesmrtelné, neznamená to, že to nepřipadá v úvahu."
Přikývla jsem. "Moc bych to ocenila. Děkuji moc."
"Pro mě je pocta pomáhat někomu, jako jste vy. Pokud si přejete, mohl bych se na lovce upírů někde poptat." Znovu se zarazil, pečlivě vybíral slova. Teď jsem ovšem zaváhala. Jerome nám řekl, ať jsme opatrní. Měla jsem pocit, že by se mu nelíbilo, kdyby zjistil o mé výzkumné práci, i když v podstatě rozhovor s Erikem - bylo ono. Samozřejmě, nevadilo by, kdybych vystrčila tykadla. Shromažďování informací nebylo stejné jako sama se vydat lovce upírů najít.
"To bych také ocenila. Cokoli byste objevil by bylo užitečné." Dopila jsem čaj a položila šálek na stůl. "Už bych měla jít."
Laškoval se mnou. "Děkuji, že jste si se mnou dala čaj. Být se ženou jako vy, to je splnění snu každého muže."
Zasmála jsem se tomu zahalenému vtipu, odkazoval totiž na to, že démonky navštěvují muže ve snu. "Vaše sny jsou v bezpečí, Eriku."
Úsměv mi oplatil. "Vraťte se brzy a já vám povím, co jsem se dozvěděl. Dáme si znovu čaj."
Podívala jsem se po prázdném obchodě a přemýšlela jsem o tom, že během našeho rozhovoru se tu neobjevil jediný zákazník. Najednou jsem pocítila potřebu udělat mu nějakou tržbu. "Nejdřív mě nechte koupit si ten čaj domů."
Věnoval mi shovívavý pohled, jeho tmavě hnědé oči byly pobaveny, jako kdyby věděl, o co mi šlo.
"Vždycky jsem myslel, že jste zastánce černého čaje - teda aspoň kofeinu."
"Hej, dokonce i já mám ráda někdy změnu. Kromě toho, bylo to dobré.. takové bylinkové a bezkofeinové."
"Předám tento kompliment mé přítelkyně. Ona je vyrábí, já je prodávám."
"Přítelkyni, hm?"
"Jenom kamarádce, slečno Kincaidová."
Šel k poličce za pultem, kde ležely různé druhy čaje. Když jsem přistoupila, abych zaplatila, musela jsem na chvíli obdivovat šperky, které byly za sklem v pultu. Jeden mě přímo upoutal; třístupňový náhrdelník broskvové barvy s perlami, příležitostně smíchaný s měděnými korálky nebo s kusy zeleného skla. Ve středu byl měděný ankh ( egyptský znak věčného života - je to v podstatě přívěšek ve tvaru klíče. Říká se mu také "klíč života").
"Tohle taky vyrobil někdo z vašich přátel?"
"Vyrobil to jeden můj starý přítel z Tacomy." Erik ho vytáhl zpod pultu a podal mi ho. Hladila jsem v rukou hladké perly, každá měla jiný tvar. "Smíchal to s něčím egyptským, aspoň teda myslím, ale také chtěl vzývat duši Afrodity a moře, takže stvořil něco, co mohly antické kněžky nosit."
"Nic takového nenosily," zamumlala jsem. Otočila jsem náhrdelník v ruce a všimla si jeho vysoké ceny. Uvědomila jsem si, že mluvím nevědomě. "A hodně antických řeckých měst byla pod vlivem Egypta. Ankh se objevil na kyperských mincích, stejně jako Afrodita."
Jak jsem se tak dotýkala měděného ankhu, připomnělo mi to jiný náhrdelník. Náhrdelník, který už je dávno zapomenutý v prachu. Tamten byl jednodušší: byl to pouze řetěz, na kterém byly uvázány korálky s malými ankhy. Ale přinesl mi ho můj manžel v den naší svatby. Vplížil se do našeho domu krátce po rozbřesku. To bylo gesto, které pro něj bylo příliš troufalé.
Kárala jsem ho za jeho nerozvážnost. "Co děláš? Uvidíš mě odpoledne… a potom každý den!"
"Musel jsem ti dát tohle ještě před svatbou." Pozvedl náhrdelník. "Byl mojí matky. Chci, aby sis jej dneska vzala."
Nahnul se dopředu a dal mi náhrdelník kolem krku. Když se jeho prsty dotkly mé kůže, pocítila jsem něco teplého a svrbivého. Bylo mi patnáct, v té době jsem nevěděla, co takovýhle pocit znamená, ačkoli jsem přímo dychtila dozvědět se to. Moje dnešní já ho nazvalo jako začátek chtíče a ….. dobře, bylo tam také něco jiného. Něco, čemu jsem do téhle chvíle nedokázala rozumět. Elektrické spojení, pocit, že jsme něco většího, než jenom my dva. Důkaz, že mi dva patříme neodbytně k sobě.
"Tak," řekl, když korálky byly na svém místě. "Perfektní."
Nic víc neřekl. Nepotřeboval. Jeho oči mi prozradily všechno, co jsem potřebovala vědět. Zachvěla jsem se. Až do Kyriakose, žádný muž se na mě dvakrát nepodíval. Byla jsem Marthanesova příliš vysoká dcera s ostrým jazykem, která nemyslela předtím, než něco řekla. (Přeměňování mi mohlo pomoc s prvním problémem. S tím druhým nikoli.) Ale Kyriakos se na mě vždycky díval a poslouchal mě, jako kdybych byla něco víc. Něco lákavého a žádoucího, jako kněžky Afrodity, které stále pokračovaly ve svých rituálech daleko pryč od křesťanských kněží.
Chtěla jsem, aby se mě dotknul. Netušila jsem jak moc, dokud to k mému velkému překvapení neudělal. Vzala jsem jeho ruku a přemístila ji kolem mého pasu a vtáhla ho dovnitř. Jeho oči se překvapením rozšířily, ale neodtáhl se. Byli jsme skoro stejně vysocí, proto pro něj bylo jednoduší najít moje ústa a políbit mě. Opřela jsem se o teplou kamennou zeď, takže jsem byla natlačená mezi jí a ním. Cítila jsem každý kousek jeho těla, ale pořád jsme si nebyli dostatečně blízko. Vůbec ne.
Líbali jsme se stále vášnivěji. Znovu jsem přemístila jeho ruku, tentokrát na moji nohu, aby mi pomalu vyhrnovala sukni. Jeho ruka mě hladila po nahé noze a bez delšího váhání se začal dotýkat mého vnitřního stehna. Stále jsem se snažila, aby byl co nejblíže. Teď jsem se skoro svíjela. Potřebovala jsem cítit jeho dotek všude.
"Letho? Kde jsi?"
Vítr odněkud přivanul hlas mé sestry; nebyla někde poblíž, ale netrvalo by jí dlouho a přiběhla by včas, aby nás viděla. Kyriakos a já jsme se od sebe odpoutali. Oba dva jsme lapali po dechu, naše pulsy mezi sebou závodily. Díval se na mě, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. V jeho tváři se značilo vzrušení.
"Ty jsi někdy předtím s někým byla?" zeptal se užasle.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jak jsi…. Nikdy jsem si nepředstavil, že bys tohle mohla dělat."
"Učím se rychle."
Ušklíbl se a políbil mi ruce. "Dneska večer," vydechl, "Dneska večer my - "
"Dneska," souhlasila jsem.
Potom ustoupil, jeho oči pořád doutnaly. "Miluji tě. Jsi můj život."
"Také tě miluji." Usmála jsem se a sledovala ho, jak odchází. O minutu později jsem znovu uslyšela moji sestru.
"Letho?"
"Slečno Kincaidová?"
Erikův hlas mě vysvobodil z mé vzpomínky a najednou jsem byla zase zpátky v jeho obchodě, pryč z mého, už dávno rozpadlého domu. Setkala jsem se s jeho pohledem a podala mu náhrdelník.
"Ten si vezmu také."
"Slečno Kincaidová," řekl nejistě a ukázal na cenu, "pomoc, kterou jsem vám dal…není potřeba.. žádná cena…"
"Já vím, " ujistila jsem ho, "prostě to připište na můj účet. A zeptejte se prosím kamaráda, jestli by mi nevyrobil k náhrdelníku ladící náušnice."
Opustila jsem obchod, na krku jsem měla náhrdelník. Pořád jsem myslela na to ráno, jaké to bylo, když se mě poprvé někdo dotýkal. Někdo, koho jsem milovala. Opatrně jsem vydechla a snažila se to dostat z mysli. Jako kdybych tam těch věcí neměla moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama