.

7. kapitola Succubus Blues

2. listopadu 2011 v 15:58 | speak-to-you.fantasy |  Succubus Blues
7. kapitola Succubus Blues




Otočila jsem se a viděla Romana jak sedí v rohu v malé hale. Vypadal nápadně v tmavě zeleném roláku, tmavé vlasy měl učesané tak, aby mu nevadily v obličeji. Usmál se na mě, když uviděl, že jsem si ho všimla. Šla jsem k němu a sedla jsem si blízko něj.
"Bože, ty jsi doopravdy stopař."
"Ty jsi mi nějaká sebevědomá. Přišel jsem si pro svůj kabát."
"Aha," zrudla jsem, cítila jsem se jako pitomec. "Jak dlouho jsi čekal?"
"Moc dlouho ne. Vlastně jsem tě nejdřív hledal v knihkupectví. Říkal jsem si, že by to vypadalo míň, řekněme, stopařsky."
"Mám volno." Podívala jsem se na své ruce, ve kterých jsem držela nápadné, barevné květy. "Děkuji za květiny. Nemusel si je nosit, jenom kvůli tomu, abych ti vrátila kabát."
Roman pokrčil rameny, jeho modrozelené oči se mnou dělaly divy. "Pravda. Ale říkal jsem si, že by mi mohly pomoci v tom, abys se mnou šla dneska někam na skleničku."
Takže měl další důvod, proč přišel. "Ne znova tohle - "
"Hej, pokud ses chtěla 'tomuhle' vyhnout, neměla jsi mě včera lákat. Teď je příliš pozdě. A ke všemu jsou horší věci, kterým by ses měla vyhnout. A udělat je rychle. Třeba jako strhnout si náplast. Nebo uříznout si končetiny."
"Wow. Kdo říká, že všichni romantici na světě už vymřeli?" Navzdory mému sarkasmu jsem pocítila z Romana příjemnou změnu atmosféry, než kterou jsem cítila, když jsem byla se Sethem.
"Takže co? Znamená to, že se vzdáváte, generále? Opravdu, vydržela jsi dlouho, než si mi konečně odolala."
"Nevím. Ukážeš se v mém bytě. To se mi nezdá, že bys mi dal hodně času." Když s očekáváním čekal na mojí odpověď, pohasl mi úsměv. Povzdechla jsem si a snažila jsem se přijít na jeho motivaci, proč to všechno dělá. "Romane, vypadáš, že jsi hodný kluk a všechno, ale - "
Zasténal. "Ne. Tohle na mě nezkoušej. Nikdy není dobré znamení, když žena začne větu slovy 'vypadáš, že jsi hodný kluk'. Je to začátek rychlého konce."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jen momentálně nechci nic vážného. To je vše."
"Cože? Vážného? Brzdi, sestro. Nežádám tě o ruku. Jen si s tebou chci někdy vyjít ven, možná do kina, na skleničku nebo na kafe. To je vše. Pokud budu mít štěstí, políbíš mě na dobrou noc. Sakra, jestli tě i tohle děsí, tak mi bude stačit, když si potřeseme rukama."
Opřela jsem si hlavu o zeď, takhle jsme vydrželi pár minut. Navzájem jsme se posuzovali. Věděla jsem, že bylo možné pro ženy i muže chodit na rande bez běžného sexu, ale u mě to tak nebylo. Moje instinkty mě nutily vyhledávat sex, když jsem se na něj tak dívala, uvědomila jsem si, že to nutkání by mohlo být dost silné, nezávisle na tom, jestli se jako démonka potřebuji nakrmit nebo ne. Líbilo se mi, jak vypadal, jak voněl, jak se oblékal. Nejvíc se mi líbily jeho pokusy o námluvy. Bohužel, nemohla jsem vypnout svoji přirozenost a nevycucnout jeho životní energii. I kdybych chtěla. Dokonce i pusa, o které žertoval, by mu vzala část života.
"Nic o tobě nevím," řekla jsem nakonec, když jsem si uvědomila, že jsem byla poněkud dlouho zticha.
Líně se usmál. "Co bys chtěla vědět?"
"No…Nevím. Co rád děláš? Máš práci? Musíš mít volné hodiny, když tady můžeš se mnou pořád být."
"Pořád? Opět jsi dost sebevědomá, ale ano. Pracuji. Učím na škole pár tříd lingvistiku."
"Aha. Jaké je tvoje příjmení?"
"Smith."
"To ne."
"Ale ano."
"To se moc nehodí k vévodovi Romanovi." Snažila jsem se přijít na další vhodné otázky. "Jak dlouho žiješ v Seattlu?"
"Pár let."
"Koníčky?"
"Nějaké mám." Zarazil se a otočil hlavu směrem ke mně, když nepřišla žádná další otázka. "Nic dalšího nechceš vědět? Možná bych ti mohl ze školy přinést moje předpisy? Celý životopis s ověřením?"
Zavrtěla jsem hlavou. "To jsou pro mě bezvýznamné informace. Potřebuji vědět jenom opravdu důležité věci."
"Jako třeba?"
"Třeba…. Jaká je tvoje oblíbená písnička?" Bylo na něj vidět, že ho otázka zaskočila. Ale zareagoval okamžitě, stejně jako včera večer. To se mi líbilo. "Poslední část písně Abbey Road od Beatles."
"Poslední část Abbey Road?"
"Ano, v té písni je dáno dohromady víc skladeb - "
Zarazila jsem ho rychlým gestem. "Ano, znám to album."
"Takže?"
"No, je to dobrá odpověď." Začala jsem si hrát s vlasy, přemýšlela jsem, jak z toho co nejrychleji vycouvat. Skoro mě dostal. "Já - ne. Je mi to líto. Nemůžu. Je to moc komplikované. Dokonce i jedno rande. Z toho se stane druhé, z druhého třetí - "
"Ty doopravdy vidíš dopředu. Co kdybych ti dal své skautské slovo, že tě už po prvním rande nebudu obtěžovat?"
"Ty bys s tím souhlasil?" Zeptala jsem se skepticky.
"Jasně, pokud to je to, co chceš. Ale nemyslíš si, že se to stane, až se mnou strávíš jeden večer."
Svůdný tón v jeho hlase udělal něco s mým žaludkem, co jsem už dlouho nepocítila. Předtím, než jsem to dokázala pojmenovat, zazvonil mi telefon.
"Promiň," omluvila jsem se a hledala mobil v kabelce. Podívala jsem se na displej a rozpoznala jsem Codyho číslo. "Ano?"
"Ahoj, Georgino. Stalo se něco divného…"
Bože. To mohlo znamenat cokoliv od dalšího úmrtí, až po to, že si Peter oholil hlavu. "Vydrž chvilku."
Postavila jsem a podívala na Romana, hrál si s květinami stejně jako předtím já. Tvářil se znepokojeně. "Je všechno v pořádku?"
"Ano. Teda ne. Já nevím. Romane, potřebuji jít nahoru a vzít si ten telefon. Děkuji ti za květiny, ale nemůžu s tebou nikam jít. Omlouvám se. Není to kvůli tobě, ale kvůli mně. Upřímně."
Když jsem se rozešla, vyskočil a přiblížil se ke mně. "Počkej." Šáhl si do kapsy a vytáhl pero a papír. Směšně něco napsal a předal mi to. Podívala jsem se na to. Bylo to telefonní číslo.
"Pro tebe, jestli změníš svůj názor."
"Nezměním."
Zlehka se usmál, trochu naklonil hlavu do strany. Potom odešel. Chvíli jsem ho sledovala předtím, než jsem vyběhla po schodech nahoru. Dychtila jsem po Codyho novinkách. Uvnitř jsem rychle hodiny květiny na stůl a dala si telefon zpátky k uchu.
"Jsi tam?"
"Ano. Kdo je to Roman a proč jsi na něj použila starou frázi 'není to kvůli tobě, ale kvůli mně'?"
"To je jedno. Co se děje? Zemřel někdo?"
"Ne.. ne! Jenom, včera se něco stalo, ale Peter si nemyslí, že by to bylo něco závažného. Hugh řekl, že bys to chtěla vědět."
"Řekni mi, co se stalo."
"Myslím, že nás včera někdo sledoval."
Cody dodal, proč si to myslí. Ne dlouho potom, co opustili můj byt, slyšel kroky, které jeho a Petera pronásledovaly. Kdykoli se otočil, nikdo tam nebyl. Peter to okamžitě zavrhl, když cítili, že nikdo v jejich přítomnosti není.
"Možná že nevíte, jaký pach má lovec upírů."
"Pořád bych stejně něco cítil. A Peter určitě. Možná má pravdu a já si to jen představoval. Nebo to byl obyčejný člověk, který chtěl někoho přepadnout nebo něco takového."
O tom jsem pochybovala. Necítili jsme lidi, stejně jako nesmrtelné. Ale bylo by strašně těžké, přímo nepředstavitelné, že by nějaký smrtelník mohl pronásledovat upíry.
"Díky, že jsi mi zavolal. Udělal jsi dobře."
"Co bych měl dělat teď?"
Divný, rozzuřený pocit mnou projel, když jsem si představovala, jak nějaká bytost stopuje Petera a Codyho. I přes to, jací byli - milovala jsem je. Byli něco jako moje rodina. nemohla jsem dovolit, aby se jim něco stalo.
"To, co řekl Jerome. Buď opatrný. Zůstaň s ostatními. Okamžitě mi dej vědět, pokud se stane něco dalšího."
"A co budeš dělat ty?"
Pomyslela jsem na Erika. "Vyjasním si to, jednou provždy,"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama