.

6. kapitola Succubus Blues - 2.část

2. listopadu 2011 v 15:56 | speak-to-you.fantasy |  Succubus Blues
6. kapitola Succubus Blues - 2.část





O pět minut později jsme byli na cestě navštívit jednoho mého starého přítele - Erika Lancastera. Erik se usadil v Seattlu dávno přede mnou a byl dobře známý každému nesmrtelnému v okolí. Byl velice obeznámený s mytologiií a nadpřirozenými pověstmi. Vždy se prokázal jako perfektní zdroj, když hledáte něco ohledně nadpřirozena.
Jediná rozčilující věc na návštěvě Erika byla, že jsme museli jet do Krystal Starz - důkaz toho, jak se novodobé duchovenstvo spletlo. Nepochybovala jsem, že toto místo plně naplňovalo své záměry v osmdesátých letech. Dneska bylo knihkupectví pokryto barevnými a vysokými reklamními letáky, které měly větší cenu, než jakýkoli druh mystického zboží. Erik, podle mého názoru, byl jediný zaměstnanec s opravdovým zájmem a znalostmi. Nejlepší jeho spolupracovníci byli jednoduše ti, kterým to bylo jedno; nejhorší byli fanatici a podvodníci.
Když jsem zaparkovala auto na parkovišti před knihkupectvím, hned jsem byla překvapená počtem aut, co tu stály. Takovýhle počet lidí by v Emerald City mohlo klidně znamenat autogramiádu, ale to bylo zvláštní v pracovních hodinách.
Silná vlna kadidla, nás ovinula hned jak jsme vešli. Seth, stejně jako já, byl překvapený všemi lidmi a podněty, co tu byly. "Bude to minutka," řekla jsem mu, "můžeš se tady klidně porozhlédnout. Ne že by tady bylo moc věcí k vidění."
Odešel a já jsem zaměřila pozornost na muže se zářivýma očima, který stál u dveří a navigoval lidi, co právě vstoupili. "Jste tady kvůli Shromáždění?"
"Hmm, ne," odpověděla jsem, "přišla jsem za Erikem."
"Za kým?"
"Za Erikem Lancasterem? Starší muž?
Afro-američan? Pracuje tady."
Mladá muž zavrtěl hlavou. "Žádný Erik tady není. Ne aspoň od té doby, co tu pracuji já." Mluvil jako kdyby obchod založil.
"A to je jak dlouho?"
"Dva měsíce."
Zakroutila jsem očima. Opravdový veterán. "Je tady nějaký manažer s kým bych mohla mluvit?"
"No, je tu Helena, ale ona bude - ah, tady je." Ukázal na ženu, která stála na opačné straně obchodu a s povytaženým obočím se na nás dívala.
Ano, Helena. Ona a já jsme se už setkaly. Byla světlovlasá, její krk byl pokryt krystaly a dalšími tajemnými symboly. Stála u dveřích, na kterých bylo napsáno "zasedací místnost". Modrozelený šátek měla uvázaný přes ramena, a jako vždy, uvažovala jsem , jak je asi stará. Vypadala, že je jí něco málo pod 35, ale její chování mě vždycky donutilo myslet si, že je starší. Možná, že má za sebou hodně plastických operací. To by se docela hodilo, podle její jinak velice umělé osobnosti.
"Všichni? Všichni?" Mluvila s předstíraným vysokým hlasem, který zněl spíš jako šepot, ačkoli jí všichni slyšeli. Skoro byl až chraplavý, jako kdyby měla chřipku. "Je načase začít."
Dav lidí - řekla bych, že jich bylo tak třicet - se pomalu dostával do zasedací místnosti. Já jsem je následovala. Někteří lidé kolem mě vypadali jako Helena: tématicky oblečeni, se všemi těmi symboly. Ostatní vypadali obyčejně, něco jako já ve svém pracovním oblečení.
S ledovým předstíraným úsměvem, Helena pobízela, ať vstoupíme do místnosti. "Vítejte. Vítejte. Pociťujte tu energii." Když jsem procházela kolem ní, váhavě se usmála. "Tebe znám."
"Ano."
Usměv se zmenšil. "Ty jsi ta žena, která pracuje v tom velkém knihkupectví - v tom reklamním knihkupectví." Několik lidí se zastavilo a poslouchalo nás. Nebylo pochyb, že to byl jediný důvod, proč se zdržela od toho, aby mi připomněla, co se dělo naposledy, co jsme se viděly. Nazvala jsem jí totiž pokrytcem.
V porovnání s ostatními národními knihkupectvími, těžko jsem mohla o Emerald City říct, že je komerční. Stejně, radši jsem pokrčila rameny. "Jediné, co můžu říct je, že máme stejný problém jako většina knihkupectví v celé Americe. Každopádně, prodáváme všechny knihy a karty stejně jako vy, často ovšem se slevou, pokud jste členem Emeraldského čtenářského klubu." Tuhle část jsem řekla poněkud více nahlas. Trochu reklamy nikdy neuškodí.
Helenu okamžitě přešel úsměv a řekla mi svým chraplavým hlasem. "Potřebuješ s něčím pomoc?"
"Hledám Erika."
"Erik tady už nepracuje."
"Kam by chodil?"
"Nemám právo ti to říkat."
"Proč? Bojíš se, že to někomu řeknu? Věř mi, komu bych to říkala?"
Položila si její jemný prst na čelo a vážně mě začala studovat, oči se jí jakoby zamlžely. "V tvé auře
vidím hodně temnoty. Černou a červenou." Zvýšila hlas, aby jí mohli slyšet všichni okolo. "Bylo by ti k užitku postoupit nějakou očistu. Kouř by možná taky pomohl. Máme oboje tady k prodeji. Rozzářilo by to tvojí auru."
Musela jsem se ušklíbnout. Věřila jsem v auru, věděla jsem, že jsou skutečné. A také jsem věděla, že ta moje vypadala úplně jinak, než kterákoli lidská. Někdo jako Helena by nebyl schopen ji vůbec spatřit. Opravdový lidský znalec, který je schopen takové věci vidět, by si všiml, že moje aura ve skupině lidí není vidět. Byla by neviditelná úplně všem, ačkoli nějaký kvalifikovaný smrtelník by byl schopen cítit její sílu a byl by teda pochopitelně opatrný. Erik byl jedním z nich, proto mě vždycky hluboce respektoval. Helena nebyla.
"Woow," zabručela jsem, "nemůžu uvěřit, že jsi tohle všechno odvodila bez foťáku na aury." Krystal Starz pyšně kšeftoval s fotoaparátem, který je schopen vyfotit aury za 9.95 dolarů. "Dlužím ti teď něco?"
Zamračila se. "Nepotřebuji foťák, abych viděla ostatní aury. Já jsem tady Mistr. Kromě toho, duše, které byly sestavěné pro Shromáždění mi toho o tobě řekly spoustu."
Usmála jsem se. "A co říkaly?"
Ve svém životě už
jsem měla co dočinění s duchy a podobnými éterickými bytostmi, ale kdyby byly někde na blízku, poznala bych to.
Zavřela oči, ruce si položila na čelo. Obličeji se jí objevil zasněný výraz. Přihlížející se zájmem pozorovali, co se bude dít.
"Říkají mi tvoje problémy. Že dokud v tvém životě panuje nerozhodnost a jednotvárnost, dokud si budeš vybírat cestu temnoty a nedůvěry - do té doby nenajdeš ve svém životě mír a světlo." Její modré oči se otevřely, byla ve svém vlastním světě. "Chtějí, abys ses k nám připojila. Usadila se v našem kruhu, abys ucítila jejich pozitivní energii. Duchové ti pomůžou k dosažení lepšího života."
"Stejně jako tobě, když ti pomohly dostat z pornového průmyslu?"
Zarazila se a zbledla, skoro jsem se na okamžik cítila provinile. Znalec jako Erik nebyl jediný člověk s jakoukoli reputací u nesmrtelných. Potřeštěnec jako Helena byla taky dobře známá. Někdo, kdo byl nepochybně v minulosti její fanoušek, ji poznal ve filmu a tak nějak to roztroubil všude kolem.
"Nechápu, o čem to mluvíš." Řekla nakonec, chtěla si před jejími obdivovateli udržet pevnou tvář.
"Moje chyba. Připomněla jsi mi někoho jménem Moana Licka. Právě teď hladíš svoje krystaly stejným způsobem jako ona hladila…. ty víš co."
"Tak to jsi se spletla," řekla Helena a bylo vidět, že je na pokraji zhroucení. "Erik už tady nepracuje. Prosím odejdi."
Chtěla jsem jí opět drze odpovědět, ale potom jsem za ní uviděla Setha. Byl ve středu dění, se zájmem pozoroval, co se bude dít. Když jsem ho uviděla, najednou jsem se zacítila jako pitomec. Ponížení Heleny se mi najednou zdálo levné a povrchní. V rozpacích, ale pořád rozhodnutá držet svou hlavu vztyčenou, jsem od ní odešla. Seth mě spatřil a rozešel se ke mně.
"Nech mě hádat." Řekla jsem suše. "Někteří lidé příběhy píšou, ostatní jimi žijí."
"Myslím, že si nedokážeš pomoc, ale musíš udělat pozdvižení, kamkoli jdeš."
Rozpoznala jsem jeho sarkasmus. Potom jsem se na něj podívala a viděla jeho upřímný výraz, ani káravý, ani sarkastický. Jeho serióznost byla tak neočekávaná, že jsem mírně klopýtla, protože jsem věnovala větší pozornost jemu, než místu, kam jsem chtěla jít. Uvědomila jsem si, jak silně na mě zapůsobil. Seth mě instinktivně chytnul.
Jakmile to udělal, pocítila jsem záchvěv… něčeho. Takový moment spojení, který jsem pocítila včera, když jsme spolu flirtovali. Bylo to pocit naplnění, který se mi dostávalo, kdykoli jsem četla jeho knihy. Bylo to krátké, letmé, jako kdyby se to vůbec nestalo. On vypadal stejně překvapeně jako já a váhavě pustil moji ruku. Chvíli jsme se vzájemně dívali do očí, když nějaký hlas za námi to kouzlo přerušil.
"Promiňte?" Otočila jsem se a uviděla mladou hubenou dívku s červenými vlasy a piercingy, které ji pokrývaly snad od hlavy k patě. "Hledala jste Erika, správně?"
"Ano…"
"Můžu vám říct, kde je. Odešel asi před pěti měsíci, aby si založil svůj vlastní obchod. Je to v Lake City… Zapomněla jsem jméno. Je tam světlo a obchod s potravinami a velká mexická restaurace."
Přikývla jsem. "Znám to tam. Najdu to. Díky moc." Zvědavě jsem si jí prohlédla. "Vy tady pracujete?"
"Ano. Erik byl ke mně vždy hodný. Odešla bych s ním, ale on nepotřebuje ničí pomoc. Tak jsem uvízla tady s paní Bláznivou." Ukázala prsten na Helenu.
Děvče mělo vážné, výkonné chování na rozdíl od ostatních zaměstnanců. Vzpomněla jsem si, že jsem jí viděla pomáhat se zákazníky. "Proč tady pracujete, když se vám tu nelíbí?"
"Nevím. Mám ráda knihy a potřebuji peníze."
Zahrabala jsem rukou ve své tašce, kde jsem běžně nosila obchodní karty. "Tady. Pokud chcete novou práci, zajděte někdy za mnou."
Vzala si ode mě kartu a přečetla si jí. V obličeji si jí mihlo překvapení. "Děkuji moc!"
"Já děkuji vám, že jste mi řekla, kde je Erik."
Zarazila jsem se a potom vytáhla další kartu. "Pokud máte kamaráda - kohokoli, kdo pracuje tady a je jako vy - dejte jim to také."
"Je tohle legální?" Zeptal se později Seth.
"Nevím. Ale v Emerald City máme málo zaměstnanců."
Řekla jsem si, že obchod, který vede Erik musí mít teď určitě zavřeno, takže místo do Lake City jsem obrátila auto a vydala se na cestu vrátit Setha zpátky domů. Musím přiznat, že se mi ulevilo. Být s jedním mým hrdinou bylo únavné a to se nezmiňuji o tom, že každý náš pokus o konverzaci skončil neúspěšně. Nejlepší bude, když náš vztah omezím na pouhé čtení jeho knih.
Vyhodila jsem ho před roztomilým, předměstským domem. Na dvoře byli rozházeny dětské hračky. Žádné děti jsem ovšem - k mému zklamání - neviděla. Seth si sesbíral všechny knihy, co koupil. Věnoval mi další z jeho roztržitých úsměvů, poděkoval mi a zmizel v domě. Byla jsem skoro doma, když jsem si vzpomněla, že jsem mu zapomněla říct, ať mi vrátí The Glasgow Pact.
Rozčilená jsem vešla do budovy a okamžitě jsem slyšela správce domu, jak se vnucuje. "Slečno Kincaidová?"
Přišla jsem k němu a on mi předal fialovo-růžové květiny. "Ty jsou pro vás."
Přijala jsem je s potěšením a přivoněla k nim. Nebyla na nich žádná cedulka. Typické. "Kdo je přinesl?"
Ukázal někam za mě. "Támhleten muž."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama