.

6. kapitola Matched

2. listopadu 2011 v 15:33 | Kisee |  Matched
6. kapitola Matched





"Dnes byl v bazénu nový kluk," řekla jsem svým rodičům, dávno v noci po incidentu když jsme byli s Xanderem plavat. Byla jsem opatrná, abych vynechala jakékoliv zmínky o Xanderovi a ztrátě jeho nádoby. Nechtěla jsem ho dostat do problémů. Cítila jsem se ale jako by mi něco uvízlo v krku. Když jsem polkla, cítila jsem, že se tam něco zachytilo, hrozilo mi zadušení. Ale přesto jsem to neřekla. Rodiče si vyměnili pohledy. "Nový kluk? Jsi si jistá?" Ptal se otec. "Jsem. Jmenuje se Ky Markham. Xander a já jsme s ním plavali."

"Bydlí tedy s Markhamovými," řekl otec.

"Adoptovali ho," odvětila jsem. "Jeho matka je Aida a otec Patrick. Adopce byly a jsou prakticky vyjímečné v naší provincii Oriu. Slyšela jsem klepání. "Zůstaň tu Cassio," pravil otec. "Podívejme koho to tu máme."

Čekala jsem zpět v kuchyni, ale zaslechla jsem Xanderova otce, pana Carrowa, ve dveřích, jeho hluboký hlas ve foyer. Nesmíme chodit do jiných obydlí, ale mohla jsem si představit jak tam stojí na schodech, vypadající jako starší verze Xandera. Stejné blond vlasy, modré oči. "Mluvil jsem s Patrickem a Aidou," zaslechla jsem ho. "Myslel jsem, že byste to měli vědět. Chlapec je sirotek. Je ze Outer provincie."

"Je?" matka měla v hlase znepokojení. Outer je na geografickém okraji společnosti, kde je život tvrdší a divočejší, někdy ji lidé nazývají jako Ztracená provincie, nebo zpáteční provincie, protože o ní vědí málo. K dispozici je více vad než obyvatel a dokonce i anomálií, aspoň se to povídá. I když nikdo neví, kde jsou anomálie. Bývaly uchovávány v bezpečí domů, ale mnozí se již ukazují nyní. "Je tady s plným souhlasem společnosti," řekl pan Carrow.

"Patrick mi ukázal povolení sám. Řekl, abych to sdělil komukoli jinému, koho se to týká. Věděla jsem že se obávají. Jak Molly tak i Abran."

"Takže, to zní dobře." řekla matka. Podívala jsem se za roh, ale moji rodiče stáli zády ke mně a Xanderův otec na schodech. Pak ztišil hlas a musela jsem velmi pozorně poslouchat, byl totiž slyšet šum přístavu.

"Molly, měli byste vidět Aidu. A Patricka. Zdálo se jako by znovu ožili. Ten chlapec je Aidy synovec. Syn její sestry."

Matka pozvedla ruku k vlasům, byla znepokojená. Protože si všichni živě pamatovali, co se stalo Markhamovým. Byl to vzácný případ selhání státu. Jedna třída anomálie se toulala po ulici, vplížila se do místa, kde pracoval Patrick a jeho syn ho byl zrovna navštívit. Syn zmizel a chvíli poté byl zavražděn, zatímco čekal na svého otce než se vrátí ze schůzky z jiného místa v budově. Zatímco se Pattrick Markham snažil vzpamatovat, anomálie čekala v kanceláři a napadla ho také.

"Její synovec," pravila matka, hlasem plným emocí. "Samozřejmě, Aida by chtěla, aby ho vychovali."

"A vláda má pocit, že to Patrickovi dluží, proto udělali výjimku," odvětil otec.

"Abrane," pravila matka vyčítavě.

Jenže Xanderův otec souhlasil. "Je to logické. Výjimka jako odměna za nehodu. Náhražka syna, tak to úředníci vidí." Později matka přišla do mého pokoje donést jídlo. Usadila se vedle mě a ptala se:"Slyšela jsi nás mluvit?"

"Ano," odvětila jsem.

"Markhamů synovec-syn-začíná zítra ve škole."

"Ky," opravila jsem jí. "To je jeho jméno."

"Ano," sklonila se a její dlouhé blond vlasy se rozplynuly na jejích ramenou. Její pihy vypadaly jako hvězdy rozptýlené na kůži. Usmála se na mě. "Budeš na něj hodná že? Pomůžeš mu zapadnout viď že ano?" tázala se mě. "Neboj se, budu." slíbila jsem. Jak se ukázalo, rada byla zbytečná. Druhý den Ky přišel a každému se představil. Tiše a rychle se přestěhoval do haly, každému řekl, kdo je, aby se nikdo nemusel ptát. Když zvonek zazvonil, zmizel ve skupině studentů. Bylo šokující, jak rychle zmizel. Byl jen minutu nový a oddělený a pak se hned stal součástí davu. Jako by to dělal celý život. Jako kdyby nikdy nežil jinde než tady. Ale tak je to s ním vždycky, napadlo mě. Stejně jako v bazénu.

"Musím ti něco říct," říkám dědečkovi, přitahujíc si židli k němu. Úředníci mě neudrží příliš dlouho v centru, stále mám dostatek času na návštěvu. Jsem vděčná protože to je má předposlední návštěva. Při té myšlence se cítím prázdně. "Aha. Něco nového?" seděl u okna, jako skoro vždy večer. Pozoruju hvězdy a sním o tom, jaké by bylo posunout čas aby byl ještě den. Je těžké spát, když už je téměř konec. Chtěli byste zmeškat moment, kdy je vše všední a nudné? V noci spláchnout černou a šedou barvu? Tu a tam blikají světlé tečky, jak lampy rozsvěcejí. Vlaky které vypadají přes den tak nudně vypadají jako krásně zářící cesty, když se zapnou jejich světla. Jak se dívám, vlak spěchá minulostí, vezoucí lidi opouštějící bílý osvětlený prostor. "Něco divného," odvětila jsem a dědeček položil vidlice. Jedl něcoo čemu se říká nějak jako koláč, vlastně jsem to nikdy neochutnala, ale vypadá to úžasně. Přála bych si aby nebylo proti pravidlům dělit se o jídlo. "Vše je v pořádku, stále jsem zasnoubena s Xanderem," řekla jsem. Dověděla jsem se od společnosti, že je lepší začít klidnější zprávou. "Ale došlo k chybě s mojí mikrokartou. Když jsem ji zapla, Xanderova tvář zmizela a objevil se někdo jiný."

"Někdo jiný?"

Přikývla jsem a snažila se vypadat jakože nezírám na jídlo na jeho talíři, na šupinatou slazenou kůrku která mi připomínala krystaly na okraji sněhu. Červeně zbarvené plody rozmazané, zralé a plné chuti. Slova, co jsem vyslovila, se stále držela mé mysli, jako se koláč držel stříbrné vidličky. Viděla jsem někoho jiného.

"Jak ses cítila, když jsi viděla toho druhého chlapce?" ptal se laskavě, pokládajíc ruku na moje rameno. "Měla jsi strach?"

"Trochu," odpověděla jsem. "Byla jsem zmatená. Protože toho druhého chlapce znám také."

"Opravdu?" pokrčil obočí překvapením.

"Je to Ky Markham," řekla jsem mu. "Syn Patricka a Aidy. Žije v Mapletree, ulici ode mne."

"Jak úředník vysvětlil chybu?"

"Nebyla ze strany společnosti, společnost nedělá chyby."

"Samozřejmě že ne. Lidé ačkoli ano.."

"To je to, co si úředníci myslí, že se stalo. Že někdo změnil moji mikrokartu a dal tam Kyovu tvář."

"Proč?" tázal se.

"Myslí si, že to byl nějaký krutý vtip. Vzhledem k tomu, že je Ky vyřazený.

Dědeček vyskočil ze židle, až jsem byla překvapená. Ale stál pevně jako strom. "Byl tam obrázek Vyřazence jako tvého chotě?"

"Jen na moment," řekla jse, snažíc se ho uklidnit. "Ale byla to pouze chyba. Xander je můj snoubenec. Tento chlapec ne." Dědeček se neposadil, ale já jsem stále klidně seděla na své židli, doufajíc, že uvidí, že je vše v pořádku. "Řekli, proč je vyřazen?"

"Prý jeho otec něco udělal," pravila jsem. "Nebyla to Kyova chyba." A není. Věděla jsem to a dědeček taky. Úředníci by nikdy neumožnili adopci, pokud by Ky sám o sobě nebyl v pořádku.

Dědeček se zahleděl na talíře, které se zřítily na podlahu. Chtěla jsem je zvednout, ale zastavil mě. "Ne." Jeho hlas byl ostrý. Byl jakoby strom ze starého dřeva, s dřevěnými ztuhlými klouby. Odstrčil poslední zbytky jídla na talíř a podíval se na mě, živý, plný pohybu. "Nelíbí se mi to," pravil. "Proč by někdo chtěl zaměnit mikrokarty?"

"Dědečku," řekla jsem. "Prosím, posaď se. Jedná se o žert a oni se o to postarají. Úřednice mi to sama zaručila." Přála jsem si abych mu to neříkala. Proč musím mít komfort vyprávění? Ale je to tak jak to je. "Chudák chlapec," pravil dědeček smutně. "Nebyl označen vlastní vinou. Znáš ho dobře?:

"Jsme přátelé, ale ne moc blízcí. Občas ho vídám. Během volného času v sobotu," vysvětlovala jsem. "Získal svou práci již před rokem a proto ho tolik nevídám."

"A co jeho postavení v zaměstnání?"

Zdráhám se mu to říct, protože je to ubohý úkol. Všichni jsme byli překvapeni, že dostal pokorný úkol, protože Patrick a Aida jsou respektováni. "Pracuje ve výživovém centru." Dědeček udělal grimasu. "To je těžká, nenaplňující práce."

"Vím," odvětila jsem. I přes rukavice jsem si všimla Kyových rukou. Trvale červených. Z tepla vody, strojů.. Ale nestěžuje si.

"Úřednice ví, že mi to povídáš?" ptal se děda.

"Ano, odpověděla jsem. "Nejprve jsem se jí zeptala, zda to mohu říct jedné osobě. Tobě."

Dědečkovi zablesklo v očích potměšile. "Protože smrt nemůže mluvit?"

"Ne," řekla jsem. Měla jsem ráda jeho vtipy, ale o tomto jsem vtipkovat nemohla. Blížilo se to příliš rychle. Bude mi tady moc chybět. "Chtěla jsem to říct, protože jsem věděla, že bys mi mohl porozumět."

"Aha," odvětil, pokrčil u toho obočím. "A porozuměl jsem?"

Trošku jsem se pousmála. "Ne tak dobře, jak jsem doufala. Zareagoval jsi tak, jak by reagovali rodiče, kdybych jim to řekla."

"Samozřejmě, že ano. Chci tě chránit." Ne vždycky, pomyslela jsem si, pozvednouc své obočí zpět k němu. Dědeček je ten, který mě nakonec zastaví vždy na pokraji bazénu. Připojil se k nám jeden letní den a zeptal se. "Co to dělá?"

"To, co vždycky," odvětil mu Xander.

"Neumí plavat?" Tázal se dědeček a já na něj zírala, jako bych neuměla mluvit sama za sebe. Věděl to.

"Umí," řekl Xander. "Jen to ale nerada dělá."

"Nelíbí se mi skákat z prostředka." informovala jsem dědečka.

"Vidím. A co skokanské prkno?"

"Hlavně to se mi nelíbí."

"Dobrá," řekl mi. Posadil se vedle mě na hranu a dokonce i když byl mladší a silnější, pamatuji, jak staře vypadal v porovnání s prarodiči mých přátel. Mí prarodiče byli jedním z posledních párů, u kterých bylo rozhodnuto o zasnoubení až později. V 35, kdy byl nejdůležitější výcvik do armády. Ale protože většina byla přesunuta do vnější provincie, nebylo to už třeba tolik.

"Myslíš?" ptala jsem se nadšeně. "Nikdy jsem tam předtím nebyla. Myslím. Byla jsem v Arboretu nesčetněkrát, samozřejmě, ale nikdy jsem nedostala povolení jít na kopec."

"Budeš nadšená, jestli ti dovolí výlet na kopec," řekl, jeho obličej měl rozzářený. "Je to něco, lézt na nejvyšší bod, není nic čistšího. Vše je tak skutečné."

"Opravdu si myslíš, že nám ten výlet dovolí?" ptala jsem se ho, protože jeho nadšení bylo nakažlivé.

"Doufám, že ano." Zíral oknem směrem na Arboretum a já byla zvědavá, jestli existuje důvod, proč poslední dobou vzpomíná na věci, které nosil uvnitř. Je to jako byste mu mohli najednou číst myšlenky. "Nejsem nic jiného než starý muž sedící tady a přemýslíc o svých myšlenkách, že?"

Usmála jsem se. "Na tom není nic špatného." Ve skutečnosti, na konci života je to podporováno.

"To není úplně přesně co dělám."

"Jakto?"

"Přemýšlím." Znovu a znovu. On zná moje myšlenky. "Není to stejné jako vzpomínání. Vzpomínka je součást myšlení, ale ne všechno.

"O čem přemýšlíš?"

"O mnoho věcech. Básních, nápadech, tvojí babičce." Babička zemřela dříve na jeden z posledních druhů rakoviny, když jí bylo 62. Nikdy jsem jí nepoznala. Ale ten můj kompakt byl dřív její.

Dárek od její matky- dědečkovy matky. "Co myslíš že by řekla na mé zasnoubení?" ptala jsem se ho. "Na to co se stalo dnes?" Byl potichu a já čekala. "Myslím, že by se nakonec zeptala, zda jsi zvědavá." Chtěla jsem se ho zeptat, jak to myslel, ale zaslechla jsem zvonek, oznamující, že vlak bude za chvíli na místě. Musím jít.

"Cassio?" ptal se dědeček a já vstala. "Pořád máš ten kompakt co jsem ti dal, že?"

"Ano," odpověděla jsem a překvapilo mě, že se ptá. Je to nejvíc cenná věc, kterou vlastním. "Chceš být přítomna na můj závěrečný banket zítra?" ptal se. Slzy se zaleskly v mých očích a znovu jsem si vzpomněla na babičku a jeho matku. "Samozřejmě, dědečku."

"Děkuji ti."

Slzy už hrozili, že přetečou po tváři, když jsem se sklonila, abych ho políbila. Držela jsem se, nemohla jsem plakat. Byla jsem zvědavá na zítřejší závěrečný banket. Lidé ho budou pozorovat. Chtějí vidět dědečkův odchod.

Když jsem procházela chodbou, slyšela jsem rozmlouvat ostatní obyvatele. Zvuk portu zněl nahlas, protože mnoho starších špatně slyšelo. Některé pokoje byly tiché. Možná že někteří jako dědeček sedí v předních částech pokojů a vzpomínají na ty, co tu už nejsou déle. Zeptala by se tě, jestli jsi zvědavá.

Vstoupila jsem do výtahu, stiskla tlačítko a cítila smutek a zmatek. Co tím chtěl říci? Veděla jsem že se dědečkův čas krátí. Věděla jsem to dlouho. Ale proč když jsou dveře výtahu zavřené se náhle cítím jako že to tolik uteklo? Moje babička by chtěla vědět jestli nejsem zvědavá, jestli to nebyla chyba to všechno. Jestli Ky nemá být mým snoubencem. Na chvíli jsem si to myslela. Když jsem spatřila na obrazovce jeho obličej, krátce jsem spatřila barvu jeho očí, jejich temnotu, jak zírala na mě. Byla jsem zvědavá. Jsi to ty?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama