.

6. kapitola - 2. část

1. listopadu 2011 v 23:40 | Denny |  Bloodlines
6. kapitola - 2. část







Abych byla upřímná - den začal docela dobře. Když jsme se probudily, paprsky pronikaly dovnitř okny, a já mohla cítit teplo, i když bylo brzo ráno. Vzala jsem svoji uniformu skládající se z černé sukně a bílé halenky s krátkým rukávem. Jednoduché šperky byly dovoleny, a tak jsem si vzala svůj zlatý křížek.
Moje vlasy dnes vypadaly děsně - tohle klima pro ně nebylo to pravé. Přála jsem si, abych si mohla vlasy stáhnout do copu jako Jill, ale neměla jsem dost vlasů na to, aby to vypadlo hezky. S pohledem upřeným na svá ramena, kde mi končily vlasy, jsem přemýšlela, jestli není čas si je nechat dorůst.
Po snídani, které se nikdo nedotkl, jsme jely drncavým autobusem do školy. Byl plný lidí - asi třetina z toho byli studenti. Zbytek byli místní obyvatelé.
Jill za celou cestu sotva promluvila. Zdálo se mi, že je něco špatně. Těžko říct, ale řekla bych, že byla bledší než jindy. Její oči byly tak podlité krví, že měla pod očima těžké tmavé kruhy. Když jsem se v noci jednou probudila, tvrdě spala, takže jsem nevěděla, v čem je problém. Ty kruhy pod očima byla první nedokonalost, co jsem na Moroji kdy viděla - jejich kůže byla vždy perfektní jako z porcelánu. Nebylo divu, že mohla chodit pozdě spát, když se nemusela obtěžovat s žádným make-upem.
Ráno postupovalo a Jill si stále okusovala spodní ret a ustaraně se kolem sebe rozhlížela. Možná byla nervózní kvůli tomu, že byla ve světě plném lidí.
Jen se dostat z jedné třídy do druhé, říkala jsem si. To je všechno, co musíme dělat.
První hodinu jsem měla historii s Eddiem. Když mě uviděl, hned za mnou přiběhl. "Je v pořádku? Viděla jsi ji?"
"No, my jsme se viděly na pokoji. Ano, je." Sedli jsme si k sousedním stolkům. Usmála jsem se na něj: "Klid, je v pořádku. Jenom se mi zdálo, že je nervózní, ale tomu se nedivím."
Přikývl, ale přesto vypadal nejistě. Sice věnoval plnou pozornost učitelce, co stála vepředu, ale bylo vidět, že je neklidný. Kdyby mohl, tak by Jill určitě co nejrychleji běžel zkontrolovat.
"Vítejte, vítejte." Naší učitelce bylo kolem čtyřiceti - měla černé vlasy s bílými pruhy a byla dost nervózní, stejně jako Eddie. Její obří šálek kávy vysvětloval proč. Trochu jsem žárlila a přála si, abychom i my mohli mít ve třídě pití - už jen proto, že v jídelně kávu nepodávali. Vůbec jsem netušila, jak přežiju příštích několik měsíců bez kofeinu!
Měla šaty od Argyle. "Jmenuji se paní Terwilligerová, vaše proslulá průvodkyně báječnou cestou starověké historie." Mluvila pronikavým, grandiózním hlasem. Několik mých spolužáků se uchechtlo. Ukázala na mladého muže, který seděl za ní vedle velkého stolu. Díval se znuděně po třídě, ale když se k němu otočila, najednou ožil. "A tohle je můj poradce Trey. Někteří z vás už ho možná znají. Trey je teď mým asistentem, ale měli byste s ním být zadobře, protože může do mého počítače zadávat známky."
Trey pohodil vlasy a usmál se na některé své přátele. Měl silně opálenou kůži a černé vlasy, jejíž délka odpovídala módním trendům. Nažehlená amberwoodská uniforma mu propůjčovala podnikatelský vzhled, ale rozpustilý záblesk v jeho očích prozrazoval, že se nebude jednat o běžného poradce.
"Nyní," pokračovala paní Terwilligerová. "Historie je důležitá proto, že nás učí o minulosti a učením o minulosti dojdete k pochopení současnosti, takže můžete informovaně rozhodovat o budoucnosti." Dramaticky se odmlčela a nechala ta slova doznít. Jakmile se přesvědčila, že jsme byli ohromeni, přesunula se notebooku, který byl napojený na projektor. Stiskla několik tlačítek a na přední zdi místnosti se objevil obraz bílé budovy se sloupy. "Nuže. Může mi někdo říct, co to je?"
"Chrám!" vykřikl někdo.
"Výborně, pane…?"
"Robinson," doplnil chlapec.
Pani Terwilligerová prohlížela seznam. "Ach, tady jsi. Robinson, Stephanie."
"Stephan," opravil ji chlapec. Někteří jeho přátelé se zasmáli, jak ho přečetla.
Paní Terwilligerová si s přimhouřenýma očima posunula na nose brýle. "Tak vy jste Stephan. Díky bohu. Jen jsem trošku přemýšlela, jak obtížné pro vás musí být žít s takovým jménem. Omlouvám se. Tento víkend jsem si nechtěně rozbila brýle a musela si vzít staré. Takže Stephan, ne Stephanie, je správně, že? Ano, je to chrám. Mohl byste být konkrétnější?"
Stephan zavrtěl hlavou.
"Může mi někdo jiný z vás odpovědět, co je na obrázku?"
Bylo ticho. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla ruku. Bylo načase, abych se dozvěděla, jaké to je být skutečným studentem. "Je to Parthenon, madam."
"Ano, je," řekla. "A vaše jméno?"
"Sydney."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama