.

5. kapitola Succubus Blues

2. listopadu 2011 v 15:53 | speak-to-you.fantasy |  Succubus Blues
5. kapitola Succubus Blues





"Na to, že jsi právě řídila vraždu, trochu přeháníš."
Přeháním? V posledních 24 hodinách jsem musela zakusit panice, strašidelné upíry, vraždu, žalobu od Jeromeho a totální ponížení před mým oblíbeným autorem. Opravdu si nemyslím, že toho žádám hodně, když si chci být v klidu ve SVÉM domě. Místo toho jsem tu našla tři vetřelce. Tři vetřelce, kteří byli zároveň mými přáteli, ale to můj vztek nemohlo nikterak zmenšit.
Popravdě, nikdo z nich nevěděl, proč jsem byla tak naštvaná.
"Narušujete mi moje soukromí! A já jsem nikoho nezabila. Proč si to všichni pořád myslí?"
"Protože si řekla, že to uděláš," vysvětlil Hugh. Démon se rozvalil na mé oblíbené pohovce, jeho postoj vyjadřoval, že bych mohla být ta vyvolená, která by s ním žila, "slyšel jsem to od Jeromeho."
Naproti němu stál Cody, ten se na mě mile usmál. Byl to velice mladý upír a připomínal mi malého brášku, kterého jsem nikdy neměla. "Neboj se. Stojíme při tobě."
"Ale já ho neza - "
"Koho to slyším? Že by naší proslulou paní domácí?" zavolal Peter z koupelny. O chvíli později se i objevil. "Vypadáš docela elegantně na vraždícího génia."
"Nejsem - ," moje slova se mi v puse rozplynula, když jsem se na Petera zadívala. Na malou chvíli se mi z mysli vypařily všechny myšlenky na vraždu a na zabrání mého domu. "Proboha Petere! Co se ti stalo s vlasy?"
Sebevědomě si rukou projel po ostrých asi centimetrových hrotech, které teď pokrývaly jeho hlavu. Nedokázala jsem si ani představit, kolik musel použít stylingových produktů, aby porušil tolik fyzikálních zákonů jako tohle. Ještě horší, vrcholy na hrotech měly platinovou barvu namísto jeho přírodní tmavě hnědé.
"Pomohl mi s tím někdo, s kým pracuji."
"Takže někdo, kdo tě nesnáší?"
Peter se zamračil. "Jsi ta nejsprostší démonka jakou jsem kdy potkal."
"No já si myslím, že ti ty hroty dokonale zvýrazňují tvé obočí," přidal se Cody diplomaticky, " jenom prostě trvá déle, než si na to někdo zvykne."
Zavrtěla jsem hlavou. Petera a Codyho jsem měla ráda. Byli to jediní upíři, s kterýma jsem se kdy přátelila, ale to jim nezabránilo v tom, aby to na mě pořád zkoušeli.Mezi Peterovými různými neurózami a Codyho psím optimismem, jsem se často cítila jako prostřední muž - er, teda žena - v sitcomu.
"To potrvá pěkně dlouho, že si na to někdo zvykne," zamumlala jsem a vytáhla jednu z barových židlí zpoza stolu.
"Ty máš co mluvit," oplatil mi to Peter, "s tvými křídly a bičem."
Poklesla mi čelist a nevěřícně jsem se podívala na Hugha. Zavřel magazín Victoria's Secret, který si prohlížel.
"Georgino - "
"Slíbil jsi mi, že to nikomu neřekneš!"
"Já, hm, prostě mi to vyklouzlo."
"Doopravdy si měla rohy?" zeptal se Peter.
"Tak a je to. Všichni vypadněte z mého bytu." Ukázala jsem na dveře. "Už jsem si toho dneska prožila hodně, nepotřebuji k tomu ještě poslouchat vás tři."
"Ještě si nám neřekla nic o Duanovi," Codyho štěněčí oči se na mě úpěnlivě zadívaly, "Umíráme touhou to vědět."
"No, Duane je totiž jediný, kdo kdy umřel," přidal Peter tlumeně.
"Dávejte si bacha," varoval je Hugh, "můžete být jako další na řadě."
Skoro jsem čekala, že se mi začne hrnou pára z uší. "Naposledy, Duana jsem nezabila. Jerome mi věří."
Cody se na mě zamyšleně zadíval. "Ale vyhrožovala jsi mu, nebo ne?"
"Ano. Duanovi vyhrožoval čas od času každý! Tohle je náhoda. Neměla jsem s tím nic společného a …." něco mě právě napadlo "…Proč se mě všichni ptají 'jak si nastražila jeho smrt' anebo 'řekla jsi někomu, ať ho zabije?', proč si nemyslíte, že jsem to udělala já sama?"
"Počkej, vždyť si řekla, že jsi to nebyla."
Peter zakroutil očima na Codyho, když se mi tohle odpověděl. Jeho výraz byl najednou vážný. Samozřejmě, vážný znamená hodně věcí v porovnání s jeho vlasy. "Nikdo neříká, že jsi ho ty nezabila, protože bys nemohla."
"Hlavně v těchto botách," poznamenal Hugh a ukázal na mé boty.
"Oceňuji, jak důvěřujete v mé schopnosti, ale není možné třeba že
- samozřejmě mluvím hypoteticky - bych ho překvapila a zabila?"
Peter se usmál. "Na tom by nezáleželo. Strašně málo nesmrtelných dokáže zabít dalšího." Když si všiml mého užaslého výrazu, řekl:"Jakto, že to nevíš? Po tolika letech, co existuješ?"
Jeho slova mě škádlila. Mezi mnou a Peterem bylo vždy záhadou, který z nás je starší z člověka přeměněný nesmrtelný. Ani jeden z nás by otevřeně o svém věku nemluvil, takže jsme se nikdy nedozvěděli, kolik má ten druhý za sebou století. Jedné noci, po pár panácích tequily jsme začali hrát hru 'pamatuješ si, kdy..' Dostali jsme se jenom k Průmyslové revoluci, než jsme si to rozdali.
"Protože se mě nikdy nikdo nesnažil zabít! Takže chceš mi říct, že všechny upíří války byly vlastně k ničemu?"
"Ne pro nic za nic," řekl, "způsobili jsme si pár závažných poškození, věř mi. Ale ne, nikdo nikdy nezemře. I přes všechny dohady o území, kdybychom se mohli navzájem pozabíjet, všichni by hned odešli."
V tichosti jsem stála a pořád si v mysli dokola přehrávala tuhle novou informaci. "Takže jak je - " najednou jsem si vzpomněla, co mi řekl Jerome. "Zabíjejí je lovci upírů."
Peter zakýval hlavou.
"Co jsou zač?" Zeptala jsem se. "Jerome mi to nevysvětlil."
Hugha to také zajímalo. "Počkej, lovci upírů… něco jako ta holka v televizi? Ta sexy blondýnka?"
"Tohle bude dlouhá noc." Peter si nás oba změřil jízlivých pohledem. "Nepředpokládám, že bys nám nabídla něco k pití, viď Georgino?"
Netrpělivě jsem ukázala na lednici. "Vezmi si, co chceš. Chci vědět, co jsou zač lovci upírů."
Peter loudavě vyšel z mého obývacího pokoje, zanadával, když skoro zakopl o jednu z hromad knih, které se mi válely na zemi. Potřebuji nějaké poličky, řekla jsem si v duchu. Mračil se, když uviděl mojí poloprázdnou lednici.
"Doopravdy nejsi připravená na to, že k tobě přijdou nějací hosti."
"Petere!"
"Pořád teď slyším historky o jedné démonce žijící v Missoule. Jak že se to jmenuje?"
"Donna" odpověděl mu Hugh.
"Ano, Donna. Pořádá skvělé party, pozve každého."
"Jestli chcete pařit se všemi lidmi v Montaně, můžete se tam přestěhovat. Teď už k věci."
Ignoroval mě a prohlížel si karafiáty, které jsem si minulou noc koupila. Dala jsem je do vázy blízko kuchyňského dřezu. "Kdo ti poslal květiny?"
"Nikdo."
"Ty sis je poslala sama?" zeptal se Cody, jeho hlas se třásl, jak potlačoval smích.
"Ne. Prostě jsem si je koupila. To není to samé. Proč se bavíme o tomhle, když tu máme nevyjasněnou vraždu upíra? Jste vy dva v nebezpečí?"
Peter si konečně vybral vodu Codymu a Hughovi hodil plechovky s pivem. "Ne."
"Nejsme?" Zeptal se Cody překvapeně. Jeho nízký věk z něj prakticky dělal dítě v porovnání s námi všemi. Peter ho všechno učil, tak vysvětlil.
"Lovci upírů jsou v podstatě lidé se zvláštní schopností způsobit vážné poškození upírům. Obyčejní lidé se nás samozřejmě nemůžou ani dotknout. Neptejte se mě, jak nebo proč
je to tak: Nikdo to neví. Většina lovců upírů chodí po světě a ani nevědí, že mají talent na zabíjení upírů. Ti, kteří ano se tím většinou živí. Občas se takhle probudí a příležitostně zabijí upíra a to z nich udělá na chvíli obtíž pro nás pro všechny, potom je stejně buď upír anebo démon dostane."
"Obtíž?" zeptal se Cody neuvěřitelně. "Dokonce i po tom, co se stalo Duanovi? Ty se vůbec nebojíš nějakého člověka, který po nás jde?"
"Ne," řekl Peter, "nebojím."
Sdílela jsem Codyho zmatení. "Proč?"
"Protože ten člověk, kdokoli to je, je naprostý amatér." Peter se zadíval na mě a na Hugha. "Co řekl Jerome o Duanově smrti?"
Řekla jsem si, že se potřebuji něčeho napít, tak jsem došla ke své skřínce s alkoholem a nalila si panáka vodky. "Chtěl vědět, jestli jsem ho zabila."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama