.

3. kapitola Matched

2. listopadu 2011 v 15:29 | Kisee |  Matched
3. kapitola Matched





Vždycky jsem přemýšlela, jak by mé sny vypadaly na papíře, v číslech. Někdo tam venku to ví, ale já to nejsem. Zastavila jsem známky únavy na své kůži, dávajíc pozor, abych se moc nezatáhla na kůži za uchem. Tam je vždy citlivá a bolí to, zvláště když tam trhnete, když se vám pramen vlasů, nebo dva zachytí pod lepidlo.
Jsem ráda, že to končí, když vkládám strojení zpátky do krabice.
Je to Bramova práce dnes večer.
Nesnila jsem o Xanderovi dnes večer. Nevím proč. Ale šla jsem spát pozdě a přijdu pozdě do práce, pokud si nepospíším. Jak jsem šla do kuchyně, v ruce šaty z předešlé noci, viděla jsem matku, jak už donesla jídlo. Ovesné vločky, šedohnědé a očekávané. Jíme abychom byli zdraví a výkonní, ne kvůli chuti.
Svátky a oslavy jsou výjimkou. Od této chvíle jsou naše kalorie kontrolovány po celý týden, včera na Banketu jsme mohli jíst vše, co bylo před námi, aniž by to mělo sebemenší dopad.
Bram se ne mě šibalsky zašklebil. Měl na sobě stále své pyžamo.
"Takže," říká, strkajíc si poslední lžíce ovesných vloček do úst, "přišla jsi pozdě, protože jsi měla sny o Xanderovi?"
Nechci, aby věděl, jak blízko je pravdě a že i když se mi nezdálo o Xanderovi, chtěla jsem to. "Ne, řekla jsem, "a neměl by ses starat, jestli nepřijdeš pozdě do školy?"
Bram je ještě moc mladý na to, aby měl v sobotu práci místo školy, a když si nepospíší, přijde pozdě.
Znovu. Doufám, že nebude předvolán.
"Brame," ozvala se matka, "jdi se hodit do civilu, prosím.
"Vydechne i úlevou, když se bude blížit ke škole, která začíná za půl hodiny. Jak se Bram šoural ven z místnosti, matka se natáhla pro mé šaty a držela je. "Vypadala jsi nádherně. Nerada je vracím zpátky."
Obě jsme šaty chvilku pozorovaly. Obdivuji způsob, jakým látka zachycuje paprsky světla a odráží je zpět. Téměř, jako by světlo a látka byly živé věci.
Naráz jsme si povzdechly a matka se tomu zasmála. Dala mi pusu na tvář. "Malý kousek látky nám pošlou, pamatuješ?" říká a já kývla. Každé šaty se skládají z malých kousků, které mohou být rozdělené na kusy. Jeden pro každou dívku, která je měla na sobě, spolu se stříbrnou krabičkou, která nese mojí mikrokartu, kde budou vzpomínky na můj svazek.
Napořád.
Nikdy už neuvidím tyhle šaty, moje zelené šaty. Znala jsem ten moment, který jsem zažívala.
Když jsem si vybrala, žena se usmála, poté co zadala číslo 73 do počítače. "To je to, co si s největší pravděpodobností vyzvedneš," řekla. Tvoje osobní údaje jsou tu uvedené a stejně tak jako psychologie zafungovala. Vybrala sis věci, které si většinou dívky vybíraly v minulosti dívky, které měly rády šaty, které jim zvýrazňovaly oči."
Usmívala jsem se a sledovala, jak poslala svého asistenta zpět načíst šaty. Když jsem je zkusila, věděla jsem, že má pravdu. Šaty byly určeny pro mě. Dolní lem perfektně padl, přičemž zakřivený pas měl tu správnou délku. Obracela jsem se před zrcadlem, obdivovala se.
Ta žena mi řekla: "Tak vzdálené.. Jsi jediná dívka, která má tyto šaty na banketu tento měsíc. Nejoblíbenější jsou růžové šaty, číslo 22."
"Dobrá," řekla jsem. Nevadí mi být trošku mimo.
Bram se objevil ve dveřích, v civilu, vrásčitý, vlasy nakřivo. Skoro vidím jak se kolem točí matčiny myšlenky: "Bylo by lepší učesat jeho vlasy a přišel by pozdě, nebo ho poslat tak, jak je?"
Bram rozhodl za ni. "Uvidíme se večer," řekl a sprintoval ze dveří.
"Nebude dost rychlý." Matka jen pozorovala z okna vlakovou zastávku, kde stopy světla naznačovaly, že se blíží vlak.
"Možná," odvětila jsem a sledovala, jak Bram porušuje další pravidlo a to běh na veřejnosti. Mohla jsem skoro slyšet jeho kroky bušící na chodníku, jak utíkal ulicí s hlavou sníženout a jeho školní taška narážela do jeho hubených zad. Pravda, když se dostal na zastávku, zpomalil. Uplácal vlasy na místo a kráčel po schodech nahoru směrem k vlaku. Doufejme, že ho nikdo jiný běžet neviděl. O chvíli později se vlak rozjel s Bramem bezpečně uvnitř.
"Ten kluk bude můj konec." Povzdechla si matka. "Měla bych ho budit dřív. Všichni jsme zaspali. Minulá noc byla velká."
"To byla," souhlasila jsem.
"Musím chytit další vlak." tahala matka tašku přes rameno. "Co děláš večer o volno?"
"Jsem si jistá, že Xander a ostatní budou chtít hrát hry v centru mládeže," řekla jsem. "Uvidíme všechna představení, hudbu…" Pokrčila jsem rameny.
Matka se smála a dokončila moji větu. "To je pro starý jako jsem já."
"A já využiji poslední hodinu volna pro návštěvu strýčka."
Úředníci neupouští často od svého obvyklého trávení volného času, ale v podvečer banketu je návštěva povolena.
Matce změkly oči. "To bude rád."
"Řekl tatinek dědovi o mém zasnoubení?"
Matka se usmála. "Plánoval, že se tam zastaví po práci."
"Skvělé," řekla jsem, protože jsem chtěla, aby to věděl co nejdřív. Vím, že hodně přemýšlel o mě a mých zásnubách a já přemýšlela o něm a těch jeho.
Poté, co jsem si pospíšila se snídaní, jsem stihla můj vlak za během pár sekund a posadila se. Možná jsem nesnila o Xanderovi, když jsem spala, ale mohu o něm snít teď. Při pohledu z okna jsem přemýšlela o tom, jak vypadal předešlou noc v obleku, dívala jsem se na snímek čtvrti při mé cestě do City. Zelená ještě nepřecházela k betonu a kamenům a už jsem si všimla, že bílé vločky putují oblohou.
Všichni ostatní také.
"Sníh? V červnu?" ptala se žena vedle mě.
"To není možné," zamumlal muž přes uličku.
"Ale podívej se na to," říká.
"To nemůže být možné." pravil znovu. Lidé se otáčeli, vyvraceli z okna a rozrušeně pozorovali. Může něco být pravda?
Jistě by stačilo, že malé bílé vločky krouží při cestě na zem. Je něco divného na tom sněhu, ale nejsem si přesně jistá, co. Ocitám se v úsměvu, jak pozoruji všechny ty ustrašené tváře kolem. měla bych snad mít taky strach?
Možná. Ale je to tak krásné, tak nečekané a pro tuto chvíli tolik nevysvětlitelné.
Vlak zastavil. Dveře se otvírali a několik vloček vlétalo dovnitř. Chytila jsem jednu do svých rukou, ale netála.
To je záhadné, nicméně zpozoruji černá zrnka uvnitř sněhu.
"Je to topolové semeno," řekla jsem všem s jistotou." Není to sníh."
"Samozřejmě," říká muž, šťastný za toto vysvětlení. Sníh v červnu by byl tak atypický. Topolová semena ne.
"Ale proč jich je tolik?" tázá se jiná žena, stále se strachujíc.
V tu chvíli máme odpověď od jednoho z nových cestujících, sedíc pod chomáčem jeho bílých vlasů a v civilu. "Káceli jsme topoly podél hají řeky." vysvětluje. "Společnost tam chce zasadit nějaké lepší stromy."
Všichni ostatní ho vzali za slovo, protože nevědí nic o stromech. Mumlali si štěstím, že v tom není nic jiného. Oteplování například, děkovali společnosti, že má věci pod kontrolou jako obvykle. Ale díky mé matce, která si nemůže pomoci od mluvení o své práci, jako pracovník v Arboretum, já vím, že jeho vysvětlení dává smysl. Nelze použít topolové stromy pro plody nebo palivo. A jejich semena jsou na obtíž. Lítají daleko a na všechno se chytají, snažíc se rozmnožit. Přesto k nim chovala určité sympatie, protože semena, která jsou hnědá a malá se halí do krásy v podobě těchto tenkých bílých úponků bavlny. Malé obláčky zpomaluje padák proti pádu, pomáhá jim létat, zachytit vítr a pachtit někam, kde by mohly růst.
Dívám se na semeno odpočívajíc ve své dlani. Je tu ještě nějaké tajemství mimo tohohle, v tom malém hnědém jádru.
Nejsem si jistá, co s tím chci dělat, ale dala jsem ho do kapsy vedle své krabičky na tablety. Ten skoro sníh mi připomíná linky básní, které jsme letos studovali z jazykového a literárního hlediska. "Zastávka podle Woods na sněhovém večeru. "Je to jedna z mých oblíbených Sto Básní, které se společnost snažila utajit, když se rozhodli že naše kultura je příliš přeplněna. Vybrali pouze to nejlepší ze všeho: Sto Písní, Sto Obrazů, Sto Básní. Zbytek byl odstraněn. Navždy pryč. Pro vlastní dobro, řekla společnost a všichni tomu věřili, protože to dávalo smysl. Jak můžeme něco plně ocenit, když je toho až přespříliš?
Moje prababička byla jedním z kulturních historiků, kteří pomohli vybrat sto básní téměř před sedmdesáti lety. Dědeček mi tento příběh vyprávěl snad tisíckrát, jak jeho matka pomohla rozhodnout, které básně zachovat a které ztratit navždy. Přednášela mu básně místo ukolébavek. Našeptávala, zpívala je a on se je snažil zapamatovat poté, co odešla.
Poté co odešla. Později, můj dědeček odejde také.
Jak jsme minuly poslední topolová semínka, přemýšlela jsem o básni o tom, jak se mi líbí. Líbí se mi tato hluboká slova na spaní a myslím, že tato báseň by byla dobrá ukolébavka, pokud byste si představili rytmus místo slov. Protože pokud byste naslouchali slovům, neodpočinuli byste si. Uplynuly míle, než jsem usnula.
"Je to nějaký druh čísel." řekla moje nadřízená, Norah.
Trochu jsem si povzdechla, že Norah nereaguje. Skenovala mojí kartu a podala mi jí zpět. Neptala se mě na banket, i když musela být informovaná o tom, co se stalo. Ale to není nic nového. Norah se mnou stěží komunikuje, protože jsem jedna z nejlepších. Ve skutečnosti jsou to už tři měsíce od mé poslední chyby, kdy jsme vedly skutečný rozhovor.
"Počkej," řekla Norah když jsem se vracela ke své stanici.
"Tvoje karta naznačuje, že je čas pro tvůj test."
Přikývla jsem. Přemýšlela jsem o tom po celé měsíce, ne tolik, jako o banketu, ale často. I když některé z těchto druhů čísel jsou nudné, řazení samo o sobě může vést k mnohem zajímavějším pracovním pozicím. Možná bych mohla být supervisor jako můj otec. Když byl v mém věku, jeho pracovní náplň byla stejná jako moje. A dědečkova a babičky samozřejmě také, ta, která se zúčastnila jednoho z nejlepších výběrů ze všech, když byla ve výboru (Hundred Committee).
Lidé, kteří dohlížejí na zasnoubení také mohli začínat na třídění, ale o to nemám zájem. Líbí se mi moje příběhy a informace z povzdálí, nechci mít na starosti lidi.
"Ujisti se, že jsi připravena," napomenula mě Norah, ale ona i já jsme věděly, že jsem.
Žluté světlo se klonilo k oknům u našich stanic v třídícím centru. Stín padal skrze ostatní pracovníky, jak jsem se rozhlížela kolem. Nikdo se nedíval nahoru. Vklouzla jsem do malé stanice, která je dost široká na stůl a židli a třídící obrazovky. Tenké šedé zdi rozestoupené okolo mi zabraňovaly ve výhledu na ostatní. Jsme jako mikrokarty ve vědecké knihovně ve škole, každý z nás úhledně zastrčený do slotu. Vláda počítačů z nás může dělat druhy rychlejší než můžeme být, samozřejmě jsme stále důležití. Nikdy nevíte, kdy by technologie mohly selhat. To je to, co se stalo předtím, než vznikla společnosti před námi. Každý měl příliš mnoho technologií a následky byly katastrofální. Nyní máme jen základní technologie co potřebujeme - porty, čtečky, skripta a příjem našich informací je mnohem konkrétnější. Odborníci na výživu nemusí znát jízdní řády vlaků, například a programátoři nepotřebují vědět jak připravit jídlo. Taková specializaci drží lidi na uzdě. Nepotřebujeme rozumět všemu. A jak nám společnost stále připomíná, je rozdíl mezi znalostmi a technologiemi. Znalosti neselžou.
Začínám se svým snímkem a řazení začíná. Vím, jak seřadit slova i obrázky a věty co nejlépe, jsem dobrá i v číslech. Obrazovka mi ukazuje vzory, co mám najít a čísla se začínají rolovat nahoru, jako malí bílí vojáčci v černém poli a čekají na mě až je stáhnu dolů. Dotknu se každého z nich a začnu je třídit pryč, tahat každého z nich do jiné krabice. Klepání mých prstů dělá nízký, měkký zvuk, téměř jako když padá sníh.
A já vytvářím bouři. Čísla lítají na svá místa, jako vločky poháněné větrem. V polovině se dívám po rozdílech. Systém sleduje, jak brzy si jich všímám a jak rychle se přizpůsobuji. Nikdy nevíte jaká změna nastane. O dvě minuty později se struktura změnila znovu a jednou jsem zachytila úplně celou řadu čísel. Nevím jak, ale vždy jsem předvídala posun ve struktuře a odhadla co se stane.
Když jsem řadila, byl tu čas na přemýšlení pouze o tom, co jsem měla před sebou. Takže tam byl malý šedý prostor, nepřemýšlela jsem o Xanderovi. Nepřála jsem si znovu zelené šaty na kůži, ani chuť čokoládového dortu v ústech. Nemyslím na dědečkovo poslední jídlo na závěrečném banketu. Nemyslím na sníh v červnu nebo jiné věci, které nemohou být a přeci jsou. Nevidím obraz slunce, které mě oslňuje, nebo měsíc, který chladí, nebo javor v zahradě, kde se skví zlatá, zelená, červená.. Budu o těch věcech víc přemýšlet později. Ale ne, když řadím.
Řadila jsem a řadila, dokud nezbyla žádná data. Všechno na mé obrazovce bylo jasné. Já jsem ta, co to vyprázdnila.
Když jsem jela zpět, semínka topolu už byla pryč. Chtěla jsem to vyprávět matce, ale když se dostanu domů, nebude mít ona, otec ani Bram volný čas. Zpráva pro mě blikala na portu. Je nám líto, že jsme tě postrádali, Cassio, zablesklo. Měj dobrou noc.
Pípání se ozvalo v kuchyni, moje jídlo je tady.
Kontejner projel otvorem pro donášku jídla. Vybrala jsem si rychle, když jsem slyšela zvuk jídelního vozu koulejíc se drahou mezi domy ve čtvrti.
Moje večeře zavoněla, když jsem to otevřela. Musíme mít nového ředitele pro výběr večeři. Dříve bylo jídlo vždy vlažné, když přišlo. Teď je vařící. Jedla jsem ve spěchu, jídlo trochu pálilo v mých ústech. Věděla jsem co chci dělat s tou vzácnou prázdnotou v tomto domě. Nikdy jsem nebyla sama, zpozorovala jsem přístav hučící v pozadí. Ale to je v pořádku. Potřebuji klid, pro to co se chystám udělat. Chci se podívat na mikrokartu bez rodičů, nebo Brama koukajícího přes rameno. Chci se dovědět více o Xanderovi, než ho večer uvidím.
Po vložení se ozval napínavý zvuk, obrazovka se rozjasnila a mé srdce se rozbušilo očekáváním, i když jsem ho znala tak dobře.
Jak společnost rozhodla, co bych o něm měla vědět, když s ním budu trávit celý život?
Vím o něm vše, co si myslím, nebo je tam něco na co jsem doposud nenarazila?
"Cassio Reyesová, společnost vám s potěšením představuje vašeho snoubence."
Usmála jsem se, když se Xanderova tvář objevila na obrazovce ihned po nahraném vzkazu.
Byla to dobrá fotka. Jako vždy jeho úsměv vypadal jasně a opravdově, díky jeho modrým očím. Studovala jsem jeho tvář z blízka, předstírajíc, že jsem nikdy neviděla tento obrázek. Že jsem ho zahlédla poprvé, včera v noci na banketu. Studovala jsem jeho tvář, tvar jeho rtů. Byl hezký. Nikdy bych si neodvážila myslet, že je můj snoubenec, samozřejmě, ale teď se to stalo a já začla mít zájem. Trochu jsem se bála, jak to změní naše přátelství, ale spíše jsem byla šťastná. Došla jsem až ke slovům: Námluvy pokyny. Předtím, než Xanderův obličej ztmavl a zmizel se ozvalo znovu pípnutí a slova: "Cassio Reyesová, společnost vám s potěšením představuje Vašeho snoubence."
Mé srdce se zastavilo a já nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla.
Obličej se obrátil zpět k portu přede mnou.
To není Xander.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama