.

3. kapitola - 4. část

1. listopadu 2011 v 23:30 | Fiera |  Bloodlines
3. kapitola - 4. část





Nevěděla jsem co na to říct. Jasně otce jsem nesnášela, ale stále to byl můj otec. Udělal hodně těžkých rozhodnutí, kvůli Alchymistům a já jsem věděla, že nezáleželo na tom jak jsme nechtěli, ale práce Alchymistů byla důležitá. Lidé museli být před existencí vampýrů chráněni. Dozvědět se o jejich existenci by vyvolalo paniku. Nebo hůř, některé slabší povahy by se staly sluhy Strigojů kvůli jejich nesmrtelnosti a eventuálnímu zaprodání svých duší. To se stávalo častěji, než jsme byli ochotni připustit.
"To je v pohodě, mami," řekla jsem konejšivě, "jsem v pohodě. Už nemám potíže, a také jsem ve Státech." Vlastně jsem si nebyla tak docela jistá jestli část o "potížích" je pravda, ale myslela jsem, že ji to uklidní. Stantonová mi řekla, abychom naše umístění v Palm Springs drželi v tajnosti, ale říct, že jsem stále doma tolik nezraňovalo a máma si mohla myslet, že je to jednodušší práce než ve skutečnosti byla. Mluvily jsme spolu ještě chvíli než jsme zavěsily a ona mi řekla, že slyšela o mé sestře Carly. Na vysoké bylo všechno v pohodě, což mě potěšilo. Zoufala jsem chtěla zajistit něco o Zoe, ale odolala jsem zeptat se mámy. Bála jsem se, že kdyby jí předala telefon, zjistila bych, že je na mě stále naštvaná. Nebo hůř, že se mnou vůbec nechce mluvit.
Do postele jsem šla smutná, přála jsem si abych se mamce mohla svěřit se všemi svými obavami a nejistotami. Nebylo to to, co normálně matdky s dcerami dělají? Vím, že by ji to potěšilo. Byla jsem ta, která měla problém s tím být zcela oddaná tajemstvím Alchymistů a přitom být normálním teenager.
Po dlouhém spánku a se slunečními paprsky přicházejícím oknem jsem se cítila lépe. Měla jsem práci a chtěla jsem se přestat litovat. Pamatovala jsem si, co jsem udělal pro Zoe, pro Moroje a taky pro lidi. To mi dovolilo soustředit se na sebe a zatlačit všechny nejistoty pryč, alespoň pro teď.
Vyzvedla jsem Keitha kolem poledne a jeli jsme ven z města na setkání s Jill a samotářským Morojem, který nám pomáhal. Keith měl hodně co říct o tom, co je to za chlapa jehož jméno bylo Clarence Donahue. Clarence bydlel v Palm Springs tři roky, od smrti své neteře v Los Angeles, jež měla na tohoto muže evidentě traumatický účinek. Keith se s ním už párkrát setkal při předchozích pracích a vykládal o Clarencově slabém rozumu vtipy.
"Jen pár panáků z krevní banky, však víš?" řekl Keith, smějící se sám pro sebe. Vsadila bych se, že na tohle čekal dlouho.
Tyto jeho vtipy měly málo humoru a byly hloupé, ale čím víc jsme se blížili ke Clarencovu domu Keith se stával velmi tichým a nervózním. A mě něco napadlo.
"Kolik Morojů jsi už potkal?" zeptala jsem se ho, když jsme z hlavní ulice zatočili na dlouhou příjezdovou cestu. Dům vypadal přímo jako z Gothického filmu, hranatý z šedých cihel. Úplně se lišil od ostatní architektruy v Palm Springs, kterou jsme viděli. Jediné, co nám připomínalo, že jsme v jižní Kalifornii byly všudypřítomné palmy okolo domu. Bylo to divné rozmístění.
"Dost," řekl Keith vyhýbavě, "dokážu se vyrovnat s jejich přítomností."
Přesvědčení v jeho hlase znělo silně. Uvědomila jsem si, že i přes svoji suverenitu ohledně této práce a své komentáře na Morojskou a dhampýrskou rasu a soudy o mém jednání, Keith se ve skutečnosti cítil velmi, velmi nepříjemně při pomyšlení na pobyt mezi nelidmi. Bylo to pochopitelné. Většina Alchymistů byla taková. Velká část naší práce dokonce nezahrnovala spolupráci se světem vampýrů- byl to svět lidí, ve kterém jsme operovali. Záznamy musely být zakryty nevinnými úplatky. Většina Alchymistů měla jen malé kontakty s našimi subjekty. To znamená, že většina vědění Alchymistů vycházela z příběhů a učení předávaného v rodinách. Keith řekl, že se setkal s Clarencem, ale nezmínil se, že by strávil nějaký čas s jiným Morojem nebo dhampýrem- rozhodně ne se skupinou, jaké jsme teď byli součástí.
Netěšila jsem se na další soužití s vampýry, ale uvědomila jsem si, že mě to něděsí tolik jak by mělo. Rose se svými společníky mě obrnila. Také jsem byla na Morojském krávském dvoře, místě, které kdy navštívilo jen několik málo Alchymistů. Když už jsem prošla srdcem jejich civilizace, byla jsem přesvědčena, že se vyrovnám se vším, co bude uvnitř tohoto domu. Přiznávám, že by to však bylo mnohem jednodušší, kdyby Clarencův dům nevypadal jako strašidelný zámek vystřižený z hororového filmu.
Došli jsme ke dveřím, jednotní stylem , ve formálním Alchymistickém obleku. Bez ohledu na své chyby se Keith pěkně upravil. Měl oblečené khaki kalhoty s bílou propínací košilí a hedvábnou kravatu v barvě námořnické modři. Košile měla krátké rukávy, ale pochybovala jsem, že to v tomle vedru nějak pomáhalo. Byl začátek září a teploty se pohybovaly okolo 30 °C, když jsem odcházela z hotelu. I tak jsem se pekla v hnědé sukni, punčocháčích a blůze s pouzdrovitými rukávy poseté světlými květinami.
Opožděně jsem si uvědomila, že tak trošku zápasíme.
Keith se chystal zaklepat na dveře, ale otevřely se dříve než stačil cokoliv udělat. Trhla jsem sebou, trošku nervózní navzdory ujištění, které jsem si před chvílí dala.
Kluk, který otevřel dveře byl trochu překvapený, že nás vidí. V jedné ruce držel balíček cigaret, jako by se právě chystal jít ven si zakouřit. Zastavil se a věnoval nám zběžný pohled.
"Takže. Lidi jste tu abyste mě převezli nebo přesunuli?"
Tato odzbrojující poznámka byla dost na to, aby mi pomohla sestřást můj strach. Mlůvčí byl Moroj, o něco starší než já, s tmavě hnědými vlasy, které byly nepochybně pečlivě upraveny do rozcuchaného stylu. Naneštěstí pro Keithův přegelovaný vzhled, u tohoto kluka to vypadalo dobře. Jako všichni Morojové byl bledý, vysoký a hubený. Z obličeje, který byl jako vytesaný někým z klasické školy umění, kterou jsem tolik obdivovala, nás pozorovaly smaragdově zelené oči. Šokovaně jsem zavrhla to přirovnání tak rychle jako se v mé hlavě objevilo. Vždyť je to vampýr. Bylo směšné obdivovat ho tak, jako bych obdivovala nějakého sexy lidského kluka.
"Pane Ivaškove," řekla jsem zdvořile, "ráda vás znovu vidím."
Zamračil se a ze své skvělé výšky mě studoval: "Já tě znám. Jaktože tě znám?"
"My-" chtěla jsem pokračovat "setkali jsme se", ale uvědomila jsem si, že by to nebylo správné, protože posledně, když jsme se setkali, jsme si nebyli formálně představeni. Jednoduše byl u toho, když jsme se Stantonovou byly předvolány před Morojský soud k výslechu. "Setkali jsme se před měsícem. U soudu."
Poznáním se mu rozšířily oči: "Správně, Alchymistka." Chvíli přemýšlel, a pak mě překvapil, když vyhrkl mé jméno. I přesto všechno co se stalo, když jsem byla na Morojském dvoře, neočekávala jsem, že jsem zanechala takový dojem. "Sydney Sageová."
Přikývla jsem, snažila jsem se nevypadat frustrovaně tímto poznáním. Potom jsem si uvědomila, že za mnou strnule stojí Keith. Prohlašoval, že se se společností vampýrů "vyrovná", ale očividně to znamenalo zírat s otevřenou pusou a neříct ani ň. Zdvořile jsem se na něj usmála a řekla: "Keithe, tohle je Adrian Ivaškov. Adriane, tohle je můj kolega Keith Darnell."
Adrian k nám napřáhl ruku, ale Keith si s ním nepotřásl. Nemohla jsem říct, jestli to bylo proto, že byl stále otřesený, nebo se nechtěl dotknout vampýra. Nezdálo se, že by to Adriana zajímalo. Spustil ruku a vytáhl zapalovač, ustoupil a pokývl hlavou ke dveřím.
"Už na vás čakají, běžte dovnitř." Adrian se naklonil ke Keithovu uchu a se zlověstným tónem pronesl,"POKUD- SE- ODVÁŽÍŠ." Šťouchl Keitha do ramene a zasmál se dábělským "Muhahaha".
Keith vyskočil skoro deset stop vysoko (pozn. překld.: pro představu by to mělo být přibližně 3 metry, takže taková nadsázka jako se u nás říká o dvou metrech). Adrian se zachechtal a ocházel dolů po zahradní pěšině zapalujíc si cigaretu. Zírala jsem za ním- s tím, že je to docelavtipné- a postrčila jsem Keitha ke dveřím. "Pojďme," řekla jsem. Ovanul mě chlad z klimatizace.
Pokud nic jiného, zdálo se, že Keith ožil. "Co to bylo?" zeptal se, když jsme vkročili do domu, "skoro na mě zaůtočil!"
Zabouchla jsem dveře. "Bylo to spíš o tom, že jsi vypadal jako idiot. A nic ti neudělal. Mohl jsi se chovat trošku víc vystrašeně? Ví, že se jich bojíme a ty jsi vypadal jako bys byl připraven kdykoliv zdrhnout."
Přiznávám, že se mi docela líbilo vidět Keitha zaskočeného, ale lidská soudržnost nedávala žádné pochyby o tom na čí straně jsem.
"Nevypadal," bránil se Keith, očividně ponížen. Prošli jsme dlouhou vstupní halou s tmavou dřevěnou podlahou a obložením, které vypadaly, že pohlcují veškeré světlo. "Bože, co je s těmihle lidmi? Ó já vím. Oni nejsou lidé."
"Pššt,"řekla jsem, šokovaná sílou jeho hlasu, "jsou hned tady. Copak je neslyšíš?"
Na konci haly byly těžké francouzské dveře. Jejich sklo bylo mléčné a špinavé, zakrývající to, co bylo uvnitř, ale tiché mumlání hlasů bylo stále slyšitelné. Zaklepala jsem na dveře a čekala na výzvu ke vstupu. Vztek z Keithovy tváře zmizel během dvou výdechů, soucitný pohled. Tak to tu bylo. Začátek.
Vstoupili jsme dovnitř.
Když jsem uviděla, kdo je uvnitř, musela jsem vynaložit velké úsilí, aby mi nespadla čelist tak jako před chvílí Keithovi.
Na chvíli jsme nemohla dýchat. Vysmívala jsem se Keithovu strachu z přítomnosti vampýrů a dhampýrů, ale teď, tváří v tvář jejich skupině, jsem se najednou cítila v pasti. Zdi se kolem mě stahovaly a jediné na co jsem mohla myslet byly tesáky a krev. Můj svět se totálně otřásl- a ne kvůli velikosti skupiny.
Byl tu Abe Mazur.

Dýchej, Sydney. Dýchej, říkala jsem si. Nebylo to jednoduché. Abe ztvárňoval tisíc mých strachů, tisíc komplikací, do kterých jsem se dostala.
Mé okolí se pomalu pročišťovalo a já znovu získávala kontrolu. Abe tu nebyl jediný, takže jsem mohla zaměřit pozornost na ostatní a ignorovat ho.
V místnosti s ním seděli další tři lidé, dva z nich jsem poznávala. Neznámý, nejstarší Moroj s řídnoucími vlasy a velkým bílím knírem, musel být náš hostitel Clarence.
"Sydney!" To byla Jill Mastrano, její oči zářily potěšením. Měla jsem Jill ráda, ale nemyslela jsem si, že jsem dala najevo tolik pocitů, kolik by si na uvítání zasloužila. Jill vypadla, že se rozběhne a obejme mě a já se modlila, aby to neudělala. Nepotřebovala jsem, aby to Keith viděl. A důležitější bylo, že jsem nepotřebovala, aby o tom Keith podával zprávu.
Za Jill byl dhampýr, kterého jsme znala stejně jako Adrina- to znamenalo, že jsme se viděli, ale nebyli jsme si představeni. Eddie Castile byl také přítonmný při výslechu na Královském dvoře a pokud mi paměť sloužila, byl také v nějakých potížích. Vpodstatě vypadal jako člověk s atletickou postavou a tváří, která strávila mnoho času na slunci. Měl nazrzle hnědé vlasy a jeho oříškově hnědé oči se na mě a Keitha dívaly přátelsky, ale ostražitě. Tak jak to strážci dělají. Vždycky byli ostražití, vždycky vyhlížecí případnou hrozbu. Někdy jsem to shledávala uklidňujícím.
Průzkum pokoje mě brzy vrátil k Abemu, který se díval a zdál se pobavený tím jak očividně jsem se mu snažila vyhnout. Po tváři se mu rozlil šibalský úsměv.
"Proč, slečno Sageová," řekl pomalu, "mi neřeknete ahoj?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama