.

3. kapitola - 2. část

1. listopadu 2011 v 23:28 | Fiera |  Bloodlines
3. kapitola - 2. část




Rose dokonce přijala, že byla zaveřná ve vězení a celá Morojská vláda stála proti ní. Vydírání Abe Mazura vyvrcholilo tím, že mě přinutil jí pomoci, ale já jsem také nikdy nevěřila, že Rose spáchala vraždu, ze které byla obviněna. Tím určitě vzniklo naše křehké přátelství, které vedlo k proušování pravidel Alchymistů, abych pomohla Rose a jejímu dhampýrskému příteli, impozantnímu Demitriji Belikovovi, a vyhnuli jsme se autoritám. Během toho všeho jsem docela se zájmem pozorvala jak Rose bojuje se světem. Nemohla jsem závidět nikomu, kdo nebyl člověk, ale jí jsem stoprocentně záviděla její sílu- a schopnost neustoupit, ať se děje cokoli.
Ale znovu, stěží jsem něco z toho mohla Keithovi říct. A stále jsem mu ani na okamžik nemohla uvěřit, ani přes vřelé chování, že je najednou v pohodě s tím, že jedu s ním.
Trochu jsem pokrčila rameny: "Stálo to za risk."
"Fajn," řekl, když viděl, že nepřidám žádné detaily. "Příště až se rozhodneš jít s nevyzpitatelnými vampýry a dhampýry, dostaň malou podporu, tak se nedostaneš do tolika potíží."
"Nemám žádnou touhu znovu bláznit," posmívala jsem se. A to byla naprostá pravda.
Do Palm Spring jsme přijeli pozdě odpoledne a ihned jsme se pustili do práce. Přitom jsem umírala únavou a dokonce Keith, i přes svou upovídanost, vypadal že pracuje na pokraji sil. Ale dostali jsme zprávy že Jill a její doprovod dorazí zítra, to nám nechávalo jen málo času všechno přichystat.
Návštěva Amberwoodské přípravky ukázala, že se moje "rodina" rozrostla. Dhampýr, který přicházel s Jill byl patrně také zapsán, tak aby sehrál našeho bratra. Keith byl také naším bratrem. Když jsem se ho zeptala objasnil mi, že potřebujeme někoho místního, kdo by za nás jednal jako zákonný zástupce, kdyby Jill nebo někdo znás musel ze školy, dávalo mu to tu možnost. Od té doby co byli naši fiktivní rodiče mimo stát, bylo rychlejší dostávat výsledky od něj. Byla to bezchybná logika, i když jsem shledávala příbuznost s ním odpornější než mít v rodině dhampýra nebo vampýra. A to hodně vypovídalo.
Později jsem se ze svého falešného řidičáku dozvěděla, že nyní jsem Sydney Katherine Melroseová z Jižní Dakoty. Jižní Dakotu jsme vybrali, protože místní neviděli mnoho legitimací z tohoto státu a neměli by v tom vidět žádnou nesrovnalost. Ne, že bych nějakou očekávala. Alchymisté nespolupracovali s lidmi, kteří odváděli druhořadou práci. Také se mi líbil na řidičáku obrázek Mount Rushmore. Bylo to jedno z mála míst ve Spojených Státech, kde jsem nikdy nebyla.
Den byl zakončen tím, na co jsem se nejvíc těšila: výletem k prodejci aut. Keit a já jsme se tak moc dohadovali, že jsem skoro dostali prodavače. Já jsem byla spíše praktická a držela své emoce pod kontrolou, ale miluji auta. To je jedna z mála věcí, které jsem zdědila po mámě. Byla mechaničkou a některé nejlepší vzpomínky ze svého dětství mám na společnou práci s ní v garáži.
Speciálně jsem měla slabost pro sportovní a klasická americká auta (pozn. překl.: rozumějte taková ta velká hranatá americká auta s velkou spotřebou, nevím v češtině pro ně nemáme ekvivalent, nebo aspoň jsem na žádný nepřišla, pokud vás něco napadá, tak písněte.), ta velká, která nebyla příliš šetrná k životnímu prostředí, ale já je přesto provinile milovala. Myslela jsem, že pro tenhle úkol byla tahle mimo dosah. Keith však argumentoval, že potřbujeme něco pro každého člověka stejně jako pro jakýkoliv náklad a co by na sebe nestrhávalo příliš mnoho pozornosti. Nakonec jsem se znovu podřídila jeho názoru a jako malá poslušná Alchymistka souhlasila.
"Ale nechápu, proč to musí být kombík," řekla jsem mu.
Naše nákupy nás zavedly k novému Subaru Outback, který splňoval většinu jeho požadavků. Můj smysl pro auta mi řekl, že Subaru by mohld být tím, co potřebuji. Bude dobře sloužit a má celkem dobrý motor. A ještě...
"Cítím se jako fotbalová máma," řekla jsem, "jsem na to příliš mladá."
"Fotbalové mámy řídí dodávky," informoval mě Keith, "a na fotbale není nic špatného."
Zamračila jsem se: "Musí být hnědé?"
Muselo, pokud jsme chtěli ojeté. Tak moc jak bych chtěla něco v modré nebo červené, novost byla prioritou. Mé puntičkářské povaze se nelíbila myšlenka na řízení auta "někoho jiného". Chtěla sem aby bylo moje- zářicí, nové a čisté. A tak jsme udělali dohodu a já, Sydney Melroseová jsem se stala hrdou majitelkou hnědého kombíka. Pojmenovala jsem ho Latté a doufala, že moje láska ke kávě se brzy přemění k lásku k tomuhle autu.
Když byly naše záležitosti hotovy, Keith mě vzal do svého bytu dole v Palm Springs. Nabídl mi, že tu můžu zůstat, ale zdvořile jsem odmítla a vzala si pokoj v hotelu, vděčná za velké Alchymistské kapesné. Upřímně, bych zaplatila i svými vlastními penězi, abych se vyhnula spaní pod jednou střechou společně s Keithem Darnellem.
Objednala jsem si lekou večeři do pokoje, užívala jsem si čas v osamění po všech těch hodinách v autě s Keithem. Převlékla jsem se do pyžama a rozhodla se zavolat mámě. I když jsem byla ráda, že jsem mimo dosah tátova nesouhlasu, aspoň na chvíli, bude mi chybět, že ji nemám kolem sebe.
"Jsou to dobrá auta," řekla mi poté, co jsem jí povyprávěla o našem výletě k projeci. Máma vždycky byla volná duše, která se naneštěstí spojila s někým jako byl můj táta. Zatímco mě on učil chemické rovnice, ona mi ukazovala jak si vyměnit olej. Alchymisté si nebrali další Alchymisty, ale mně nešlo do hlavy, co svedlo dohromady moje rodiče. Možná, že když byl můj otec mladší, tak byl méně upjatý.
"Doufám," řekla jsem, vědala jsem, že můj hlas zní naštvaně. Má matka byla jedna z mála lidí, kteří nemohli být nic míň než úplně perfektní. Byla velký zastánce toho nechat své pocity vyvřít. "Myslím, že jsem jen naštvaná, že jsem k tomu nemohla moc říct."
"Naštvaná? Já jsem přímo nasraná, žes jsi se mnou ani nemohla o tom mluvit," reagovala rozzlobeně. "Já nemůžu uvěřit tomu, že tě jen tak propašoval ven! Jsi moje dcera, žádné zboží , které může jen tak přesunout." Na chvíli mi má matka zvláštně připomínala Rose- obě stejně obdařené tím říkat vždy to, co mají na mysli. Ta schopnost se mi zdála divná a exotická- ale někdy, když jsem myslela na svou opatrnost a odměřenou povahu- říkala jsem si, jestli tadivná nejsem já sama.
"Neznal všechny detaily," bránila jsem ho automaticky., Kdyby byli na sebe rodiče naštvani, potom by byl život doma, s otcovou povahou, pro Zoe nesnesitelný, stejně jako pro mámu. Lepší udržovat mír. "Neřekli mu všechno."
"Někdy je nenávidím,"zavrečela máma, "někdy nenávidím i jeho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama