.

2. kapitola - 2. část

1. listopadu 2011 v 23:25 | Fiera |  Bloodlines
2. kapitola - 2. část





"Samozřejmě mu to neřekneme," prohlásil se zábleskem vzteku v očích, "to by bylo hloupé. A on není součástí žádné frakce. Není součástí ničeho. Je přesvědčený, že Morojové se svými strážci ho zklamali a nechce s nimi mít nic společného. Napovídal jsem mu, že Jillina rodina má stejné antisociální cítění a on to podporuje.
"Máš pravdu, že musíš být ostražitá, Sydney," řekla Stantonová. V jejích očích se zračil souhlas jako kdyby měla radost, že mě může obhajovat. Ten souhlas pro mě hodně znamenal, vzhledem k tomu jak nelítostná se často zdála. "Nemůže předpokládat nic o nikom z nich. Nicméně jsme tohoto Moroje zkontrolovali také s Abe Mazurem, který souhlasí s tím, že je dost neškodný."
"Abe Mazur?" posmíval se Michaelson. Poškrábal se na své šedivé bradce: "Ano. Jsem si jistý, že je expert na to, kdo je a není neškodný."
Mé srdce se při tom jméně sevřelo, ale snažila jsem se to nedát najevo. Nereaguj, Nereaguj.Přikazovala jsem svému obličeji. Po hlubokém nádechu jsem se velmi, velmi opatrně zeptala: "Je Abe Mazur ten Moroj, který půjde s Jill? Už jsem se s ním setkala...ale myslela jsem, že jste říkala, že ten kdo půjde bude Ivaškov." Pokud v rezidenci bude Abe, věci se výrazně změní.
"Ne," odpověděl posměšně Michaelson, "nikdy bychom tě neposlali s Abe Mazurem. Prostě jen pomáhal s realizací tohoto plánu."
"Co je tak špatného na Abe Mazurovi?" zeptal se Keith. "Nevím, kdo to je."
Když Keith mluvil pozorně jsem studovala jeho obličej, hledala jsem jakýkoli náznak klamání. Ale nic. Jeho tvář byla nevinná, otevřená zvědavost. Jeho modré oči- nebo spíš oko- zračilo vzácnou zmatenost kontrastující s obvyklým všechno-vím-všechno-znám arogancí. Abeho jméno mu nic neříkalo. Vydechla jsem, ani jsem si neuvědomila, že jsem tajila dech.
"Mizera," řekla Stantonová nevýrazně, "ví příliš mnoho o věcech, o kterých by neměl vědět. Je užitečný, ale nevěřím mu."
Mizera? To bylo slabé označení. Abe Mazur byl Moroj jehož ruská přezdívka- zmeja, had- mluvila za vše. Abe mi prokázal mnoho laskavostí, takové za které jsem musela oplatit velkým riskováním. Jedním takovým oplacením bylo pomáhat Rose při útěku. Vlastně on to nazýval oplácením, já tomu říkala vydírání. Nijak jsem netoužila potom se s ním znovu setkat, nejvíc proto, že jsem se bála co bude chtít příště. Frustrující na tom bylo, že jsem neměla nikoho, za kým bych mohla jít a žádat o pomoc. Moji nadřízení by nereagovali moc nadšeně kdyby zjitili, že kromě svých jiných vampírských sólo akcí, s nimi uzavírala vedlejší dohody.
"Nikomu z nich se nedá věřit," poukázal můj otec. Uděl Alchymistické gesto proti ďáblu, kreslící pravou rukou kříž na svém levém ramenu.
"Ano, Mazur je horší než většina z nich,"řekl Michaelson. Potlačil zívnutí, čímž nám všem připomněl, že je hluboká noc. "Takže jsme všichni dohodnuti?"
Ozvalo se souhlasné mručení. Keithův bouřlivý výraz ukazoval jak je nešťastný, že se nekonalo po jeho, ale už se víckrát nesnžil mi zabránit v tom, abych šla. "Hádám, že teď už můžeme kdykoli odejít,"řekl.
Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila že "my" znamená on a já. "Hned teď?" zeptala jsem se nevěřícně.
Pokrčil rameny: "Vampýři budou brzy na cestě. Musíme se ujistit, že pro ně bude všechno připraveno. Když se budeme střídad v řízení budeme tam zítra odpoledne."
"Super," řekla jsem ztrnule. Výlet autem s Keithem. Heh. Ale co víc jsem mohla říct? Neměla jsem na výběr, zvlášť teď když jsem nemohla odmítnout nic z toho oč mě Alchymisté požádali. Dnes večer jsem hrála se všemi svými kartami a teď jsem musela doufat, že být s Keithem je lepší než převýchovné centrum. Kromě toho jsem vybojovala těžkou bitvu o své loajalitě a ušetřila Zoe. Stále jsem musela ukazovat, že jsem pro cokoli.
Otec mě poslal sbalit si, se stejnou energií jako když mi předtím navrhl abych se oblékla reprezentativně. Zanechala jsem ostatní v rozhovoru a tiše utíkala do svého pokoje, stále si vědoma, že máma spí. Byla jsem odborníkem na rychlé a efektivní zabalení si, díky rychlým a nečekaným výletům s otcem, které mě provázely celé dětství. Ve skutečnosti jsem vždycky měla na cesty připravenou taštišku toaletních potřeb. Problém nebyl v rychlosti jako spíše v tom kolik si toho sbalit. Délka tohoto úkolu nebyl nijak specifikována a měla jsem nepříjemný pocit, že to ani nikdo neví. Mluvili jsme o několika týdnech? Celém školním roce? Slyšela jsem nějakou zmínku o tom, že Morojové čekají až se zruší zákon, který Jill ohrožoval. Ale to se zdálo jako ten druh legálního procesu, který nějakou chvíli potrvá. A co věci ještě zhoršovalo, neměla jsem tušení, co se na střední nosí za oblečení. Jedinou věcí, kterou jsem věděla stoprocentně bylo, že tam bude teplo. Skončila jsem sbalením svých deseti nejlehčích outfitů a doufala, že budu mít možnost prát.
"Sydney?"
Právě jsem uložila svůj laptob do brašny, když se Zoe objevila ve dveřích. Upravila si své copy, takže teď vypadaly elegantně a já si říkala, jestli to byl pokus zapůsobit na našeho otce. "Hej," řekla jsem a usmála se na ni. Vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Byla jsem ráda, že se přišla rozloučit. Bude mi chybět a chtěla jsem, aby to věděla-
"Proč jsi mi to udělala?" dožadovala se dřív, než jsem stačila říct slovo. "Víš jak poníženě se cítím?"
Byla jsem zaskočená, na chvíli jsem ztratila řeč. "Já... O čem to mluvíš? Zkoušela jsem-"
"Udělala jsi ze mě neschopnout!" řekla. Byla jsem překvapená slzami, které se jí zaleskly v očích. "Stále jsi opakovala, že nemám dostek zkušeností a nemůžu dělat to co ty a táta. Vypadala jsem jako idiot před všemi těmi alchymisty. A před Keithem."
"Keith Darnell není nikým, aby sis dělala starosti jestli na něj zapůsobíš,"řekla jsem rychle a snažila se uklidnit svoji výbušnost. Když jsem viděla její znepokojený výraz, povzdechla jsem si a přehrála si rozhovor v pracovně. Nesnažila jsem se aby Zoe vypadala špatně, tak moc jsem se snažila, abych byla jediná, kdo bude poslán pryč ať už budu dělat cokoliv. Neměla jsem tušení, proč to vzala takto. "Podívej, nesnažila jsem se tě ztrapnit. Snažila jsem se tě chránit."
Drsně se zasmála a ten vztek zněl divně od někoho tak něžného jako Zoe. "Tak tomu říkáš? Dokonce jsi řekla, že jsi se snažila o povýšení."
Zašklebila jsem se. Ano, řekla jsem to. Ale stěží jsem jí mohla říct pravdu. Žádný člověk nevěděl, proč jsem pomáhala Rose. Lhát mému vlastnímu druhu- hlavně své sestře- mě zraňovalo, ale nebylo tu nic, co bych mohla udělat.
"Nikdy jsi nebyla určena k tomu stát se Alchymistkou," řekla jsem, "venku na tebe čekají lepší věci než tohle."
"Protože nejsem tak chytrá jako ty?" zeptala se, "protože nemluvím pěti jazyky jako ty?"
"To s tím nemá co dělat," vprskla jsem, "Zoe jsi úžasná. A pravděpodobně stvoříš úžasné Alchymisty. Ale věř mi, že život Alchymistky... nechtěla bys z něj žádnou část." Chtěla jsem jí říct, že by to nenáviděla. Chtěla jsem jí říct, že by nikdy nemohla řídit svou budoucnost nebo činnit vlastní rozhodnutí.Ale smysl mé povinnosti mi bránil a já zůstala zticha.
"Udělala bych to," řekla, "chránila bych nás před vampýry...kdyby to táta chtěl." Její hlas se zachvěl a mě náhle došlo, co bylo palivem její touhy stát se Alchymistkou."
"Pokud se chceš s otcem sblížit najdi jiný způsob. Prokletí Alchymistů by mohlo být dobré, ale jakmile mezi ně jednou vkročíš už není cesty zpět, jsi jejich." Přála jsem si vysvětlit jí ten pocit. "Takový život nechceš."
"Protože to všechno chceš pro sebe?" zaútočila. Byla o několik palců menší než já, ale byla tak naplněná vztekem a zuřivostí, že bezmála zaplňovala celý pokoj.
"Ne. Nechci- ty tomu nerozumíš," řekla jsem konečně. Chtěla jsem rukama rozhodit ve vzduchu jako vyjádření, ale stáhla jsem je zpátky. Jako vždy.
Pohled, kterým po mně hodila neměl daleko k ledu: "Ó. Myslím, že rozumím naprosto perfektně.Náhle se otočila a pospíchala ze dveří, stále se pohybujíc co nejtišeji. Její strach z otce se přeměnil ve vztek na mě.
Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stála a cítila jsem se mizerně. Jak si mohla myslet, že se doopravdy snažím ukrást všechnu slávu pro sebe a nechat ji cítit se špatně. Protože to je přesně to, co jsi řekla- připomenul mi můj vnitřní hlas. To byla pravda, připustila jsem, ale neočekávala jsem, že se urazí. Nikdy jsem nevěděla, že měla nějakou touhu stát se Alchymistkou. Dokonce mě teď zajímalo, jestli její touha byla spíš o tom stát se součástí něčeho a vylepšit se tak v otcových očích nebo o tom, že chtěla být opravdu vybrána pro tento úkol.
Ať už byly její důvody jakékoliv, teď už tu nebylo nic, co by se pro to dalo udělat. Možná jsem neměla ráda tu přehnaně tvrdou cestu Alchymistů, ale stále jsem pevně věřila v to, že chráníme lidi před vampýry. A definitivně jsem věřila v udržení Jill v bezpečí před jejími vlastními lidmi, pokud to znamenalo, že se vyhneme obrovské občanské válce. Tuhle práci jsem mohla udělat a dobře. A Zoe- bude volná, aby se mohla věnovat čemukoli bude chtít ve svém životě.
"Co ti trvalo tak dlouho?" zeptal se otec, když jsem se vrátila do pracovny. Náš rozhovor se Zoe mě o pár minut zdržel, dvě minuty navíc pro něj byly příliš dlouho. Nepokusila jsem se odpovědět.
"Jsem připraven vyrazit, kdykoli si řekneš," prohlásil Keith. Jeho nálada se viditelně změnila zatímco jsem byla nahoře. Přátelský postoj z něj čišel tak silně, že jsem se divila, že nikdo neprohlédl jeho falešnost. Očividně se rozhodl vyzkoušet ke mně mnohem příjemnější přístup, v naději, že zapůsobí na ostatní a mi bude podlézat, abych nevyzradila co o něm vím. A když nasadil svůj umělý úsměv, jeho postoj byl ztuhlý a způsob jakým zkřížil ruce mi řekl- když už nic jiného- že není o moc šťastnější, že jedeme spolu, než já. "Taky můžu většinu cesty řídit."
"Nemám problém, odřídit svůj díl," řekla jsem a snažila se vyhnout pohledu na jeho skleněné oko. Taky jsem se necítila příliš pohodlně, když řídil někdo s velkou vadou zraku.
"Rád bych si se Sydney promluvil v soukromí, než odejde, pokud nevadí,"řekl můj otec.
Nikdo s tím neměl problém a on mě zavedl do kuchyně, kde za námi zabouchl dveře. Několik sekund jsme byli v tichosti, pozorovali se se skříženýma rukama. Konečně jsem se odvážila doufat, že se mi možná chce omluvit za věci, které se mezi námi před měsícem staly, že mi odpouští a má mě rád. Upřímně, byla bych ráda i kdyby chtěl soukromí, aby se otcovsky rozloučil.
Upřeně na mě zíral svýma hnědýma očima, tolik podobnýma těm mým. Doufala jsem, že mé nikdy neměly ten chladný pohled. "Nemusím ti říkat jak důležité tohle pro tebe je, pro nás pro všechny."
Tolik k otcovské lásce.
"Ne pane," řekla jsem, "nemusíte."
"Nevím jestli můžeš odčinit tu ostudu, kterou jsi nám udělala, když jsi s nimi utelka, ale tohle je krok správným směrem. Nezvorej to. Budeš zkoušená. Dodržuj své příkazy. Udržuj Morojskou dívku mimo potíže." Povzdechl si a rukou si prohrábl své tmavě blond vlasy, které jsem také zdědila. Zvláštní, pomyslela jsem si, jak moc věcí máme společných... když jsme tak úplně odlišní. "Díky bohu, Keith je s tebou. Následuj jeho velení. On ví, co dělá."
Zkoprněla jsem. V jeho hlase byl opět ten náznak hrdosti, jako by Keith byl ta nejúžasnější věc, která chodí po Zemi. Otec věděl, že můj výcvik byl důkladný, ale když u nás byl Keith, brával ho na výlety a hodiny, kterých jsem se nikdy neúčastnila. Se sestrou jsme zuřily. Vždycky jsme předpokládaly, že mít pouze dcery bylo pro něj zklamáním a tohle byly důkazy. Ale nebyla to žárlivost, co vřelo mou krví a cvakalo zuby.
Na chvíli jsem si myslela. Co kdybych mu řekla, co vím? Co by si pak myslel o svém zlatém chlapečkovi? Ale jak jsem mu koukala do chladných očí odpověděla jsem si sama. Nikdo by mi nevěřil. Okamžitě to přivolalo mé vzpomínky na jiný hlas a dívčin vystrašený a prosebný obličej. Zírala na mě svýma hnedýma velkýma očima Neříkej to, Sydney. Ať uděláš cokoli, neříkej co Keith udělal. Nikomu to neříkej. Nemohla jsem ji takto zradit.
Otec stále čekal na odpověď. Polkla jsem a přikývla: "Ano pane."
Jeho obočí se nadzvedlo, jasným potěšením a hrubě mě poplácal po rameni. To gesto bylo nejblíž opravdové lásce, co během té chvíle udělal. Cukla jsem sebou, překvapením i také proto, jak jsem byla napjatá. "Dobře." Přesunul se ke dveřím, zastavil se, podíval se zpátky na mě: "Možná je tu pro tebe ještě nějaká naděje."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama