.

12. kapitola Succubus Blues - 2.část

2. listopadu 2011 v 16:12 | Kisee |  Succubus Blues
12. kapitola Succubus Blues - 2.část







Testovala jsem váhu fluorescenčního oranžového a zeleného míče, napínajíc svůj mozek.
"Opera," řekla jsem nakonec. A večeře v Santa Lucia."
"Pěkné. A to předtím?"
"Ježiš, ty seš zvědavej. Hm.. uvidíme, myslím, že to bylo dost výstav umění."
"Nepochybně spojeno s večeří v nějaké restauraci, kde číšníci tuze říkají děkuji, když si vybereš, že?"
"Myslím, že jo."
"Přesně to jsem si myslel." Pozvednul tmavomodrou kouli do ohybu paže. "To je důvod, proč jsem tak odolná vůči randění, proč se nechci vážně zaplést. Ty jsi takové horké zboží, luxusní. Pětihvězdičkový rande už jsou z módy. Jsou běžné. Muži se ti snaží vyhodit všechny možné poklony a za chvíli jsi z toho znuděnej."
Jeho oči se zatvářily potměšile. "Proto se budu od těch lůzrů lišit tím, že tě vezmu na místa, kde by se tvým elitářským nohám ani nesnilo být. Zpět k základům. Způsob randění by měl být o dvou lidech, ne o místě."
Šla jsem s ním zpět na naši dráhu. "Tak jsi to vzal tak, že už strašně dlouho chci jít do Slumming."
"A nechceš?"
"Ne!"
"Tak proč jsi tu se mnou?"
Prohlížela jsem jeho nádherný vzhled a přemýšlela o tom rozhovoru, který jsme měli v noci v klasickým jazyce. Vzhled a intelekt. Těžké porazit. "Ty jsi těžko ve Slumming."
Usmál se na mě a změnil téma. "To je tvoje volba?" Podíval se dolů na míče psychadelického barevného vzoru. "Jo. Tahle noc už je zvrácená až moc."
"Myslel jsem, že by bylo fajn zkusit něco nového. Možná necháme sarkasmus na později."
Romanovi oči jiskřily pobavením. Naklonil se směrem k uličce. "Podívejme, co s tím můžeš udělat."
Přistoupila jsem nejistě, snažíc se vzpomenout, jak jsem to dělala. Všechno nahoru a dolů uličkou, pozorovala jsem ostatní hráče, kráčejíc nahoru a házejíc s lehkostí.
Pokrčila jsem rameny, postavila se na čáru, vytáhla ruku dozadu a hodila. Koule vyletěla trhaně, plula asi čtyři stopy, udeřila s hlasitým bouchnutím a ihned vjela do žlábku. Roman šel vedle mě, tiše jsme pozorovali, jak koule dokončila svoji cestu.
"Vždycky zacházíš takhle hrubě s koulema?" zeptal se konečně.
"Většina mužů si nestěžuje."
"To si dokážu představit. Zkus navázat kontakt s podlahou, než kouli odhodíš."
Věnovala jsem mu ostrý pohled. "Ty nejsi jeden z těch, co ukazují ženám, o kolik lepší jsou, ne?"
"Ne. Jen nabízím přátelskou radu."
Můj míč se vrátil a já naslouchala jeho pokynům. Míč při dopadu vypadal, že je klidnější, ale přesto skončil ve žlábku."
"Tak dobře. Ukaž mi, co můžeš," zabručela jsem a posadila se do křesla.
Roman došel až k dráze, pohyboval se ladně jako kočka. Míč přehodil z ruky jako vodu ze džbánu, plachtil hladce dolů a trefil devět kuželek. Když se jeho míč vrátil, hodil ho bez námahy ještě jednou a shodil desátou.
"To bude dlouhá noc."
"Hlavu vzhůru." Pozvedla jsem hlavu. "Dostaneme tě z toho. Zkus to znovu a zamiř víc doleva. Já nám jdu pro pár piv."
Hodila jsem víc vlevo, jak radil, ale podařilo se mi zasáhnout do levého pruhu. Na můj druhý hod jsem se snažil víc umírnit a podařilo se mi trefit jednu kuželku úplně vlevo. V duchu jsem se radovala.
"Hezká práce," pochválil mě Roman, pokládajíc dva hrnky levného piva na stůl. Neopila jsem se z ničeho z minipivovaru během deseti let. "Všechno přijde po malých krůčcích."
Že je to jisté, se ukázalo postupem času. Počty shozených kuželek rostly pomalu a já jsem si zvykla nedělat moc velké rozdíly od mého prvního hodu. Ukázala jsem, že nemám žádné nadání pro to je shazovat, i přes nejlepší rady od Romana.
K jeho cti, on dával rady dobré, stejně jako pohybové instrukce.
"Tvoje ruka zvedá tohle stejně, jako jde tohle tudy, a zbytek tebe se naklání takhle," vysvětloval, stojíc za mnou s jednou rukou na boku a druhou na zápěstí. Moje tělo se zahřívalo pod jeho dotekem a jaá uvažovala, jestli jeho akce byly řízené snahou pomoci, nebo záminkou, aby mohly být jeho ruce na mně. Takové techniky používají i démoni. Na muže to divoce zabírá a já už teď vím proč.
Lest nebo ne, neřekla jsem mu aby přestal. Dosáhla jsem svého vrcholu, když jsem ve druhé hře, když jsem dala strike, ale můj výkon klesl ve třetím kole, když nade mnou zavládlo pivo a únava. Zpozorujíc to, pojal Roman naše bowlingové dobrodružství za uzavřené. Chválil můj pokrok. Velmi působivé.
"Musíme jít nyní na večeři do hospody, abychom udrželi tento vysněný den ve Slumming?"
Objal mě, když jsme šli do auta. "Myslím, že to záleží na tom, jestli jsi podlehla mému lstivému šarmu, nebo ne."
"Když řeknu ano, budeš na mě hodný? Někdy nóbl místa fungují, víš."
Skončili jsme na číně v jedné japonské restauraci, k mé spokojenosti. Přičemž náš čas ubíhal a my si vychutnávali jak jídlo, tak konverzaci a znovu na mě jeho znalosti a vtip zapůsobily. Tentokrát jsme probírali aktuální otázky, sdíleli jsme názory na nedávné zprávy kulturu, co se nám líbilo, věci, které se nám zdály šílené, atd. atd. Zjistila jsem, že Roman docela dost cestoval a sledoval zprávy o světové politice a dění.
"Tahle země se tak miluje," stěžoval si, usrkávajíc. "Je to jako jedno velké zrcadlo. Prostě sedí celý den na něm a prohlíží se. Kdyby se obtěžovala pohlížet okolo, mohla by říct ostatním pouze udělej tohle, nebo bu%d jako já. Naše vojsko a ekonomika šikanuje lidi zvenčí a uvnitř? Konzervativní skupiny jen terorizují ostatní občany. Nenávidím to."
Naslouchala jsem se zájmem, zaujal mě normální tolerantní chlap. "Tak s tím něco dělej. Nebo odejdi."
Zavrtěl hlavou. "Mluvíš jako pohodlný občan. Staré - pokud se vám to nelíbí, odejděte."
Bohužel, je to mnohem těžší, useknout takhle kořeny." Opřela jsem se a on byl nucený se lehkomyslně usmát." A já dělám věcí tady a tamhle. Malé činy. Můj vlastní boj proti statu quo, víš? Zúčastníš se občas protestu. Odmítneš kupovat výrobky z třetího světa."
"Vyhýbáš se kožichům? Jíš organické potraviny?"
"To taky," zasmál se.
"Vtipné," řekla jsem po chvíli ticha. Něco mě napadlo."
"Co?"
"To celou tu dobu, co jsme hovořili o aktuálních věcem. Žádné skrývání traumatizujících zážitků v dětství, na vysoké, nebo tak něco?:
"Vlastně nic. Je to jen tak, že lidský proces páření obvykle začíná vykládáním o své minulosti."
"To chceš dělat?"
"Opravdu ne." Vlastně jsem nenáviděla tu část randění. Vždycky jsem musela upravovat svoji minulost. Nenáviděla jsem lži, musejíc skrývat své příběhy.
"Myslím, že rány z minulosti nás dost matou až do přítomnosti. Raději se těším na budoucnost, než abych pohlížel zpět do minulosti."
Studovala jsem ho zvědavě. "Máš rány z minulosti?"
"Velmi mnoho. Bojoval jsem každý den s tím, aby mě minulosti nepohltila. Občas jsem vyhrával, občas ne."
Jen Bůh věděl, že já dělala totéž. Bylo zvláštní s někým mluvit o tom, co cítím stejně. Přemýšlela jsem, kolik lidí na světě, chodí s neviditelnými zavazadly, skrývajíc je před ostatními. Dokonce i při balení zavazadel jsem se vždycky schovávala. Řídila jsem se tím, že je třeba nosit na povrchu šťastný úsměv." Usmívala jsem se a procházela svými nejhoršími obdobími života a když mé povrchní reakce nebyly dost, nakonec jsem utekla a to mě stálo duši.
Mírně jsem se usmála. "Tak tedy. Jsem ráda, že jsme spolu v přítomnosti."
Vylepšil můj hluk. "Já taky. Ve skutečnosti mé současné já vypadá zatraceně dobře. Možná moje budoucnost taky, když budu oslabovat tvé odhodlání."
"Nikdy netlač na pilu."
"Ale no tak, přiznej to. Shledáš mé rozhořčení nad síly roztomilé. Možná i erotické."
"Zábavné by bylo lepší slovo. Pokud chceš pobouření, musíš strávit víc času s Dougem, mým kolegou. Vy chlapi máte hodně společného. Ve dne hraje slušného manažera, v noci je zpěvák této skupiny, vyjadřujíc nespokojenost se společností prostřednictvím hudby."
Romanovy oči zableskly zájmem. "Hraje někde tady?"
"Jo. Bude na Old Greenlake Brewery tuhle sobotu. Já a nějací další zaměstnanci tam budeme."
"Opravdu? V kolik hodin se setkáme?"
"Nevzpomínám si, že jsi zvaný." Copak? Protože bych přísahal, že jsi právě řekla čas a místo. Znělo to jako pasivní pozvání pro mě. Víš, jako by bylo mým úkolem ptát se a vadí, když přijdu? a pak řekneš: ne, to není problém. Jen jsem přeskočil pár kroků."
"Většina z nich je účinných," zpozoroval jsem.
"Takže.. nevadí když půjdu s tebou?"
Zasténala jsem. "Romane, nemůžem pokračovat v randění. Bylo to roztomilé jednou, ale předpokládala jsem, že to bude jen jedno rande. Už to máme za sebou v minulosti. Lidé v práci si myslí, že jsi můj přítel." Casey a Beth mi nedávno oznámilo, jakýho mám kusance.
"Opravdu?" vypadal šťastně.
"Nedělám si srandu. Myslím, že jsem řekla, že nechci s nikým nic brát vážně tuhle dobu."
A přesto jsem to myslela opravdu vážně. Ne v srdci. Už tisíciletí jsem strávila udržováním si od sebe jakékoliv známosti s jinou osobou, a to bolelo. Dokonce i když jsem záměrně pěstovala vážné vztahy ve svých slavných démonských letech, okamžitě jsem přestala a zmizel sex. V některých ohledech mi přišel život teď ještě těžší. Vyhnula jsem se pocitu viny z krádeží pěkné lidské energie a já jsem opravdu neměla ve skutečnosti kolem sebe jen jednoho. Nikdo, kdo by byl výhradně můj. Jistě, měla jsem kamarády, ale oni měli vlastní životy a ti, co se dostali příliš blízko - jako Doug - museli být odstrčeni pryč pro jejich dobro.
"Copak si myslíš o náhodném randění? Nebo dokonce o přátelství mezi mužem a ženou?"
"Ne," odpověděla jsem rozhodně. Nevím.
"A co ostatní muži ve tvém životě? Doug? Instruktor tance? Dokonce spisovatl? Jsi s nimi kamarádka ne?"
"No jo, to je jiná. Nepřitahují-
Moje slova byla trochu mimo, ale už bylo pozdě. Romanova tvář rozkvetla radostí. Naklonil se ke mně, dotýkal se mé tváře rukou.
Polkla jsem zděšením a nadšením, jak blízko byl. Pivo a saké mi dělali v těle a mysli kotrmelce. V duchu jsem si slíbila že nebudu pít až příště půjdem ven. Ne že bysme zase šli.. že ne? Alkohol mi mátl mé smysly, dělal těžší rozlišovat mezi krmením démona a čistým chtíčem. Jedno z toho bylo pro něj nebezpečné. A přece.. v té chvíli nebyl chtíč ani trochu problém. On byl. Být s ním. Mluvit k němu. S někým v mém životě znovu. Někým, kdo se o mě starl. Kdo mi rozuměl. Někdo, ke komu jsem mohla jít. A s ním.
"Kdy se zas potkáme?" zamumlal.
Podívala jsem se dolů, najednou pociťujíc pocit teplat. "Je pozdě…"
Jeho ruka sjela z mé tváře k zátylku, kroutíc mé vlasy a sklápějíc můj obličej ke svému.
"Chceš to vzdát předem?"
"Neměli bychom." Moje slova se zdála dlouhá a vleklá, jako bych plavala v oleji.
Roman se naklonil a políbil mě za ucho. "Budu u tebe v sedm."
"Sedm," zopakovala jsem.
Jeho rty se blížili k políbení části mé tváře nejblíže k uchu, pak prostředka tváře, pak těsně pod mými ústy. Jeho rty se pohybovaly tak blízko u mých, celé mé tělo se soustředilo na tu blízkost. Sálalo z něj teplo, jako by měl vlastní auru. Všechno se se pohybovalo pomalu a emotivně. Chtěla jsem aby mě políbil, chtěla jsem se propojit s jeho rty a jazykem. Chtěla jsem to a bála jsem se toho, cítila jsem se bezmocná v obou směrech.
"Mohu nabídnout něco dalšího?"
Číšníkův mírně rozpačitý hlas rozbil otupující opar kolem, navrátil mě zpět k rozumu a připomněl mi co se stalo s polibkem. Nepříliš mnoho, pravda, ale dost. Vytrhla jsem se z jeho sevření a zatřásla hlavou. "Nic jiného. Stačí spočítat." Roman a já jsme potom mluvili málo, odvezl mě domů a nedělal nic když mě doprovodil ke dveřím, jen se laskavě usmál, když mě hladil pod bradou a připomněl mi sobotu v sedm.
Šla jsem do postele neklidně toužíc po sexu. Alkohol mi pomohl usnout snadno, ale když jsem se ráno probula, povalujíc se ve stavu ospalosti, stále jsem si vybavovala jeho rty tak blízko svým a moje touha se navrátila v plné síle.
"To není dobré," stěžovala jsem si Aubrey, valíc se z postele. Měla jsem tří hodiny času před prací a věděla jsem, že musím dělat něco jiného, než snít o Romanovi. Vzpomínajíc si, že jsem se nikdy nevázala s Erikem, jsem se rozhodla věnovat mu návštěvu. Teorie upířích lovců byla víceméně zastaralá pokud šlo o mě, ale mohla přinést něco užitečného k využití. Mohla jsem se ho vyptat na anděly.
Navzdory k celé té hrozbě, jsem zažívala více strachu z návratu do Arcana, s. r. o., cítila jsem se víceméně v bezpečí. Jednu věc, co jsem se dověděla o archdémoneh byla, že nejsou ranní ptáčata. Ve skutečnosti nepotřeboval odpočinek, samozřejmě, ale byl to luxus, který si dopřával z celého srdce. Očekávala jsem, že bude stále ospalý, kdekoliv byl, nemajíc tušení, co se chystám udělat.
Oblékla jsem se a snědla snídani, brzo jsem byla na cestě do Lake City. Našla jsem obchod bez námahy s pocitem zděšení jsem zkontrolovala svůj holý vzhled a prázdné parkoviště. Když jse vstoupila, zahlédla jsem temný stín sklánějící se za roh., příliš vysoký na to aby to byl Erik. Radost při pomyšlení na něj mě naplňovala stále víc, dokud se postava nenarovnala s pevným a cynickým šedookým výjevem.
"Dobrý den, Georgino."
Polkla jsem. "Ahoj Cartere."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama