.

11. kapitola Matched - první část

21. listopadu 2011 v 0:36 | Kisee |  Matched
Přidávám první část další kapitoly. Tahle se mi líbí nejvíc ze všech. Je těžké přestávat takhle v půlce, začíná to být čím dál lepší. Ale škola zítra volá a já se musím vyspat:-D Tak přeji krásné počteníčko.



Zvuky snídaně z kuchyně se nesly chodbou k mému pokoji. Zvonění oznamující příjezd jídla pomocí rozvozového přístroje se ozvalo. Rána-Bram něco rozbil. Židle skřípaly, šumění hlasů se ozývalo, když moje matka a otec mluvili s Bramem. Brzy se vůně jídla vine pode dveřmi, nebo možná prochází skrze tenké stěny našeho domu. Prostupuje vším. Vůně je známá, vůně vitaminů a něčeho kovového, snad obalu.
"Cassio?" zvolá matka před mými dveřmi. "Jdeš pozdě na snídani."
Vím. Chci se opozdit. Nechci dnes vidět otce. Nechci mluvit o tom, co se stalo včera, ale nechci o tom ani nemluvit, sedět u stolu a předstírat že dědeček není nadobro pryč.
"Už jdu," řekla jsem a vylezla z postele. Zvenku z haly jsem slyšela oznámení portu a myslela jsem že jsem zachytila slovo lezení. Když jsem přišla do kuchyně, otec už odešel do práce. Bram táhl jeho pláštěnku a divoce se usmíval. Jak mohl zapomenout na včerejší noc tak rychle? "Mělo by dnes pršet," informoval mě. "Žádná turistika tedy. Hlásili to na portu."
Matka mu dala klobouk a on si ho nacpal na hlavu.
"Sbohem!" loučí se a míří na vlak, celkem brzy, protože má rád déšť.
"Takže," začla matka. "Vypadá to, že budeš mít trochu volna. Co myslíš, že budeš dělat?"
Věděla jsem okamžitě. Většina ostatních spolužáků z turistiky využije svůj volný čas v prostorách školy, nebo dokončováním úkolů v oblasti výzkumu knihovny. Ale já myslela, že bych mohla navštívit jinou knihovnu. "Myslím, že bych mohla navštívit tatínka."
Matčiny oči se přimhouřily, usmívala se. "Jsem si jistá, že by se mu to líbilo, když jsi ho prošvihla dnes ráno. Ale nebude se moct utrhnout z práce na dlouho."
"Vím. Jen ho chci pozdravit." A zničit něco nebezpečného, co bych neměla mít. Něco co by se mohlo nacházet spíš ve staré knihovně než kdekoli jindy, pokud by se to opravdu mělo spálit ve spalovně. Vzala jsem jeden z trojúhelníků toustu a dala do své krabičky a přemýšlela jsem o dvou básních na papíře. Vzpomněla jsem si na spoustu slov, ale ne na všechny z nich, ale já chtěla znát všechny. Každé z nich. Existuje nějaký způsob, jak propašovat ještě jeden pohled, než papír zničím? Existuje nějaký způsob, jak zachytit slova naposled?
Kdybychom stále mohli psát a nejen naši písaři. Pak bych je mohla napsat znovu. Pak bych je mohla mít až bych byla stará. Při pohledu okna jsem pozorovala jak Bram čeká na vlak. Ještě nepršelo, ale on skákal nahoru a dolů na železných schůdcích. Usmála jsem se sama pro sebe a doufala jsem, že ho nikdo nezastaví, protože jsem přesně věděla, co dělá. Jenom Ky šel směrem na zastávku, když jsem vyšla ven. Vlak do střední školy odjel a další jel do města. Musel se hlásit do práce, i když se jeho volnočasové aktivity zrušily, aniž by promeškal hodinu, nebo dvě. Pozorovala jsem jak jde, s rovnými rameny, hlavou vzhůru. Zaráželo mě, jak osamělý musel být. Strávil tak dlouho zapadáním do davu a teď se zase oddělil. Ky mě uslyšel jak jdu za ním a otočil se.
"Cassio," řekl a znělo to překvapeně. "Prošvihla jsi svůj vlak?"
"Ne," zastavila jsem pár metrů od něj, abych mu dala prostor, kdyby ho chtěl. "Jedu tímhle. Jedu na návštěvu za otcem. Víš, když byla turistika zrušena."
Ky žil v naší čtvrti, takže samozřejmě ví, že nás včera navštívili úředníci. Nebude o tom mluvit-nikdo nebude. Není to jejich věc, takhle to společnost říká. Udělala jsem další krok k zastávce, směrem ke Kyovi. Očekávala jsem že se pohne, začne stoupat po schodech, ale neučinil tak. Ve skutečnosti udělal krok blíž ke mně. Strom ze špičatého kopce z Arboreta se tyčil zaním a já byla zvědavá, jestli se tam někdy podíváme.
Bouře byla stále ještě několik kilometrů vzdálená, šedé kupolovité mraky se plahočily po obloze. Ky se podíval. "Déšť," řekl, téměř pod vousy a pak se na mě podíval. "Jedeš do jeho kanceláře ve městě?"
"Ne. Jedu dál. Pracuje v knihovně naší čtvrti."
"Mohla bys to stihnout zpět do školy?"
"Myslím, že ano. Zvládla jsem to tak i dříve když pracoval."
Proti mrakům se Kyovy oči zdály lehčí, odrážely šedou kolem něho, a mě napadla znepokojivá myšlenka. Možná nemají žádnou barvu. Odrážejí to co nosí, co mu úředníci nařídili. Když měl hnědou, byly hnědé. Když teď nosívá modrou, vypadají modře.
"O čem přemýšlíš?" ptal se.
Odpovídám popravdě. "O barvě tvých očí."
Moje odpověď ho zaskočila, ale potom se usmál. Miluju jeho úsměv. V tom vidím náznak toho chlapce co byl u bazénu. Byly jeho oči modré? Nemohla jsem si vzpomenout. Kéž bych se dívala pořádně.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama