.

10. kapitola - druhá část

22. listopadu 2011 v 16:14 | Kisee |  Bloodlines
No holky, tak nakonec dávám i druhou půlku ode mě:-) Musím se naučit trpělivosti, byla jsem moc nedočkavá a pustila se do toho, když už to Denny měla dávno hotové:-D takže pokud se nelíbí můj překlad, můžete mrknout na sci-fichylacky.blog.cz, kde bude od Denny. Sem dávám svůj.



"Kolik lidí je má?" ptala jsem se jich s hrůzou. Nemohla jsem uvěřit, že by tu byla takto komplikovaná tetování tolik populární. Začínalo mi taky docházet, jak bohatí studenti tady opravdu byli. Materiály samotné stojí najlant, nemluvě o dalších vedlejších účincích.

"Všichni," řekla Julia. Kristin se zamračila. "Ne každý. I když i já jsem ušetřila skoro dost."

"Řekla bych že polovina školy zkusila aspoň nebeské," odpověděla Julia, věnovala přítelkyni uklidňující pohled. "Můžeš toho dosáhnout později, ale stále to stojí peníze."

"Polovina školy?" opakovala jsem nevěřícně. Rozhlížela jsem se a přemýšlela, kolik košil a kalhot skrývá tetování. "To je šílené. Nemohu uvěřit, že by tetování dokázala cokoli z toho." Doufala jsem, že jsem udělala dobrou práci, vzhledem k tomu, jak moc jsem ve skutečnosti opravdu věděla.

"Nech si udělat nebeské," odvětí Julia s úsměvem. "Pak uvěříš."

"Kde jsi ho sehnala?"

"Je místo, zvané Nevermore (Nikdyvíc)," odpovídá Kristin. Je pro vybrané a nedostává se tam snadno." Nemyslím, že je pro vybrané, když ho má půlka školy. "Jsou mnohem opatrnější potom, co se je Trey snažil odhalit." Znovu zaznělo Treyovo jméno. Nyní mělo smysl, že tak pohrdal tetováním, když jsme se potkali. Ale byla jsem zvědava, proč mu na tom tolik záleží - tolik aby se to snažil zastavit. To nebyl náhodný nesouhlas.

"Hádám, že si myslí, že je to nefér?" Navrhla jsem diplomaticky.

"Myslím, že prostě žárlí, protože si ho nemůže dovolit," řekla Julie. "Má tetování, víš. Je to slunce na jeho zádech. Ale je to jen běžné černo-zlaté, není jako to tvoje. Nikdy jsem neviděla nic, jako je to tvoje."

"To je důvod, proč si myslel, že to moje dělá to, že jsem chytrá," řekla jsem.

"To by bylo opravdu užitečné při zkouškách," zasnila se Julie. "Jsi si jistá, že to není důvod, proč toho tolik umíš?"

Usmála jsem se přestože jsem byla zděšena tím, co jsem se dověděla.

"Přála bych si to. To by mohlo být jednodušší přelouskat se touto knihou, že." Dodala jsem a podívala se na hodiny. "Měla bych to zvládnout." Bylo to v řeckořímském jazyce věřícfích a kouzelníků, popisující druhy kouzel a rituálů, se kterými pracovali. Nečetlo se to špatně, ale bylo to dlouhé. Myslela jsem že výzkum paní Terwilligerové byl víc zaměřen na tradiční náboženství v té době, takže tato kniha vypadala jako podivný výběr. Možná, že doufala, že tam bude výběr alternativní magie. Bez ohledu na to, proč se starám? Když o to žádá, udělám to. Nakonec mě nechaly Kristin i Julie v knihovně, protože jsem musela zůstat tak dlouho, jako paní Terwilligerová, což bylo do zavíračky.

Vypadala potěšeně, že jsem se dostala tak daleko s poznámkami a řekla mi, že by chtěla celou knihu hotovou za tři dny.

"Ano, madam." odpověděla jsem automaticky, jako bych neměla žádné jiné hodiny. Proč vždycky musím souhlasit bez přemýšlení? Vrátila jsem se k Východním Kampusu, od kalně vyhlížející práce kterou bych měla mít hotovou a vyčerpala mě víc myšlenka na domácí úkoly, které mi zbývaly. Jill rychle usnula, což bylo malé požehnání. Nerada bych čelila jejímu obviňujícímu pohledu, nebo snaze zvládnout nepříjemné ticho. Připravila jsem se do postele tiše a rychle a usnula téměř hned po tom, co jsem ulehla na polštář. Kolem tří mě vzbudil zvuk pláče. Setřásla jsem ospalý opar a byla jsem schopna rozeznat, jak Jill sedí na psoteli, tvář zabořenou do svých rukou, třásla se vzlyky a choulila svoje tělo.

"Jill?" ptala jsem se nejistě. "Co se děje?"

Ve slabém světle, které přicházelo zvenčí, jsem viděla, jak Jill zvedla hlavu a podívala se na mě. Nemohla odpovědět, zavrtěla hlavou a znovu plakala, tentokrát ještě hlasitěji. Vstala jsem a šla si sednout na okraj její postele. Nemohla jsem se přimět, abych ji obejmula i když je to pro její dobro. Nicméně, cítila jsem se hrozně. Věděla jsem, že to musela být moje chyba.

"Jill, je mi to tak líto. Nikdy jsem neměla jet za Adrianem. Když se Lee zmínil, měla jsem ho zastavit a říct mu ať řekne tobě, jestli se zajímá. Měla jsem nejdřív mluvit s tebou... Ta slova přicházela sama od sebe. Když jsem se podívala na ní, všechno na co jsem mohla myslet byla Zoe a její strašné obvinění tu noc, co jsem odešla. Nějakým způsobem moje pomoc vždycky selhávala. Jill popotáhla a podařilo se jí ze sebe dostat pár slov, než se zlomila znovu. "To není.. Není to tak."

Pozorovala jsem bezmocně její slzy, frustrovaná sama ze sebe. Kristin a Julie myslely že jsem nadlidsky inteligentní. Přesto jsem mohla zaručit, že by jedna z nich uklidnila Jill stokrát lépe než jsem mohla já. Natáhla jsem ruku a pohladila ji skoro po rameni, ale na poslední chvíli jsem se stáhla. Ne, nemohla jsem to udělat. Ten hlas alchymisty ve mně, který mě vždycky varoval, abych se držela od upírů, mě neopustil. Dotýkání bylo tak moc osobní.

"Tak co se děje?" Zeptala jsem se nakonec.

Zavrtěla hlavou. "Není to.. Nemůžu to říct... To bys nepochopila."

S Jill jsem si myslela, že jakýkoli počet věcí je špatný. Nejistota jejího královského statusu. Její hrozby. To že byla poslána od své rodiny a přátel, chycená mezi lidmi na trvalém slunci. Opravdu jsem nevěděla, kde začít. Včera večer došlo k chladnosti, zoufalého teroru v jejích očích, když se probudila. Ale tohle bylo jiné. Byl to smutek. To bylo ze srdce.

"Co mohu udělat, abych pomohla?" ptala jsem se nakonec.Trvalo ji chvíli než se vzpamatovala. "To už děláš hodně," vypravila ze sebe. "Všichni si toho ceníme - opravdu. Hlavně potom co ti Keith řekl." Bylo něco co jí Adrian neřekl? "A omlouvám se - omlovám se, že jsem byla tak hnusná předtím. Nezasloužila sis to. Jen se snažíš pomoci."

"Ne.. neomlouvej se. Zvorala jsem to."

"Nemusíš se bát, víš," dodala. "O Micaha. Chápu to. Chci být jen jeho kamarádka."

Byla jsem si docela jistá, že jsem stále nedělala skvělou práci, aby se cítila lépe. Ale musela jsem přiznat, že její omluva se mi aspoň zdála, že ji odvedla od toho, co jí způsobilo tolik bolesti.

"Já vím," řekla jsem. "Nebála jsem se toho."

Ujistila mě, že je už v pořádku, s žádným vysvětlením, co vzbudilo ten pláč. Cítila jsem že bych měla udělat více, abych pomohla, ale místo toho jsem se vrátila zpět do postele. Neslyšela jsem žádné další vzlyky po zbytek noci, ale jednou, když jsem se vzbudila o pár hodin později, jsem ukradla pohled na ni. Její obrysy byly sotva vidět v ranním světle. Ležela tam, oči dokořán a zírala do nicoty, se strašidelným výrazem ve tváři.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kisee Kisee | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 16:16 | Reagovat

achjo, teď to porovnávám a asi nikdy nebudu tak dobrá jako Denny:-D

2 ssendy ssendy | 22. listopadu 2011 v 17:55 | Reagovat

Děkuji, těším se na další

3 ssendy ssendy | 22. listopadu 2011 v 19:44 | Reagovat

prosím prosím, kdy bude jedenáctka? Vím, že jsem otravná, ale jsem strašně nedočkavá :-)

4 síma síma | 22. listopadu 2011 v 20:27 | Reagovat

[1]: ale prosimtě :)) dííky za překladd :)

5 Terez :) Terez :) | 23. listopadu 2011 v 19:18 | Reagovat

Úúúh :) těším se na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama